Hoffmann, Johann: Porovnání verzí
nahoru...
m |
m |
||
| Řádka 24: | Řádka 24: | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
<div> | <div> | ||
| − | Syn úředníka pozemkového úřadu. Po studiu na gymnáziu praktikoval od 1820 na vídeňském magistrátě, současně se učil zpěvu, herectví a základům tance. Poprvé vystoupil 28. 11. 1826 v dvorním divadle ve Vídni v hlavní tenorové roli Poustevníka v opeře M. Carafy de Colobrano ''Der Klausner am wüsten Berge '' | + | Syn úředníka pozemkového úřadu. Po studiu na gymnáziu praktikoval od 1820 na vídeňském magistrátě, současně se učil zpěvu, herectví a základům tance. Poprvé vystoupil 28. 11. 1826 v dvorním divadle ve Vídni v hlavní tenorové roli Poustevníka v opeře M. Carafy de Colobrano ''Der Klausner am wüsten Berge ''a v Mozartově ''Titovi'', kterého podle kritiky dobře deklamoval silným a ohebným hlasem, zpíval však intonačně nedokonale. 1828 se stal členem divadla v Cáchách. 31. 5. 1829 vystoupil jako Max v královské opeře v Berlíně (Weber: ''Der Freischütz''), získal sice angažmá, ale jen omezený okruh rolí pro svůj výrazný jihoněmecký akcent. 1835 se stal zpěvákem a režisérem německé opery v Petrohradu, odkud ale pro neurovnané vnitřní poměry 1838 odešel. Po hostování v Rize 2. 9. 1838 v roli Fra Diavola (Auber: ''Fra Diavolo'') se stal v tamním německém divadle prvním tenoristou (kapelníkem byl ještě krátce R. Wagner, který na přelomu let 1838/39 odešel). Od ledna 1839 působil v Rize i jako zástupce ředitele a od září 1839 do 1844 vedl tamní scénu na vlastní koncesi. Kombinovaný činoherní a operní soubor měl 26 členů a mezi jeho spolupracovníky byl i pozdější pražský kapelník E. Tauwitz. '''H. '''stále vystupoval jako zpěvák, zvl. v dramatických rolích, nejen tenorových, ale i některých barytonových. S rižským souborem získal koncesi pro Mittau [Jelgava, Lotyšsko] a hrál pak střídavě na obou místech. Po odchodu z Rigy neměl načas stálé angažmá. |
1845 se ucházel o pražské StD a od Velikonoc 1846 se stal na šest let nástupcem A. J. Stögera ve funkci ředitele. Po ukončení pražské smlouvy o Velikonocích 1852 působil do 1854 v městském divadle ve Frankfurtu n. M. (uvedl zde mj. Kittlovu operu ''Die Franzosen vor Nizza'') a pak si na jedenáct let (1855–65) najal Theater in der Josefstadt ve Vídni, k němuž v srpnu 1856 otevřel dřevěnou arénu Thalia Theater pro 3000 diváků (arch. Helmer a Fellner). Věnoval se zde především činohře a na obou svých scénách poskytoval velký prostor lokálním fraškám, hrám se zpěvy, gymnastům, kouzelníkům a lidovým hrám. V létě 1857 zařadil v Thalia Theater výjimečně operní sezonu a v jejím rámci uvedl i vídeňskou premiéru Wagnerova ''Tannhäusera ''(operu z mravnostních důvodů odmítlo dvorní divadlo). 1857 se marně ucházel o nový pronájem pražského StD. V červenci 1862 se přihlásil do konkurzu na vedení Theater an der Wien, po zjištění skutečného stavu scény však žádost stáhl. Také finanční poměry jeho stávajících dvou divadel se horšily a několik měsíců před smrtí, na jaře 1865, se jich '''H. '''pro dluhy musel vzdát. | 1845 se ucházel o pražské StD a od Velikonoc 1846 se stal na šest let nástupcem A. J. Stögera ve funkci ředitele. Po ukončení pražské smlouvy o Velikonocích 1852 působil do 1854 v městském divadle ve Frankfurtu n. M. (uvedl zde mj. Kittlovu operu ''Die Franzosen vor Nizza'') a pak si na jedenáct let (1855–65) najal Theater in der Josefstadt ve Vídni, k němuž v srpnu 1856 otevřel dřevěnou arénu Thalia Theater pro 3000 diváků (arch. Helmer a Fellner). Věnoval se zde především činohře a na obou svých scénách poskytoval velký prostor lokálním fraškám, hrám se zpěvy, gymnastům, kouzelníkům a lidovým hrám. V létě 1857 zařadil v Thalia Theater výjimečně operní sezonu a v jejím rámci uvedl i vídeňskou premiéru Wagnerova ''Tannhäusera ''(operu z mravnostních důvodů odmítlo dvorní divadlo). 1857 se marně ucházel o nový pronájem pražského StD. V červenci 1862 se přihlásil do konkurzu na vedení Theater an der Wien, po zjištění skutečného stavu scény však žádost stáhl. Také finanční poměry jeho stávajících dvou divadel se horšily a několik měsíců před smrtí, na jaře 1865, se jich '''H. '''pro dluhy musel vzdát. | ||
