Stöger, Johann August: Porovnání verzí

Aktuální verze z 13. 2. 2017, 12:40

31. 3. 1823 zahájil provoz vlastní společnos­ti v divadle ve Štýrském Hradci. 24. 12. 1823, při dokončování renovace, budova vyhořela a s ní ředitelův fundus a knihovna. Díky soli­dární sbírce v řadě německých měst (výnosnou benefici uspořádalo též pražské StD) mohl po­kračovat. Od ledna 1824 do října 1825 hrál se svým souborem v místní stavovské jízdárně, poté se vrátil do opravené budovy, kde setrval do 1832. Aby nahradil ztráty, zajížděl S. do Klagenfurtu a dále na jih (např. 1827 uvedl 40 německých představení v Terstu a 12 v Benátkách) a 1825–31 převzal též divadlo v Prešpurku [Bratislavě]. 1828 zde vybudoval podle italského vzoru jednu z prvních zaalpských arén pro 3000 osob, s jevištěm spojeným s pří­rodním pozadím, s velkými skladovacími prostorami pro dekorace, šatnami pro herce, s restaurací a kavárnou.

1831 se ucházel o Theater in der Josefstadt ve Vídni a po průtazích tam se svou společnos­tí 18. 8. 1832 začal působit. 1834 však smlouvu na toto divadlo postoupil formou pronájmu ji­nému zájemci, když byl pražskou stavovskou komisí vybrán do funkce ředitele StD s plat­ností od Velikonoc 1834; jeho první smlouva na StD byla prodloužena na další období do 1846. Vedle StD provozoval S. od 28. 9. 1842 do 1. 5. 1844 ještě soukromé Nové divadlo v Růžové ulici. Ve Vysočanech měl cihelnu. Po celé ředitelské období trval konflikt mezi S. a stavovskou divadelní komisí, dohlížející z po­věření Zemského výboru na provoz divadla. Komise o 7 členech a 7 náhradnících bývala v názorech nejednotná, zasahovala do ředitel­ských pravomocí a kritizovala komerční část S. repertoáru ve StD, aniž provoz divadla subvencovala. Na konci S. období se komise sama roz­hodla změnit svůj statut. Zřídila úřad intendan­ta pro umělecký dohled a ponechala si pouze kontrolu hospodaření. Zároveň bylo rozhodnu­to StD subvencovat penězi i úhradou některých služeb. S. se přihlásil do soutěže na třetí obdo­bí, přednost však dostal J. Hoffmann.

Od Velikonoc 1846, kdy skončila jeho praž­ská smlouva, žil S. jako soukromník. Od polo­viny března 1848 měl znovu převzít Theater in der Josefstadt jako podnájemce ředitele F. Po­korného, v důsledku revolučních událostí však mohl hrát až od listopadu a již v březnu 1849 ve finanční tísni divadlo opustil. 1852–58 ho pražská stavovská komise znovu přijala jako ředitele StD, mj. proto, že přistoupil na zastavení zemské subvence, kterou dostával jeho předchůdce. S. finanční problémy se však 1856 prohloubily, což vedlo k odchodu několika předních uměleckých sil. Stížnosti na kvalitu divadelního provozu a na některá ředitelova rozhodnutí v personálních i uměleckých otáz­kách se množily i v tisku. 1857 se S. znovu účastnil konkurzu na místo ředitele StD, protože obnovení subvence, o němž stavovská komi­se rozhodla, by mu skýtalo možnost rozpočet sanovat. Přednost však dostal ředitel F. Thomé a S. se stal jeho tichým společníkem. Značné problémy oběma způsobilo letní Novoměstské divadlo pro 3000 diváků (1859), které dispono­valo moderním technickým zařízením a stalo se hybnou silou rozvoje pražské scénografie; vysoké náklady na jeho stavbu oba partnery rozdělily. 1860 se S. odstěhoval k dceři do Mni­chova, kde zemřel.

