Hunold, Erich: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
(Automatická aktualizace šablony)
m
 
Řádka 18: Řádka 18:
 
</ee:mvchronology>
 
</ee:mvchronology>
 
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage>
 
| foto=<ee:titleimage></ee:titleimage>
−
| fotodesc=<ee:imagedesc/>
+
| fotodesc=<ee:imagedesc></ee:imagedesc>
 
| povolání=<ee:profession>zpěvák,</ee:profession>
 
| povolání=<ee:profession>zpěvák,</ee:profession>
 
}}<ee:perex>
 
}}<ee:perex>
  
 
</ee:perex><ee:content>
 
</ee:perex><ee:content>
−
Psán též Erik Richard. Syn poštovního úřední­ka. Po absolvování reálného gymnázia ve Vý­maru se měl stát knězem, na doporučení od­borníků však začal poměrně pozdě studovat zpěv. První krátké angažmá získal v Marburgu (1890) a Teplicích (1891/92), pak působil v Linci (1892/3) a v Halle (1893–95). Do praž­ského německého divadla byl angažován od srpna 1895 (poprvé ve Verdiho ''Aidě'') již jako zkušený interpret basbarytonových rolí. Zpo­čátku si doplňoval často reprizovaný wagnerov­ský repertoár. V premiéře poprvé zpíval Ulri­cha Czilleie v německém překladu opery L. Erkela ''Hunyadi László, ''poslední byl Straus­sův Jochanaan (''Salome ''1906). Jeho smlouva byla dvakrát prodloužena, podruhé do léta 1906, kdy '''H. '''odešel do Augsburgu. V Praze na­točil 1904 pro firmu G _amp_ T několik gramofo­nových desek. 1907/08 se nakrátko vrátil jako stálý host do pražského německého divadla do svých bývalých rolí, pro které zde nebyl vhod­ný představitel. 1908–11 působil v Brémách, 1912–15 v Elberfeldu a od 1915 v Brauschwei­gu, též jako pedagog. Vystupoval na koncer­tech, v Praze mj. na filharmonickém koncertě německého divadla 14. 3. 1901 (Mahler: ''Lieder eines fahrenden Gesellen'', dir. R. Strauss).
+
Psán též Erik Richard. Syn poštovního úřední­ka. Po absolvování reálného gymnázia ve Vý­maru se měl stát knězem, na doporučení od­borníků však začal poměrně pozdě studovat zpěv. První krátké angažmá získal v Marburgu (1890) a Teplicích (1891/92), pak působil v Linci (1892/3) a v Halle (1893–95). Do praž­ského německého divadla byl angažován od srpna 1895 (poprvé ve Verdiho ''Aidě'') již jako zkušený interpret basbarytonových rolí. Zpo­čátku si doplňoval často reprizovaný wagnerov­ský repertoár. V premiéře poprvé zpíval Ulri­cha Czilleie v německém překladu opery L. Erkela ''Hunyadi László, ''poslední byl Straus­sův Jochanaan (''Salome ''1906). Jeho smlouva byla dvakrát prodloužena, podruhé do léta 1906, kdy '''H. '''odešel do Augsburgu. V Praze na­točil 1904 pro firmu G &amp; T několik gramofo­nových desek. 1907/08 se nakrátko vrátil jako stálý host do pražského německého divadla do svých bývalých rolí, pro které zde nebyl vhod­ný představitel. 1908–11 působil v Brémách, 1912–15 v Elberfeldu a od 1915 v Brauschwei­gu, též jako pedagog. Vystupoval na koncer­tech, v Praze mj. na filharmonickém koncertě německého divadla 14. 3. 1901 (Mahler: ''Lieder eines fahrenden Gesellen'', dir. R. Strauss).
  