| Řádka 30: | Řádka 30: | ||
Publiku pražského StD byl '''H. '''znám z hostování (1833 vystoupil i s manželkou K. Krainzovou, sám 1834). Jako řediteli se mu podařilo získat příznivce mezi aristokracií a jeho byt na Ovocném trhu se stal živým společenským centrem. S počátkem jeho ředitelské éry nabýval platnosti nový statut StD, jímž se Zemský výbor poprvé zavázal vyplatit nájemci subvenci. Někdejší stavovskou divadelní komisi nahradil v uměleckých otázkách intendant (1846 hrabě A. Nostitz), ekonomický dohled měla divadelní komise Zemského výboru, která kontrolovala fundus a spravovala budovu divadla V Kotcích, užívanou jako sklad a malírna. '''H. '''kladl důraz na činohru (najal jako dramaturga C. J. Hickela), ale operu nezanedbával; rozšířil orchestřiště a udržoval početný sbor. Kapelníkem byl F. Škroup. Jako stálého výtvarníka uvádí pražský divadelní almanach P. A. Jaicha, na základě smlouvy však pracovali i Th. Mössner a výtvarník pruského dvorního divadla v Berlíně K. W. Gropius, který vypravoval i celá představení (např. 1846 Rossiniho operu ''Wilhelm Tell ''s proměnlivým osvětlením a východem slunce a měsíce). Dobré zpěváky pro všechny obory převzal '''H. '''od ředitele Stögera nebo je nově získal (zvl. Emminger, E. Kunz, Maýr, Reichel, Strakatý), nedařilo se mu však získávat zpěvačky, a kromě Podhorské, Grosserové, C. Soukupové a jeho manželky nezůstala žádná kvalitní síla v Praze delší dobu. | Publiku pražského StD byl '''H. '''znám z hostování (1833 vystoupil i s manželkou K. Krainzovou, sám 1834). Jako řediteli se mu podařilo získat příznivce mezi aristokracií a jeho byt na Ovocném trhu se stal živým společenským centrem. S počátkem jeho ředitelské éry nabýval platnosti nový statut StD, jímž se Zemský výbor poprvé zavázal vyplatit nájemci subvenci. Někdejší stavovskou divadelní komisi nahradil v uměleckých otázkách intendant (1846 hrabě A. Nostitz), ekonomický dohled měla divadelní komise Zemského výboru, která kontrolovala fundus a spravovala budovu divadla V Kotcích, užívanou jako sklad a malírna. '''H. '''kladl důraz na činohru (najal jako dramaturga C. J. Hickela), ale operu nezanedbával; rozšířil orchestřiště a udržoval početný sbor. Kapelníkem byl F. Škroup. Jako stálého výtvarníka uvádí pražský divadelní almanach P. A. Jaicha, na základě smlouvy však pracovali i Th. Mössner a výtvarník pruského dvorního divadla v Berlíně K. W. Gropius, který vypravoval i celá představení (např. 1846 Rossiniho operu ''Wilhelm Tell ''s proměnlivým osvětlením a východem slunce a měsíce). Dobré zpěváky pro všechny obory převzal '''H. '''od ředitele Stögera nebo je nově získal (zvl. Emminger, E. Kunz, Maýr, Reichel, Strakatý), nedařilo se mu však získávat zpěvačky, a kromě Podhorské, Grosserové, C. Soukupové a jeho manželky nezůstala žádná kvalitní síla v Praze delší dobu. | ||
