Sedláčkova společnost: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 15:01

Společnost vznikla 1904, kdy herec J. E. Sedláček získal vlastní koncesi a převzal členy zaniklé Švandovy společnosti, kterou do té doby řídil jako artistický správce. Pod jeho vedením se upadající družina znovu stabilizovala a brzy získala pověst dobře vedeného souboru s vyspělým kádrem herců. K protagonistům SS patřili zejm. ředitelova manželka E. Sedláčková, představitelka tragických heroin M. Procházková-Malá a F. Zvíkovský (též režisér). Dalšími členy byli mj. F. Bohuslav, S. Burget, F. Bursová, J. Fischer, J. a M. Hodrovi, K. Husar, J. Kautská, J. a M. Křížovi, R. Kučerová, E. Malý, R. Morávek, V. Šimáček, M. Štroblová, K. Vávra, A. Vedral. Později prošli souborem J. Hurt, B. Karen, A. Nedošínská, J. Nedošínský, J. Pulda, J. Vojta, J. Vošalík ad. Uvážlivá dramaturgie a velmi časté hostování herců ND (J. Mošna, E. Vojan, L. Dostalová, M. Hübnerová, M. Laudová ad.) se příznivě odráželo v uměleckém růstu herců, z nichž se mnozí stali významnými hereckými osobnostmi.

SS byla zvláště ceněna pro repertoár, v němž převažovala literárně hodnotná díla. Sedláček uváděl zejm. autory druhé poloviny 19. stol. Z českých dramatiků hlavně Vrchlického, Šuberta, Zeyera, Bozděcha, Štolbu, Šamberka, Šimáčka, Jiráska, Svobodu, Horákovou, Kvapila, Maška, z cizích autorů Rostanda, Sardoua, Halbeho, Zorillu, Hauptmanna. Jako jeden z prvních ředitelů venkovských společností uvedl Sedláček Gorkého Na dně. Stabilní součást repertoáru tvořila světová klasika. Na jednotlivých štacích byl téměř vždy na programu Hamlet, Schillerova Marie Stuartovna a Moliérův Lakomec. Při poklesu zájmu obecenstva dával Sedláček přitažlivé operety (Suppé: Krásná Galathea, Hervé: Mam’zelle Nitouche, Lehár: Dráteníček) s hostujícími subretami M. Zieglerovou či M. Grossovou. Často se hrála i dílka místních autorů, např. v Nové Pace nastudoval Sedláček hru ředitele tamní reálky F. Tomka Za srdcem (1913).

SS zajížděla zejm. do východočeských a středočeských měst, v nichž setrvávala od jednoho do tří měsíců. Např. itinerář jejího putování 1904–05 tvořila města Příbram, Vysoké Mýto, Hradec Králové, Poděbrady, Kolín, Pardubice, Jičín, Sobotka, Nymburk, Vysoké Mýto, Přelouč, Kolín, Poděbrady a Slaný. Později rozšířila své působení i na jižní Čechy (České Budějovice, Třeboň, Jindřichův Hradec aj.).

1907 Sedláček usiloval o pronájem libeňské Arény u Deutschů. Aby si naklonil pražskou kritiku a diváky, připravil na Zbraslavi pro letní sezonu zvláště vybraný a pečlivě nastudovaný repertoár. Arénu získal a v září 1907 tu zahájil hrou Ejhle, člověk A. Horákové. Následovali Kolárovi Mravenci, Schillerova Marie Stuartovna a Shakespearův Richard III. (tit. role F. Kneisl). Ve Stolzově operetě Dáma od Maxima hostovala M. Zieglerová. Divácký ohlas byl velmi dobrý, avšak již 16. 12. byl Sedláček nucen z Libně odejít, protože arénu zakoupila M. Zieglerová. SS tím byla značně poškozena, protože řada jejích herců přijala angažmá v novém divadle M. Zieglerové. Nové putování zahájil Sedláček 1908 v Pardubicích Vrchlického Godivou. V souboru působili mj. F. Bartoš, F. Smolík, V. Šámal, jako režisér se uplatňoval A. Vedral. Hereckou posilou byla Z. Gräfová, která tu 1909–12 vytvořila několik Shakespearových hrdinek (mj. Desdemonu v Othellovi, Porcii v Kupci benátském, Blaženu v Mnoho povyku pro nic). Vedle módních novinek hrála SS v tomto období i hry Ibsenovy (Hedda Gablerová, 1912; John Gabriel Borkman, 1914) a o čtyři roky dříve než ND uvedla v premiéře Jiráskova Jana Roháče (Beroun 1914), nastudovaného za spoluúčasti místních ochotníků.

Ve válečných letech začaly v repertoáru převažovat operety a hry ze zpěvy a podnik umělecky stagnoval. 1921 se Sedláček pokusil využít krize Východočeské společnosti a zakotvit se svým souborem v Divadle sdružených měst východočeských, avšak neuspěl. Působil pak zejm. ve středních Čechách s repertoárem jen pramálo doplňovaným novými hrami. V polovině 20. let tvořili soubor vyzrálá charakterní herečka E. Sedláčková, její synové S. a L. Sedláčkovi, M. Cejnarová, H. Heidrichová, R. Hrušínský, V. Choděra, F. Kotnovský, E. Křížová, M. Lišková, A. Švejnar, režisér A. Vedral ad.

1926 si Sedláček pronajal Tylovo divadlo v Nuslích a Lesní divadlo v Krči. Soubor jen nepatrně rozšířil (mj. F. Černý, J. Procházková, J. Šmíd), spoléhaje na pravidelná hostování pražských herců (např. B. Durasová, J. Kronbauerová, A. Špillingová, F. Zvíkovský). Starší osvědčený repertoár rozšířil o operety a revue, v Lesním divadle v Krči i opery (Smetana: Prodaná nevěsta, Hubička; Leoncavallo: Komedianti ad.) s hostujícími pěvci. V konkurenci s ostatními předměstskými scénami však notně slevoval z uměleckých zásad, na nichž dříve budoval repertoár pro venkovské štace. Protože se mu nedařilo získat dostatečný zájem publika, stále častěji vyjížděl do měst v okolí Prahy (Zbraslav, Kralupy, Benešov, Slaný, Mělník, Český Brod ad.). Pro narůstající finační potíže společnost 1929 rozpustil a s A. Vedralem si v Praze otevřel půjčovnu divadelních kostýmů.

Literatura

Nesign: Herecká družina řiditele E. J. Sedláčka, Divadlo 5, 1906/07, s. 102; V. Šámal: Alois Jirásek v Berouně, Hlasy od Berounky 17, 1914, s. 1; nesign.: Alois Jirásek v Berouně, in alm. Sto let Spolku divadelních ochotníků v Berouně, Beroun 1927, s. 35; F. Bohuslav: Pestrý svět herecký, 1923; nesign: J. E. Sedláček [nekrolog], PL 7. 5. 1932; B. Karen: Episody, 1946, s. 135; J. Burda: Aby se nezapomnělo…, 1958, s. 546; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 166; A. Buchner: Cedule kočovných divadelních společností v Čechách a na Moravě, 1968, s. 158; J. Vojta: Má cesta k Národnímu divadlu, 1969, s. 68.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 423—425
Autor: Alice Dubská