Dubsky von Wittenau, Eduard: Porovnání verzí

Verze z 26. 6. 2017, 13:39

Křtěn Eduard Franz Josef Adolf. Psán též Dubský z Vitiněvsi, Vitinovsi, von Wittenow. Pocházel ze staré české šlechtické rodiny. Bývá zaměňován se svým stejnojmenným otcem (1845–1901), majitelem továrny na hliněné zboží v Lochotíně u Plzně, městským radním, staročeským publicistou, hudebníkem a mecenášem. Matka Marie, rozená Köbeleinová, byla dcerou ředitele pražské továrny. Manželství bylo z národnostních důvodů rozvedeno, D. otec odešel 1880 do Prešpurku, kde se znovu oženil, a D. se s matkou a dvěma mladšími sestrami přestěhoval 1881 do Prahy. 1886 se zapsal na německé technice, kde studoval obor technická chemie, ale navštěvoval také přednášky na germanistice. 1887 debutoval jako dramatik, od 1888 publikoval divadelní referáty a fejetony ve vídeňském týdeníku Allgemeine Kunst-Chronik a v denících Teplitz-Schönauer Anzeiger, Fremdenblatt a Pester Lloyd. Od 15. 8. 1891 působil v Plzni jako šéfredaktor německých liberálních novin Pilsner Zeitung. Po letních oslavách na počest plzeňského německého školního spolku onemocněl tyfem a v pominutí smyslů se 21. 7 1892 ve svých pětadvaceti letech zastřelil. Zádušní mše se konala v kostele sv. Jindřicha na Novém Městě v Praze, kam jej matka nechala převézt. Pochován byl na Olšanském hřbitově. Pohřbu se zúčastnila řada osobností pražského kulturního života: členové spolků Concordia a Schlaraffia (A. Klaar, J. Willomitzer) a členové pražského německého divadla.

První literární práce D. údajně publikoval již od svých patnácti let. Těžiště jeho literární tvorby spočívá v publicistice. Psal referáty o pražském německém divadelním a kulturním dění, údajně přispíval jako plzeňský korespondent i Bohemii. Jako šéfredaktor založil v dvakrát týdně vycházejících novinách Pilsner Zeitung (Parteiblatt der Deutschen Westböhmens), vydávaných C. Hanelem, samostatnou divadelní rubriku, kterou autorsky povětšině sám zajišťoval. Svižným, lehce ironickým tónem psal zejména o německojazyčném divadelním dění v Plzni a v Praze. Struktura jeho referátu odpovídala dobové konvenci; po krátkém výkladu o autoru, resp. skladateli pojednal děj a kompozici recenzovaného díla, závěrem hodnotil herecké (např. hostující S. von Rettich Pirková ale i M. Pospíšilová) či hudební výkony. Silně kriticky se stavěl k pokleslé zábavě a s ní souvisejícímu podbízivému hereckému projevu. V Pilsner Zeitung publikoval také fejetony (rovněž cestopisné) a překlady z francouzštiny (mj. T. Banville, H. Le Roux). Při širokém záběru D. zůstávalo divadlo ústředním tématem většiny jeho žurnalistických textů.
D. divadelní hry (většinou aktovky) a libreta se hrály na pražských i mimopražských scénách; v Teplicích, Budapešti, Brně a v Plzni. Jeho dramatickou prvotinou byla drobná veselohra Harun al Raschid. Nejúspěšnějším divadelním kusem se stala konverzační jednoaktová komedie ze soudobé Budapešti Der Salonzigeuner, která byla uvedena mj. v Budapešti, Plzni a v pražském Novém německém divadle. V textu s četnými hudebními a divadelními narážkami rozvíjel D. téma zkoušky věrnosti mileneckého páru prostřednictvím afektované divadelní přetvářky; hra vrcholí zásnubami. Jednoaktový žánrový obrázek Lieutenant Napoleon byl kritikou oceněn jako dobrá dramatická anekdota, jež má kolorit, náladu a nápad; zda jde shodný text s veselohrou Das rote Ei, uváděnou jako „dramatická napoleonská anekdota“, se nepodařilo zjistit.
Z D. libret vzbudila zájem předloha k opeře s historickými náměty Emerich Fortunat. Do exotických kulis Uherska 16. století zasazený rozpor hlavního hrdiny, jenž tápe mezi láskou ke své dívce a synovskou povinností k otci, náboženskému fanatikovi, končí tragickou smrtí mileneckého páru. Ve veršovaném libretu komické opery Rodenstein zpracoval D. pověsti obestírající stejnojmenný hrad v Odenwaldu. Za svou předlohu označil vagantskou píseň J. V. Scheffela Gaudeamus, ačkoliv v té době již existovalo stejnojmenné libreto J. B. Krebse, zhudebněné N. Stösselem (1840). Znovu se tu objevuje téma milostného citu, jenž je tentokrát přes mnohé překážky (úklady jiného milovníka, politická zápletka) šťastně završen sňatkem. Komická opera Heine’s Memoiren o pěti jednáních, se zcizující předmluvou hlavního hrdiny k autorovi, karikovala dobově oblíbeného básníka, mj. prostřednictvím exotického prostředí a postav (byla také karikaturou G. Nervala). Kritika oceňovala účinnou jazykovou komiku.

