Vojtíšek, Antonín Fabián: Porovnání verzí
nahoru...
m |
m |
||
| Řádka 23: | Řádka 23: | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
| − | Dalšími jmény Alois Jan, psán též Anton Fabian Alois Johann, Wogtisska, Wogtissek, Woitischek, Woytietzek, Woytizek, Woytischek, Woytissek, v italských pramenech též Woibisek a Valerio Voiticech. Základy hudebního vzdělání a zpěvu získal od svého nevlastního otce J. Pěnkavy, kantora v Ratajích. Jako osmiletý se stal diskantistou benediktinského kláštera v Sázavě, kde si pod vedením ředitelů kůru J. Javůrka a M. Mejstříka rozšiřoval hudební dovednosti a znalost generálbasu. Po zrušení kláštera zamířil 1786 do Prahy, 1789 uzavřel učitelská studia a stal se ceněným učitelským pomocníkem (Žďár nad Sázavou, Načeradec). Nabízeného místa v Kouřimi se vzdal, zůstal ještě čtyři roky ve Vršovicích a v Hostivaři, pak se definitivně usadil v Praze. Začal jako soukromý učitel hudby, ale brzy pronikl k divadlu, kde postupně našel uplatnění v různých profesích. Zpočátku byl korepetitorem a nápovědou italské operní společnosti. Když si osvojil italštinu, začal vystupovat také jako zpěvák (v soupisech členů Guardasoniho operní společnosti je zaznamenán jako druhý tenor ve vedlejších rolích 1796/97 a 1797/98). Příležitostně zpíval pravděpodobně i v německých a českých zpěvoherních představeních Vlastenského divadla U Hybernů za ředitelství K. F. Guolfingera von Steinsberg, s nímž spolupracoval také jako skladatel, a ve StD (1799 je uveden mezi personálem německé opery Guardasoniho jako druhý tenorista). Zpěvačka, která se na pražských scénách 1793–99 objevuje jako slečna Weidech, Woitěch, Voittsch, a v italských pramenech jako Giovanna Woibisek nebo Voitech, zpočátku v dětských, později ve vedlejších | + | Dalšími jmény Alois Jan, psán též Anton Fabian Alois Johann, Wogtisska, Wogtissek, Woitischek, Woytietzek, Woytizek, Woytischek, Woytissek, v italských pramenech též Woibisek a Valerio Voiticech. Základy hudebního vzdělání a zpěvu získal od svého nevlastního otce J. Pěnkavy, kantora v Ratajích. Jako osmiletý se stal diskantistou benediktinského kláštera v Sázavě, kde si pod vedením ředitelů kůru J. Javůrka a M. Mejstříka rozšiřoval hudební dovednosti a znalost generálbasu. Po zrušení kláštera zamířil 1786 do Prahy, 1789 uzavřel učitelská studia a stal se ceněným učitelským pomocníkem (Žďár nad Sázavou, Načeradec). Nabízeného místa v Kouřimi se vzdal, zůstal ještě čtyři roky ve Vršovicích a v Hostivaři, pak se definitivně usadil v Praze. Začal jako soukromý učitel hudby, ale brzy pronikl k divadlu, kde postupně našel uplatnění v různých profesích. Zpočátku byl korepetitorem a nápovědou italské operní společnosti. Když si osvojil italštinu, začal vystupovat také jako zpěvák (v soupisech členů Guardasoniho operní společnosti je zaznamenán jako druhý tenor ve vedlejších rolích 1796/97 a 1797/98). Příležitostně zpíval pravděpodobně i v německých a českých zpěvoherních představeních Vlastenského divadla U Hybernů za ředitelství K. F. Guolfingera von Steinsberg, s nímž spolupracoval také jako skladatel, a ve StD (1799 je uveden mezi personálem německé opery Guardasoniho jako druhý tenorista). Zpěvačka, která se na pražských scénách 1793–99 objevuje jako slečna Weidech, Woitěch, Voittsch, a v italských pramenech jako Giovanna Woibisek nebo Voitech, zpočátku v dětských, později ve vedlejších rolích, mohla být '''V. '''sestrou. 1802 se '''V'''. stal pomocným písařem univerzitní knihovny. Znalosti o kompozici si rozšiřoval studiem skladeb svých současníků a soudobých teoretických spisů. 