Maýr, Jan Nepomuk: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 13:58

Psán též Mayr, Mayer, Maier. Manžel E. Maýro­vé, roz. Ujkové (1819–1874), překladatelky, která psala pod dívčím jménem a několika pseudonymy. Otec kapelníka Jiřího M. (1841 Košice u Soběslavi–1902 Praha), který byl ře­ditelem kůru v několika pražských chrámech.

M. získal první hudební školení v rodině, další výchovu mu umožnila rodina Lobkowitzů v pražském křižovnickém konventu. Absolvo­val dvouletý varhanický kurs u R. Führera a školil ho i J. N. Vitásek. 1836 odešel do Vídně, kde vyučoval hudbě ve šlechtických rodinách a zdokonaloval se v hudbě (prof. I. Assmayer) a zpěvu (A. Curci, který jeho basbaryton pře­školil na tenor). Jako zpěvák debutoval M. pa­trně na podzim 1839 v Lutzově společnosti v Klagenfurtu v pozici prvního tenoristy. Zů­stal zde do července 1840, kdy Lutz zrušil v Klagenfurtu operní představení. 16. 9. 1840 účinkoval M. v městském divadle v Lublani v roli Severa (Bellini: Norma) ve slavnostním představení k zahájení zemského sněmu; setrval zde více než rok. Bylo mu nabídnuto vedení místního Filharmonického spolku, M. však chtěl zůstat u divadla. Krátce vystupoval v Pešti, ve Vídni v Theater in der Josefstadt u ředitele F. Pokorného a od 1841 v Cáchách. Tam vyslal 1842 ředitel pražského StD J. A. Stöger zpěváka E. Kunze, aby M. přivedl do Prahy jako tenoris­tu pro české hry v právě otvíraném Stögerově Novém divadle v Růžové ulici. M. souhlasil s návratem. Poprvé vystoupil v Novém divadle 29. 9. 1842 jako Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky) a během angažmá zpíval i v několika ně­meckých a italských představeních StD. Po ukončení provozu Stögerova divadla v Růžové ulici odešel z Prahy (naposledy vystoupil 25. 2. 1844) a 1844–46 působil u dvorního divadla v Darmstadtu. Roku 1846, po nástupu ředitele J. Hoffmanna do vedení StD, se na žádost F. L. Riegra vrátil M. podruhé do Prahy a stal se vedle J. Reichla a J. Emmingera tenoristou pražského souboru. V červnu 1847 hostoval v Coburgu. Po sezoně 1848/49 zanechal pěvec­ké dráhy a stal se ve StD výlučným kapelníkem českých představení (první operu řídil 9. 7. 1850 v Aréně ve Pštrosce, Kreutzer: Nocleh v Gra­nadě). Napsal řadu scénických hudeb, několik k Tylovým hrám. Staral se o české divadlo též organizačně. Spolu s Tylem absolvoval 1850 jednání se Zemským výborem o zrušení čes­kého souboru StD, k němuž pak skutečně do­šlo 1851. Poté se M. stal druhým kapelníkem německého provozu StD, vedle F. Škroupa a E. Tauwitze. Jeho povinností bylo cvičit sbo­ry a pečovat o hudbu k činohrám. Již 1849 za­stával funkci ředitele Žofínské akademie. Když 1853 opustil divadlo, stal se ředitelem kůru v několika pražských chrámech (u Panny Marie Sněžné setrval 30 let), napsal řadu církevních skladeb a získal renomé výborného chrámového hudebníka. 1854–61 vedl v Praze vlastní hudební školu. V únoru 1861 ho ředitel StD Jan Nepomuk Maýr, asi 1860 F. Thomé s Riegrovým souhlasem požádal, aby se ujal organizace české opery před přesunem ze StD do PD. Již v březnu 1861 řídil M. české představení v Novoměstském divadle a do li­stopadu 1862 zajistil pro operu PD základní provozní předpoklady. O rok později utvořil spolu s P. Švandou st. a F. Liegertem konsorci­um, které v konkurzu 1863 získalo od Velikonoc 1864 vedení zcela osamostatněného PD. Po dohodě s Liegertem se M. vzdal ředitelských ambicí a zůstal v PD jako kapelník až do konce Liegertova ředitelského působení (do léta 1865) i během krátkého období ředitele F. Thomého (do jara 1866). V červnu 1866 řídil v Novo­městském divadle představení, která pořádala herecká samospráva za pruské okupace Prahy. Na podzim 1866 přišel do PD na M. místo B. Smetana, který tam již dříve dirigoval své opery Braniboři v  Čechách a Prodaná nevěsta. M. žil v Praze jako soukromník do 1. 11. 1874, kdy byl zvolen ředitelem PD. V této době mu­sel Smetana pro vrcholící sluchové problémy kapelnické místo opustit a M. začal vedle ředi­telské funkce opět dirigovat. V květnu 1876, po nástupu mladočeského vedení PD, M. na ředi­telské místo rezignoval a do léta 1877 ho v této funkci vystřídal R. Wirsing. Wirsingova smlou­va však byla pro jeho nesolventnost zrušena adružstvo jmenovalo v lednu 1878 M. ekono­mickým ředitelem. Vedl PD do 29. 12. 1878 (vedle uměleckého ředitele F. Kolára a kapelní­ka A. Čecha), po Kolárově rezignaci na funkci pak řídil PD sám. 1880 se na doporučení F. L. Riegra stal ředitelem připravovaného ND. Or­ganizoval především přesun souboru do ND a nouzový provoz po požáru 1881. 4. 3. 1883 z funkce odstoupil a vystřídal ho F. A. Šubert. V posledních letech žil v Praze, sužován dlouhodobými astmatickými obtížemi.

