Macháček, Simeon Karel: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 13:28

Křestní jméno psáno též Šimon. Po studiích na Akademickém gymnáziu a ve filozofických ročnících pražské univerzity (abs. 1821) působil jako soukromý učitel. Pro politickou nespoleh­livost mu byl na několik let znemožněn výkon profesorského povolání (berlínskému časopisu Gesellschaft dodal 1822 necenzurovaný článek o literárním dění v  Čechách). Od 1828 až do předčasné smrti způsobené plicní tuberkulózou vyučoval na gymnáziu v Jičíně, kde se v duchu vlasteneckých ideálů mnohostranně uplatnil v kulturním životě, včetně podílu na vedení zá­meckého trautmannsdorfského divadla. 1829 se oženil se zpěvačkou M. Šulcovou (zemř. 1847 v Praze).

Od studentských let projevoval literární apřekladatelské schopnosti, s nimiž vstupoval do kulturního dění: spolupracoval mj. s ochot­nickým divadlem pražského měšťana Teisinge­ra, v první polovině 20. let psal divadelní kriti­ky do časopisu Čechoslav, uspořádal a vydal s vlastními i přeloženými písňovými texty Zpě­vy české pro jeden hlas při pianoforte (1825). Literaturou se zabýval i odborně (práce o slo­vanských literaturách, rešerše pro Jungmanno­vu Slovesnost).

Vycházeje z Jungmannova programu národ­ního obrození, usiloval M. o naplnění postulátu jazykově českého písemnictví odpovídajícího evropské vzdělanosti. Do původní tvorby při­spěl básněmi, určenými zprvu k přednesu na vlasteneckých besedách, a dramatickými pra­cemi. Veršovaná veselohra Ženichové (1824) dlouho platila za jeden z vrcholů české kome­diografie a inspirovala vznik hudebních děl: pod­le Národních listů 4. 10. 1879 uvažoval o opeře Smetana, napsali ji K. Kovařovic (t: A. Koukl, prov. 1884) a J. F. Fischer (t: skladatel, prov. 1957), operetu zkomponoval V. V. Hausmann (1875). Dále se M. pokusil o komedii ze sou­časnosti (Půjčka za oplátku, 1819), jednoakto­vou tragédii Bulhar (1846) o boji proti turecké nadvládě a o veršovanou historickou tragédii Záviš Vítkovic, pán z Růže (1846, původně něm.), osnovanou na základech klasické poeti­ky. Překladovou literaturu obohatil o náročná díla (Horatius: De arte poetica, Cicero:  Čtvero řečí proti Luc. Catilinovi, Caesar: Paměti o vál­ce gallské, Goethe: Ifigenia v Taurii, neprov.).

Svými překlady rozšířil repertoárovou základ­nu českého divadla činoherního (Raupach: Ne­volníci aneb Isidor a Olga, 1834, Schiller: Panna orleánská, 1838), přeložil i hry se zpěvy a zvl. rozšířil možnosti české opery. Vedle Weiglovy opery Rodina švejcarská (1823), která zahájila častější český operní provoz ve StD, uvedl do českého prostředí opery Cherubiniho (Vodař, 1824), Rossiniho (Lazebník sevillský, Othello, obojí 1825) a další soudobé práce. 1823–28 za­jišťoval vedle J. N. Štěpánka a J. K. Chmelenské­ho svou aktivitou český operní provoz. Po nástu­pu do profesorského místa už libreta nepřekládal, s výjimkou Spohrova Fausta (1833). Jeho pře­klady zůstávaly na repertoáru ve StD i v Novém divadle v Růžové ulici ve 30. a 40. letech, někte­ré i v PD (Diamant krále duchů 1864, Don Ju­an 1873, Lazebník sevillský 1881).

