Švandova společnost: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 15:27

Počátek Švandovy společnosti (ŠS) spadá do 1865, kdy byl dramaturg a vrchní režisér PD P. Švanda ze Semčic st. pověřen vedením Městského právovárečnického divadla v Plzni. Za tím účelem zřídil vlastní společnost. Na koncesi, kterou takto získal (tzv. mimopražskou), hrála jeho společnost nejen na městské plzeňské scéně (1865–75, 1878–81, 1884–85, 1892–95), ale v 70. letech i ve vlastní plzeňské aréně Na staré poště (1873–75) a v druhé polovině let 80. i v ND v Brně. V souvislosti se stavbou své Arény ve Pštrosce na Král. Vinohradech získal Švanda 1869 další povolení pro představení v bezprostředním okolí tehdejší Prahy. V letním divadle, zbudovaném podle plánů arch. J. Niklase na místě staré arény téhož jména, působila ŠS 1869–71 (poté Švanda arénu pronajímal a nakonec prodal). Konkurenci blízké zemské Arény Na Hradbách a Kramuelovy Arény v Kravíně čelil lákavými triviálními tituly (většinou překlady E. Peškové) a varietními atrakcemi; největším úspěchem bylo hostování francouzské šansoniérky L. Philippo. Na podkladě pražské koncese zakotvil trvale na Smíchově, kde vybudoval Arénu v Eggenberku, zvanou též V lesíčku (v místě dnešního Justičního paláce), která byla v provozu 1871–85. (V létě 1876, kdy Švanda obhospodařoval staročeskou Národní arénu, pronajal smíchovskou arénu společnosti Kramuelově a Zöllnerově). Na Smíchově měl rovněž k dispozici divadelní sál hostince V Eggenberku (1872–85), kde hrála část ŠS vedená ředitelovým zetěm J. J. Stankovským v zimních sezonách a využívala ho v létě při nepříznivém počasí, kdy nebylo možno hrát v nezastřešené aréně. Páteří arénního repertoáru byly německé a francouzské veseloherní novinky a frašky, pohotově překládané E. Peškovou a J. J. Stankovským. Na rozdíl od ostatních ředitelů arén popřál Švanda určitý prostor též činoherní klasice (N. V. Gogol), opeře a ojediněle i modernímu světovému dramatu (B. Björnson, A. Dumas ml., E. Zola). Z české tvorby byly nejvýznamnější některé inscenace a premiéry her Šamberkových (Divadelní vlak, 1884). Působení ŠS na Smíchově položilo základy souvislého rozvoje zdejšího profesionálního divadelnictví.

ŠS byla jednou z největších a nejlepších cestujících družin druhé poloviny 19. stol. 1869 měla ve svých třech souborech (činoherním, operním a operetním) 45 členů a jako jediná byla schopna umělecky konkurovat zemské scéně, Prozatímnímu divadlu, později ND. Švanda pozvedl úroveň kočovného divadla a zreformoval je i organizačně: v zimních sezonách hrála ŠS ve stálých divadlech v Plzni, Brně a na Smíchově, v létě buď v arénách v Plzni a na Smíchově, nebo zajížděla do českých a moravských měst (Písek, Tábor, Mladá Boleslav, Jičín, Hradec Králové, Moravská Ostrava, Kroměříž, Prostějov aj.). Tento typ zájezdové scény přejali později další divadelní velkopodnikatelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina). Rozsáhlý divadelní podnik řídil Švanda pomocí artistických správců. J. Barák vedl společnost v Plzni 1865/66, když byl Švanda pracovně vázán v pražském PD, J. J. Stankovský spravoval v 70. letech pražské předměstské arény. V sez. 1889/90 během Švandovy nemoci byla společnost rozdělena na dvě části, jedna působila pod vedením basisty J. Malého v Brně, druhá, řízená hercem J. Kubíkem, na Smíchově. Umělecký program ŠS však formovala vždy silná individualita P. Švandy st. za vydatného přispění jeho choti E. Peškové (do 1870 herečky PD, pak v manželově společnosti). Na přání plzeňských a později brněnských divadelních provozovatelů pěstoval Švanda též operu a operetu; pro oba žánry vydržoval početné soubory. Operní repertoár se opíral především o osvědčená díla české i světové romantické a pozdně romantické tvorby. V Plzni uváděl v 60. a 70. letech hlavně Verdiho (Trubadúr, Ernani, Rigoletto), Smetanovu Prodanou nevěstu, Škroupova Dráteníka a Blodkovu jednoaktovou operu V studni. V souboru vynikl tenorista A. Vávra, pozdější člen pražského ND. Jako kapelníky zaměstnával Švanda v Plzni M. Angera, později B. Hřímalého a J. Kličku.