Pěvecké angažmá v Praze získal především díky své znalosti češtiny. Jeho hlas měl příjem­nou barvu, ale menší objem a M. ho často pře­pínal, na což upozorňovaly již první kritiky. Je­ho provedení kantabilních partií bylo přijímáno vstřícně, námitky se objevovaly proti jeho kře­čovitým a nepřirozeným hereckým gestům. Při druhém návratu do Prahy 1846 se projevila jeho pěvecká i herecká rutina získaná v Darmstadtu (1848 vynikl „vášnivým přednesem“ zvláště ja­ko Masaniello v Auberově Němé z Portici). Uplatnil se však především v českých předsta­veních s menší konkurencí, protože v němec­kých ho zřejmě zastiňovaly lepší hlasy J. Rei­chela a J. Emmingera. Ne zcela naplněné pěvecké ambice byly patrně jednou z příčin, pro které 1849 ukončil pěveckou dráhu a stal se ka­pelníkem. Měl dobré sluchové předpoklady, byl mimořádně pracovitý a díky své praxi ředitele kůru a učitele byl schopen vychovávat orchestr. K ustavení operního souboru PD byl 1861 vy­zván jako osoba známá též svým vlastenectvím: 1848 uspořádal koncert k poctě účastníků Slo­vanského sjezdu; v květnu 1851 uskutečnil vel­mi úspěšný první orchestrální koncert ve pro­spěch ND; v květnu 1861 se zúčastnil odhalení Máchova pomníku v Litoměřicích atd. Kromě toho dobře znal pražské prostředí a byl schopen jednat jako praktik. Pro službu v PD získal ka­pelu K. Komzáka a vyčlenil z ní divadelní or­chestr (samostatně od 6. 12. 1862), který do­plňoval hráči StD a postupně kompletoval, též s pomocí studentů a absolventů konzervatoře. Opatřil základní notový materiál a získal první skupinu spolehlivých sólistů, které přesvědčil, aby přijali nejisté angažmá. Jako sbormistra při­jal A. Čecha a s jeho pomocí dovedl vytrvalým zkoušením k dobrým výkonům i amatéry. Za­jistil prostory pro zkoušky, na něž projekt PD nepamatoval. Během dvou sezon stabilizoval akceschopný operní soubor s jednotlivci nad­průměrných kvalit a s tímto kolektivem, který teprve získával zkušenosti, nastudoval 1861–66 celkem 57 oper a operet.

