Teuber, Oscar Karl: Porovnání verzí
nahoru...
m |
m |
||
| Řádka 23: | Řádka 23: | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
| − | Byl synem majitele statku. Základní vzdělání získal na hlavní škole v Broumově, kde 1863–67 pokračoval na benediktinském gymnáziu (jeho spolužákem byl A. Jirásek). 1868 maturoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Opustil původní úmysl vstoupit do řádu, přešel do třetího ročníku kadetní školy v rakouském Kismartonu (dnes Eisenstadt, Burgenland) a dokončil čtvrtý ročník v St. Pöltenu. Od 1870 pokračoval na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Už na kadetní škole projevil literární nadání. Na vojenské akademii vystoupil 1873 v listu ''Die Tages-Presse ''pod pseudonymem Carlos de la Esperanza s polemickým článkem na obranu školy a napsal v pětistopých jambech „dramatický obraz německé minulosti“ ''Ulrich von Hutten'', vytištěný v Praze. Ze zdravotních důvodů z akademie 1873 odešel a začal se věnovat literatuře. Na univerzitě ve Štýrském Hradci studoval obecné dějiny, germanistiku a dějiny hudby. Pro místní list ''Tagespost ''referoval o divadle a psal fejetony, v ''Grazer Zeitung ''byl | + | Byl synem majitele statku. Základní vzdělání získal na hlavní škole v Broumově, kde 1863–67 pokračoval na benediktinském gymnáziu (jeho spolužákem byl A. Jirásek). 1868 maturoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Opustil původní úmysl vstoupit do řádu, přešel do třetího ročníku kadetní školy v rakouském Kismartonu (dnes Eisenstadt, Burgenland) a dokončil čtvrtý ročník v St. Pöltenu. Od 1870 pokračoval na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Už na kadetní škole projevil literární nadání. Na vojenské akademii vystoupil 1873 v listu ''Die Tages-Presse ''pod pseudonymem Carlos de la Esperanza s polemickým článkem na obranu školy a napsal v pětistopých jambech „dramatický obraz německé minulosti“ ''Ulrich von Hutten'', vytištěný v Praze. Ze zdravotních důvodů z akademie 1873 odešel a začal se věnovat literatuře. Na univerzitě ve Štýrském Hradci studoval obecné dějiny, germanistiku a dějiny hudby. Pro místní list ''Tagespost ''referoval o divadle a psal fejetony, v ''Grazer Zeitung ''byl politickým zpravodajem a divadelním kritikem. 1875 přišel jako referent pro umění a divadlo do pražské ''Bohemie'', která se za vedení F. Klutschaka stávala vedoucím politickým listem vyšších vrstev německých liberálů v Čechách. Vedle divadelních kritik zde uveřejňoval první humoristické skici ze svých vojenských let, v nichž zachytil kulturněhistorické detaily z vojenského prostředí (knižně mj. ''Im Cadeten-Institut'', 1881, ''Tschau!'', 1881, další svazky až do 1894). V ''Bohemii ''publikoval 1877–79 celkem 71 článků o dějinách pražského divadla. |
Tato obšírná fejetonistická příprava, sahající tematicky do konce druhého období ředitele J. A. Stögera (1858), se stala základem '''T. '''třídílného knižního díla ''Geschichte des Prager Theaters ''(vyd. v Praze 1883–88). S ohledem na tuto práci dostal '''T. '''později ve Vídni nabídku redigovat několikasvazkové ilustrované dějiny ''Die Theater Wiens ''a popsat v jejich rámci vývoj dvorní činohry a opery; projekt však nestačil dokončit. 1883 odešel z Prahy do Vídně jako redaktor (později zástupce šéfredaktora) listu ''Fremden-Blatt''. V 90. letech napsal řadu glorifikujících spisů o dějinách a současnosti rakouské armády (zvl. ilustrovanou publikaci ''Die österreichische Armee von 1700 bis 1867'', Wien 1895), v nichž vedle oslavného záměru sledoval i politický výchovný cíl představit armádu jako složku společnosti, jež napomáhá vzdělání a zmírňuje společenské i národnostní konflikty. Apologetický ráz má i jeho faktograficky bohaté dílo o církevních řádech ''Alte Orden in neuer Zeit ''(1888). V drobnějších textech zachytil život klášterů a mnišských komunit (mj. ''Im Kreuzgang'', 1892, ''Resurrexit!'', 1895). Uveřejnění prací s církevní tematikou vyvolalo pochybnosti o identitě autora, protože obsah neodpovídal jeho známému názorovému zaměření; texty o armádě i o církvi však jsou typickou součástí jeho literárního odkazu, protože v obou je typickým novelistickým způsobem zpracována osobní zkušenost z málo známých charakteristických prostředí. 