Pýchou společnosti byla Švandova láska – činohra, v níž uplatnil svůj nevšední rozhled. V mimopražských centrech šířil zpočátku divadelní program demokratické inteligence 50. a 60. let. V prvním plzeňském období uváděla ŠS především soudobé české dramatiky (E. Bozděch, F. V. Jeřábek, G. Pfleger, V. Vlček aj.), klasiku (zvláště Shakespeare) a moderní francouzské konverzační hry (D. F. Dumanoir, V. Sardou, E. Scribe), poprvé představila v Čechách B. Björnsona (Novomanželé, 1871). Zkušený režisér a pedagog Švanda dovedl získat nebo vyškolit pro svůj repertoár i odpovídající interprety. Spolu s E. Peškovou vytvořili ze své společnosti vyhledávanou školu hereckého dorostu, jíž prošli téměř všichni významnější členové PD a počátků ND. Činoherní soubor disponoval kvalitními silami. V prvním období tu působili A. Kubíčková-Frankovská, K. Rennerová, provd. Syřínková, M. Ryšavá, J. Šamberková, J. Frankovský, E. Chvalovský, J. Košner, J. V. Slukov, F. Syřínek, H. Vicena, J. Vilhelm aj. V 70. letech a na počátku 80. let vévodili činohře M. Křepelová, E. Pešková, V. Budil, M. a A. Pštrossovi, A. Sedláček, F. Šípek, J. Šmaha, T. Šmahová, krátce H. Dumková, provd. Benoniová. Když většina z nich odešla k ND v Praze, nahradili je ve druhé polovině 80. let H. Kubešová, provd. Kvapilová, M. Procházková-Malá, J. Strouhal, E. Vojan ad. I po stránce režijní byla činoherní tvorba ŠS progresivní. Zatímco v PD určovala podobu představení ještě často silná osobnost hereckého protagonisty, oddělil Švanda jako první funkci režiséra od herecké. Sám se osvědčoval především v režiích konverzačních her; vládl uměním navodit přirozenou souhru a pointovat dialogy.

Mezníkem v historii ŠS byl r. 1881, kdy zakotvila v nově zřízeném smíchovském Divadle U Libuše (dnes Švandovo divadlo), jehož samostatná kamenná budova byla vyhrazena pro zimní sezony. Pro nové divadlo byl pořízen soubor dekorací, vytvořený R. Skálou. Ke slavnostnímu zahájení 1. 10. 1881 byla zvolena Smetanova Hubička, hraná za přítomnosti skladatele. Se svým kvalitním ansámblem mohl Švanda směle soupeřit s PD a pak i s ND. Bylo třeba jen poněkud zvýraznit repertoár: v prvých letech ho Švanda orientoval k lidovému obecenstvu smíchovskému (cyklus her Tylových, Hálkových a Jeřábkových, první uvedení Šamberkovy komedie Palackého třída č. 27, 1884). Ve snaze přilákat náročnější publikum z centra budoval i dramaturgicky průbojnější repertoár. Brzy po otevření divadla se tu uskutečnila česká premiéra Beaumarchaisovy Figarovy svatby (1881) s J. Šmahou v tit. roli. Velkou pozornost věnoval Švanda autorům polským (J. Słowacki, B. Grabowski, K. Zalewski) a ruským (I. S. Turgeněv, A. N. Ostrovskij, N. V. Gogol). Inscenacemi dvou dramatizací románů E. Zoly (Zabiják, Aréna v Eggenberku 1880; Nana, 1882) a komedie Rabourdin a jeho dědicové (1882) zahájila ŠS realistickou a naturalistickou epochu v českém divadelnictví. Tíhu všech tří inscenací nesli především herci J. Šmaha (Antoine, Rabourdin) a M. Křepelová (Nana). Ve smíchovské opeře vynikala koloraturní sopranistka T. Boschettiová (Leonora v Troubadúru, Gilda v Rigolettu); platnými silami byli nově přišedší M. Chlostíková (Marta v Hřímalého Zakletém princi, Nancy ve Flotowově Martě) a lyrický tenor Č. Melichárek (Lyonel v Martě). V tenorových partech se uplatňoval i ředitelův syn a budoucí dědic společnosti P. Švanda ml. Z českého operního repertoáru nastudoval Švanda ještě Smetanovy Dvě vdovy.