Jako kapelník chtěl M. především vychová­vat zpěváky. Česká operní představení z 50. let byla často nekvalitní, protože řadu náročných rolí určených profesionálním zpěvákům museli zpívat česky mluvící činoherci. M. hodlal především založit operní školu, jelikož byl přesvědčen, že výchova českých zpěváků je jedinou cestou, jak udržet divadlo, jež nemá za­hraniční personální zázemí srovnatelné s ně­meckým (dopis Národním listům z 6. 2. 1861). Jeho ideálem byla italská opera, pro kterou byl jako zpěvák ve 30. letech vyškolen a jež byla ještě ve druhé polovině 19. stol. jedinou peda­gogicky zvládnutou oblastí. 

Druhou volbu M. do funkce ředitele PD. v roce 1874 ovlivnil fakt, že divadlo se dostalo do závažných finančních potíží. Aby družstvo splatilo dluhy, uplatňoval M. permanentní úsporná opatření bez uměleckých, sociálních i jiných humanitárních ohledů. (Jeho pozicí otřásla sebevražda tenoristy Součka, jež byla reakcí na výpověď pro úsporu místa.) Svou nevyváženou personální politikou způsoboval kolem roku 1875 značnou nejistotu v souboru a tím i kolísání kvality operní scény. Byl kritizován pro autoritativní chování a pro pozitivní či negativní zaujatost vůči některým zpěvákům (bylo mu např. vytýkáno, že protežuje svou dlouholetou přítelkyni E. z Ehrenbergů). 

Obsazení místa kapelníka PD, umělecký pro­gram scény a diskuse o M. způsobilosti k vede­ní divadla se již 1863 a znovu od 1872 staly součástí každodenních politických bojů mezi mladočechy a staročechy, v nichž se angažoval denní tisk i odborné listy a do nichž byla po­stupně vtažena i značná část operního souboru PD. Přímo do divadla se politické boje dostaly prostřednictvím jeho kolektivního (družstevní­ho) vedení, v němž se střídaly dominující vlivy. M. patřil ke staročeskému okruhu čelného poli­tika F. L. Riegra, zatímco Smetana, jeho kon­kurent na místě kapelníka, byl spojován s mla­dočeskou skupinou kolem Umělecké besedy. V úzkém prostoru pražské kulturní elity se od­borné konflikty mezi oběma tábory přenesly i na osobní pole a následně poznamenaly vzta­hy dvou generací hudebníků. M. role v PD byla zkreslena dodatečnými ideologickými interpretacemi. Na rozdíl od Smetany, který se o PD ucházel se záměrem vytvořit reprezentativní ústav soudobého národního umění, chtěl M., vědom si profesionálních problémů české scé­ny, vybudovat české divadlo podle vzoru dobře fungujících dvorních scén ředitelů–podnikate­lů, jež poznal v zahraničí. Ve vývoji PD byl především nepostradatelným počátečním organizátorem.

Role (StD a Nové divadlo v Růžové ulici)