1810 přijal místo basisty v katedrále sv. Víta a dále vyučoval zpěvu, hře na klavír a kytaru. Anglickou kytaru propagoval vlastními skladbami i distribucí a prodejem nástrojů. Byl členem pražské Jednoty umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät) a zapojoval se do společenského dění svými pěveckými výkony; byl s předními pražskými pěvci (J. Duškovou, T. Batkovou, O. Kusým) sólistou oratorních koncertů (např. Haydn: ''Die Jahreszeiten'', 25. 12. 1803; Händel: ''Der Messias'', 1. 4. 1804). Komponoval příležitostné skladby (kantáta na rozloučenou s prof. Meissnerem 23. 12. 1804, píseň k oslavě příjezdu císaře Františka II. 27. 6. 1812) i jednotlivosti pro praktické využití (árie jako vložky do oper, tance pro bály). V zimě 1806/07 uskutečnil koncert, na němž předvedl nový hudební nástroj zvaný „klavidon“, zazpíval vlastní skladby pro tenor i bas a zahrál na anglickou kytaru (podrobně referoval lipský časopis ''Allgemeine musikalische Zeitung''); v závěru postního období 1807 byl jedním ze sólistů při provedení oratoria lobkovického kapelníka C. A. Cartellieriho. Jeho hlas byl hodnocen jako vydatný a kvalitní a v pěveckém oboru vychoval řadu dobrých žáků. |
Jako divadelní skladatel se '''V. '''vedle V. Tučka a V. Maschka výrazně projevil na konci 90. let 18. stol., kdy pro soubor Vlastenského divadla zkomponoval hudbu k několika českým lokálním fraškám. V tomto typu her ze soudobého života se hudba uplatňovala především v písňových a tanečních číslech, jejichž melodika čerpala z typických místních intonací. Na český text složil '''V. '''hudbu k nedochované lokální frašce P. Šedivého ''Vypráskaní mlynáři ''(1798). Všeobecnou oblibu získala zpěvohra ''Der Vetter von Podskall ''na text Guolfingera von Steinsberg v Thámově překladu ''Strejček z Podskalí ''o příliš lehkomyslném, a nakonec nápadníky obelstěném obchodníkovi s dřívím, otci dvou dcer (1798). Tento kus hrála společnost Guolfingera von Steinsberg později v Augsburgu pod titulem ''Der Holzhändler am Lech ''(1799) a ve Freibergu (''Der Holzhändler'', 1800). Dochovaly se pouze texty několika árií (v Thámově výboru ''Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých'', 1799). Stejní autoři napsali vzápětí další dnes blíže neznámý kus nazvaný ''Der Nachtwächter von Löbischau ''[''Ponocný Liběšovský'']. | Jako divadelní skladatel se '''V. '''vedle V. Tučka a V. Maschka výrazně projevil na konci 90. let 18. stol., kdy pro soubor Vlastenského divadla zkomponoval hudbu k několika českým lokálním fraškám. V tomto typu her ze soudobého života se hudba uplatňovala především v písňových a tanečních číslech, jejichž melodika čerpala z typických místních intonací. Na český text složil '''V. '''hudbu k nedochované lokální frašce P. Šedivého ''Vypráskaní mlynáři ''(1798). Všeobecnou oblibu získala zpěvohra ''Der Vetter von Podskall ''na text Guolfingera von Steinsberg v Thámově překladu ''Strejček z Podskalí ''o příliš lehkomyslném, a nakonec nápadníky obelstěném obchodníkovi s dřívím, otci dvou dcer (1798). Tento kus hrála společnost Guolfingera von Steinsberg později v Augsburgu pod titulem ''Der Holzhändler am Lech ''(1799) a ve Freibergu (''Der Holzhändler'', 1800). Dochovaly se pouze texty několika árií (v Thámově výboru ''Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých'', 1799). Stejní autoři napsali vzápětí další dnes blíže neznámý kus nazvaný ''Der Nachtwächter von Löbischau ''[''Ponocný Liběšovský'']. | ||
Aktuální verze z 13. 2. 2017, 18:39
