Svoboda, Josef: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 2. 2017, 13:00

Psán převážně Swoboda; v cizině užíval jmen Josef Wilhelm S., v opeře zpíval po 1838 také pod pseudonymem Nork. Manžel sopranistky vídeňské dvorní opery Antonie Rosalie Peré­chonové (nar. 1816 ve Vídni, zemř. 1846 ve Frankfurtu n. M.). Otec zpěvačky Angely Peré­chonové, provd. Alsdorfové (zemř. 19. 3. 1881 v Rize), zpěvačky Mathildy Peréchonové (nar. 1846 v Německu) a herce Albina Swobody (1836 Neustrelitz–1901 Niederlössnitz/Drážďany).

Byl synem pražského staroměstského pekaře. Po studiu na novoměstském (1818–22) a staro­městském Akademickém gymnáziu v Praze (1822–24) započal 1824 divadelní dráhu jako činoherec v českém představení StD a brzy se zde uplatnil také v německé činohře. Během angažmá 1824–29 vynikl natolik, že se mu po­dařilo získat smlouvu v dvorní činohře ve Víd­ni. Jako její úspěšný člen hostoval 1830 v Bu­díně [Budapešť], 1831 a 1833 v Praze. 1834 se rozhodl pro dráhu operního tenoristy a vystou­pil ve vídeňské dvorní opeře, nebyl však přijat; 1834/35 získal místo prvního tenoristy v před­městském Theater in der Josefstadt. Někdy v této době se oženil. Jeho pokus o angažmá v berlínském Königstädter Theater nevyšel, proto působil 1835/36 jako tenorista v divadle v Neustrelitz. 1836 hostoval v Praze. 1836/37 byl i s manželkou angažován v Lipsku a 1837 v operní společnosti K. F. Bethmanna hrající v Meiningenu, Rudolstadtu, Halle a v Erfurtu. V Meiningenu se 1837 pokusil provozovat vlastní operní společnost, upadl však do dluhů a musel před věřiteli uprchnout. Zřejmě proto zvolil 1838 pro sebe a svou manželku pseudonym Nork, pod nímž oba vystupovali 1838–40 v Düsseldorfu a 1840–48 v městském divadle ve Frankfurtu n. M. 1841 zajel S. do Vídně, aby se znovu (bez úspěchu) pokusil o angažmá v dvorní opeře. Když 1848 ovdověl, vrátil se do vídeňského Carl-Theater pod jménem Swo­boda. Poté konečně pronikl jako tenorista do dvorní opery, kde byl zařazen do oboru „Spiel-Tenor“ (1850–53). V této době byl také jedním z iniciátorů českých představení v Theater in der Josefstadt (spolu s F. Pivodou, první 29. 12. 1850, Klicpera: Divotvorný klobouk s přede­hrou E. Titla). 1851 dostal koncesi ke zřízení české divadelní společnosti, přenechal však je­jí vedení synovi Albinovi; koncem roku 1852 společnost zanikla. 1853/54 a 1855–62 byl S. angažován v Theater an der Wien, mezitím 1854/55 jako režisér v Theater in der Josef­stadt. 1862 se vrátil do Prahy a stal se režisérem české i německé činohry ve StD i v PD. 1863 se přihlásil do konkurzu na ředitele PD, ale ne­uspěl. 1865 byl krátce režisérem ve vídeňské dvorní opeře, záhy ale odešel do Mnichova (Aktien-Volks-Theater), 1867 do opery a opere­ty v Hamburku (Stadttheater), 1868 do německé opery v Rotterdamu a pak opět do Vídně. Tam již 1864–69 [?] v letních měsících znovu organi­zoval česká představení v Theater in der Josef­stadt a Thalia-Theater. 1877/78 formálně převzal od syna Albina vedení silně zadluženého německého divadla v Pešti (Theater in der Woll­gasse), jehož provoz musel po několika měsících zcela zastavit. Pak odešel na odpočinek.

S. uměleckou dráhu charakterizuje neklid a pohyb, který patrně vyplýval z trvale nevyře­šeného konfliktu mezi jeho činoherními, oper­ními, pěveckými a režisérskými ambicemi. Za­tímco jeho herecké výkony byly všeobecně oceňovány, o uznání svých pěveckých schop­ností musel dlouho bojovat. Role se zpěvem (např. jako Honza Kolohnát) dostával již v Pra­ze v českých představeních, publikum StD ho však vítalo především v činoherních komediích. 1825 zpíval i Masetta (Mozart: Don Juan), ale když 1828 v ženském převleku provedl v quodlibetu úryvek z role Johanna z Müllerova singspielu Dvě sestry z Prahy, usoudil referent časopisu Unterhaltungsblätter, že toto číslo mohlo být vypuštěno, protože S. umí vyloudit jen několik málo fistulových tónů. Jeho debut v dvorní opeře ve Vídni (Rodrigo, Telle: Das blaue Barret, 1835) přijala sice kritika vlídně, při hostování v Praze 1836 však opět nepře­svědčil (Fra Diavolo, Auber: Fra Diavolo). Byla mu vytýkána nejistota ve vysokých tónech a nedostatečně silná a nevýrazná střední poloha. Vcelku uspěl v Lipsku 1837, při svých prv­ních vystoupeních v roli Maxe (Weber: Der Freischütz) a hraběte Almavivy (Rossini: Der Barbier von Sevilla). Pozici prvního tenoristy zaujal až ve Frankfurtu n. M. (1840), kde pře­konal hlasovou chorobu (1842: ‚angegriffenes Organ‘) a zlepšil především přednes vysokých tónů. I tam ho ovšem zastínil herecky méně ta­lentovaný, zato hlasově lépe vybavený F. Chru­dimsky. Ve všech divadlech, jimiž S. prošel, včetně vídeňské dvorní scény, byl obsazován i v činohře. 1853, po přestupu do Theater an der Wien, jeho kariéra zpěváka prakticky skončila. Zde se S. nejlépe uplatnil jako ko­mik v repertoáru lidových kusů. Své dlouho­leté zkušenosti s operním divadlem se pokou­šel zhodnotit v operní režii, v tomto oboru však nevynikl.