| − | Německý operní repertoár StD v prvních dvou '''H. '''sezonách obsahoval poměrně málo titulů, jež by přivedly do divadla publikum. Svelkým ohlasem se setkala pouze nová Kreutzerova zpěvohra ''Das Nachtlager von Granada ''(1847 pod autorovým vedením), mnoho repríz měla Auberova opera ''Der Feensee ''s velmi náročnou výpravou (1847, též česky jako ''Čarovné jezero''), dále osvědčená Toldova lidová hra se zpěvy s Titlovou hudbou ''Der Zauberschleier ''(v Tylově úpravě ''čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská'') a Kittlova novinka ''Bianca und Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza ''(19. 2. 1848), jejíž premiéra těsně předcházela | + | Německý operní repertoár StD v prvních dvou '''H. '''sezonách obsahoval poměrně málo titulů, jež by přivedly do divadla publikum. Svelkým ohlasem se setkala pouze nová Kreutzerova zpěvohra ''Das Nachtlager von Granada ''(1847 pod autorovým vedením), mnoho repríz měla Auberova opera ''Der Feensee ''s velmi náročnou výpravou (1847, též česky jako ''Čarovné jezero''), dále osvědčená Toldova lidová hra se zpěvy s Titlovou hudbou ''Der Zauberschleier ''(v Tylově úpravě ''čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská'') a Kittlova novinka ''Bianca und Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza ''(19. 2. 1848), jejíž premiéra těsně předcházela revolučním událostem. Poprvé zazněli bez cenzurních zásahů Meyerbeerovi ''Die Hugenotten ''(6. 5. 1848). Před prázdným divadlem se však hrála Gluckova ''Alceste ''(1846) i 150. představení Weberovy opery ''Der Freischütz ''(18. 12. 1846). Ředitel se snažil získat obecenstvo výpravnou revuí mnoha autorů s hudbou, tancem a zpěvem ''Der arthesische Brunnen ''(1846) a domácí tvorbou, k níž patřila opera ''Consuelo ''od profesora zpěvu na pražské konzervatoři G. Gordigianiho (1846) a ''Blanka, die silberne Birke ''od J. W. Kallivody (1847), pražského rodáka, nyní fürstenberského kapelníka v Donaueschingen, spřízněného s pražskou divadelní rodinou Brunettiových. |
Do '''H. '''pražského období zasáhly revoluční události 1848. Od 15. 3., kdy bylo ve StD během představení oznámeno přijetí konstituce, divadlo ztratilo publikum. Tisk o něm přestal referovat a od 12. 6. zůstala budova z úředního rozhodnutí 26 dní zavřena. '''H. '''jako podnikatel stál na pokraji krachu a v červenci 1848 odjel s F. Škroupem a K. Strakatým do Vídně vyžádat si podporu od centrálních úřadů. Ač ji nakonec získal, vyrovnával se s důsledky krize i v dalších letech. | Do '''H. '''pražského období zasáhly revoluční události 1848. Od 15. 3., kdy bylo ve StD během představení oznámeno přijetí konstituce, divadlo ztratilo publikum. Tisk o něm přestal referovat a od 12. 6. zůstala budova z úředního rozhodnutí 26 dní zavřena. '''H. '''jako podnikatel stál na pokraji krachu a v červenci 1848 odjel s F. Škroupem a K. Strakatým do Vídně vyžádat si podporu od centrálních úřadů. Ač ji nakonec získal, vyrovnával se s důsledky krize i v dalších letech. | ||
| Řádka 42: | Řádka 42: | ||
'''H. '''pražské ředitelské období bylo patrně nejvíce poznamenáno finančními problémy po výpadku příjmů v revolučních měsících a podceněním nároků pražského podnikání. Námitky kritiky vůči dramaturgii se opíraly zejména o fakt, že scéna je subvencována, aby udržovala určitou uměleckou úroveň, zatímco předvádí především zábavný lidový repertoár. Mnoho výtek mířilo na personální politiku, v níž '''H. '''údajně zvýhodňoval své méně schopné oblíbence. Otevřený spor se zpěvačkou H. Grosserovou, který '''H. '''vyvolal, se nakonec stal významným faktorem při ukončení jeho pražské éry. | '''H. '''pražské ředitelské období bylo patrně nejvíce poznamenáno finančními problémy po výpadku příjmů v revolučních měsících a podceněním nároků pražského podnikání. Námitky kritiky vůči dramaturgii se opíraly zejména o fakt, že scéna je subvencována, aby udržovala určitou uměleckou úroveň, zatímco předvádí především zábavný lidový repertoár. Mnoho výtek mířilo na personální politiku, v níž '''H. '''údajně zvýhodňoval své méně schopné oblíbence. Otevřený spor se zpěvačkou H. Grosserovou, který '''H. '''vyvolal, se nakonec stal významným faktorem při ukončení jeho pražské éry. | ||