1896 převzal '''T. '''ve Vídni vedení listu ''Armee-Blatt''. Od května 1900 neoficiálně řídil rakouské úřední noviny ''Wiener Zeitung ''a 1. 9. 1900 ho císař jmenoval jejich šéfredaktorem a vládním radou. Zde dosáhl zlepšení pracovních podmínek novinářů a prosadil jejich zařazení do systému státní služby. Pro ''Wiener Zeitung ''psal fejetony v lehkém stylu. Převzal i beletristickou přílohu novin, jež však pod jeho vedením ztratila dřívější kontakt s moderními literárními proudy. Již po vydání tří svazků ''Geschichte des Prager Theaters ''(1888) získal '''T. '''rakouskou Zlatou medaili za umění a vědu, 1892 obdržel za patriotickou literární činnost ve prospěch armády rytířský kříž řádu Františka Josefa a 1898 se stal rytířem Řádu Železné koruny III. třídy. Těsně před předčasným úmrtím na srdeční chorobu získal čestné papežské vyznamenání Pro ecclesia et pontifice. Od 1876 byl ženat s herečkou Emmy Rigol, roz. Schmidtovou (10. 3. 1850 Vídeň–15. 5. 1934 Vídeň). Jako nemanželské dítě ji adoptoval divadelní ředitel Eduard Kreibig a nechal ji vzdělat na vídeňské divadelní akademii E. Kierschnera. Od 1873 hrála společenské dámy v Kierschnerově vídeňském Residenztheater, od 1874 byla angažována jako milovnice v Kreibigově souboru ve Štýrském Hradci. S Kreibigem přišla 1876 do pražského StD, zůstala zde i za Kreibigova syna Edmunda (od 1879) a 1882 ukončila hereckou dráhu. Zpívala subretní operetní role a hrála v konverzačních kusech a lidových hrách. Čtyři synové z '''T. '''manželství (Emmerich [Imre], Wilhelm, Oskar, Maurus) se stali důstojníky; zvl. Emmerich (1877 Praha–1943 Vídeň) a Wilhelm (1879 Praha–1968 Salcburk) se významně angažovali v mezinárodním skautském hnutí. | Tato obšírná fejetonistická příprava, sahající tematicky do konce druhého období ředitele J. A. Stögera (1858), se stala základem '''T. '''třídílného knižního díla ''Geschichte des Prager Theaters ''(vyd. v Praze 1883–88). S ohledem na tuto práci dostal '''T. '''později ve Vídni nabídku redigovat několikasvazkové ilustrované dějiny ''Die Theater Wiens ''a popsat v jejich rámci vývoj dvorní činohry a opery; projekt však nestačil dokončit. 1883 odešel z Prahy do Vídně jako redaktor (později zástupce šéfredaktora) listu ''Fremden-Blatt''. V 90. letech napsal řadu glorifikujících spisů o dějinách a současnosti rakouské armády (zvl. ilustrovanou publikaci ''Die österreichische Armee von 1700 bis 1867'', Wien 1895), v nichž vedle oslavného záměru sledoval i politický výchovný cíl představit armádu jako složku společnosti, jež napomáhá vzdělání a zmírňuje společenské i národnostní konflikty. Apologetický ráz má i jeho faktograficky bohaté dílo o církevních řádech ''Alte Orden in neuer Zeit ''(1888). V drobnějších textech zachytil život klášterů a mnišských komunit (mj. ''Im Kreuzgang'', 1892, ''Resurrexit!'', 1895). Uveřejnění prací s církevní tematikou vyvolalo pochybnosti o identitě autora, protože obsah neodpovídal jeho známému názorovému zaměření; texty o armádě i o církvi však jsou typickou součástí jeho literárního odkazu, protože v obou je typickým novelistickým způsobem zpracována osobní zkušenost z málo známých charakteristických prostředí. 