Kittl, Johann Friedrich: Porovnání verzí

V českých pramenech psán Jan Bedřich. Jako syn úředníka schwarzenberského panství byl vychován německy. Studoval práva v Praze a současně klavír a kompozici u V. J. Tomáška, od kterého odešel po osobní roztržce. Po studiu nastoupil 1831 zaměstnání u finanční prokura­tury, ale opustil je, povzbuzen úspěchem praž­ského koncertu z vlastních skladeb (8. 5. 1836) a mezinárodním ohlasem své Lovecké symfonie (1838), kterou rok po pražské premiéře uvedl L. Spohr v Kasselu (1839) a F. Mendelssohn­-Bartholdy v Lipsku (1840) a v Paříži. O šíření svých skladeb usiloval K. i zahraničními cesta­mi. Seznámil se s významnými osobnostmi, L. Spohrem (1833), H. Berliozem (1846), H. Marschnerem, F. Lisztem, F. Brendelem, zvl. však již 1832 s R. Wagnerem, s nímž živě korespondoval. V Praze patřil k zemským patrio­tům a pohyboval se v německých i českých kruzích, mj. přispíval po 1835 do písňové edice Věnec ze zpěvů vlastenských. Stýkal se s gene­račně blízkým A. W. Ambrosem a se skupinou mladších Tomáškových žáků (E. Hanslick, H. Hampel), propagujících soudobou tvorbu. S podporou pražské šlechty byl 4. 7. 1843 jme­nován ředitelem konzervatoře, kde přednášel hudební teorii a od března 1844 dirigoval kon­certy ústavního orchestru. Asi od 1860 začala jeho činnost trpět následky nemoci a neurovna­ným způsobem života. Navzdory pomoci něko­lika mecenášů se úpadku nepodařilo zabránit a K. musel 1865 ředitelské místo opustit. Ode­šel jako soukromý učitel do Lešna [Lissa, tehdy Prusko], kde ve špatných poměrech zemřel.

V Praze 1840–60 patřil K. k nejvýznamněj­ším autorům, interpretům a nejprůbojnějším dramaturgům. Velmi aktuální byla zvl. jeho dramaturgie orchestru konzervatoře, kde 1845 nastudoval Berliozovu předehru Král Lear. Provedení inspirovalo skladatele k návštěvě Prahy (1846) a k osobnímu provedení Fantas­tické symfonie se spojeným divadelním a kon­zervatorním orchestrem (pětivětá verze poprvé v Rakousku). Studenti konzervatoře v tomto ředitelském období několikrát účinkovali při významných uměleckých událostech, což zvý­šilo prestiž ústavu a přineslo jim praktickou zkušenost (45 studentů hrálo 1854 ve StD při pražské premiéře Wagnerovy opery Tannhäu­ser, nezjištěný počet při Wagnerových pražských koncertech v únoru a březnu 1863 ad.).

Největším K. operním úspěchem se stala hned první ze tří zachovaných oper, Bianca und Giuseppe oder die Franzosen vor Nizza, na lib­reto, které mu 1846 věnoval R. Wagner. Po po­kusech u C. G. Reissigera a F. Hillera našel tak Wagner uplatnění pro text, jímž se zabýval od poloviny 30. let a nakonec jej odložil. Libreto v dramaturgickém rozvrhu sleduje vzor fran­couzské velké opery. K. rozvinul lyrické pasáže, vytvořit rozsáhlé scénické komplexy typu tabló a uplatnil vojenský, chrámový aj. lokální kolorit (pochod ze 2. jedn., který doprovází scénu Francouzů obléhajících Nizzu, se osa­mostatnil v revoluci 1848). Wagner těsně před premiérou (v dopise ze 4. 1. 1848) požadoval škrt v závěru opery, kde hrdina, vtažený do tragických událostí dobytí města (1793), před smrtí burcuje k jeho obraně; Wagner zde cítil oslabení svého velkooperního záměru ukázat sílu historie, ničící individuální osud. K. jeho přání nevyhověl. Vedle nových nastudování ve StD (1849, 1852, 1857, 1868, 1870, 1886), PD (1875, překlad B. Pešky) a spojenými silami pražské konzervatoře, Akademie múzických umění a ND (1961, překlad K. Leiss) byla opera dávána v Drážďanech (1852), ve Frankfurtu n. M. (1853), Štýrském Hradci (1854) a v Hamburku (1886) a patřila k nejhranějším domácím dílům. Koncertně ji provedl soubor ND ve StD 2003. Menší ohlas měla lyricko­komická opera z Francie za Ludvíka XIV. Die Waldblume (1852), jejíž libreto založil C. J. Hickel na převlecích a záměně osob; K. ji kon­cipoval jako operu buffa. V repertoáru se neu­držela ani velká opera o povstání obrazoborců v Nizozemsku 1567 (Die Bilderstürmer, 1854), v níž vedle již zmíněných schopností K. pro­kázal umění diferencované instrumentace. Její libreto však příliš zřetelně čerpalo z Meyer­beerových oper Hugenoti a Prorok.