 
V Praze se '''H. '''projevil jako všestranný zpě­vák, který zvládal po pěvecké i herecké stránce charakterově rozdílné typy, od aristokraticky noblesních světáků po provinilce s obtíženým svědomím; jediným úkolem, s nímž se nevyrov­nal, byl Mozartův Figaro (''Figaros Hochzeit''). Jeho hlas projevil velkou odolnost a díky kvalit­nímu školení snesl bez poškození desetiletou té­měř každodenní zátěž. Původní basbaryton se postupem času rozvinul do sonorního basu, kte­rý se dokázal prosadit i proti velkému orchest­ru. '''H. '''patřil k přemýšlivým hereckým typům a pro ztvárnění postavy často volil vlastní řeše­ní. Stopu svého pojetí zanechal např. v pražské tradici Bizetovy ''Carmen ''(1898), když přesvěd­čivě zosobnil Escamilla jako „nezvykle senti-mentální typ“. Za jeho nejlepší pražský výkon byl považován Hans Mathis v opeře českého skladatele K. Weise ''Der polnische Jude ''(1901), v němž '''H. '''s dramatickou věrohodností zobrazil starostu a krčmáře trpícího utajenou vinou za zištnou vraždu poutníka. Podobně rozvrácenou postavu ztvárnil i v titulní roli d’Albertovy ope­ry ''Kain''. Vynikl jako Dietrich v Pfitznerově le­gendě ''Der arme Heinrich ''(1899). Několik se­zon pracoval na svém pojetí Mozartova Dona Juana (zvl. s dirigentem L. Blechem od 1901); již předtím vytvořil v této opeře Leporella. Snadno se učil nové role a zpíval v řadě premi­ér. V pražském německém divadle, kde vytvořil kolem 70 postav, byl ceněn jako mimořádně svědomitý a ve všech ohledech solidní umělec s velkou loajalitou vůči souboru.
 
V Praze se '''H. '''projevil jako všestranný zpě­vák, který zvládal po pěvecké i herecké stránce charakterově rozdílné typy, od aristokraticky noblesních světáků po provinilce s obtíženým svědomím; jediným úkolem, s nímž se nevyrov­nal, byl Mozartův Figaro (''Figaros Hochzeit''). Jeho hlas projevil velkou odolnost a díky kvalit­nímu školení snesl bez poškození desetiletou té­měř každodenní zátěž. Původní basbaryton se postupem času rozvinul do sonorního basu, kte­rý se dokázal prosadit i proti velkému orchest­ru. '''H. '''patřil k přemýšlivým hereckým typům a pro ztvárnění postavy často volil vlastní řeše­ní. Stopu svého pojetí zanechal např. v pražské tradici Bizetovy ''Carmen ''(1898), když přesvěd­čivě zosobnil Escamilla jako „nezvykle senti-mentální typ“. Za jeho nejlepší pražský výkon byl považován Hans Mathis v opeře českého skladatele K. Weise ''Der polnische Jude ''(1901), v němž '''H. '''s dramatickou věrohodností zobrazil starostu a krčmáře trpícího utajenou vinou za zištnou vraždu poutníka. Podobně rozvrácenou postavu ztvárnil i v titulní roli d’Albertovy ope­ry ''Kain''. Vynikl jako Dietrich v Pfitznerově le­gendě ''Der arme Heinrich ''(1899). Několik se­zon pracoval na svém pojetí Mozartova Dona Juana (zvl. s dirigentem L. Blechem od 1901); již předtím vytvořil v této opeře Leporella. Snadno se učil nové role a zpíval v řadě premi­ér. V pražském německém divadle, kde vytvořil kolem 70 postav, byl ceněn jako mimořádně svědomitý a ve všech ohledech solidní umělec s velkou loajalitou vůči souboru.
Řádka 51: Řádka 51:
 
   | noresultsheader=\n
 
   | noresultsheader=\n
 
}}
 
}}
−
<ee:published>'''Vznik:''' 2006{{break}}</ee:published><ee:source/><ee:author>'''Autor:''' [[Jitka Ludvová]]{{break}}</ee:author>
+
<ee:published>'''Vznik:''' 2006{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století,'' ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 219–220{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Jitka Ludvová]]{{break}}</ee:author>
  