| − | '''H'''. první manželkou byla zpěvačka K. Krainzová (1809 | + | '''H'''. první manželkou byla zpěvačka K. Krainzová (1809 Štýrský Hradec–1857 Frankfurt n. M., psána též Kreinz, pseudonym Greis). Z tohoto manželství se narodila dcera Johanna, operní zpěvačka (1833 Berlín–1877 Hannover, provd. Hartmundtová). K. Krainzová debutovala v prosinci 1826 ve dvorní opeře ve Vídni as '''H. '''působila již v Petrohradě a Rize. Specializovala se na koloraturní obor v italské opeře (Amina, Bellini: ''Die Nachtwandlerin'', ve StD 1846). Pražská kritika konstatovala už mírné opotřebování jejího hlasu a pochválila její hereckou rutinu (kvůli kritickým výpadům K. Růžičky v listu ''Morgenblatt ''6. 12. 1847 proti své ženě podal '''H. '''stížnost na magistrát). |
'''H. '''se pokusil zajistit manželce první místo v dámském souboru i v jiných oborech. Ač urychlil odchod K. Podhorské a vyvolal konflikt s H. Grosserovou, po němž zpěvačka z divadla odešla, jeho žena se příliš neuplatnila. 1847 vystoupila i v několika českých představeních, patrně jako záskok, ale zpívala nejspíš německy: v neznámé roli v Rossiniho ''Obležení Korinthu'', Ládka (F. Škroup–F. V. Ernst–Tyl: ''Oldřich a Božena'') a Donna Anna (Mozart: ''Don Juan''). Druhou '''H. '''manželkou byla M. Baumeisterová (1819 Berlín–1887 Drážďany), herečka z rozvětvené divadelní rodiny. | '''H. '''se pokusil zajistit manželce první místo v dámském souboru i v jiných oborech. Ač urychlil odchod K. Podhorské a vyvolal konflikt s H. Grosserovou, po němž zpěvačka z divadla odešla, jeho žena se příliš neuplatnila. 1847 vystoupila i v několika českých představeních, patrně jako záskok, ale zpívala nejspíš německy: v neznámé roli v Rossiniho ''Obležení Korinthu'', Ládka (F. Škroup–F. V. Ernst–Tyl: ''Oldřich a Božena'') a Donna Anna (Mozart: ''Don Juan''). Druhou '''H. '''manželkou byla M. Baumeisterová (1819 Berlín–1887 Drážďany), herečka z rozvětvené divadelní rodiny. | ||
Aktuální verze z 8. 2. 2017, 20:16
Syn úředníka pozemkového úřadu. Po studiu na gymnáziu praktikoval od 1820 na vídeňském magistrátě, současně se učil zpěvu, herectví a základům tance. Poprvé vystoupil 28. 11. 1826 v dvorním divadle ve Vídni v hlavní tenorové roli Poustevníka v opeře M. Carafy de Colobrano Der Klausner am wüsten Berge a v Mozartově Titovi, kterého podle kritiky dobře deklamoval silným a ohebným hlasem, zpíval však intonačně nedokonale. 1828 se stal členem divadla v Cáchách. 31. 5. 1829 vystoupil jako Max v královské opeře v Berlíně (Weber: Der Freischütz), získal sice angažmá, ale jen omezený okruh rolí pro svůj výrazný jihoněmecký akcent. 1835 se stal zpěvákem a režisérem německé opery v Petrohradu, odkud ale pro neurovnané vnitřní poměry 1838 odešel. Po hostování v Rize 2. 9. 1838 v roli Fra Diavola (Auber: Fra Diavolo) se stal v tamním německém divadle prvním tenoristou (kapelníkem byl ještě krátce R. Wagner, který na přelomu let 1838/39 odešel). Od ledna 1839 působil v Rize i jako zástupce ředitele a od září 1839 do 1844 vedl tamní scénu na vlastní koncesi. Kombinovaný činoherní a operní soubor měl 26 členů a mezi jeho spolupracovníky byl i pozdější pražský kapelník E. Tauwitz. H. stále vystupoval jako zpěvák, zvl. v dramatických rolích, nejen tenorových, ale i některých barytonových. S rižským souborem získal koncesi pro Mittau [Jelgava, Lotyšsko] a hrál pak střídavě na obou místech. Po odchodu z Rigy neměl načas stálé angažmá.
