Chvalovský, Edmund: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 21:24

K rozvoji české operní režie přispěl Ch. pře­devším prací na premiérách Smetanových děl, jichž se ujal na skladatelovo přání (Dvě vdovy, 1874, Hubička, 1876, Tajemství, 1878, později přestudoval také ostatní). Novátorské byly jeho scénické návrhy k opeře Dvě vdovy, které in­scenoval v soudobých měšťanských civilních kostýmech. V interiéru využil opomíjený ča­louněný nábytek a draperie (které podle pře­svědčení režisérů, včetně F. Kolára, narušují akustiku) a uplatnil dosud u nás v opeře ne­používanou Semperovu reformu kulisového jeviště, jež pomocí zasklené nebo náznakové přepážky dala intimitu hluboké perspektivní scéně. Ve scéně k 1. jedn. Hubičky realisticky zachytil českou selskou světnici v Podještědí, což způsobilo průlom v inscenačních stereoty­pech PD. Také pro scénické řešení Tajemství hledal se scénografem H. Ullikem inspiraci v okolí Bezdězu, kritika mu však vytýkala (Hu­dební a divadelní věstník 1878), že závěrečnou scénu opery s prokopáním Bezdězu a naleze­ním pokladu, vyžadující spíše symbolické řeše­ní, pojal příliš realisticky. Pomáhal J. Šmahovi při přípravě Prodané nevěsty pro Mezinárodní hudební a divadelní výstavu ve Vídni 1892 a na Plzeňsku pořídil k inscenaci náčrtky původních selských chalup.

V ND nikdy nestudoval Wagnera, ač by po­dle názoru Smetany i Hostinského, kteří byli obeznámeni s problematikou Wagnerova hu­debního dramatu, byl schopen představu sou­borného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk) realizovat a doplnit ji principy, které v činohře praktikovalo Meiningenské divadlo (autenticita prostředí a kostýmů, provázanost jednotlivých scénických složek, emancipace režie, akčnost komparsu aj.). V tomto duchu vedl Ch. zpěvá­ky k přirozenější deklamaci a kladl důraz na hereckou stránku projevu. Opernímu sboru při­soudil roli dramatického činitele a po vzoru Meiningenských jej zapojil do hry. Jako první u nás se snažil využít svého kulturněhistorické­ho vzdělání, a u kostýmů a dekorací, jejichž návrhy sám kreslil, dbal o dobovou a místní věro­hodnost. Znalosti fyziky a chemie uplatnil ve výpravných féeriích, u cestopisných a vědecko­-fantastických kusů podle J. Verna. Pro Nové české divadlo sestrojil elektrickou baterii a na­vrhoval triky a scénické efekty. Svou režijní metodou směřoval k jevištnímu realismu, který od 1887 rozvíjel J. Šmaha.

Režie (hry s hudbou v PD a ND)