1896 převzal '''T. '''ve Vídni vedení listu ''Armee-Blatt''. Od května 1900 neoficiálně řídil rakouské úřední noviny ''Wiener Zeitung ''a 1. 9. 1900 ho císař jmenoval jejich šéfredaktorem a vládním radou. Zde dosáhl zlepšení pracovních podmínek novinářů a prosadil jejich zařazení do systému státní služby. Pro ''Wiener Zeitung ''psal fejetony v lehkém stylu. Převzal i beletristickou přílohu novin, jež však pod jeho vedením ztratila dřívější kontakt s moderními literárními proudy. Již po vydání tří svazků ''Geschichte des Prager Theaters ''(1888) získal '''T. '''rakouskou Zlatou medaili za umění a vědu, 1892 obdržel za patriotickou literární činnost ve prospěch armády rytířský kříž řádu Františka Josefa a 1898 se stal rytířem Řádu Železné koruny III. třídy. Těsně před předčasným úmrtím na srdeční chorobu získal čestné papežské vyznamenání Pro ecclesia et pontifice. Od 1876 byl ženat s herečkou Emmy Rigol, roz. Schmidtovou (10. 3. 1850 Vídeň–15. 5. 1934 Vídeň). Jako nemanželské dítě ji adoptoval divadelní ředitel Eduard Kreibig a nechal ji vzdělat na vídeňské divadelní akademii E. Kierschnera. Od 1873 hrála společenské dámy v Kierschnerově vídeňském Residenztheater, od 1874 byla angažována jako milovnice v Kreibigově souboru ve Štýrském Hradci. S Kreibigem přišla 1876 do pražského StD, zůstala zde i za Kreibigova syna Edmunda (od 1879) a 1882 ukončila hereckou dráhu. Zpívala subretní operetní role a hrála v konverzačních kusech a lidových hrách. Čtyři synové z '''T. '''manželství (Emmerich [Imre], Wilhelm, Oskar, Maurus) se stali důstojníky; zvl. Emmerich (1877 Praha–1943 Vídeň) a Wilhelm (1879 Praha–1968 Salcburk) se významně angažovali v mezinárodním skautském hnutí. | ||
| − | '''T. '''práce o dějinách pražského divadla byla podnícena jeho žurnalistickou praxí, když ho při nástupu ředitele Kreibiga do vedení StD šéfredaktor ''Bohemie ''F. Klutschak vyzval k napsání šesti fejetonů z dějin pražské scény. Práce se rozrostla a '''T. '''postupně pokročil od esejí k historickému zpracování látky; se znalostí češtiny prostudoval fondy významných pražských archivů, muzeí a knihoven, včetně soukromých zdrojů. Zachytil obsah značného počtu dnes již neexistujících dokumentů. části textu pozdější třísvazkové monografie publikoval od 1882 v různých stadiích zpracování časopisecky. ''Geschichte des Prager Theaters ''podává dosud nejobsáhlejší popis vývoje divadla v Praze od jeho počátků do roku 1888 (otevření nové budovy německého divadla) a zůstává zvl. pro německý jazykový okruh nejvýznamnějším zdrojem informací. (Příručkovou hodnotu díla snižuje nepřítomnost rejstříků.) Při zpracovávání materiálu učinil '''T. '''rozhodující krok od původně žurnalistického přístupu k fundované historické metodě, založené na důkladné heuristice. Sledoval pražské divadlo ve všech jeho jazykových projevech a věnoval značnou a objektivní pozornost i českým hrám (text o českých představeních ve StD kolem 1824 přetiskl časopis ''Národní a Stavovské | + | '''T. '''práce o dějinách pražského divadla byla podnícena jeho žurnalistickou praxí, když ho při nástupu ředitele Kreibiga do vedení StD šéfredaktor ''Bohemie ''F. Klutschak vyzval k napsání šesti fejetonů z dějin pražské scény. Práce se rozrostla a '''T. '''postupně pokročil od esejí k historickému zpracování látky; se znalostí češtiny prostudoval fondy významných pražských archivů, muzeí a knihoven, včetně soukromých zdrojů. Zachytil obsah značného počtu dnes již neexistujících dokumentů. části textu pozdější třísvazkové monografie publikoval od 1882 v různých stadiích zpracování časopisecky. ''Geschichte des Prager Theaters ''podává dosud nejobsáhlejší popis vývoje divadla v Praze od jeho počátků do roku 1888 (otevření nové budovy německého divadla) a zůstává zvl. pro německý jazykový okruh