Jahn, Wilhelm: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 21:40

V devíti letech se stal fundatistou Metropolitní kapituly v Olomouci. 1852 zpíval ve sboru di­vadla v Temešváru, 1854 byl kapelníkem v Peš­ti, 1856 učitelem hudby a kapelníkem v Záhře­bu (spolu s pozdějším pražským zpěvákem E. Bachmannem). Celou sezonu 1856/57 strávil v Amsterdamu. 9. 10. 1858 měl dirigentskou benefici na německé scéně v Krakově u ředite­le F. Bluma (Halévy: Die Jüdin), v jeho soubo­ru však zůstal jen jednu sezonu. 1859 ho ředitel F. Thomé zaměstnal ve StD v Praze jako první­ho kapelníka po odcházejícím J. Nesvadbovi. Zde J. setrval do jara 1864. Od sezony 1864/65 vedl královskou scénu ve Wiesbadenu, 1881 se stal ředitelem dvorní opery ve Vídni. Jeho akti­vitu ukončila oční choroba a v říjnu 1897 byl penzionován (jeho nástupcem v dvorní opeře se stal G. Mahler).

V Praze debutoval 28. 3. 1859 v Novoměst­ském divadle (Flotow: Martha). Byl přijat, pře­stože jeho nástupní výkon vyvolal ostrou kri­tiku. Opakované námitky se týkaly zejm. malé citlivosti při vedení zpěváků na jevišti a špatně volených temp (Wagner: Lohengrin). V říjnu 1859 konstatovali kritikové obou národností pokračující desorganizaci divadla (Bohemia 19. 10. 1859, Verdi, Rigoletto: výkon souboru byl na úrovni přiměřené současnému stavu na­prostého rozkladu).

V této době již však docházelo k obratu, sou­visejícímu s pražským uvedením Wagnerovy opery Rienzi, kterou ředitel Thomé na Wagne­rovo naléhání zařadil na program. Po intenziv­ním studiu, při němž se orchestr postupně opět ukáznil, dirigoval J. pražskou premiéru 24. 10. 1859 (titulní role E. Bachmann, režie Thomé, nová výprava P. A. Jaich). Části hudby Rienziho byly v Praze dobře známy; fragmenty zazněly 19. 12. 1847 na dobročinném koncertě jako vů­bec první Wagnerova skladba v Praze a několi­krát je uvedla Cecilská jednota s A. Aptem. Kritika proto v říjnu 1859 přiznala J. pouze zá­sluhu o nastudování celého díla, ale opět mu vytýkala nedůstojně rychlá tempa, neúměrně silné dechové nástroje a komicky působící teat­rální kapelnická gesta. Po intenzivní práci na Rienzim se však výkony orchestru zlepšovaly a do konce pražského angažmá se J. stal důvě­ryhodným dirigentem. Jeho významnou pre­miérou bylo nové nastudování Wagnerovy ope­ry Der fliegende Holländer 3. 11. 1863 v době skladatelovy přítomnosti v Praze. (Thomé chtěl uvést i Das Rheingold a Tristan und Isolde, Wagner však s ohledem na obtížnost těchto děl nesvolil a v repertoáru StD zůstávali pouze Tannhäuser a Lohengrin, které nastudoval již F. Škroup.) Dále J. dirigoval opery Verdiho (Ernani, Der Troubadour, 1859 se 6 reprízami, Sizilianische Vesper, 1859 se 6 reprízami, La Traviata), Meyerbeerovy (Dinorah, Der Nord­stern), Gounodovy (Margarethe), Héroldovy (Zampa), Mozartovy (Figaros Hochzeit, Don Juan), Kreutzerovy (Das Nachtlager von Gra­nada) a Weberova Oberona. Jeho zásluhou byla 1860 pro StD získána z Olomouce začínající sopranistka P. Lucca (poprvé vystoupila 12. 4. 1860 jako Valentina v Meyerbeerových Huge­notech), pozdější primadona londýnské, berlín­ské a vídeňské dvorní opery, která se na jednu sezonu stala hvězdou pražského souboru.

J. vstoupil i do pražského společenského ži­vota a patřil k zakládajícím členům spolku Schlaraffia, který kolem sebe soustředil s umě­leckými a dobročinnými cíli ředitel Thomé (1859). Ve spolku užíval jméno „Ritter Mager der doppelten Speisezettel“ (Rytíř Hubený dvojitého jídelního lístku). Vystupoval koncert­ně, např. 30. 3. 1863 dirigoval koncert žofínské akademie, na němž bylo uvedeno Spohrovo oratorium Des Heilands letzte Stunden. Po 1862 navštěvoval česká představení v PD (svědčí A. Čech). Podobně jako na svých před­chozích působištích se i v Praze seznámil s hudbou skladatelů jiné než německé národ­nosti, čehož později využil ve funkci ředitele vídeňské opery. S Prahou se rozloučil velkým koncertem na Žofíně 28. 2. 1864, jeho nástup­cem ve StD se stal Richard Genée. Po příchodu do dvorní opery ve Vídni po­změnil J. poněkud charakter jejího německy orientovaného repertoáru podporou baletu a ro­mánské tvorby. S Prahou neztratil kontakt. Jako dirigent orchestru Wiener Philharmoniker pro­vedl 26. 11. 1882 Dvořákovy Legendy, které skladateli pomohly proniknout do vídeňského koncertního života. V J. funkčním období ve dvorní opeře nastudoval J. Hellmesberger Dvo­řákovu operu Šelma sedlák [Der Bauer ein Schelm, 1885], J. dirigoval Smetanovu Hubič­ku [Der Kuss, 1893] a Tajemství [Das Geheim­nis, 1895]. Z Vídně jezdil do pražského ND na premiéry francouzských oper, které zde násle­dovaly brzy po pařížských provedeních (Deli­bes: Lakmé, 1884, Massenet: Manon, 1885 ad., 1882 viděl i Dvořákova Dimitrije). Zasloužil se o zlepšení sociální situace vídeňských umělců, zvl. o pojištění, což se promítlo do předpisů platných pro celou monarchii. Působení v Pra­ze, kde se během tří let seznámil s velkou scé­nou a náročným repertoárem a propracoval se k dirigentským i organizačním zkušenostem, mělo pro jeho dlouhou uměleckou dráhu zásad­ní význam.

Prameny a literatura

Dalibor 2, 1859, s. 23, 31, 102, 118, 126, 134, 254, 286 [Rienzi]; Bo­hemia, zvl. 29. 10., 1. a 2. 11. 1859 [Rienzi]; Neue Zeitschrift für Musik [Leipzig] 51, 1859, s. 163 [Rienzi]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1860, s. 8; 1863, s. 8; Slavoj 4, 1864, s. 61 [koncert]; E. Hanslick, Neue freie Presse 11. 1. 1881; Teuber III, zvl. s. 477, 538–540, 541, 542, 554, 555, 558, 559, 563, 566; M. Heller: Mährens Männer der Ge­genwart 5, 1892, s. 44–45; O. Teuber: W. J., Bohemia 25. 4. 1900 [nekrolog]; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 36; Nejedlý: Opera ND I; J. Got–E. Orzechowski: Repertuar teatru Krakow­skiego, Warszawa 1975, II, s. 42; Dvořák: Korespon­dence; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien–München 1988, s. 264, 437, 444, 445; Lom­näs–Strauss, rejstříky ve sv. I, s. 339, 401; Reittere­rovi 2004. • ODS; Pazdírek; Kosch; ÖBL [další lit.]; Piper, sv. Register.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 235–237
Autor: Jitka Ludvová