V překladech operních libret, podobně jako ve vlastních básních a v převodech poezie, uplatňoval M. pod Jungmannovým vlivem zá­sady časomíry. Příklon k přízvučné prozodii, který od sklonku 20. let dal jeho básnické tvor­bě nový ráz a projevil se i v překladech dramat, se do libret již nepromítl. Podle svého vyjádře­ní v předmluvě k vydání libreta Mozartova Dona Juana (1825) chápal M. libreto přede­vším jako součást zpěvu. Všechny textové slož­ky jsou zde maximálně podřízeny hudbě. Usi­loval o soulad zvukové stránky slov, frazeologie i veršové výstavby s melodií, o korespondenci kvantity a kvality hlásek (délka, otevřenost atd.) s hudebním rytmem. Tato hlediska nadřa­dil nad literární hodnoty textu, leckdy i nad je­ho srozumitelnost. Jazykovými prostředky do­kázal nastínit individuální charakter postav, nepostihl však dramatické jednání ani jevištní akci. Podle dobového zvyku nepracoval vždy soriginálním zněním; např. libreto Dona Juana překládal z německé verze (překlad byl uveden až 1845, od 1825 byla opera hrána v konku­renčním překladu Štěpánkově); u Eliseny, kněž­ny volharské připsal do původního textu novou postavu a mluvené pasáže, což korespondovalo s široce rozšířenou praxí úprav a adaptací. Ten­dencí k uhlazenosti, zmírňováním drsných po­loh originálu až do neutrálního operního jazyka i zálibou ve zdrobnělinách reprezentovaly M. operní texty ducha raného biedermeieru. Réto­rickou a ozdobnou dikcí založily v českém operním překladu linii poetizovaného jazyko­vého gesta, rozvinutou u Chmelenského, po­zději u J. Vrchlického, a charakteristickou zejm. pro práce V. J. Novotného.

Dílo

Souborné vydání Spisy S. K. M., I–II, vyd. F. Zákrejs, Praha, Kober 1883–84. 

Překlady (operní libreta a texty her se zpěvy)

Castelli: Rodina švejcarská (h: Weigl, 28. 12. 1823 StD, vyd. 1824); Bouilly–Treitschke: Vodař (h: Che­rubini, 25. 4. 1824 StD, vyd. 1824); Sterbini: Lazeb­ník sevillský (h: Rossini, 2. 2. 1825 StD, vyd. 1825); Jouy: Vestálka (h: Spontini, 17. 4. 1825 StD, ukáz­ky); da Ponte: Don Juan aneb Prostopášník potresta­ný (h: Mozart, vyd. 1825, předml. Připomenutí, s. III–IV, dat. 1823, 20. 4. 1845 StD); Berio: Othello, mouřenín benátský (h: Rossini, 8. 12. 1825 StD, vyd. 1827); Treitschke: Sirotčí dům (h: Weigl, 12. 3. 1826 StD); Franul von Weissenthurn: Elisena, kněžna vol­harská aneb Les u Sibině (h: Rösler, 28. 9. 1827 StD, název v různých verzích kolísá); Raimund: Diamant krále duchů (h: Drechsler, 31. 12. 1827 StD); Sedai­ne: Kníže Raoul, nazván Modrovous (h: Grétry, 13. 4. 1828 StD); M. Stegmayer: Vladimír, kníže nov­gorodský (h: Bierey, 26. 10. 1828 StD); Bernard: Faust (h: Spohr, 2. 2. 1833 StD).  

Prameny a literatura

Rkp. libreta Elizena, princezna Wolhařská, 1827, NMd, sign. 901.  •   Če­choslav 1824, s. 343 [Štěpnička o Vodaři], 392 [Ro­dina švejcarská]; 1825, s. 56 [Lazebník sevillský], 64 [Tomsa o Donu Juanovi]; Anon.: Překlady zpěvoher, Poutník slovanský 1827, s. 110; L. Stein: Z pamětí českého divadla. 1. Rodina švejcarská, Koleda 1880, s. 461; F. Bačkovský: O prvých českých zpěvohrách, Lumír 1887, s. 317; J. Kamper: Švýcarská rodina. Lístek jubilejní, Hudební revue 2, 1909, s. 359–364; J. Pešek: První česká zpěvoherní představení, Vyš­kov 1906; J. Král in: Oprosodii české 1, Historický vývoj české prosodie, 1924; V. Jirát: Obrozenské pře­klady Mozartova Dona Juana, Slovo a slovesnost 4, 1938, s. 73–90, 202–212, přetišteno in: Portréty a studie, 1978; J. Plavec: František ·kroup, 1941; Vondráček II; M. Tarantová: Ohlas Mozartova díla v Každodenníčku Františka Palackého,  Č ČM 125, 1956, s. 75–83; K. Tauš: Letopisy české a slovenské zpěvohry, 1958, rkp. v DÚ [připisuje M. neexistující překlady]; D ČD II; Laiske: Dramaturgie; Mozartův Don Giovanni, katalog výstavy k 200. výr. pražské premiéry, vyd. T. Volek a J. Pešková, 1987, s. 127–129; J. Levý:  České teorie překladu, I–II, 1996, zvl. sv. I, s. 16–123; J. Vašíček: Röslerova opera „Elisena, princezna bulharská“, dipl. práce FF UK 2001; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost. Německoja­zyčné texty obrozenského dramatu, 2001; PD 1862–83; Trávníčková: PD.  •  Otto, i Dodatky;  ČHS; L ČL [lit.].

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 321–323
Autor: Eva Šormová