nejvýznamnějším zdrojem informací. (Příručkovou hodnotu díla snižuje nepřítomnost rejstříků.) Při zpracovávání materiálu učinil '''T. '''rozhodující krok od původně žurnalistického přístupu k fundované historické metodě, založené na důkladné heuristice. Sledoval pražské divadlo ve všech jeho jazykových projevech a věnoval značnou a objektivní pozornost i českým hrám (text o českých představeních ve StD kolem 1824 přetiskl časopis ''Národní a Stavovské divadlo ''2, 1924/25). O dějinách českého divadla psal '''T. '''obsáhle i v době hostování ND na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 pro ''Fremden-Blatt'', kde publikoval obšírné recenze výstavních představení, přesahující rámec běžných referátů. '''T. '''názor byl respektován i v Praze a české listy jeho příspěvky pečlivě registrovaly (např. ''Česká Thalia ''1892, s. 241). Za pražské specifikum a za jeden z kořenů rozkvětu pražského kulturního života na konci 19. století pokládal '''T. '''udržování přátelských vztahů mezi divadly obou národností (''Die Theater Prags''). |
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
| Řádka 38: | Řádka 38: | ||
== <ee:bibliography_label>Prameny a literatura</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Prameny a literatura</ee:bibliography_label> == | ||
<ee:bibliography_content><div> | <ee:bibliography_content><div> | ||
| − | Pozůstalost má rodina ve Vídni. – P. Wittas: ''Ein Musensohn der Alma Mater. In memoriam O. T. ''(''1852–1901''), strojopis, Oesterr. Staatsarchiv, Kriegsarchiv, sign. B/787:72. • ''Fremden-Blatt ''[Wien ] 9. 2. 1888; 12. 12. 1891; 17. 6. 1901; L. Eisenberg: ''Das geistige Wien'', I, Wien 1893, s. 573; J. Svoboda: ''Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener Neustadt und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage'', II, Wien 1894, s. 636–638; ''Neue Freie Presse ''25. 1. 1900, 17. 6. 1901. – Nekrology: ''Prager Abendblatt ''17. 6. 1901; ''Armeeblatt ''19. 6. 1901; ''Bohemia ''17., 19. a 21. 6. 1901; ''Neues Wiener Tagblatt ''17. a 19. 6. 1901; ''Wiener Zeitung ''18. a 19. 6. 1901; ''Wiener Abendpost ''(příloha k ''Wiener Zeitung'') 17. až 19. 6. 1901; ''Meziaktí Národního divadla ''1901, s. 225. – ''Das literarische Deutsch-Österreich''. Vormals „Die Ostmark“. Organ der Deutsch-österreichischen Schriftsteller-Genossenschaft 2, sešit 4, srpen 1901, s. 63–65; J. Zeidler: O. T., in: ''Deutsche Thalia''. ''Jahrbuch für das gesammte Bühnenwesen'', 1, Wien und Leipzig 1902, s. 509–514; J. Stern–S. Ehrlich: ''Journalisten-und Schriftsteller-Verein „Concordia“ 1859–1909. Eine Festschrift'', Wien 1909, s. 183; DČD I–III; F. Stamprech: ''Die älteste Tageszeitung der Welt. Werden und Entwicklung der „Wiener | + | Pozůstalost má rodina ve Vídni. – P. Wittas: ''Ein Musensohn der Alma Mater. In memoriam O. T. ''(''1852–1901''), strojopis, Oesterr. Staatsarchiv, Kriegsarchiv, sign. B/787:72. • ''Fremden-Blatt ''[Wien ] 9. 2. 1888; 12. 12. 1891; 17. 6. 1901; L. Eisenberg: ''Das geistige Wien'', I, Wien 1893, s. 573; J. Svoboda: ''Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener Neustadt und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage'', II, Wien 1894, s. 636–638; ''Neue Freie Presse ''25. 1. 1900, 17. 6. 1901. – Nekrology: ''Prager Abendblatt ''17. 6. 1901; ''Armeeblatt ''19. 6. 1901; ''Bohemia ''17., 19. a 21. 6. 1901; ''Neues Wiener Tagblatt ''17. a 19. 6. 1901; ''Wiener Zeitung ''18. a 19. 6. 1901; ''Wiener Abendpost ''(příloha k ''Wiener Zeitung'') 17. až 19. 6. 