Jako zpěváka S. charakterizuje jako první Ta­schenbuch 1816 („příjemný hlas, ale horší herecké schopnosti“). V Praze spolupracoval v první sezoně s kapelníkem C. M. von Webe­rem, který byl s jeho pěveckými dispozicemi spokojen a přijal ho jako prvního tenoristu po J. Grünbaumovi. S. získal rutinu a zvládl reper­toár asi třiceti postav, kritika však konstatovala postupný pokles jeho pěveckých kvalit a nedo­statek „ducha, ohně a deklamační schopnosti“, což zhoršovalo dojem z jeho výkonů „v kon­verzačních operách“ (Allgemeine Wiener Mu­sikzeitung 1819). K jeho nejlepším pražským postavám patřily Josef (Méhul: Josef und seine Brüder), Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Licinius (Spontini: Vestalin) a Princ (Isouard: Aschenbrödel).

Jako ředitel preferoval S. po celý život hu­dební divadlo ve všech jeho dobových for­mách. Již ve Štýrském Hradci si vytvořil svůj vlastní typ dramaturgie, při jehož prosazování neváhal oponovat dozorčím orgánům. Snažil se o velmi dobrou operu, o dobře připravený ome­zený okruh klasických činoher, o výběr z lokální tvorby, jímž udržoval zájem místních odborníků, a projevoval velkou vstřícnost vůči nejširšímu publiku v kouzelných hrách, fraškách, parodi­ích, akrobatických a gymnastických vystou­peních a dalších atrakcích, jejichž úspěšnost si ověřil na provozu vídeňských předměstských scén. Výnos z tohoto repertoáru nahrazoval v je­ho ekonomii zemskou subvenci. Dále rozmnožoval bohatý divadelní fundus a nákladně opra­voval budovy, ve kterých hrál. Pokud to situace dovolila, podporoval balet.

Po skromném režimu svých předchůdců v ředitelské funkci (F. Polawsky, J. N. Štěpánek, J. Kainz) vnesl do provozu StD hned po svém nástupu podstatné změny. Uzavřel divadlo od 24. 9. do 29. 10. 1834; hlediště nechal zvýšit o jedno patro a vymalovat světlemodrou a svět­ležlutou barvou, ozdoby bílou a stříbrnou, se­dadla vypolstrovat červeně (během rekonstrukce pořádal v Konviktu tzv. „Abendunterhaltun­gen“, aby zachoval alespoň minimální příjem). Požádal o spolupráci vídeňské výtvarníky (mj. Mössner, Neefe, de Pian) a k hostování pozval nejúspěšnější vídeňské umělce a autory (Ne­stroy ad.). K vynikajícím pražským zpěvákům (Podhorská, Lutzerová) přivedl z Vídně baryto­nistu J. C. Pöcka, kterého po porušení smlouvy (1837) nahradil E. Kunz, dále tenoristy F. Dem­mera a J. Emmingera, basistu J. Preisingera (kterého ovšem záhy nahrazoval Pražan K. Stra­katý) a 1837 berlínskou sopranistku H. Grosse­rovou. Vedle kapelníků J. Triebenseea a F. Škrou­pa angažoval S. postupně sbormistra J. N. Škroupa a strojmistra a jevištního technika Webera, který uváděl do chodu létací stroje, mechanické figury a pyrotechnické efekty. Rozšířil sbor na 30 zpěváků, stabilizoval balet se 4 sólisty, 14 sboristy a 8 dětmi v baletní škole a přijal zvláštního kapelníka (stav 1839). Průlom do pražské inscenační praxe přinesly Meyerbeerovy opery Robert der Teufel (24. 7. 1835, 50. představení 21. 5. 1840) a Kreuzritter in Ägypten (2. 9. 1836 ke korunovaci Ferdinan­da I.). Bohatá výprava byla obměňována i bě­hem repríz a sochy v nadživotní velikosti, his­torická brnění, početný kompars, choreografie podle pařížského vzoru, bengálské osvětlení a schopnost i formy vnější prezentace (např. pa­mětní medaile při korunovačním představení) poutaly k divadlu mimořádnou pozornost. Ve spolupráci s vojenskou kapelou barona Trappa uvedl S. ve velkém orchestrálním obsazení vět­šinu novinek současné operní tvorby (Spohr, Donizetti, Cherubini, Bellini, Marschner, Lort­zing, Flotow, Halévy, Meyerbeer, Auber), z kla­sických děl Gluckovu operu Iphigenie in Aulis (1843), z domácích autorů Dessauera (Lid­winna, 1836, Der Besuch von St. Cyr, 1839), F. Škroupa (Die Geisterbraut, 1836) a operu J. A. Hellera (Zamora, 1844), která zcela propadla. Na čtyři měsíce mezi prosincem 1835 a březnem 1836 pozval italského baletního mistra G. Fabbriho s desetičlennou skupinou, v níž byla J. Springerová a Flora Fabbri, pozdější slavná pařížská tanečnice, aby předvedli v Praze neznámé romantické baletní produkce s tancem na špičkách (např. velký výpravný pantomimický balet Der glückliche Schiff­bruch, komickou baletní jednoaktovku Die vier Charaktere, „taneční obveselení“ Das Fest der Gärtner ad.). 4. 11. 1837 oslavil S. 50. výročí premiéry Mozartovy opery Don Juan slavnost­ním představením, při němž otevřel všechny škrty, včetně závěrečného ansámblu (v titulní roli K. Strakatý). V srpnu 1835 připravil ve StD, vyzdobeném živými květy a vodotrysky, „vojenský spektákl“ Der Überfall der Grenzge­birge od C. Treuholda s šermířskými scénami na živých koních; 4. 7. 1837 uvedl parodii Meyerbeerovy opery Robert der Teuxel (Ne­stroy–Ad. Müller) a v dalších měsících několik dalších parodií obou autorů, 22. 4. 1838 dal na program lokalizovanou parodii Adamovy opery Der Postillon von Lonjumeau pod názvem Der Postillon von Biechowitz (Gleich–P. J. Riotte); v létě 1839 pozval k hostování společnost s ži­vým slonem. Jeho atrakce měly hojné návštěvy.

