Kreibig, Edmund: Porovnání verzí

Vnuk divadelního ředitele Josefa K. (nar. před 1780), který působil v okruhu německé menši­ny v Sedmihradsku; syn divadelního ředitele Eduarda K. (1810 Praha–1888 Štýrský Hra­dec), bratr herečky Anny K. (1849 Sibiu–1871 Štýrský Hradec). Vyrostl v divadelním prostře­dí v otcově společnosti a získal dobré hudební vzdělání, mj. ve Štýrském Hradci u kapelníka E. Stolze. Několik let sloužil v armádě u jez­dectva a jako důstojník v záloze přišel s otcem v září 1876 do Prahy, kde si K. senior pronajal od Zemského výboru na šest let StD. Spolupra­coval s otcem jako operetní kapelník a režisér. 3. 9. 1879 silně zadlužený K. senior s udáním zdravotních důvodů z vedení divadla odstoupil. V Zemském výboru již v té době působilo kon­sorcium soukromníků, které finanční problémy K. seniora řešilo garančním fondem; nyní sou­hlasilo, aby se Edmund stal otcovým nástup­cem, s ohledem na jeho solidnost a oddanost divadlu i na půjčky, které byly otci již dří­ve konsorciem poskytnuty. Původní smlouva K. seniora vypršela v červnu 1882, Zemský vý­bor však prodloužil kontrakt s K. až do 1888.

Podobně jako jeho otec provozoval i K. po svém nástupu do funkce 1879 v Praze dvě scé­ny, StD a Novoměstské divadlo, pronajímané od dědiců ředitele Thomého. Docílil jistého zlepšení finanční situace, mj. úspornými opat­řeními v provozu a snížením vysokých platů, ji­miž K. senior udržoval v Praze nejlepší síly. Snahám o radikálnější změnu situace však brá­nily také vnější okolnosti: po požáru vídeňské scény Ringtheater v prosinci 1881, při němž zahynulo několik set diváků, dramaticky po­klesla návštěvnost i v Praze a K. musel vyna­ložit značné částky na úpravy v StD, zvl. na vybudování vnějších ochozů s nouzovými požárními schodišti, aby vyhověl zpřísněným vládním nárokům na bezpečnost veřejných bu­dov; 18. 11. 1883 bylo podruhé otevřeno české ND a jeho výstavnost i umělecká kvalita opery odebíraly StD německé publikum; pod vlivem prosakujících zpráv o nepomíjejících finanč­ních problémech ředitele začali již od roku 1882 umělci ze StD odcházet. K. povolal z Pet­rohradu režiséra A. Fletschera, aby soubor stabilizoval, Fletscher však neznal pražské pro­středí a zcela selhal; v září 1884 zaměstnal K. s podobným úkolem (s poněkud lepším vý­sledkem) K. Skraupa, syna kapelníka StD J. N. Škroupa a synovce bývalého kapelníka F. Škroupa. Také intendant A. Waldert delego­vaný Zemským výborem, který fakticky vedl správu divadla, se od června 1883 pokoušel o konsolidaci poměrů; jeho úsilí však mařily další dodatečně přiznávané dluhy K. seniora. Zástupci Zemského výboru jednali již od léta 1884 s brémským ředitelem A. Neumannem o jeho vstupu do StD. Po uzavření dohody s Neumannem K. 31. 5. 1885 na nátlak inten­dance a vysokých státních úředníků rezignoval a po vyrovnání závazků 1. 8. 1885 opustil diva­dlo. Pražským krachem ztratila rodina Kreibi­gových s konečnou platností finanční před­poklady pro divadelní podnikání, jemuž se věnovala po tři generace. K. začal 1885 praco­vat v Hamburku jako režisér městského divadla a asistent ředitele B. Polliniho, od 1888 byl režisérem ve Frankfurtu n. M.