Dalšími jmény Alois Jan, psán též Anton Fabian Alois Johann, Wogtisska, Wogtissek, Woitischek, Woytietzek, Woytizek, Woytischek, Woytissek, v italských pramenech též Woibisek a Valerio Voiticech. Základy hudebního vzdělání a zpěvu získal od svého nevlastního otce J. Pěnkavy, kantora v Ratajích. Jako osmiletý se stal diskantistou benediktinského kláštera v Sázavě, kde si pod vedením ředitelů kůru J. Javůrka a M. Mejstříka rozšiřoval hudební dovednosti a znalost generálbasu. Po zrušení kláštera zamířil 1786 do Prahy, 1789 uzavřel učitelská studia a stal se ceněným učitelským pomocníkem (Žďár nad Sázavou, Načeradec). Nabízeného místa v Kouřimi se vzdal, zůstal ještě čtyři roky ve Vršovicích a v Hostivaři, pak se definitivně usadil v Praze. Začal jako soukromý učitel hudby, ale brzy pronikl k divadlu, kde postupně našel uplatnění v různých profesích. Zpočátku byl korepetitorem a nápovědou italské operní společnosti. Když si osvojil italštinu, začal vystupovat také jako zpěvák (v soupisech členů Guardasoniho operní společnosti je zaznamenán jako druhý tenor ve vedlejších rolích 1796/97 a 1797/98). Příležitostně zpíval pravděpodobně i v německých a českých zpěvoherních představeních Vlastenského divadla U Hybernů za ředitelství K. F. Guolfingera von Steinsberg, s nímž spolupracoval také jako skladatel, a ve StD (1799 je uveden mezi personálem německé opery Guardasoniho jako druhý tenorista). Zpěvačka, která se na pražských scénách 1793–99 objevuje jako slečna Weidech, Woitěch, Voittsch, a v italských pramenech jako Giovanna Woibisek nebo Voitech, zpočátku v dětských, později ve vedlejších rolích, mohla být V. sestrou. 1802 se V. stal pomocným písařem univerzitní knihovny. Znalosti o kompozici si rozšiřoval studiem skladeb svých současníků a soudobých teoretických spisů. 1810 přijal místo basisty v katedrále sv. Víta a dále vyučoval zpěvu, hře na klavír a kytaru. Anglickou kytaru propagoval vlastními skladbami i distribucí a prodejem nástrojů. Byl členem pražské Jednoty umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät) a zapojoval se do společenského dění svými pěveckými výkony; byl s předními pražskými pěvci (J. Duškovou, T. Batkovou, O. Kusým) sólistou oratorních koncertů (např. Haydn: Die Jahreszeiten, 25. 12. 1803; Händel: Der Messias, 1. 4. 1804). Komponoval příležitostné skladby (kantáta na rozloučenou s prof. Meissnerem 23. 12. 1804, píseň k oslavě příjezdu císaře Františka II. 27. 6. 1812) i jednotlivosti pro praktické využití (árie jako vložky do oper, tance pro bály). V zimě 1806/07 uskutečnil koncert, na němž předvedl nový hudební nástroj zvaný „klavidon“, zazpíval vlastní skladby pro tenor i bas a zahrál na anglickou kytaru (podrobně referoval lipský časopis Allgemeine musikalische Zeitung); v závěru postního období 1807 byl jedním ze sólistů při provedení oratoria lobkovického kapelníka C. A. Cartellieriho. Jeho hlas byl hodnocen jako vydatný a kvalitní a v pěveckém oboru vychoval řadu dobrých žáků.
Jako divadelní skladatel se V. vedle V. Tučka a V. Maschka výrazně projevil na konci 90. let 18. stol., kdy pro soubor Vlastenského divadla zkomponoval hudbu k několika českým lokálním fraškám. V tomto typu her ze soudobého života se hudba uplatňovala především v písňových a tanečních číslech, jejichž melodika čerpala z typických místních intonací. Na český text složil V. hudbu k nedochované lokální frašce P. Šedivého Vypráskaní mlynáři (1798). Všeobecnou oblibu získala zpěvohra Der Vetter von Podskall na text Guolfingera von Steinsberg v Thámově překladu Strejček z Podskalí o příliš lehkomyslném, a nakonec nápadníky obelstěném obchodníkovi s dřívím, otci dvou dcer (1798). Tento kus hrála společnost Guolfingera von Steinsberg později v Augsburgu pod titulem Der Holzhändler am Lech (1799) a ve Freibergu (Der Holzhändler, 1800). Dochovaly se pouze texty několika árií (v Thámově výboru Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých, 1799). Stejní autoři napsali vzápětí další dnes blíže neznámý kus nazvaný Der Nachtwächter von Löbischau [Ponocný Liběšovský].