Na jaře 1886 přišla ŠS o své původní smíchovské působiště, Arénu v Eggenberku, která musela ustoupit novým stavbám. Tehdy dal Švanda instalovat v Divadle U Libuše posuvnou střechu a proměnil je tak na Letní divadlo U Libuše. Na zimní sezonu přijal s celou společností angažmá do ND v Brně, kde pak působil pravidelně do 1891. Brněnskému publiku představila ŠS reprezentativní výběr svého činoherního repertoáru (francouzské konverzační hry, Shakespeare, ruské realistické drama atd.). Realistický program pokračoval novými inscenacemi her H. Ibsena, uváděnými v české premiéře (Nepřítel lidu, Smíchov 1887; Bílí koně [Rosmersholm], Smíchov 1887; Vánoce [Nora], Brno 1887; Mořská paní [Paní z námoří], Brno 1890) a A. P. Čechova (Medvěd, Brno 1889). Nastudovány byly také některé prvotiny českých autorů, které nepřijalo ND (Svoboda: Bouří ku štěstí, Smíchov 1887; Márinka Válková, Smíchov 1888; Štech: Žena, Brno 1888; Zlatý déšť, Brno 1890). Na mimopražských scénách uváděl Švanda i současné hry z repertoáru ND (např. Stroupežnický: Naši furianti), které v důsledku výhradního práva ND v pražském regionu na Smíchově nemohly být hrány. Jinak držel repertoár ŠS krok s pražským ND, ovšem arénní program měl lehčí ráz. Dramaturgicky i interpretačně kulminovala ŠS v 80. letech. Noví členové činoherního souboru E. Vojan a H. Kubešová tu ztělesnili – poprvé v českém divadle – některé klíčové postavy ibsenovské: Stockmana a Petru v Nepříteli lidu, Rebeku Westovou v Rosmersholmu a Noru (první českou Paní z námoří byla – po odchodu Kubešové do ND v Praze – Marie Procházková-Malá). V Shakespearových hrách zazářila dvojice protagonistů jako Hamlet a Ofélie, jako Blažena a Beneš v Mnoho povyku pro nic, Kubešová jako Julie v Romeovi a Julii i Viola-Sebastian ve Večeru tříkrálovém, Vojan jako Marcus Antonius v Juliu Caesarovi a Petrucio ve Zkrocení zlé ženy. Po Vojanově odchodu k ND (1888) přebíral většinu jeho rolí J. Strouhal. V činohře úspěšně působili J. Javorčák, A. Jiřikovský, A. Kreuzmann, K. Lier aj. 1887 překvapil režisér Švanda obratným aranžmá davových scén po způsobu Meiningenských (Šubert: Jan Výrava – Smíchov; Julius Caesar, Nepřítel lidu). Jeho realistické inscenace však trpěly stylově neadekvátními dekoracemi. Činohra ŠS určovala tehdy jako jediná z cestujících divadel směr celonárodního divadelního vývoje. Smíchovské Divadlo U Libuše se stalo scénou vyhledávanou pražskou probudilou inteligencí, studenty a kritikou (J. Ladecký a V. Mrštík). V ND v Brně byly – za vydatného přispění kritika J. Merhauta – položeny základy jeho realistické orientace. Do čela brněnské opery postavil Švanda K. Weise a A. Kotta. V orchestru působila téměř celá rodina Ondříčků. Členy souboru byli barytonista V. Kareš, všestranný tenor Č. Melichárek, altistka A. Maxantová, sopranistka M. Wollnerová, buffo-tenor J. Kysela, basista A. Pivoňka, krátce B. Pták ad.; pro operetu byli angažováni F. a M. Zöllnerovi. Režie opery se ujal basista J. Malý. I když doménou ŠS byla činohra, nabídl Švanda Brnu operní repertoár na úrovni tehdejších kamenných divadel. Z domácí tvorby uvedl Smetanovu Hubičku, Prodanou nevěstu, Dvě vdovy, Dalibora, Branibory v Čechách, Tajemství, Rozkošného Svatojánské proudy, Dvořákova Šelmu sedláka, Blodkovu operu V studni, Hřímalého Zakletého prince a Kovařovicovy Ženichy, ze zahraniční produkce Bizetovu Carmen, Halévyho Židovku, Gounodova Fausta a Markétku, Flotowovu Martu, Lortzingova Cara a tesaře, Verdiho Troubadúra, Rigoletta a Traviatu, Mozartova Dona Juana, Rossiniho Lazebníka sevillského, Donizettiho Lucii di Lammermoor a Meyerbeerovy Hugenoty. V operetním repertoáru se opakovala jména C. Millöcker, R. Planquette, F. von Suppé, J. Offenbach, Ch. Lecocq, J. Strauss, výjimečně A. S. Sullivan a J. Gilbert (Mikado 1889).