D. jsou připisovány také novela Condesina! a pohádka Prinz Cro-o-ki und Prinzessin Senderoli. Do sborníku Grüsse aus Prag přispěl satirickou básní Rococo. Psal také humoristické písňové texty a překládal z francouzštiny a češtiny. Jeho dalšímu autorskému a kritickému vyhraňování zabránila předčasná smrt. D., ve své době oceňovaný jako nadějný divadelní autor a kritik s četnými kontakty v Praze, Vídně i Budapešti, patří mezi zcela zapomenuté autory.

Šifry a pseudonymy

v. D.

Hry a libreta

Harun al Raschid, t. 1884; Der Salonzigeuner, Stadtheater Teplitz 1887, i t. Pilsen; Lieutenant Napoleon, StD 30. 4. 1892 ■ Emerich Fortunat, h. E. N. v. Reznicek (též spoluautor libreta), Neues Deutsches Theater 8. 11. 1889, i t. Prag; Rodenstein, h. E. Kaiser, t. Prag 1889, Stadttheater Brünn 19. 11. 1891; Heines Memoiren, h. L. Burger, t. Pressburg 1892.

Prameny

SOA Plzeň: Sbírka matrik západních Čech, VM I Plzeň, matrika narozených 1867–1870, s. 98; VM I Plzeň, matrika zemřelých 1838–1892.

NA Praha: Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 99, obr. 174.

Literatura

Teplitz-Schönauer Anzeiger 30. 7., 3. 8. 1887 [prem. Salonzigeuner]; Fremdenblatt. Organ für die böhmischen Kurorte (Karlsbad) 8, 1888, č. 17, s. 5; Prager Abendblatt 21. 8. 1891, 2. 5. 1892; E. Burgstaller, Der Salonzigeuner, Pilsner Zeitung 14. 10. 1891; Prager Tagblatt 22. 11. 1891; Neue Freie Presse (Wien) 28. 11. 1891; Wiener Montags-Journal 10, 1891, č. 515, s. 5; A. Klaar, Bohemia (Prag) 1. 5. 1892 [prem. Lieutenant Napoleon] ● úmrtí a nekrology: Bohemia (Prag) 23. 7. 1892; Prager Abendblatt 25. 7. 1892; Pilsner Zeitung 23. a 27. 7. 1892; Deutsche Wacht 8. 8. 1892; Neuer Theater Almanach (Berlin) 1893, s. 130 ● Deutsche Technische Hochschule in Prag 1806 bis 1906, Prag 1906, s. 494 [studia na pražské polytechnice]; G. Bondi: Fünfundzwanzig Jahre Eigenregie; Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882-1907, Brünn 1907, s. 91 [uvedení opery Rodenstein]; G. K. Kodek: Unsere Bausteine sind die Menschen: die Mitglieder der Wiener Freimaurer-Logen (1869–1938), Wien 2009, s. 71 [otec E. Dubsky]; J. Ludvová: Až k hořkému konci, Praha 2012, s. 119, 185; V. Mentberger: Průmyslová keramika Dubského Vitínovsi, in sb. Minulostí Plzně a Plzeňska, ed. M. Bělohlávek, Plzeň 1959, s. 171–174 [otec E. Dubsky].

Blumesberger, Hinrichsen, Kosch L, Kosch Th [chybná transkripce místa narození], ODS, Otto [šlechtická rodina], Ulrich [chybná transkripce místa narození]. 

Eduard Franz Josef Adolf, Dubský z Vitiněvsi , Vitinovsi , von Wittenow 

Vznik: 2017
Autor: Václav Petrbok, Berenika Zemanová Urbanová