1842: Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky), Don Ottavio (čes., Mozart: Don Juan), Liborín (Weber: Střelec kouzelník, též Max v něm. představeních), Gomez (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Josef (Méhul: Josef a bratří jeho); 1843: Jan z Paříže (Boieldieu: Jan z Paříže), Hrabě Armand (Cherubini: Vodař), Kníže Ladislav (Isouard: Popelka), Giorgio (ital., F. Ricci: La Prigione di Edimburgo), Masaniello (Auber: Ně­má z Portici), Hrabě Zbinka (Spohr: Faust), Tebaldo (Bellini: Montekové a Kapuleti, fragment v quodli­betu), Othello (Rossini: Othello, fragment v quodli­betu), Cassian (Gläser: Des Adlers Horst), Fra Dia­volo (Auber: Fra Diavolo), Almaviva (Rossini: Lazebník sevillský), Alfonso de Monza (čes., Hérold: Zampa), Kleomenes, vůdce řeků (Rossini: Obležení Korinthu), Tonio, Švýcar (Donizetti: Marie, dcera pluku), Baron Dolanský (Paër: Veselý švec), Plesal (Hensler–W. Müller: Ďáblův mlýn na Vídeňské hoře); 1846: Max (Weber: Der Freischütz, též Druhý lovec ve 150. představení), Liborín (Weber: Střelec kouzel­ník), Maurice de Bracy (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Tonio (Donizetti: Marie oder Die Re­gimentstochter), Raimbaud (Meyerbeer: Robert der Teufel), Dickson (Boieldieu: Die weisse Frau), Lord Arthur (Donizetti: Die Braut von Lammermoor), Barbarino (něm., Flotow: Alessandro Stradella), Abayaldos (něm., Donizetti: Dom Sebastian), Petr Ivanov (Lortzing: Car a tesař), Tamino (Mozart: Kouzelná flétna), Evander, dvorní sluha (Gluck: Alceste); 1847: Fra Diavolo (čes., Auber: Fra Diavo­lo), Hrabě Rudolf (Weber: Silvána), Jaroš, korzár (Ji­ří Macourek: Žižkův dub, prem.), Alfonso de Monza (čes., Hérold: Zampa), Fortebraccio (Halévy: Quido und Ginevra), Kleomenes, vůdce řeků (Rossini: Ob­ležení Korinthu), Amaury, hrabě z Champagne (Bunn–G. Schilling–Benedikt: Die Kreuzfahrer oder Der Alte vom Berge), Albert, student (Auber: Čarov­né jezero), Oldřich (F. Škroup: Oldřich a Božena), Don Ottavio (čes., Mozart: Don Juan); 1848: Masa­niello (Auber: Němá z Portici), Vavra Fryburk (Weigl: Rodina švejcarská), Rytíř Vergy (Grétry: Kní-že Raoul nazván Modrofous), Věnceslav, syn Draho­míry (F. Škroup: Drahomíra), Dráteník (F. Škroup: Dráteník), Tomáš, odběhlec (Balfe: Cikánka), Gen­naro (něm., Donizetti: Lucrezia Borgia); 1849: Kníže Ladislav (Isouard: Popelka), Jiřík (Lortzing: Zbrojíř), Ludvík Velenský (M. Stegmayer–přel. Hor­ský [Tyl ?]: Rochus Perníček, h: růz. aut.), Othello (čes., Rossini: Othello), František, sedlák (Würfel: Krakonoš). 

Dílo

Soupis uvádí ČHS. 

Práce pro divadlo

Opery: Horymír (Horymí­rův skok), nedok., t: ?, scéna pro tenor a orch. prove­dena na koncertě techniků na Žofíně 18. 3. 1863; Jaromír, vojvoda český, opera, t: ?, před 1864, zadána do operní soutěže o cenu hraběte Harracha, neprov., popsána v posudku K. J. Erbena [Daněk–Vyšohlí­dová, lit.].  •  Scénické hudby (nelze vždy odlišit hud­bu původní od „sestavené“): Tyl: Jiříkovo vidění, první předst. Arény ve Pštrosce, 11. 8. 1849 („písně a quodlibet od…“); Angely–Tyl: řemeslnická meren­da, 28. 9. 1849 Pštroska; Tyl: Tvrdohlavá žena, písně, 14. 10. 1849 Pštroska; Tyl: Lesní panna, 16. 5. 1850 Pštroska; Hickel: Die Schweden vor Prag oder Bürgertreue und Heldenmuth,velká patriot. výpravná hra, 29. 5. 1850 Pštroska; Hickel: Das Fest der Inva­liden, dram. žánrový obraz, 26. 9. 1850 Pštroska; Horský [Tyl ?]: Princ a havíř aneb Který pak jest ten pravý, hra se zpěvy a tanci, 3 jedn., 13. 10. 1850 StD; Tyl: Skalní duch aneb Cesta skrze artézskou studni, 10. 11. 1850 StD, s novými texty od Tyla; Klinge­mann–Chauer: Věčný žid, bludič bez míru a útěchy, 1. 12. 1850 StD; Tyl–[Kola]: Poslední desítník, 2. 2. 1851 StD (h: tance čínský, uherský, „aragonéska komického způsobu“, kvapík, polka); Hickel: Zauber­rose oder Der letzte Harlekin, 22. 7. 1851 Pštroska (h: gitana, štýrský nár. tanec, tarantella, galop); Byd­žovský: Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj v Čechách, sbor duchů, 10. 2. 1853 StD; Korzeniowski–Zap: Obžinky, 13. 6. 1862 Pštroska (h: předehra, písně, tance, instrum. mezihry), fragmenty v archivu ND.