1845 se ucházel o pražské StD a od Velikonoc 1846 se stal na šest let nástupcem A. J. Stögera ve funkci ředitele. Po ukončení pražské smlouvy o Velikonocích 1852 působil do 1854 v městském divadle ve Frankfurtu n. M. (uvedl zde mj. Kittlovu operu Die Franzosen vor Nizza) a pak si na jedenáct let (1855–65) najal Theater in der Josefstadt ve Vídni, k němuž v srpnu 1856 otevřel dřevěnou arénu Thalia Theater pro 3000 diváků (arch. Helmer a Fellner). Věnoval se zde především činohře a na obou svých scénách poskytoval velký prostor lokálním fraškám, hrám se zpěvy, gymnastům, kouzelníkům a lidovým hrám. V létě 1857 zařadil v Thalia Theater výjimečně operní sezonu a v jejím rámci uvedl i vídeňskou premiéru Wagnerova Tannhäusera (operu z mravnostních důvodů odmítlo dvorní divadlo). 1857 se marně ucházel o nový pronájem pražského StD. V červenci 1862 se přihlásil do konkurzu na vedení Theater an der Wien, po zjištění skutečného stavu scény však žádost stáhl. Také finanční poměry jeho stávajících dvou divadel se horšily a několik měsíců před smrtí, na jaře 1865, se jich H. pro dluhy musel vzdát.
Publiku pražského StD byl H. znám z hostování (1833 vystoupil i s manželkou K. Krainzovou, sám 1834). Jako řediteli se mu podařilo získat příznivce mezi aristokracií a jeho byt na Ovocném trhu se stal živým společenským centrem. S počátkem jeho ředitelské éry nabýval platnosti nový statut StD, jímž se Zemský výbor poprvé zavázal vyplatit nájemci subvenci. Někdejší stavovskou divadelní komisi nahradil v uměleckých otázkách intendant (1846 hrabě A. Nostitz), ekonomický dohled měla divadelní komise Zemského výboru, která kontrolovala fundus a spravovala budovu divadla V Kotcích, užívanou jako sklad a malírna. H. kladl důraz na činohru (najal jako dramaturga C. J. Hickela), ale operu nezanedbával; rozšířil orchestřiště a udržoval početný sbor. Kapelníkem byl F. Škroup. Jako stálého výtvarníka uvádí pražský divadelní almanach P. A. Jaicha, na základě smlouvy však pracovali i Th. Mössner a výtvarník pruského dvorního divadla v Berlíně K. W. Gropius, který vypravoval i celá představení (např. 1846 Rossiniho operu Wilhelm Tell s proměnlivým osvětlením a východem slunce a měsíce). Dobré zpěváky pro všechny obory převzal H. od ředitele Stögera nebo je nově získal (zvl. Emminger, E. Kunz, Maýr, Reichel, Strakatý), nedařilo se mu však získávat zpěvačky, a kromě Podhorské, Grosserové, C. Soukupové a jeho manželky nezůstala žádná kvalitní síla v Praze delší dobu.
Německý operní repertoár StD v prvních dvou H. sezonách obsahoval poměrně málo titulů, jež by přivedly do divadla publikum. Svelkým ohlasem se setkala pouze nová Kreutzerova zpěvohra Das Nachtlager von Granada (1847 pod autorovým vedením), mnoho repríz měla Auberova opera Der Feensee s velmi náročnou výpravou (1847, též česky jako Čarovné jezero), dále osvědčená Toldova lidová hra se zpěvy s Titlovou hudbou Der Zauberschleier (v Tylově úpravě čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) a Kittlova novinka Bianca und Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza (19. 2. 1848), jejíž premiéra těsně předcházela revolučním událostem. Poprvé zazněli bez cenzurních zásahů Meyerbeerovi Die Hugenotten (6. 5. 1848). Před prázdným divadlem se však hrála Gluckova Alceste (1846) i 150. představení Weberovy opery Der Freischütz (18. 12. 1846). Ředitel se snažil získat obecenstvo výpravnou revuí mnoha autorů s hudbou, tancem a zpěvem Der arthesische Brunnen (1846) a domácí tvorbou, k níž patřila opera Consuelo od profesora zpěvu na pražské konzervatoři G. Gordigianiho (1846) a Blanka, die silberne Birke od J. W. Kallivody (1847), pražského rodáka, nyní fürstenberského kapelníka v Donaueschingen, spřízněného s pražskou divadelní rodinou Brunettiových.