Pozdější ojedinělé zprávy o pražských provedeních V. kompozic naznačují, že po Guolfingerově odchodu z Prahy psal pro divadlo jen příležitostně (balet Der Deserteur, 1. 10. 1801, singspiel Sohn der Tapferkeit, 14. 7. 1813). Dlabač sice uvádí další názvy, nejsou však zprávy o provedení. Notový materiál V. frašky Die Franzosen in einem Nonnenkloster (1814), dochovaný v Lobkovické hudební sbírce, nebyl dosud prozkoumán. V. kompozice pro divadlo se však zřejmě nacházejí i v dalších hudebních fondech, např. v souboru předeher a klavírních výtahů ze sbírky hraběnky A. Marcolini-Nimptsch z Letohradu (sbírka pochází původně z Drážďan) a soud o jeho skladatelských kvalitách nelze zatím formulovat.
Dílo
Soupis skladeb uvádí ČHS.
Práce pro divadlo
(Kromě titulu Strejček z Podskalí jsou názvy V. kompozic známy pouze německy, čes. překlady uvádí Laiske: Dramaturgie): Die geprügelten Müller oder Der Liebhaber im Sack [Vypráskaní mlynáři aneb Milovník v pytli], dle Dlabače Die Prager Müller [Pražští mlynáři], t: P. Šedivý, 29. 4. 1798 U Hybernů; Der Vetter von Podskall/Strejček z Podskalí, t: Guolfinger v. Steinsberg, překl. Thám, 8. 9. 1798 U Hybernů; Der Nachtwächter von Löbischau [Ponocný Liběšovský], t: Guolfinger v. Steinsberg, překl. Thám, 11. 11. 1798 U Hybernů; Die Weiberlizitation, singspiel, t: Guolfinger v. Steinsberg; Sieg der Treue, heroicko-komická opera, t: F. Kinsky; Der Deserteur, balet, ch: Joh. Heiss, 1. 10. 1801 [jako Der französische Deserteur, oder Die Tiroler Hochzeit hrála tento kus společnost Guolfingera von Steinsberg 2. 11. 1799 v Augsburgu, ch: Uhlich]; Sohn der Tapferkeit, singspiel, t: ?, 14. 7. 1813 StD; Die Franzosen in einem Nonnenkloster, fraška, 1814.
Prameny a literatura
Die Franzosen in einem Nonnenkloster, rkp. v Lobkovické hudební sbírce, zámek Nelahozeves, sign. XFe 11. • Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag, Wien 1796, reprint München–Salzburg 1976, s. 138; Allgemeines europäisches Journal [Brünn] 1798, sv. 3, s. 214; sv. 5, s. 218; sv. 10, s. 214–215, 218; Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 2, 1798, s. 268–270, 346–347; Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých […], 1799, s. 75–84; Theater-Journal derjenigen Schauspiele und Opern, welche in Augsburg von der Karl Ritter von Steinsbergischen Gesellschaft deutscher Schauspieler vom 12. September bis 31. December 1799 aufgeführt wurden, Augsburg 1800, s. 19; Theater-Kalender [Gotha] auf das Jahr 1800, s. 285; Der Böhmische Wandersmann [Prag] 1801, s. 232; J. J. Stankovský: Divadelní slovník, 1876; Teuber II, s. 321, 350, 355, 419–420, 451; T. Volek: Hudba u Fürstenbergů a Waldsteinů, Miscellanea musicologica 6, 1958, s. 39–135, zvl. s. 127; Soupis české hudebnědramatické tvorby, vyd. E. Herrmannová– V. Lébl, 1959; W. Herrmann: Geschichte der Schauspielkunst in Freiberg, Schriften zur Theaterwissenschaft II, Berlin 1960, s. 650–651; Knihopis českých a slovenských tisků II, vyd. F. Horák, 1965, s. 281–282; DČD II; Laiske: Dramaturgie; Weber: Notizen-Buch, zvl. s. 11, 27; J. Vyšohlídová: Bohemika ve sbírce autografů Státní knihovny v Berlíně, Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 93–149, zvl. s. 139–140; Verti, s. 1240, 1286; S. Bohadlo: Biographical Itinerary as the Key to the Circulation of the Music, Musicologica Olomucensia 4, 1998, s. 115–121, zvl. s. 117 (Acta univ. Palackianae Olomucensis, Philosophica–Aesthetica 17). • Dlabač; Wurzbach; Eitner; ČHS.
Životní události
- 20. 1. 1771: narození, Rataje nad Sázavou
- po 1820: úmrtí, Praha
Další jména
Alois Jan, Anton Fabian Alois Johann, Wogtisska , Wogtissek , Woitischek , Woytietzek , Woytizek , Woytischek , Woytissek , Woibisek , Voiticech Valerio
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 607–609
Autor: Alena Jakubcová