 
<ee:category>[[Category:Hudební divadlo]]
 
<ee:category>[[Category:Hudební divadlo]]

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 20:54

Erich Hunold
* 11. 9. 1864 Erfurt, Německo
† 4. 12. 1923 Braunschweig, Německo
zpěvák


Psán též Erik Richard. Syn poštovního úřední­ka. Po absolvování reálného gymnázia ve Vý­maru se měl stát knězem, na doporučení od­borníků však začal poměrně pozdě studovat zpěv. První krátké angažmá získal v Marburgu (1890) a Teplicích (1891/92), pak působil v Linci (1892/3) a v Halle (1893–95). Do praž­ského německého divadla byl angažován od srpna 1895 (poprvé ve Verdiho Aidě) již jako zkušený interpret basbarytonových rolí. Zpo­čátku si doplňoval často reprizovaný wagnerov­ský repertoár. V premiéře poprvé zpíval Ulri­cha Czilleie v německém překladu opery L. Erkela Hunyadi László, poslední byl Straus­sův Jochanaan (Salome 1906). Jeho smlouva byla dvakrát prodloužena, podruhé do léta 1906, kdy H. odešel do Augsburgu. V Praze na­točil 1904 pro firmu G & T několik gramofo­nových desek. 1907/08 se nakrátko vrátil jako stálý host do pražského německého divadla do svých bývalých rolí, pro které zde nebyl vhod­ný představitel. 1908–11 působil v Brémách, 1912–15 v Elberfeldu a od 1915 v Brauschwei­gu, též jako pedagog. Vystupoval na koncer­tech, v Praze mj. na filharmonickém koncertě německého divadla 14. 3. 1901 (Mahler: Lieder eines fahrenden Gesellen, dir. R. Strauss).

V Praze se H. projevil jako všestranný zpě­vák, který zvládal po pěvecké i herecké stránce charakterově rozdílné typy, od aristokraticky noblesních světáků po provinilce s obtíženým svědomím; jediným úkolem, s nímž se nevyrov­nal, byl Mozartův Figaro (Figaros Hochzeit). Jeho hlas projevil velkou odolnost a díky kvalit­nímu školení snesl bez poškození desetiletou té­měř každodenní zátěž. Původní basbaryton se postupem času rozvinul do sonorního basu, kte­rý se dokázal prosadit i proti velkému orchest­ru. H. patřil k přemýšlivým hereckým typům a pro ztvárnění postavy často volil vlastní řeše­ní. Stopu svého pojetí zanechal např. v pražské tradici Bizetovy Carmen (1898), když přesvěd­čivě zosobnil Escamilla jako „nezvykle senti-mentální typ“. Za jeho nejlepší pražský výkon byl považován Hans Mathis v opeře českého skladatele K. Weise Der polnische Jude (1901), v němž H. s dramatickou věrohodností zobrazil starostu a krčmáře trpícího utajenou vinou za zištnou vraždu poutníka. Podobně rozvrácenou postavu ztvárnil i v titulní roli d’Albertovy ope­ry Kain. Vynikl jako Dietrich v Pfitznerově le­gendě Der arme Heinrich (1899). Několik se­zon pracoval na svém pojetí Mozartova Dona Juana (zvl. s dirigentem L. Blechem od 1901); již předtím vytvořil v této opeře Leporella. Snadno se učil nové role a zpíval v řadě premi­ér. V pražském německém divadle, kde vytvořil kolem 70 postav, byl ceněn jako mimořádně svědomitý a ve všech ohledech solidní umělec s velkou loajalitou vůči souboru.