Role

Zpěvoherní ve StD: 1824: Nicki (Bäuer­le–W. Müller: Aline, česky Švec Šídlo, Alína, aneb Praha v jiném dílu světa, 1825), Gottfried (Weber: Der Freischütz); 1825: Fiorillo (Rossini: Lazebník sevillský), Masetto (čes., Mozart: Don Juan), Jaroš (Weber: Střelec kouzedlník), Setník (Cherubini: Vo­dař), Monostatos (Mozart: Kouzelná flétna); 1826: Elifal (Caigniez: Šalamounův rozsudek), Honza Ko­lohnát (Guolfinger v. Steinsberg–Tuček: Honza Kolohnát z Přelouče); 1827: Žvachta (Raimund–Drechsler: Diamant krále duchů); 1828: nezn. role (Weigl: Rodina švejcarská); 1836: Fra Diavolo (něm., Auber: Fra Diavolo), Vojtěch (Raimund–Kreutzer: Marnotratník). • Zpěvoherní v dvorní opeře ve Vídni: 1835: Rodrigo (Telle: Das blaue Barret); Ludovic (Halé­vy–Hérold: Ludovic); Elvin (Bellini: Die Nachtwändlerin); 1841: Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo); 1849: Peter Iwanow (Lortzing: Zar und Zimmermannn), Juliano (Auber: Schwarzer Domino), Johann (Boieldieu: Der neue Gutsherr), Beausoleil (Tho­mas: Der Blumenkorb); 1850: Simeon (Méhul: Jo­seph und seine Brüder), Dandolo (Hérold: Zampa). • Zpěvoherní ve Frankfurtu n. M.: 1842: Fortebraccio (Halévy: Guido und Ginevra), Antonio (Cherubini: Der Wasserträger), Fröhlich (Fioravanti: Wandernde Komödianten), Raimbaud (Meyerbeer: Robert der Teufel), Monostatos (Mozart: Die Zauberflöte); 1843: Cid (Heinrich Neeb: Cid), Riquiqui (Esser: Riquiqui), Biscroma (Salieri: König Axur); 1844: Dandini (Rossini: Das Aschenbrödel), Peter Iwanow (Lortzing: Zar und Zimmermann), Dikson (Boiel­dieu: Die weisse Dame), Pedrillo (Mozart: Die Ent­führung aus dem Serail); 1845: Krejčí Krispin (Peri­net–W. Müller: Die Schwestern von Prag).

Prameny a literatura

Katalog vom Schul­jahr 1822 über die Schüler der IV. Gramatikal Klas­se, 1.–2. Semester, Archiv UK v Praze. – Cedule StD 1824–29, NMd. – Penzijní fond sólistů zemských di­vadel Praha, Národní archiv (dříve SÚA) Praha. • Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] 1, 1836 až 17, 1853; Unterhaltungsblätter [Praha] 9. 1. 1829; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 28, 1835, s. 667; 37, 1844, s. 6; Bohemia 12. 6. 1836; Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 42, 1840, sl. 1074; 43, 1841, sl. 1130; 44, 1842, sl. 828; 45, 1843, sl. 253; 47, 1845, sl. 140, 313, 556; 49, 1847, sl. 760; 50, 1848, sl. 279; Allgemeine Wiener Musik­-Zeitung 1, 1844, s. 382; Wiener allgemeine Theater­zeitung 47, 1853, s. 359; Lumír 3, 1853, 1. pololetí, s. 27; Deutscher Bühnen-Almanach [Berlin] 18, 1854 až 42, 1878; Recensionen und Mittheilungen über Theater und Musik 11, Wien 1865, 2. pololetí, s. 560; Národní listy 10. 7. 1868 [Thalia Theater]; Teuber III, s. 565, 876; R. Lothar–J. Stein: 50 Jahre Hoftheater, Wien–Magdeburg [1898], s. 14; Vondrá­ček II; DČD II; Laiske: Dramaturgie; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972. • Wurzbach; Eisenberg [Swoboda Albin]; Kosch; NDp; Ulrich 1997; Kutsch, dodatky ve sv. VI.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 527–529
Autor: Adolf Scherl