Ullik, Hugo: Porovnání verzí

Verze z 13. 2. 2017, 17:03

Psán též Ulík nebo Ullík. Pocházel z rodiny úřed­níka okresního soudu v Berouně. 1854–61 studo­val na malířské akademii v Praze u M. J. Haus­hofera a 1871–74 navštěvoval krajinářskou školu E. Schleicha v Mnichově, kde žil do 1877. Vedle alpských krajin se v jeho tvorbě objevují i zobra­zení českých hradů a zřícenin; své pohledy na českou krajinu otiskoval v Květech a Světozoru. Topografickým zobrazením siluet zřícenin (např. Hrad Bezděz, Krajina pod Troskami, obojí 1873) navázal na A. Mánesa a předznamenal dílo J. Ma­řáka. Vytvořil návrhy dekorací pro české ochot­nické spolky v Lounech a Mladé Boleslavi, diva­dlo v Prešpurku [Bratislava], vyzdobil oponu pro berounský ochotnický spolek (1865) a spolupra­coval s nymburským divadlem (1872, 1879).

Významným úkolem se pro U. stala 1869 objednávka výzdoby a obecného dekoračního vybavení nově otvíraného německého divadla v Plzni (arch. J. Niklas, 1868), na níž spolupra­coval s A. Morávkem. V těchto dekoracích se hrálo 21. 10. 1869 zahajovací představení Ros­siniho opery Wilhelm Tell v pohostinském pro­vedení souboru StD v Praze (dirigent E. Rap­poldi). 1862–64 byl U. smluvně pověřen, aby doplnil základní sadu kulisových dekorací PD souborem dílčích, především plastických prv­ků, jako uchazeč o stálé místo dekoračního malíře byl však odmítnut. V angažmá pracoval v PD až od července 1877 do 1880. Po E. He­roldovi byl dalším českým malířem PD, který se podílel na postupném nahrazování tzv. typových dekorací individuálními.

Jeho malby krajin prozrazují smysl pro deko­rativní, dramatický účin, práce pro divadlo ne­zapřou krajinářské školení a zálibu v historických námětech; zároveň se v nich projevuje po­jetí scénické výpravy jako architektonického prostoru. Krajinářská zkušenost pomáhala U. při modelování prostoru exteriérového dějiště. Jeho styl je zakotven ještě v pozdně romantické tradici, ale přístup ke scénografické tvorbě již předznamenává realistické tendence pozdního 19. stol. Názorně se to projevilo ve výpravě k opeře B. Smetany Tajemství (1878): podnícen patrně i metodou Meiningenských, podnikl U. s režisérem Chvalovským cestu do okolí Bez­dězu, kde krátce před pražskou návštěvou slav­ného německého souboru vznikly první náčrt­ky budoucích dekorací (jejich kresebný přepis pořídil A. Gareis ml.). Podle kritiky (Hudební a divadelní věstník 1878) by krajina pod Bezdě­zem „snesla více teatrálního koloritu“, zatímco partie na temeni Bezdězu byla „velmi zdařilá v barvě, perspektivě i architektonickém uspořá­dání“. Technický problém pohyblivého a rozpa­dajícího se korábu na scéně řešil v Meyerbeerově Afričance (kostýmy Sák, strojník Rosenberg). Zvláštní pozornost vyvolaly dekorace k Bend­lově operetě Indická princezna v exotickém stylu (kostýmy F. Kolár, na jevišti živá zvířata) a také poslední výprava v PD, Verneovy Dítky kapitána Granta (1880), ukázala jeho malíř­skou i technickou schopnost zpřítomnit roz­manitá exotická prostředí v různých ročních obdobích.

Dekorace (hry s hudbou v PD)

1877: Bendl: Indická princezna (prem.), Rozkošný: Záviš z Fal­kenštejna (prem., spolu s E. Heroldem), Jonas: Ja­votte, Popelka bostonská (v Národní aréně), Meyer­beer: Afričanka (paluba velké lodi, Madagaskar, strom); 1878: Smetana: Tajemství (prem., Městys pod Bezdězem, na Bezděze, selská světnice), Verdi: Violetta (La Traviata, zahradní pavilon), Lecocq: Malý vévoda; 1879: Shakespeare: Sen noci svatojan­ské [s Mendelssohnovou hudbou], Halévy: Guido a Ginevra, Lecocq: Velký Kazimír (v Národní aréně); 1880: Verne–d’Ennery: Dítky kapitána Granta (v Novém českém divadle).

Prameny a literatura

Národní listy 11. 12. 1877 [Afričanka]; Hudební a divadelní věstník 1, 1878, č. 27, s. 217 [Afričanka]; 2, 1878, č. 14, s. 109 a č. 15, s. 116 [Tajemství]; Borecký: Bendlova Indic­ká princezna, Divadelní list Máje 2, 1906, s. 232; Bartoš: PD opera; A. Chaloupka: Česká divadelní dekorace, 1939, s. 10; Katalog výstavy H. U. v galerii J. R. Vilímka, úvod J. Květa, 1943; L. Klosová: K inscenačním otázkám opery a činohry Prozatímní­ho divadla, čNM 135, 1966, s. 212–218; J. Štierová: Opera a opereta v německém divadle v Plzni (první desetiletí), dipl. práce FF UK Praha 1971; DČD III; B. Srba: Scénické výpravy Meyerbeerových oper na českém jevišti, Hudební věda 21, 1984, s. 376–385, obr.; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 33; B. Srba: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862–1883, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity Q 3, 2000, zvl. s. 37–38, 47–48, 52–62; Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890, III/2, 2001; V. Šrámková a kol.: Místopis českého amatérského divadla, I, 2001, s. 61; Šulc: Opereta; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 92–98; Trávníčková: PD. • Wurzbach; Otto; Toman; NDp; České výtvarné umění. 

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 589–591
Autor: Jiří Hilmera, Věra Velemanová