1901; ''Meziaktí Národního divadla ''1901, s. 225. – ''Das literarische Deutsch-Österreich''. Vormals „Die Ostmark“. Organ der Deutsch-österreichischen Schriftsteller-Genossenschaft 2, sešit 4, srpen 1901, s. 63–65; J. Zeidler: O. T., in: ''Deutsche Thalia''. ''Jahrbuch für das gesammte Bühnenwesen'', 1, Wien und Leipzig 1902, s. 509–514; J. Stern–S. Ehrlich: ''Journalisten-und Schriftsteller-Verein „Concordia“ 1859–1909. Eine Festschrift'', Wien 1909, s. 183; DČD I–III; F. Stamprech: ''Die älteste Tageszeitung der Welt. Werden und Entwicklung der „Wiener Zeitung“'', 2. vyd. Wien [1977], s. 358–364; F. Černý: Pocta O. T., in: ''Divadlo v Kotcích'', sb., 1992, s. 403–406; Společnost pro podporu německé vědy; I. Deák: ''Der K. (u.) K. Offizier 1848–1918'', 2. vyd., Wien–Köln– Weimar 1995; A. Scherl: ''Berufstheatter in Prag 1680–1739'', Wien 1999. • Wurzbach; Otto; Lexikon der deutschen Dichter und Prosaisten. |
</div></ee:bibliography_content> | </div></ee:bibliography_content> | ||
</ee:bibliography> | </ee:bibliography> | ||
Aktuální verze z 13. 2. 2017, 14:21
Byl synem majitele statku. Základní vzdělání získal na hlavní škole v Broumově, kde 1863–67 pokračoval na benediktinském gymnáziu (jeho spolužákem byl A. Jirásek). 1868 maturoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Opustil původní úmysl vstoupit do řádu, přešel do třetího ročníku kadetní školy v rakouském Kismartonu (dnes Eisenstadt, Burgenland) a dokončil čtvrtý ročník v St. Pöltenu. Od 1870 pokračoval na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Už na kadetní škole projevil literární nadání. Na vojenské akademii vystoupil 1873 v listu Die Tages-Presse pod pseudonymem Carlos de la Esperanza s polemickým článkem na obranu školy a napsal v pětistopých jambech „dramatický obraz německé minulosti“ Ulrich von Hutten, vytištěný v Praze. Ze zdravotních důvodů z akademie 1873 odešel a začal se věnovat literatuře. Na univerzitě ve Štýrském Hradci studoval obecné dějiny, germanistiku a dějiny hudby. Pro místní list Tagespost referoval o divadle a psal fejetony, v Grazer Zeitung byl politickým zpravodajem a divadelním kritikem. 1875 přišel jako referent pro umění a divadlo do pražské Bohemie, která se za vedení F. Klutschaka stávala vedoucím politickým listem vyšších vrstev německých liberálů v Čechách. Vedle divadelních kritik zde uveřejňoval první humoristické skici ze svých vojenských let, v nichž zachytil kulturněhistorické detaily z vojenského prostředí (knižně mj. Im Cadeten-Institut, 1881, Tschau!, 1881, další svazky až do 1894). V Bohemii publikoval 1877–79 celkem 71 článků o dějinách pražského divadla.
Tato obšírná fejetonistická příprava, sahající tematicky do konce druhého období ředitele J. A. Stögera (1858), se stala základem T. třídílného knižního díla Geschichte des Prager Theaters (vyd. v Praze 1883–88). S ohledem na tuto práci dostal T. později ve Vídni nabídku redigovat několikasvazkové ilustrované dějiny Die Theater Wiens a popsat v jejich rámci vývoj dvorní činohry a opery; projekt však nestačil dokončit. 1883 odešel z Prahy do Vídně jako redaktor (později zástupce šéfredaktora) listu Fremden-Blatt. V 90. letech napsal řadu glorifikujících spisů o dějinách a současnosti rakouské armády (zvl. ilustrovanou publikaci Die österreichische Armee von 1700 bis 1867, Wien 1895), v nichž vedle oslavného záměru sledoval i politický výchovný cíl představit armádu jako složku společnosti, jež napomáhá vzdělání a zmírňuje společenské i národnostní konflikty. Apologetický ráz má i jeho faktograficky bohaté dílo o církevních řádech Alte Orden in neuer Zeit (1888). V drobnějších textech zachytil život klášterů a mnišských komunit (mj. Im Kreuzgang, 1892, Resurrexit!, 1895). Uveřejnění prací s církevní tematikou vyvolalo pochybnosti o identitě autora, protože obsah neodpovídal jeho známému názorovému zaměření; texty o armádě i o církvi však jsou typickou součástí jeho literárního odkazu, protože v obou je typickým novelistickým způsobem zpracována osobní zkušenost z málo známých charakteristických prostředí. 