1873: Smetana: Prodaná nevěsta; 1874: Dvořák: Král a uhlíř (prem.), Smetana: Dvě vdovy (prem.); 1876: Verne–Suppé: Ku měsíci, d’Ennery–Verne–Csepreghy: Cesta kolem světa v 80ti dnech, Dvořák: Vanda (prem.), Smetana: Hubička (prem.); 1877: Verne– růz. aut.: Carův kurýr, Rozkošný: Záviš z Falkenštej­na (prem.); 1878: Dvořák: Šelma sedlák (prem.), Smetana: Tajemství (prem.); 1879: Šebor: Zmařená svatba (prem.); 1884: Ricciové: Kryšpín a kmotra, Verdi: La Traviata, Verdi: Ernani, Rossini: Lazebník sevillský, Weber: Čarostřelec, Suppé: Dona Juanita, Auber: Němá z Portici, Flotow: Marta, Thomas: Mignon, Delibes: Lakmé; 1885: Grisar: Zahradníkův pes, Smetana: Braniboři v Čechách, Massenet: Manon Lescaut; 1886: Kovařovic: Cesta oknem (prem.), Adam: U věrného pastýře, J. Klička: Spanilá mly­nářka (prem.), Lortzing: Car a tesař, Smetana: Dali­bor; 1887: Maillart: Poustevníkův zvonek, Donizetti: Nápoj lásky, Donizetti: Dcera pluku, Meyerbeer: Di­norah; 1888: Delibes: Král to řekl, Planquette: Zvon­ky cornevillské, Offenbach: Orfeus v podsvětí, Joh. Strauss: Netopýr; 1889: Joncières: Jan Lotarinský, Brüll: Zlatý křížek; 1890: Serpette: Červená Karkul­ka, Auber: Zedník a zámečník, Adam: Sládek pres­tonský, Boieldieu: Bílá paní, Hervé: Mamzelle Ni­touche; 1891: Offenbach: Svatba při lucernách, Auber: Černé domino; 1892: Audran: Miss Helyett, Méhul: Josef v Egyptě, Messager: Cech písařů, Mas­cagni: Kmotr Fricek, Messager: Bearňanka, Serpet­te: Popelička, Gounod: Filemon a Baucis; 1893: Leoncavallo: Komedianti, Grisar: Dobrou noc, pane Pantalone, Mascagni: Rantzauové, Varney: Fancho­nin kolovrátek; 1894: Banès: Toto, Lortzing: Zbrojíř, Suppé: Krásná Galathea, Suppé: Dívčí ústav; 1895: Donizetti: Don Pasquale, Benizzo: Una famiglia fi­na/Vzorná rodina, Lecocq: Angot, Smetana: Libuše, Bendl: Matka Míla (prem.), F. Škroup: Dráteník, Rozkošný: Svatojanské proudy, V. Hřímalý: Zakletý princ, Chapí: Čarodějka, Humperdinck: Perníková chaloupka, Massenet: Podobizna Manony; 1896: Roger:Rezervistka, Weis: Viola, Offenbach: Paní a pan Denis, Offenbach: Hoffmannovy povídky, Franchetti: Kryštof Kolumbus, Roger: Miss Nicol­-Nick, Rimskij-Korsakov: Májová noc; 1897: Varney: Nevinné ovečky, Godard: Markytánka, Nešvera: Perdita (prem.), Donizetti: Lucie z Lammermooru, Bendl: Starý ženich, Suda: U božích muk; 1898: Dvořák: Tvrdé palice, Offenbach: Bandité, Rozkošný: Sata­nella (prem.).

Prameny a literatura

Paměti z pozůstalos­ti, rkp. v NMd. – A. Kittl: Činohra PD. • Hudební a divadelní věstník 2, 1878, s. 116 [Tajemství]; F. A. Šubert: Moje divadelní toulky, II, 1902; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 7, 108, 110; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917, 1919, rejstřík ve sv. II; Svátkův divadelní almanach Republiky československé, Čes. Budějovice 1921, s. 48–49; 1922, s. 113, 124; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; A. Chaloupka: Úprava scény. Sborník statí divadelním ochotníkům, 1939; A. Chaloupka: Česká divadelní dekorace, 1939, s. 12; český herec, sb. Svazu českého herectva 1909–1939, 1940, s. 44–45; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 120, 122, 130, 142, 144, 176; L. Novák: Stará gar­da Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944; K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví, I, 1946, s. 25, 39, 46, 86, 87, 119, 124, 128, 138–139, 145, 172, 181, 206; K. Engelmüller: O slávě herecké. Z letopisů českého divadelnictví, II, 1947, s. 43–48; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; Listy z dějin českého divadla. Sb. studií a dokumentů, II, 1954; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955; Javorin, s. 25, 87; 150 let pražské konzervato­ře, sb., 1961, s. 283; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962; Sto let českého di­vadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; Pala: Ostrčil; J. Paclt: Hudba v českém divadle a činohře 1848–1918, Prolegomena scénografické encyklope­die, 7, 1971, 7, s. 107–124; 8, s. 91–138; Soupis re­pertoáru ND; F. Černý: Kapitoly z dějin českého di­vadla, 2000; PD 1862–83; Trávníčková: PD • Otto, i Dodatky; NDp.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 229–231
Autor: Jindřich Bajgar, Ljuba Klosová