Česká činoherní představení ponechal S. na programu v neděli odpoledne a ve svátek (J. K. Tyl: Fidlovačka, 1834). Česká opera, která te­prve získávala zpěváky, uváděla nejprve tzv. quodlibety, volné řady výstupů z několika děl, a celé operní představení sehrála až 18. 2. 1838 (Bellini: Montekové a Kapuleti). Rostoucí po­čet baletních produkcí byl oznamován i česky (též z Fabbriho repertoáru: Šťastné ztroskotání lodi, Radovánky zahradníkův). Výprava slouži­la většinou představením v obou jazycích.

Nové divadlo v Růžové ulici stavěl S. od 1839 a otevřel je 24. 1. 1841 jako sál pro redu­ty, poté co získal pronájmem stavovské redutní privilegium. Po finančním neúspěchu redut si od stavovské divadelní komise pronajal i někdejší malostranskou divadelní koncesi a pře­budoval dům na dobře vybavené velké divadlo (2500 míst), kam chtěl přenést česká představe­ní ze StD. Podle smlouvy se stavovskou komisí byl povinen pro tuto scénu, kterou provozoval soukromě, angažovat samostatný soubor a ne­používat dekoračního fundu StD, což splnil jen částečně. 28. 9. 1842 bylo divadlo otevřeno hrou V. A. Svobody Skreta, český malíř, 29. 9. se hrál Donizettiho Nápoj lásky jako první ope­ra. České hry vedli J. J. Kolár, J. K. Tyl a J. N. Škroup (od 1842 zde působil jako tenorista J. N. Maýr). Záhy se ukázalo, že divadlo nemá dost kvalitních českých zpěváků, repertoáru ani publika, a již od října 1842 se proto hrálo též německy. Bez výsledku vypsal S. soutěž na původní českou hru. Od září do prosince 1842 zaznělo 39 českých představení (6 oper, 8 her se zpěvy), za rok provozu 183 německých a 140 českých představení. Nejúspěšnějším titulem byla hra se zpěvy a tanci Der Zau­berschleier (t: Told, h: Titl, úprava Tyl jako Ča­rovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) s více než 80 německými a českými reprízami. Byla provozována s tzv. Wandeldekoration, po­suvným pruhem plátna s vyobrazenými kraji­nami a architekturami. Podobně úspěšná byla i další Toldova a Titlova hra Wastl, die böhmi­sche Amazone (Tyl: Nové Amazonky) s více než 40 reprízami. Od 3. 12. 1843 omezil S. pro sla­bé návštěvy česká představení opět na neděle a svátky. Stavovská komise pokládala jeho sou­kromou scénu za konfliktní zájem vůči StD a přiměla ho divadlo 1. 5. 1844 zavřít. S. je využíval i nadále k vystoupením společností akrobatů, výjimečně i k českým hrám. Po skon­čení pravidelného divadelního provozu najímal pro jednotlivá představení hudbu pluku barona Palombiniho s kapelníkem Liehmannem. 1846 prodal budovu státu.