1896 převzal T. ve Vídni vedení listu Armee-Blatt. Od května 1900 neoficiálně řídil rakouské úřední noviny Wiener Zeitung a 1. 9. 1900 ho císař jmenoval jejich šéfredaktorem a vládním radou. Zde dosáhl zlepšení pracovních podmínek novinářů a prosadil jejich zařazení do systému státní služby. Pro Wiener Zeitung psal fejetony v lehkém stylu. Převzal i beletristickou přílohu novin, jež však pod jeho vedením ztratila dřívější kontakt s moderními literárními proudy. Již po vydání tří svazků Geschichte des Prager Theaters (1888) získal T. rakouskou Zlatou medaili za umění a vědu, 1892 obdržel za patriotickou literární činnost ve prospěch armády rytířský kříž řádu Františka Josefa a 1898 se stal rytířem Řádu Železné koruny III. třídy. Těsně před předčasným úmrtím na srdeční chorobu získal čestné papežské vyznamenání Pro ecclesia et pontifice. Od 1876 byl ženat s herečkou Emmy Rigol, roz. Schmidtovou (10. 3. 1850 Vídeň–15. 5. 1934 Vídeň). Jako nemanželské dítě ji adoptoval divadelní ředitel Eduard Kreibig a nechal ji vzdělat na vídeňské divadelní akademii E. Kierschnera. Od 1873 hrála společenské dámy v Kierschnerově vídeňském Residenztheater, od 1874 byla angažována jako milovnice v Kreibigově souboru ve Štýrském Hradci. S Kreibigem přišla 1876 do pražského StD, zůstala zde i za Kreibigova syna Edmunda (od 1879) a 1882 ukončila hereckou dráhu. Zpívala subretní operetní role a hrála v konverzačních kusech a lidových hrách. Čtyři synové z T. manželství (Emmerich [Imre], Wilhelm, Oskar, Maurus) se stali důstojníky; zvl. Emmerich (1877 Praha–1943 Vídeň) a Wilhelm (1879 Praha–1968 Salcburk) se významně angažovali v mezinárodním skautském hnutí.
T. práce o dějinách pražského divadla byla podnícena jeho žurnalistickou praxí, když ho při nástupu ředitele Kreibiga do vedení StD šéfredaktor Bohemie F. Klutschak vyzval k napsání šesti fejetonů z dějin pražské scény. Práce se rozrostla a T. postupně pokročil od esejí k historickému zpracování látky; se znalostí češtiny prostudoval fondy významných pražských archivů, muzeí a knihoven, včetně soukromých zdrojů. Zachytil obsah značného počtu dnes již neexistujících dokumentů. části textu pozdější třísvazkové monografie publikoval od 1882 v různých stadiích zpracování časopisecky. Geschichte des Prager Theaters podává dosud nejobsáhlejší popis vývoje divadla v Praze od jeho počátků do roku 1888 (otevření nové budovy německého divadla) a zůstává zvl. pro německý jazykový okruh nejvýznamnějším zdrojem informací. (Příručkovou hodnotu díla snižuje nepřítomnost rejstříků.) Při zpracovávání materiálu učinil T. rozhodující krok od původně žurnalistického přístupu k fundované historické metodě, založené na důkladné heuristice. Sledoval pražské divadlo ve všech jeho jazykových projevech a věnoval značnou a objektivní pozornost i českým hrám (text o českých představeních ve StD kolem 1824 přetiskl časopis Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25). O dějinách českého divadla psal T. obsáhle i v době hostování ND na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 pro Fremden-Blatt, kde publikoval obšírné recenze výstavních představení, přesahující rámec běžných referátů. T. názor byl respektován i v Praze a české listy jeho příspěvky pečlivě registrovaly (např. Česká Thalia 1892, s. 241). Za pražské specifikum a za jeden z kořenů rozkvětu pražského kulturního života na konci 19. století pokládal T. udržování přátelských vztahů mezi divadly obou národností (Die Theater Prags).
Obsah
Dílo
Soupis díla v úplnosti nebyl zpracován.
Práce pro divadlo
Ulrich von Hutten, dram. obraz z německé minulosti, 5 jedn., vyd. 1873.
