Hickel, Carl Johann: Porovnání verzí

Po 1848 vystupoval též pod pseudonymem Carl Johann Heinrich. Byl určen k vojenské dráze (kadet u generála Radeckého), po sňatku však od vojska odešel. Žil ve Vídni, kde byl literárně činný, přispíval básněmi a drobnými prózami do novin a časopisů a pracoval pro divadlo. Do Prahy přišel 1845 jako novinář, literát a dramatik. Poprvé spolupracoval se StD 1845 za ředitele Stögera, kdy napsal text pro zahájení provozu železnice z Vídně do Prahy. Pokračoval však zvl. za Stögerova nástupce J. Hoffmanna, počínaje již prologem k jeho prvnímu pražskému představení (Die Weihe der Kunst). Psal divadelní kritiky, básně a drobnou prózu do revue Österreichisches Theater- und Musikalbum (vyd. 1847 a v lednu–březnu 1848). Angažoval se politicky. Stýkal se s okruhem kolem časopisu Ost und West a patřil k radikálně orientovanému křídlu, přístupnému na počátku revoluce spojení Čechů a Němců při prosazování sociálních a občanských svobod. Byl sympatizantem Repealu a členem pražského Národního výboru. Od dubna do začátku července 1848 vydával politický deník Der Freund des Volkes (6. 4. v něm uveřejnil výzvu k jednotnému postupu Čechů a Němců, kterou podepsali Doucha, Hanka, Ebert, Gutt, Tomek, Klicpera, Havlíček, Ambros ad.). Podobně jako Ebert se i H. rozešel s Čechy, když byly formulovány samostatné české národní požadavky. 1849 zanechal politiky a stal se dramaturgem StD, pověřeným zvl. péčí o nově otevřenou Arénu ve Pštrosce. Od 20. 10. 1850 do konce roku 1854 vydával deník Salon, Blätter für Kunst, Literatur, Theater und geselliges Leben. Po sezoně 1852/53, kdy se do StD vrátil ředitel Stöger, s nímž měl H. patrně spory o dramaturgické zaměření scény, z divadla odešel; v září 1854 v sérii článků v Salonu ostře kritizoval Stögerův repertoár. Předmětem sporu mohlo být i Stögerovo váhání s uváděním Wagnerových oper, které H. obdivoval. 1855 se vrátil do Vídně a připojil se k J. Hoffmannovi, který si pronajímal Theater in der Josefstadt. Zemřel na tyfus.

Tvorba pro divadlo, doložená jen několika vydanými pracemi, byla menší částí H. literárních aktivit, jejichž těžiště spočívalo ve „vznešeném příležitostném básnění" [Wurzbach] a v žurnalistice. Ze svých porůznu otištěných povídek vydal knižně pouze sbírku historických příběhů (Epheuranken, Leitmeritz 1848) a tři drobné svazky básní (Bilder und Klänge aus Marienbad, Eger 1854, Österreichische Kaiserlieder, Leipzig 1855, Der Minnehof–Ein Vademecum der Liebenden, Leipzig 1855). Značnou roli sehrál jeho list Salon, v němž chtěl „nahradit nedostatek pozornosti" věnované umění v revolučních letech. Salon přinášel společenské novinky, od prosince 1850 každodenní divadelní programy a obšírné hudební a divadelní referáty, včetně posudků českých představení. Po 1852 se více věnoval i zahraničním zprávám. O činohře psal H. sám, o opeře a hudebních událostech referovaly šifry K., Fr. v. S., M., F., Fn a zejm. dopisovatel s pseudonymem Lukow. Na konci února 1851 publikoval Salon polemiku mezi H., ředitelem StD J. Hoffmannem a kritikem J. A. Hellerem, týkající se úrovně a celkového zaměření divadla; později napsal H. pro Salon několik obšírných pojednání o divadle a jeho současném stavu. Hodlal zpracovat dějiny divadla v Praze a 1853 začal tisknout ukázky textů o závěru 18. století [Zur Prager Theatergeschichte], čerpané ponejvíce z gothajských divadelních kalendářů, ale i z dalších zdrojů.

Se StD spolupracoval především jako pohotový organizátor a rychle píšící autor. Aranžoval živé obrazy a příležitostné scény (např. k císařským narozeninám) s bohatou výpravou a pyrotechnickými efekty, v nichž hrála značnou roli hudba. Některé jeho kusy byly inscenovány i v zahraničí (např. Radetzky-Feier ve Vídni, v Brně, Linci, Šoproni [Ödenburg] ad.). Z prací lehčího rázu měla mimořádný úspěch jeho „kouzelná hra s hudbou" Ein Prophet (h: Tauwitz), která parodovala souběžně uváděnou evropsky úspěšnou Meyerbeerovu operu Der Prophet a se stále aktualizovanými kuplety měla v Aréně ve Pštrosce 1851 více než 20 repríz. Psal i kusy pro jednorázová vystoupení hostů (např. pro trpasličího tanečníka T. Ponce kouzelnou hru Zauberrose oder der letzte Harlekin, 1851).

Jeho libreta pro F. Škroupa Der Meergeuse a Columbus čerpají z historických událostí: Der Meergeuse se odehrává během válek gézů (geusů), vlasteneckých spiklenců, proti Španělům ovládajícím v 16. stol. Nizozemsko, Columbus jedná o objevení Ameriky 1492 a o návratu výpravy domů. V celkovém rozvrhu, dějových motivech, postavách i dalších jednotlivostech využívají libreta modelu velké opery s historickým námětem, s nímž se H. jako dramaturg denně seznamoval v divadle. K volbě námětu Columba mohla H. inspirovat i Klingemannova činohra, dávaná česky 1. 1. 1854. Jeho texty jsou vytvořeny s rutinou, mají přehledný děj, dramatický spád, obratně rozložené sólové, ansámblové a sborové plochy a obsahují atraktivní scénické prvky (tabló, výpravné slavnostní pochody ad.). H. využíval vědomostí ze své vojenské profese a zařazoval do děje bitvy se střelbou, popravy, souboje a masové vojenské scény s živými koňmi. Lyrické libreto Die Waldblume pro J. F. Kittla je lokalizováno do Francie v době Ludvíka XIV., jehož přičiněním získá dívka Marie, zvaná Waldblume (Lesní květina), za manžela lesníka Roberta. Děj využívá převlekových scén a záměn osob na způsob Mozartovy Figarovy svatby.