Do H. pražského období zasáhly revoluční události 1848. Od 15. 3., kdy bylo ve StD během představení oznámeno přijetí konstituce, divadlo ztratilo publikum. Tisk o něm přestal referovat a od 12. 6. zůstala budova z úředního rozhodnutí 26 dní zavřena. H. jako podnikatel stál na pokraji krachu a v červenci 1848 odjel s F. Škroupem a K. Strakatým do Vídně vyžádat si podporu od centrálních úřadů. Ač ji nakonec získal, vyrovnával se s důsledky krize i v dalších letech.
Od poloviny roku 1848 měl německý operní repertoár již více přitažlivých titulů: Lortzing (Der Waffenschmied, 1848), Verdi (Nabucodonosor a Hernani, 1849), Flotow (Martha, 1849) a především Meyerbeer, jehož opera Der Prophet byla 1850, podobně jako jinde, nádherně vypravena (30 repríz v sezoně). H. uvedl i domácí novinky, z nichž 10. 3. 1849 zcela propadla Aurelie, Fürstin von Ravena od kritika askladatele J. A. Hellera, uvedená již 1845 jako Zamora. Výrazně uspělo dílo F. Škroupa Der Meergeuse (1851) a průměrný ohlas měla Kittlova Die Waldblume (1852).
Součástí revolučních událostí 1848 se stalo i nové oficiální ustavení českého souboru StD. Pro českou činohru angažoval H. již 1846 J. K. Tyla, dal mu značné pravomoci v dramaturgické i tvůrčí oblasti a hercům začal za česká představení vyplácet honorář (někteří z nich hráli i v německých hrách). Česká činohra i opera se hrála ve StD vždy v neděli odpoledne a ve svátek. Jako dočasnou náhradu samostatné budovy pro české divadlo umožnil Zemský výbor H. postavit Arénu ve Pštrosce (v provozu od 11. 8. 1849, 2500 míst). Pro zesílení orchestru najal H. nastálo vojenskou kapelu, jejíž kapelník komponoval i některé scénické hudby. V říjnu 1849 Zemský výbor ustanovil samostatným intendantem českých her A. P. Trojana. český soubor byl schopen provozovat činohru, avšak opera byla nadále odkázána na ochotu zpěváků vládnoucích oběma jazyky (1848: Donizetti: Lukrecie Borgia, 1849: Lortzing: Zbrojíř, 1850: Meyerbeer: Hugenoti, Flotow: Marta, Auber: Zedník a zámečník). Premiéru Škroupovy opery Libušin sňatek 11. 4. 1850 umožnila svou jazykovou pohotovostí zpěvačka L. Bergauerová, která v souboru vystřídala C. Soukupovou. Po počátečním úspěchu se ukázalo, že okruh českého publika není dost široký. Aby získal obecenstvo, inscenoval H. s Hickelem v aréně spektakulární akce, bitvy na koních a slavnostní průvody, vsunoval bojové a taneční scény do repertoárových oper, ale bez očekávaného výsledku. český soubor byl součástí H. ředitelských povinností a H. se snažil o jeho zachování. Několikrát jednal se Zemským výborem, který však vyměnil Trojana během roku 1850 za rytíře V. Bohuše z Otošic, který českému divadlu nepřál. Zemský výbor nebyl ochoten dále podporovat větší počet českých představení (zasedání 3. 10. 1851) a H. české členy 1851 propustil. Byl propuštěn též J. K. Tyl, který odešel se skupinou českých herců na venkov, což významně ovlivnilo vývoj českého divadla v dalších letech.