Prameny a literatura

Cedule StD 1842–44, 1846–53, NMd.  •  Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] auf das Jahr 1840, s. 351; 1845, s. 113; 1846, s. 271, 273; Bohemia 23. 12. 1842, 17. 12. 1843; Květy 9, 1842 až 11, 1844; 15, 1848, s. 19, 87; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1849, s. 36; 1850, s. 45; 1851, s. 51; 1852, s. 7, 43; 1853, s. 7, 43; 1862, s. 56; Lumír 2, 1852, s. 1102 [Figarova svatba]; E. Meliš: Nynější stav hudby v  Čechách a v Praze zvláště, Lumír 7, 1857, s. 1195; Národní listy 12. 8. 1863 [způsobilost k vedení PD]; 8. a 14. 12. 1872 [Neruda o smetanovských polemi­kách]; Hudební listy 5, 1874, obsahuje: Z českého divadla, s. 183, 185–186, 189–190 [životopis J. N. M. v rámci článku], Palčivá otázka naší opery, s. 35–38, 40–42 [koresp. Pivoda–Smetana–M.]; J. Neruda: ředitel J. N. M. vypravuje, Národní listy 7. 12. 1880, přetištěno in: J. Neruda:  České divadlo, sv. 6, 1973, s. 22–27; Teuber III, s. 277, 303, 307, 316, 322, 358, 361, 364, 574, 679, 687, 690, 695; Z. W., Zlatá Praha 1888, s. 795, 808–809 [nekrolog]; J. Arbes: J. N. M. Studie dramaturgická,  Česká Thalia 3, 1889, 27 pokr. mezi s. 1 a 363, přetisk ve sb. J. Arbes: Z divadel­ního světa, 1958, s. 9–124; O. Hostinský: Bedřich Smetana a jeho boj o českou moderní hudbu, 1901; A.  Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 8, 26, 28, 30, 31–36, 48, 51, 55, 108; F. Navrátil: O ope-ře české před půl stoletím, Dalibor 33, 1911, s. 262; B. Kalenský: M. a Smetana, Dalibor 35, 1913, s. 2, 25, 45, 105; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, zvl. s. 169–172; Bartoš: PD opera; Bartoš: PD činohra; Nejedlý: Opera ND I; J. Plavec: František Škroup, 1941; L. Novák: Stará garda Národního divadla.  Činohra–Opera–Balet, 1944; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany, 1858–1865, 1948, s. 243–245;  Česká Thalie před 100 lety. Osudy čes­kých herců Stavovského divadla ve světle úředních dokumentů, sb., 1950; K. Tauš: Otázka hudebních spolupracovníků J. K. Tyla, Hudební rozhledy 9, 1956, s. 255–256; P. Pražák: Smetanova Prodaná ne­věsta, 1962, s. 9, 13, 57, 58, 61, 63, 199, 202, 203; D ČD II, III; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pe­dagog, Brno 1970; J. Paclt: Hudba v českém divadle a činohře 1848–1918, Prolegomena scénografické encyklopedie 7, 1971, zvl. s. 111; Laiske: Dramatur­gie; P. Daněk–J. Vyšohlídová: Dokumenty k operní soutěži o cenu hraběte Harracha, Miscellanea musi­cologica 30, 1983, s. 151; Tyrrell: Czech Opera; Šulc: Opereta; PD 1862–83; Trávníčková: PD.  •  Rie­ger; Pazdírek;  ČHS [lit.]; NDp. 

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 326–330
Autor: Jitka Ludvová