Role

 1895: Ulrich Czillei (Erkel: Hunyadi László, prem. něm. překladu); 1896–97: Hrabě Juliano (Auber: Der schwarze Domino), Wolfram (Wagner: Tannhäuser), Kurwenal (Wagner: Tristan und Isol­de), Alberich, Gunther, Wotan (Wagner: Ring des Nibelungen), Hlasatel (Wagner: Lohengrin); 1898: Jákobův syn (Méhul: Josef und seine Brüder), Esca­millo (Bizet: Carmen), Hlasatel (Mozart: Die Zau­berflöte), Hoël-Bard (Lazzari: Armor, prem.), Don Fernando (Beethoven: Fidelio), Alfio (Mascagni: Cavalleria rusticana), Baal Hanan (Goldmark: Königin von Saba), Figaro (Mozart: Figaros Hoch­zeit), Carrasco (Kienzl: Don Quixote), Peter (Hum­perdinck: Hänsel und Gretel), Rigoletto (Verdi: Rigoletto); 1899: Dietrich (Marschner: Der arme Heinrich), Lord Ashton (Donizetti: Lucia von Lam­mermoor); 1900: Montezuma (Spontini: Ferdinand Cortez), Pan Fluth (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Rudolf (Bellini: Die Nachtwandlerin), Hrabě Luna (Verdi: Der Troubadour), Kain (d’Albert: Kain), Král Salomon (Goldmark: Die Königin von Saba), Cid (Cornelius: Der Cid), Gilfen (d’Albert: Die Abreise), Hans Sachs (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Silvio (Leoncavallo: Der Bajazzo), Damoiseau (Zichy: Meister Roland), Publius (Mozart: Titus), Velekněz Neptunův (Mo­zart: Idomeneo), Leporello (Mozart: Don Juan); 1901: Ubald (Gluck: Armida), Orestes (Gluck: Ifige­nie auf Tauris), Agamemnon (Gluck: Ifigenie in Aulis, vše v cyklu Gluckových děl), Nelusco (Meyer­beer: Die Afrikanerin), Hans Mathis (Weis: Der pol­nische Jude, prem.), Papageno (Mozart: Die Zau­berflöte), John (Goldmark: Das Heimchen am Herd), Valentin (Gounod: Faust und Margarethe), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Die Hugenotten), Kühleborn (Lortzing: Undine), Telramund (Wagner: Lohen­grin), Amonasro (Verdi: Aida), Don Juan (Mozart: Don Juan), Vévoda Robert (Strauss: Guntram); 1902: Enoch Arden (R. Erben: Enoch Arden); 1903: Car (Rossi: Nadeya, prem.), Sebastiano, bohatý stat­kář (d’Albert: Tiefland, prem.); 1905: Lescaut (Mas­senet: Manon), Harun al Rašíd (Draeseke: Fischer und Kalif, prem.), Kníže Eberhard (d’Albert: Flauto solo, prem.); 1906: Wilhelm [Guglielmo] (Mozart: Cosi fan tutte), Jochanaan (Strauss: Salome); 1907/8: Marcel (Puccini: La Bohéme), Daland (Wag­ner: Der fliegende Holländer), Petr Munk (Lafite: Das kalte Herz).

Prameny a literatura

Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1897 až 1907; Bohemia 6. 11. 1900 [Siegfried]; 5. 3. 1901 [Der polnische Jude]; Prager Tagblatt 5. 3. 1901 [Der polnische Jude]; Dalibor 23, 1901, s. 80 [Polský žid]; Bondi 1907; Prager Theaterbuch 1924, s. 150; Rosenheim, s. 122, 156, 166; Němeček 1963; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 339 [konc.]. • Eisenberg; Kosch; Kutsch 1997 a dodatky ve sv. VII; Piper, sv. Register; Neues deutsches Theater.

Životní události

  • 11. 9. 1864: narození, Erfurt, Německo
  • 4. 12. 1923: úmrtí, Braunschweig, Německo

Další jména

Erik Richard


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 219–220
Autor: Jitka Ludvová



Citováno z „http://old.encyklopedie.idu.cz/index.php?title=Hunold,_Erich&oldid=20770“