Vzhledem k nejistým podmínkám činnost StD za K. ředitelské éry kolísala v kvalitě i dra­maturgii, ale přinesla též mnoho umělecky cen­ného. činohra, jejímž dramaturgem byl Skraup, uvedla za 6 let více než 60 děl soudobých auto­rů, včetně domácích (též E. Bozděch: König Cotillon, K. Skraup: Drei Systeme, Katastrop­hen), zatímco klasická díla se objevovala vzác­ně, v závislosti na personálním stavu souboru (1880 Shakespeare: Hamlet). Operní soubor se skládal z 18 sólistek a sólistů, 47 členů sboru a 42 členů orchestru. Působili v něm zkušení kapelníci (L. Slansky, sbormistr J. N. Škroup). K. nově přijal nebo z otcova souboru převzal vynikající pěvecké síly (V. Dobš, A. Stoll, V. Še­besta, který zemřel 1880, 1883 přišel F. Ehrl, zůstala M. Moser-Steinitzová, přišly sopranist­ky M. Lehmannová 1879 a v závěru K. Roseno­vá 1884 ad.). Opery a operety, jejichž režie se K. pravidelně ujímal, tvořily asi polovinu před­stavení (O. Teuber uvádí, že celkem zaznělo 663 děl ve 4033 představeních, z toho 1061 oper a 674 operet). Uvedl všechny operety, jež zaznamenaly úspěch v zemi svého původu, a vždy je bohatě vypravil (Joh. Strauss: Der lus­tige Krieg, Eine Nacht in Venedig, Das Spitzentuch der Königin; Suppé: Donna Juanita, Leichte Cavallerie; Planquette: Glocken von Corneville, Rip Rip; Genée: Die letzten Mohi­kaner, Der Seekadet; Millöcker: Der Bettelstu­dent, Gasparone ad.). Finanční situaci divadla zlepšoval efektními hrami s hudbou a baletem ve velkém Novoměstském divadle (v létě 1880 zařadil do programu výpravný kus Die Kinder des Kapitän Grant a španělskou taneční a pě­veckou společnost ředitele Calzadilla; v čer­venci 1881 se hrála revue Der Weihnachts­baum, nově byla uvedena verniáda Die Reise um die Welt in 80 Tagen se cvičeným živým slo­nem Pepim ad.). V opeře mohl K. sice navázat na výjimečnou tradici provozování Wagnera na pražské německé scéně, ale jeho výběr se klonil spíše k románské oblasti, protože pro mužské představitele Wagnerových postav nebyl dosta­tek vhodných pěvců. Ve StD uváděl na vysoké úrovni novinkový i standardní repertoár, který sám připravoval režijně: Gluck: Armida, Ant. Rubinštejn: Die Makkabäer (dir. skladatel, vše 1879), Gounod: Philemon und Baucis, Marsch­ner: Der Templer und die Jüdin, Bizet: Carmen (1880), Boito: Mephistopheles (1881), Massenet: König von Lahore, Nessler: Der Rattenfän­ger von Hammeln (1882), Massenet: Herodias (1883), Ponchielli: Gioconda, Offenbach: Hoff­manns Erzählungen (1884) ad. Podobně jako jeho předchůdci zval mnoho hostů, včetně skla­datelů k dirigování jejich děl (z italských zpěva­ček vystoupily 1879 a 1880 B. Bianchi, 1881 D. Artôt a s ní barytonista M. de Padilla ad.). Nejdéle setrvala v Praze italská společnost, kte­rá účinkovala v srpnu 1882 v Novoměstském divadle. Z hostů činohry přijeli Meiningenští již 1878, znovu 1879 a 1883. Do K. ředitelské éry spadalo 100. výročí otevření StD, připadající na 21. 4. 1883. Výročí však bylo dlouho zpochybňováno nejistotou v letopočtu, kterou O. Teuber odstranil až v poslední chvíli, v polovině dubna 1883, a nakonec bylo oslaveno jen provedením Lessingovy činohry Emilia Galotti s Beethove­novou předehrou.