Kreutzmayer, Anton: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 12:10

Psán též Kraizmayer, Kreuzmayer. Otec hereč­ky Josefy K. (křtěna Maria Josefa Theresia, nar. 13. 9. 1791), provd. Feistmantelové. Byl synem obchodníka vínem Jakoba K. a pracoval v otco­vě podniku. 10. 7. 1787 se v Olomouci oženil s A. Schreiberovou, dcerou obchodníka suk­nem. Ve zděděném domě pokračoval v pod­nikání. O jeho uměleckém školení není nic zná­mo. Na začátku roku 1796 vystoupil pohostinsky v olomouckém divadle u ředitele C. Haina (Heina), hrajícího v prvním poschodí budovy masných krámů („ředitelem hudby“ v Hainově společnosti byl v březnu a dubnu 1796 U. Schikaneder, bratr E. Schikanedera). Od podzimu 1796 navázal s Hainovou společ­ností trvalejší spolupráci a zdá se, že se stal je­jím členem, když koncem září převzal řízení představení s hudbou. (Nelze říci, zda to byl on, kdo již 4. a 16. 1. 1796 nastudoval za ředitele Haina operu Die Nymphen der Silberquelle od J. Lipavského, rodáka z Vysokého Mýta, který působil ve Vídni; opera „se líbila“.) 1796/97 spolupracoval i při studentských akademiích pořádaných 1–2krát v týdnu pro zvanou šlechtu a místní vzdělané kruhy, opatřoval pro ně noto­vý materiál a vybíral skladby. Dokumentace je­ho umělecké činnosti po roce 1798 je však značně mezerovitá. Vzhledem k tomu, že Hain hrával v Olomouci pouze od konce září do kon­ce ledna či února, mohl se K. věnovat i svému občanskému povolání. 1797 spolu s ním v diva­dle působil korepetitor, místní ředitel kůru W. Hybl (Hybel, Hübel), který byl později za K. ředitelství 1805 kapelníkem (již 1796 zde byla uvedena s jeho hudbou hra Die Freiwilligen, ein Gemälde unserer Zeit, t: G. Stephanie).

K. zdědil značné jmění a 1800 si pronajal hostinec v přízemí objektu masných krámů. V divadelním sále v prvním patře, který byl ve špatném stavu, zatím podnikali do 1802 (v pro­nájmu od města) ředitelé V. Mihule a po něm A. Hornung. Konec Hornungova nájmu není přesně znám. Asi již 1803 (podle nepravděpo­dobných údajů až 1805) si K. pronajal i diva­delní sál za roční nájem 800 zl. a paušál 158 zl. za reduty a začal řídit společnost, nejprve s technickou pomocí podnájemce hostince v přízemí, herce A. Kurze. Již 26. 12. 1805 však zaznamenává divadelní almanach změnu programu pro K. náhlé onemocnění a během týdne ředitel zemřel na „nervovou horečku“. Vdova se třemi dětmi vedla krátce divadlo dál s pomocí svého švagra J. Bannholzera, který byl hercem K. souboru, 29. 4. 1806 však zem­řela i ona. Bannholzer se ujal dětí i divadla a vedl společnost do 1827. V pozůstalostním ří­zení, v němž se rozprodala část K. zařízení, za­koupil Bannholzer divadelní knihovnu a město mu přenechalo k užívání dekorace a sál jako příspěvek na výchovné pro děti. Podle olo­mouckého almanachu hrál 1805 dětské role v souboru svého otce i „mladý Kraizmayer“. K. dcera Josefa byla členkou olomouckého soubo­ru už 1805 a nelze vyloučit, že se k ní vztahuje i jméno Kreuzmayer v soupisu členů opavské­ho divadla (1810). 6. 8. 1811 se v Olomouci provdala za herce F. Feistmantela a zůstala s ním, alespoň načas, v Bannholzerově společ­nosti (jejich děti se narodily v Olomouci 1814, 1815 a 1818).