Bohemia 22. a 24. 2. 1848 [Bianca]; 22. a 29. 2. 1852 [Waldblume]; 21. a 23. 4. 1854 [Bilderstürmer]; Österreichisches Theater- und Musikalbum, 10. a 17. 3. 1848 [Bianca]; Frankfurter Konversationsblatt 1853, s. 354 [Bian­ca]; Neue Zeitschrift für Musik 40, 1854, s. 221–223 [kl. výt. Bianca]; W. Neumann: J. F. K., Kassel 1857; E. Meliš, Lumír 1857, s. 1191–1192; A. Meissner: Geschichte meines Lebens [1885], jako Ich traf auch Heine in Paris vyd. R. Weber, Berlin 1973 [Bianca]; Teuber III, s. 372–373, 405; Hanslick: Aus meinem Leben; R. Prochazka: Musikalische Streiflichter aus alten und neuen Tagen, Dresden 1897, s. 74–75 [do­pis Wagner–K.]; E. Rychnovsky: Beschreibendes Verzeichnis der Musik- und Theater-Autographen­sammlung Donebauer, 2. vyd., 1900, s. 129 [Bianca, dopis K.–Spohr]; J. Herain: Kdy a kde se narodil J. B. K., Dalibor 27, 1904/5, s. 73–74; E. Rychnov­sky: J. F. K. Ein Beitrag zur Musikgeschichte Prags, I–II, 1904 [do 1848]; A. Šilhan: L. Spohr a jeho sty­ky s Prahou, Hudební revue 2, 1909, s. 453–463; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; Nejedlý: Smetana II, III, IV; E. Newmann: The Life of Richard Wagner, New York 1933, s. 221–223; M. Tarantová: Dopisy R. Wagnera, Tempo 17, 1938, s. 149–153, 162–165; J. Plavec: František Škroup, 1941; M. Tarantová: J. F. K., 1948; J. Burghauser, předml. k vydání partitury J. B. K.: Symfonie Es dur Lovecká, 1960; A. Buchner: Franz Liszt in Böhmen, 1962, s. 189–191 [Bianca, dopis K.–Liszt]; M. Poš­tolka: Hudební památky Morawtzovy sbírky, ČNM 1962, s. 89–113, zde s. 95 [Bianca]; DČD II; R. Wagner, Sämtliche Briefe, II, Leipzig 1970, s. 133, 144–145, 321–322, 339, 424, 528, 581, 586–587 [Bianca, koresp. Wagner–K.]; R. Wagner, Mein Leben. Vollständige kommentierte Ausgabe, München 1976, s. 166, 198, 240, 241 [Bianca]; M. Ottlová: Die französische grand opéra in der Ent­wicklung der tschechischen Nationaloper, 2. Roman­tikkonferenz, Schriftenreihe der Hochschule für Mu­sik „Carl Maria von Weber“, 3. Sonderheft, Dresden [1983], s. 82–90 [Bianca], polsky vyd. in: Rola wiel­kiej opery francuzskiej w rozwoju czeskiej opery narodowej, Muzyka 29, 1984, s. 45–50; I. Vetter: Wagnerforschung literarisch. Richard Wagner als Librettist von J. F. K.s Oper Bianca und Giuseppe, oder: Die Franzosen vor Nizza (1848), in: Wagner­literatur–Wagnerforschung, sborník, Mainz 1985, s. 163–179; M. Pospíšil: Vojenský kolorit v české opeře 19. století, Documenta pragensia VI/2, 1986, s. 398–405 [Bianca]; Tyrrell: Czech Opera; I. Vet­ter–E. Voss: Die hohe Braut, Wagner 10, 1989, s. 50–65; G. Payzant: Eduard Hanslick and Ritter Berlioz in Prague. A Documentary Narrative, Univ. of Calgary Press 1991; E. Hanslick: Sämtliche Schriften. Historisch-kritische Ausgabe, vyd. D. Strauss, Wien ad. 1993, sv. I/1, 1844–1848; 1994, I/2, 1849–1854 [zvl. koncerty]; Lomnäs–Strauss, rejstříky ve sv. I, s. 340, 401, a sv. II, 338 [zvl. kon­certy]; P. Petráněk (vyd.): J. B. K.: Bianca und Giu­seppe a dokumenty ke K. operní tvorbě, sb. k premi­éře ND 2003 [obs. kritiky provedení 1848–75, koresp., text libreta ad.]. • Obsah opery: Branberger [Bianca und Giuseppe]; Hostomská 1959, 1993. • Mendel; Rieger [chybné datum nar.]; Wurzbach; Otto; ČHS [lit.]; Grove 1980 a 2001; Grove-opera; Lexikon zur deutschen Musik; MGG 2003.