Ve druhém ředitelském období 1852–58 měl S. opět k dispozici dvě divadla: StD a letní Aré­nu ve Pštrosce, kterou 1849 postavil ředitel J. Hoffmann a S. si ji pronajal. Hned v dubnu 1852 pro ni chtěl angažovat samostatný orches­tr (kapelník J. N. Maýr), finančně jej však na­trvalo nezvládl. Provoz obou scén si občas překážel a sbor a balet se musely přesunovat z arény do města (Monatschrift für Theater und Musik 1857). Dočasně snižoval S. několikrát i počet členů operního sboru. Podržel si však všechny dramaturgické zásady. Jako první pě­veckou hvězdu přivedl z Vídně (pouze na jednu sezonu) tenoristu F. Stegera-Staziće. Nahradil ho J. Lukes, 1857 E. Bachmann. Vedle sopranistky J. Brennerové nastoupila 1854 na krát­kou dobu absolventka konzervatoře E. z Ehren­bergů. Postupem času pracoval S. stále více s hosty. Dirigentem byl F. Škroup, jehož umě­lecká dráha v těchto letech vrcholila. Objevily se stížnosti na kvalitu výprav a dekorací. S. operní dramaturgie, inspirovaná též Škroupem, se zaměřila na díla R. Wagnera (Tannhäuser 25. 11. 1854, Lohengrin 23. 2. 1856 a Der flie­gende Holländer 7. 9. 1856). Při příležitosti sjezdu statkářů a majitelů lesů v Praze uspo­řádal S. mezi 8. a 14. zářím 1856 v Evropě ne­vídaný wagnerovský týden, v němž provedl všechny tři opery (ve velkých rolích pohostin­sky vystoupila jeho dcera Augusta). Soudobou italskou tvorbu reprezentoval ve S. repertoáru Verdiho Der Troubadour (1856), domácí produkci Kittlova opera Die Bilderstürmer (1854). Kritikem tohoto S. ředitelského období byl C. J. Hickel, bývalý dramaturg ředitele J. Hoff­manna, který v září 1854 v sérii článků ve svém časopise Salon přirovnal Stögerův repertoár k programu kočovných společností.

Počet českých zpěvoher, jež byly opět na programu v neděli a ve svátek, silně poklesl a repertoárový okruh se zmenšil, protože v sou­boru trvale chyběl postačující počet kvalitních česky mluvících zpěváků (za sedm let se hrálo 8 titulů v přibližně 20 představeních, nejčastěji Weber: Střelec kouzelník, 30. 3. 1856 byl reprí­zován Dráteník F. Škroupa, v němž vystoupila S. dcera Augusta jako Růžena). Jedinou českou prací domácího autora byly ukázky ze Škroupo­vy opery Libušin soud (1856, prem. již za ředi­tele J. Hoffmanna 1850). O Velikonocích 1857 dal S. F. Škroupovi výpověď; příčinou byl pa­trně Škroupův úmysl kandidovat spolu s praž­ským obchodníkem F. Liegertem a hercem F. Haasem na místo ředitele StD v dalším ob­dobí, o které se S. též zajímal. Na Škroupovo místo povolal S. ze Štýrského Hradce bývalé­ho pražského zpěváka a brněnského kapelníka J. Nesvadbu. Po neúspěšném konkurzu však musel S. sám ředitelské místo opustit.

Jako divadelní ředitel patřil S. k typu velko­rysých podnikatelů, jaký představovali v evrop­ském kontextu v další generaci např. B. Pollini nebo A. Neumann (v Praze 1885–1910). Roz­hodoval autoritativně, měl značné organizační vlohy a dokázal objevovat talenty ve všech di­vadelních profesích. Přijímal velká podnikatel­ská rizika, realizoval velké projekty a spoléhal na jednorázové příjmy z úspěšných kusů. Svou obchodní politiku opíral o soustavné vyhle­dávání novinek všech typů, kvalitní zpěváky, mnoho hostů a efektní podívanou pro široké publikum. Tento nákladný typ nesubvencova­ného soukromého podnikání však již kolem po­loviny 19. stol. narážel na objektivní ekono­mické hranice.