Po smrti zakladatele a ředitele počátkem 1891 přešla ŠS v rámci celého divadelního velkopodniku do vlastnictví P. Švandy ml. Ten zdědil po rodičích schopnost pohotově reagovat na nejnovější divadelní podněty i velkorysost při uskutečňování plánů, neměl však jejich systematičnost, podnikatelský talent a smysl pro realitu. Věnoval se především zpěvohře, která mu jako bývalému zpěvákovi byla bližší. Dozor nad činohrou svěřoval hercům a režisérům (J. Vilhelmovi, F. Šípkovi, P. Nebeskému). V prvních letech zajížděl do tradičních otcových štací (Mladá Boleslav, Hradec Králové, Chrudim aj.), později dával přednost jižním Čechám (Č. Budějovice, Tábor, Třeboň atd). Protože měl soubor z dřívější doby nastudovaný početný repertoár, mohl Švanda ml. ve své první sezoně uvést 64 činoher, 28 oper a 32 operet. Vypsal i konkurz na původní hru ze současnosti, ale ten skončil fiaskem. Od 1892 působila ŠS během zimních sezon opět v Plzni, kde měl Švanda ml. zadáno Městské divadlo. V probíhající generační směně cestujících společností se na čelné místo prosazovala družina V. Budila, která ŠS 1895 v Plzni vystřídala. V květnu 1895 zemřela E. Pešková, která držela divadelní podnik organizačně pevně v rukou a uhájila jeho celistvost. Po její smrti byl rozdělen: tzv. mimopražská koncese připadla P. Švandovi ml., druhá, tzv. smíchovská (též pražská) jeho sestře Marii, provd. Koldínské. Ta uplatňovala majetnická práva na smíchovské divadlo i na Arénu na Smíchově (započatou ještě P. Švandou st. a dokončenou E. Peškovou 1891). Členy bratrovy společnosti angažovala pro letní sezonu v aréně za velmi nevýhodných podmínek. V této situaci přijal Švanda ml. nabídku Družstva ND v Brně. Pro brněnskou sezonu 1896/97 rozšířil soubor na 51 sólistů a 20členný orchestr. Kapelníky byli E. Engelbert a B. Tomáš, režiséry A. Jiřikovský, J. Kysela, F. Šípek a V. Vodička. Mezi zpěváky vynikali především sopranistka M. Wollnerová, barytonista E. Burian, tenorista B. Bohuslav, basista J. Vild a subreta M. Grossová, mezi činoherci J. Hurt, A. Janovský, J. Javorčák, A. Jiřikovský, K. Stocký, F. Šípek, E. Wiesner, J. Zelenka a začínající M. Hilbertová. K pohostinským hrám byli zváni významní herci (H. Kvapilová, J. Vávra) a zpěváci (K. Burian, V. Heš, B. Pták). V repertoáru, postaveném na osvědčených italských a francouzských operách, vynikl cyklus tří Smetanových děl (Hubička, Prodaná nevěsta, Dalibor, říjen 1896) a lidová opera R. Nejedlého Andulka (únor 1897). Činoherní program byl dramaturgicky konvenční a až na výjimky nepříliš hodnotný. Klasické drama (např. Goethův Faust, Shakespearův Julius Caesar) se na scénu dostávalo jen zásluhou beneficiantů, moderní hry díky hostující H. Kvapilové (Hilbertova Vina, Kvapilova Bludička). Senzací se stala Hauptmannova Hanička v tit. roli s M. Hilbertovou. Po skončení brněnské sezony v únoru 1897 se osud ŠS vyvíjel nepříznivě. M. Koldínská a druhý bratr, K. Švanda, sestavili na Smíchově stálý činoherní soubor a členstvo zpěvohry zůstalo na léto bez zaměstnání. V polovině května P. Švanda ml. společnost přechodně rozpustil; někteří herci vystupovali údajně s jeho svolením u jiných ředitelů. Na podzim se mu podařilo společnost opět sestavit; zahájil s ní v Jindřichově Hradci. Mezi jejími členy se občas objevily některé známější osobnosti (A. Ludvík, J. Lukavský, J. E. Sedláček, E. Sedláčková, M. Procházková-Malá), ale úroveň pronikavě poklesla. 1903 svěřil P. Švanda ml. po těžkém úrazu vedení herci J. E. Sedláčkovi a následujícího roku mu odprodal koncesi. 1904 tak ŠS zanikla.

Literatura

E. Pešková: Zápisky české herečky, [1886]; J. Merhaut: Výbor z feuilletonů, [1909], s. 21; A. B. Dostál: Světlem a stínem. Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911]; V. Š. Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 94; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 117; A. Javorin: Pražské arény, 1958; sb. Velká pochodeň, Brno 1959; F. Černý: Hana Kvapilová, 1960; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Praha–Plzeň 1965; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973; 90 let stálého českého divadla v Brně II, Brno 1974; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, 1981; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, Hr. Králové 1982; kl [L. Klosová]: Švanda ze Semčic starší Pavel, in: Postavy brněnského jeviště, Brno 1979–1984, s. 105 + Pešková Eliška, tamtéž, s. 283 + Švanda ze Semčic mladší Pavel, tamtéž, s. 416.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 485—488
Autor: Ljuba Klosová