V Hainově společnosti vystupoval K. jako herec i zpěvák. Podle tisku hrál hlavně komické role, pedanty, šprýmaře, „židy obyčejného i ušlechtilého druhu“, prokazoval lásku a nadá­ní k umění, ale pro vážné úlohy se nehodil. Ne­lze přesně říci, jak dlouho vkládal peníze do di­vadelního podnikání, snad již za ředitele Haina. Podle pozůstalostního řízení investoval značné částky. V pronajatém městském sále (podle Rödera, viz lit.) opravil jeviště, 23 lavic a dvě pořadí lóží (350 diváků). Nechal doplnit deko­race (malíř B. Praschek) a výbavu na více než 100 „francouzských, německých a tureckých“ kostýmů, 150 kusů zbraní a dalších rekvizit. Zakoupil asi 100 kusů elektrických, magne­tických, mechanických a různých optických přístrojů na divadelní efekty (hodinové stroje s tajným číselníkem, stroje na karetní triky, zvonkohry, blesky, „cylindr na briliantové zá­blesky“, mechanické kouzelníky s barevnými koulemi, magnetickou labuť, aparát na zjevová­ní duchů ad.). Doplňoval knihovnu, jejíž znač­nou část vlastnil již ředitel Hain. Podle soupisu pořízeného před rokem 1811 obsahovala více než 160 děl s hudbou (opery, oratoria, sing­spiely, melodramata, balety) a činohry asi de­vadesáti autorů (soupis kusů a přístrojů uvádí J. Röder, viz lit). K. pozval ke spolupráci sbory a sbormistry ze dvou místních chrámů, vedle Hybla též F. Ostrého. V souboru se objevují někteří spolupracovníci ředitele Haina (Fran­ziska Hain), dále J. Bannholzer, L. Hoch s manželkou (pozdější divadelní ředitel), F. J. Krones, vídeňský M. Stegmayer ad. Publikum z velké části tvořili obchodníci, vojsko a úředníci, kteří navštěvovali i vídeňská a brněnská představení a kladli na provedení určité nároky. K. drama­turgie byla srovnatelná s dramaturgií vídeň­ských předměstských divadel, obsahovala váž­né činohry, opery, hry se zpěvy i parodie, a jednotlivé tituly byly uváděny ve dvou až třech reprízách. Pro divadelní podnikání měl K. dobré předpoklady ve vlastní divadelní pra­xi, v obchodnické solidnosti a v přehledu, s nímž dokázal najít vhodný personál a cílevě­domě zvyšovat úroveň. Předčasná smrt mu však znemožnila podnikatelskou i uměleckou činnost rozvinout.

Role

Repertoár (v Hainově společnosti 1796–98, kte­rý K. patrně studoval)

Podzim 1796: Dittersdorf: Das Rothkäppchen, Neefe–Gassmann: Die Liebe un­ter den Handwerksleuten, Mozart: Die Zauberflöte (Královna noci: paní Wellnerová), Hensler–W. Mül­ler: Der alte überall und nirgends, Stephanie–Hybl: Die Freiwilligen, ein Gemälde unserer Zeit, E. Schi­kaneder–Gerl: Der wohltätige Derwisch, E. Schika­neder–Süssmayr: Der Spiegel von Arkadien, Ditters­dorf: Hieronymus Knicker, Paisiello: La Frascatana, Perinet–W. Müller: Das Neusonntagskind, Ditters­dorf: Der Apotheker und der Doktor, Perinet–W. Müller: Der Fagottist, Paisiello: König Theodor in Venedig, [?]: Das Gespenst mit der Zaubertrommel, Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag; 1797: Anon. balet se zpěvem Der aus der Kanone geschos­sene Liebhaber, balety Der Liebhaber als Statue, Das eifersüchtige Bauernmädchen, Die treuen Tyro­ler oder Der reumütige Bandit, alegorický tanec Der Tempel der Dankbarkeit, E. Schikaneder–Haibel: Der Tiroler Wastel, Hensler–W. Müller: Das Sonnen­fest der Braminen, Perinet–Tuček: Die Christliche Judenbraut, Martín y Soler: Una cosa rara, da Pon­te–Martin y Soler: Der Baum der Diana, Gluck: Die Pilgrimme von Mekka, Hensler–Kauer: Das Faustrecht in Thüringen (3 díly). 1805: von Ihlee–d’Alay­rac: Das Schloss von Montenero, Schenk: Der Dorf­barbier, Dittersdorf: Schiffspatron, J. von Seyfried– Méhul: Die beiden Füchse, d’Alayrac: Der Turm von Gothenburg, Guolfinger v. Steinsberg–Tuček: Hanns Klachel, Franzky–Gerl: Graf Balberone.

Prameny a literatura

Allgemeine deutsche Theaterzeitung [Brünn] 1, 1797, s. 4–5, 13–14, 76, 91; Kleines Neujahrsgeschenk, oder Olmützer Thea­ter-Almanach […] vom 3ten Oktober bis Ende De­zember 1805, Olmütz 1805; d’Elvert: Theater, s. 146, 147; M. Remeš: K dějinám olomouckého di­vadla, Našinec 1935, s. 264, 270, 271, 273, 274, 276, 277 [repert.]; J. Röder: Zur Geschichte des deut­schen Theaters in Olmütz: Die Direktion Kreutz­mayer, Heimatblätter für die Olmützer Sprachinsel und das Odergebirge, 2, 1935–36, Folge 1, s. 9–14 [pozůstalostní řízení, soupis knihovny ad.]; Bože­nek: Opava, zde sv. II, s. 2; Z. Chalupová: Opera v Olomouci před rokem 1830, Acta Univ. Palackiane Olomucensis, Fac. paedagogica, Hudební věda a vý­chova 6, Musica IV, 1993, s. 67–76, zvl. s. 71.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 287–289
Autor: Jitka Ludvová