Role (ve StD)

1816–21: Ramiro (Isouard: Aschen­brödel), Ravannes (Catel: Die vornehmen Gastwirthe), Josef (Méhul: Jakob und seine Söhne in Ägypten [Joseph und seine Brüder]), Licinius (Spontini: Ve­stalin), Armand a Antonio (Cherubini: Wasserträger), Johann (Boieldieu: Johann von Paris), Carlin (Fio­ravanti: Die Dorfsängerinnen), Montigny (Paër: Sargines), Carlo (Berton: Aline), Jakob (Weigl: Die Schweizerfamilie), Vergy (Grétry: Ritter Blaubarth), Basil (Gaveaux: Der kleine Matrose), Basilio (Mo­zart: Die Hochzeit des Figaro), Loredano a Antonio (Paër: Camilla), Murney (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Kronthal (Paër: Der lusti­ge Schuster), Titus (Mozart: Titus), Valer (Perinet–W. Müller: Das neue Sonntagskind), Atar (Salieri: Axur), Littan (Rochus Pumpernikel, quodlibet), Mar­kýz (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag), Kunz (Hensler–W. Müller: Der Teufelstein), Almarich (Rösler: Elisene, Prinzessin von Bulgarien), Ka­rel I. (Jírovec: Agnes Sorell), Baron (Boieldieu: Der neue Gutsherr), Alimelek (Meyerbeer: Alimelek), Richard (Grétry: Richard Löwenherz), Mahlberg (Maurer: Das Haus ist zu verkaufen), Kurt (F. X. Hu­ber–Kauer: Das Sternen-Mädchen im Maidlinger Walde), Hugo (Bernhard: Faust), Josef (Schenk: Der Dorfbarbier).

Prameny a literatura

Archivní materiál v pozůstalosti J. Vondráčka, NMd, zvl. kart. 7–10, 15. • Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde [Stuttgart] für das Jahr 1816, s. 258; 1817, s. 376 [odchod z Brna]; Allgemeine Wiener Musikzeitung, März 1819, sl. 205; Allgemeine musikalische Zeitung [Wien], 8, 1824, s. 101–103, 219–220 [Št. Hradec]; Taschenbuch für Allgemeine Theaterzei­tung [Wien] 1827, s. 387–388 [Terst]; 1830, s. 460 [Prešpurk]; Bohemia 31. 10. a 2. 11. 1834 [popis úprav StD]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1853, s. 42; 1854, s. 10; 1855, s. 21; 1857, s. 47 [vše dcera]; Monatschrift für Theater und Musik [Wien] 3, 1857, zvl. s. 30, 146–150, 258–264, 365–370, 548–553; Deutscher Bühnen-Almanach [Berlin] auf das Jahr 1862, s. 79–83 [nekrolog]; Teuber III, zvl. s. 1–39 [nástup], 193–340 [první řed. období], 415, 418–484 [druhé řed. období], 485–507 [společenství s Thomém], 557–559 [tantiémy pro Wagnera]; Anon.: Pražská opera v letech padesátých, Dalibor 26, 1904, s. 118–149 [parafráze Teubera III]; E. Rychnovsky: Das Tannhäuser-Jubiläum in Prag, Deutsche Arbeit [Prag] 4, 1904/05, s. 127–135; Nejedlý: Smetana III; Vondráček II; Javorin, zvl. s. 55–56; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt, Wien–München 1957; Das Grazer Schauspielhaus, Graz [1964], s. 94–100; K. Siedl: Direktion J. A. S., kapitola přehledu Das Theater in der Josefstadt, in: Maske und Kothurn 10, 1964, s. 104–110; DČD II; Laiske: Dramaturgie; Weber: Notizen-Buch; Mein vielgeliebter Muks. Hundert Briefe von C. M. Weber an Caroline Brandt, Berlin 1986; J. Bužga: Vergessene Aufsätze. Berichte und Mitteilungen aus C. M. von Weber Prager Wirkungszeit, Oper heute. Ein Almanach der Musikbühne 11, Berlin 1988, zvl. s. 101, 108, 109, 111; F. Hadamowsky: Wien, Thea­tergeschichte, Wien–München 1988; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997. • NDp; ČHS; Kosch [lit.]; Ulrich 1997.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 514–519
Autor: Jitka Ludvová