Texty (nezahrnuje denní kritickou činnost v Bohemii 1876–83)
Bohemia 16. 6. 1877–24. 12. 1878, 61 článků pod názvem Die Prager Schaubühne seit den ältesten Zeiten; Bohemia 10. 6.–21. 10. 1879, 10 článků pod názvem Das Prager Theater in Stöger’s zweiter Direktionsperiode; Prager Theater- und Musikzeitung, 1882, nestr. [o Liebichovi v č. 1–2, o Johanně Liebichové č. 3–4, o Holbeinovi č. 5–7]; Geschichte des Prager Theaters. Von den Anfängen des Schauspielwesens bis auf die neueste Zeit, I. Von den Keimen des Theaterwesens […] bis zur Gründung des gräflich Nostitz’schen Theaters […], 1883, II. Von der Brunian–Bergopzoom‘schen Bühnen-Reform bis zum Tode Liebichs […], 1885, III. Vom Tode Liebichs […] bis auf unsere Tage, 1888, 10 úryvků tištěno in: Prager Zwischenactszeitung 3. 2.–13. 6. 1888; Das czechische Theater von seinen Keimen bis zur Gegenwart, Fremden-Blatt [Wien] 1. 6. 1892, přetisk in: F. A. Šubert: České Národní divadlo na První mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni, 1892, s. 214–218; Fremden-Blatt 2.–9. 6. 1892, obs. referáty: Prodaná nevěsta, Dalibor, Dimitrij, Námluvy Pelopovy, Služebník svého pána; Die Theater Prags, Das k. k. Hofburgtheater seit seiner Begründung (= Die Theater Wiens), II. sv., 1. sešit, Wien 1895, II. sv., 2. sešit, Wien 1903 (kap. 1–5 psal T., kap. 6 A. v. Weilen); Die Oesterreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, Böhmen (2. díl), Wien 1896, s. 163–192.
Prameny a literatura
Pozůstalost má rodina ve Vídni. – P. Wittas: Ein Musensohn der Alma Mater. In memoriam O. T. (1852–1901), strojopis, Oesterr. Staatsarchiv, Kriegsarchiv, sign. B/787:72. • Fremden-Blatt [Wien ] 9. 2. 1888; 12. 12. 1891; 17. 6. 1901; L. Eisenberg: Das geistige Wien, I, Wien 1893, s. 573; J. Svoboda: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener Neustadt und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage, II, Wien 1894, s. 636–638; Neue Freie Presse 25. 1. 1900, 17. 6. 1901. – Nekrology: Prager Abendblatt 17. 6. 1901; Armeeblatt 19. 6. 1901; Bohemia 17., 19. a 21. 6. 1901; Neues Wiener Tagblatt 17. a 19. 6. 1901; Wiener Zeitung 18. a 19. 6. 1901; Wiener Abendpost (příloha k Wiener Zeitung) 17. až 19. 6. 1901; Meziaktí Národního divadla 1901, s. 225. – Das literarische Deutsch-Österreich. Vormals „Die Ostmark“. Organ der Deutsch-österreichischen Schriftsteller-Genossenschaft 2, sešit 4, srpen 1901, s. 63–65; J. Zeidler: O. T., in: Deutsche Thalia. Jahrbuch für das gesammte Bühnenwesen, 1, Wien und Leipzig 1902, s. 509–514; J. Stern–S. Ehrlich: Journalisten-und Schriftsteller-Verein „Concordia“ 1859–1909. Eine Festschrift, Wien 1909, s. 183; DČD I–III; F. Stamprech: Die älteste Tageszeitung der Welt. Werden und Entwicklung der „Wiener Zeitung“, 2. vyd. Wien [1977], s. 358–364; F. Černý: Pocta O. T., in: Divadlo v Kotcích, sb., 1992, s. 403–406; Společnost pro podporu německé vědy; I. Deák: Der K. (u.) K. Offizier 1848–1918, 2. vyd., Wien–Köln– Weimar 1995; A. Scherl: Berufstheatter in Prag 1680–1739, Wien 1999. • Wurzbach; Otto; Lexikon der deutschen Dichter und Prosaisten.
Životní události
- 11. 12. 1852: narození, Křinice (Weckersdorf) u Broumova
- 16. 6. 1901: úmrtí, Vídeň, Rakousko
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 565–568
Autor: Hubert Reitterer