Kvalita provozu a dramaturgické zaměření StD byly již na jaře 1851 předmětem veřejné diskuse. H. uveřejnil 27. 2. 1851 v Hickelově listu Salon zvláštní prohlášení, reagující na články Unsere Opernzustände od kritika J. A. Hellera v listech Constitutionelles Blatt aus Böhmen 24. 2. 1851 a Bohemia 25. 2. 1851. Tyto spory patrně hrály roli při výběru dalšího ředitele. Když 1851 vypsal Zemský výbor konkurz na pronájem StD od Velikonoc 1852, přihlásil se H. vedle dalších pěti kandidátů, byl však vybrán J. A. Stöger, zkušený nájemce StD již z období 1834–46, který 3. 4. 1852 převzal divadlo.
H. pražské ředitelské období bylo patrně nejvíce poznamenáno finančními problémy po výpadku příjmů v revolučních měsících a podceněním nároků pražského podnikání. Námitky kritiky vůči dramaturgii se opíraly zejména o fakt, že scéna je subvencována, aby udržovala určitou uměleckou úroveň, zatímco předvádí především zábavný lidový repertoár. Mnoho výtek mířilo na personální politiku, v níž H. údajně zvýhodňoval své méně schopné oblíbence. Otevřený spor se zpěvačkou H. Grosserovou, který H. vyvolal, se nakonec stal významným faktorem při ukončení jeho pražské éry.
H. první manželkou byla zpěvačka K. Krainzová (1809 Štýrský Hradec–1857 Frankfurt n. M., psána též Kreinz, pseudonym Greis). Z tohoto manželství se narodila dcera Johanna, operní zpěvačka (1833 Berlín–1877 Hannover, provd. Hartmundtová). K. Krainzová debutovala v prosinci 1826 ve dvorní opeře ve Vídni as H. působila již v Petrohradě a Rize. Specializovala se na koloraturní obor v italské opeře (Amina, Bellini: Die Nachtwandlerin, ve StD 1846). Pražská kritika konstatovala už mírné opotřebování jejího hlasu a pochválila její hereckou rutinu (kvůli kritickým výpadům K. Růžičky v listu Morgenblatt 6. 12. 1847 proti své ženě podal H. stížnost na magistrát).
H. se pokusil zajistit manželce první místo v dámském souboru i v jiných oborech. Ač urychlil odchod K. Podhorské a vyvolal konflikt s H. Grosserovou, po němž zpěvačka z divadla odešla, jeho žena se příliš neuplatnila. 1847 vystoupila i v několika českých představeních, patrně jako záskok, ale zpívala nejspíš německy: v neznámé roli v Rossiniho Obležení Korinthu, Ládka (F. Škroup–F. V. Ernst–Tyl: Oldřich a Božena) a Donna Anna (Mozart: Don Juan). Druhou H. manželkou byla M. Baumeisterová (1819 Berlín–1887 Drážďany), herečka z rozvětvené divadelní rodiny.
Prameny a literatura
Pozůstalost J. Vondráčka, NMd, zvl. krabice č. 8, 9. – Cedule StD 1846–52, NMd. • Allgemeine Theaterzeitung [Wien], 8. 2. 1827, s. 70–71; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1833, s. 81 [hostování H. v Praze]; Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] auf das Jahr 1838, s. 96 [Petrohrad], 106, 107 [Riga]; 1839, s. 370; Bohemia 21. 4. 1846 [první manž.]; Morgenblatt [Prag] 6. 12. 1847 [první manž.]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1847–1853 [složení čes. souboru]; Teuber III, s. 316, 325, 339, 341–416 [ředitel ve StD], 361 [první manž.], 483, 581, 828; E. Šebesta: Divadelní kritika a zrušení cenzury, Československé divadlo 9, 1928, zvl. s. 178–180; J. Plavec: František Škroup, 1941; Česká Thalie před sto lety. Osudy českých herců Stavovského divadla ve světle úředních dokumentů z let 1850–1851, sb., vyd. K. Nový a L. Žáček, [1951]; A. Bauer: Theater in der Josefstadt Wien, Wien– München 1957; Javorin, s. 31–52; Vondráček II; DČD II; Laiske: Dramaturgie; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, III, Wien–München 1988. • Ledebur; Wurzbach; Deutsches Bühnen-Lexikon; Rigaer Theater; ÖBL [lit.]; Kosch; NDp; Ulrich 1997 [osob. data manželek a dcery].
Životní události
- 22. 5. 1802: narození, Erdberg (Vídeň), Rakousko
- 13. 9. 1965: úmrtí, Vídeň, Rakousko
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 199–202
Autor: Jitka Ludvová
