Heš, Vilém: Porovnání verzí
nahoru...
m |
m |
||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place"> | | místoNarození=<ee:mvchronology type="narození" field="place"> | ||
| − | Týnec nad Labem | + | Týnec nad Labem (dříve Labská Týnice) |
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> | | zemřel=<ee:mvchronology type="úmrtí" field="date_from"> | ||
| Řádka 25: | Řádka 25: | ||
Psán též Hesch, Wilhelm, Willi. Po dokončení reálky v Kolíně byl určen k povolání obchodníka. Neměl soustavné pěvecké školení, snad několikrát navštívil školu J. Lukese, ale díky přirozenému talentu se vypracoval v basistu mimořádného formátu. Po několika zkušebních vystoupeních na venkovských štacích debutoval 5. 12. 1880 v Brně jako Kecal (Smetana: ''Prodaná nevěsta'') a stal se členem Pištěkovy společnosti. 1882 hostoval v představení PD v Novém českém divadle v Praze jako Plumket (7. 11., Flotow: ''Marta''), Komtur 10. 11., Mozart: ''Don Juan''), v PD jako Rocco (20. 12., Beethoven: ''Fidelio''), a byl přijat do souboru, s nímž přešel do ND. Jako začátečník s mohutným hlasem, ale malou postavou vstupoval do silné konkurence, protože basový obor byl dobře obsazen (K. Čech, F. Hynek). Zpočátku dostával malé úkoly, jimž se věnoval se značnou péčí. Proslul rolí Kecala, která mu otevřela cestu na zahraniční scény. Po úspěchu ND s ''Prodanou nevěstou ''na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 ho na podnět ředitele Theater an der Wien F. Jaunera angažoval ředitel B. Pollini do Hamburku (1894–96). Odtud přešel '''H. '''do vídeňské dvorní opery, jejímž členem byl až do své smrti. Od 1898 poznamenávala jeho kariéru těžká choroba. 11. 6. 1901 mu byl udělen (jako prvnímu Čechovi) titul c. a k. komorního pěvce a v srpnu zpíval Leporella (Mozart: ''Don Juan'') na mozartovských slavnostech v Salcburku. Je pohřben na hřbitově Baumgarten ve Vídni. | Psán též Hesch, Wilhelm, Willi. Po dokončení reálky v Kolíně byl určen k povolání obchodníka. Neměl soustavné pěvecké školení, snad několikrát navštívil školu J. Lukese, ale díky přirozenému talentu se vypracoval v basistu mimořádného formátu. Po několika zkušebních vystoupeních na venkovských štacích debutoval 5. 12. 1880 v Brně jako Kecal (Smetana: ''Prodaná nevěsta'') a stal se členem Pištěkovy společnosti. 1882 hostoval v představení PD v Novém českém divadle v Praze jako Plumket (7. 11., Flotow: ''Marta''), Komtur 10. 11., Mozart: ''Don Juan''), v PD jako Rocco (20. 12., Beethoven: ''Fidelio''), a byl přijat do souboru, s nímž přešel do ND. Jako začátečník s mohutným hlasem, ale malou postavou vstupoval do silné konkurence, protože basový obor byl dobře obsazen (K. Čech, F. Hynek). Zpočátku dostával malé úkoly, jimž se věnoval se značnou péčí. Proslul rolí Kecala, která mu otevřela cestu na zahraniční scény. Po úspěchu ND s ''Prodanou nevěstou ''na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 ho na podnět ředitele Theater an der Wien F. Jaunera angažoval ředitel B. Pollini do Hamburku (1894–96). Odtud přešel '''H. '''do vídeňské dvorní opery, jejímž členem byl až do své smrti. Od 1898 poznamenávala jeho kariéru těžká choroba. 11. 6. 1901 mu byl udělen (jako prvnímu Čechovi) titul c. a k. komorního pěvce a v srpnu zpíval Leporella (Mozart: ''Don Juan'') na mozartovských slavnostech v Salcburku. Je pohřben na hřbitově Baumgarten ve Vídni. | ||
| − | Už v Praze oceňovala kritika temnou barvu jeho basu, pěveckou jistotu a komický talent, který osvědčil jako Martin v novém nastudování Dvořákova ''Šelmy sedláka ''a také v novince K. Bendla ''Starý ženich ''(Pan Franz, obojí 1883). Jeho komika měla vždy fraškovité polohy, které akcentoval nejen v Kecalovi, ale i v dalších Smetanových a Mozartových postavách. Ač během jeho pražského angažmá komické role převažovaly, nesoustředil se na ně '''H.''' jednostranně; příležitost z jiného stylového okruhu mu poskytla např. trojrole Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakl v Offenbachových ''Hoffmannových povídkách''. Byl spolehlivým | + | Už v Praze oceňovala kritika temnou barvu jeho basu, pěveckou jistotu a komický talent, který osvědčil jako Martin v novém nastudování Dvořákova ''Šelmy sedláka ''a také v novince K. Bendla ''Starý ženich ''(Pan Franz, obojí 1883). Jeho komika měla vždy fraškovité polohy, které akcentoval nejen v Kecalovi, ale i v dalších Smetanových a Mozartových postavách. Ač během jeho pražského angažmá komické role převažovaly, nesoustředil se na ně '''H.''' jednostranně; příležitost z jiného stylového okruhu mu poskytla např. trojrole Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakl v Offenbachových ''Hoffmannových povídkách''. Byl spolehlivým interpretem českých autorů v řadě premiér (Diego, Fibich: ''Nevěsta messinská, ''1884; Radoslav, Rozkošný: ''Popelka'', 1885, ad.). |
V Hamburku se sice dobře uplatnil ve Smetanových operách (Kecal v ''Prodané nevěstě'', Paloucký v ''Hubičce'', Mumlal ve ''Dvou vdovách ''pod Mahlerovým vedením), ale nesplnil zcela očekávání. Příčinou byla snad nedostatečná znalost němčiny, jež brzdila jeho začátky i ve vídeňském angažmá, kam přišel rok před novým šéfem opery G. Mahlerem. Pod jeho vedením ztvárnil Hundinga (Wagner: ''Die Walküre'') a Gremina (Čajkovskij: ''Eugen Oněgin'', obojí 1897), Beckmessera a Pognera (Wagner: ''Die Meistersinger von Nürnberg'', 1898). Mahler ukáznil jeho temperament a pomohl mu dokonale využít všech dispozic. '''H. '''vystupoval jako partner předních členů vídeňského souboru, např. sopranistek S. Kurzové, Anny von Mildenburg, Frances Saville a tenoristy L. Slezaka. Intenzivně se věnoval české hudbě. Rolí Kecala přispěl k úspěchu prvního provedení ''Prodané nevěsty ''v dvorní opeře (4. 10. 1896). Pod Mahlerovým vedením zpíval roli Beneše (Smetana: ''Dalibor'', 1897) a ztvárnil též Ivana ve vídeňském provedení Dvořákova oratoria ''Svatá Ludmila ''(1897). Ve ''Wiener Tagblatt ''uveřejnil 4. 10. 1896 vzpomínky na Smetanu. Po brněnské premiéře Janáčkovy ''Její pastorkyně ''(1904) údajně přesvědčoval Mahlera, aby operu uvedl. Během vídeňského angažmá několikrát hostoval v ND ve svých starších rolích, nově jako Sarastro (Mozart: ''Kouzelná flétna'', 1898). | V Hamburku se sice dobře uplatnil ve Smetanových operách (Kecal v ''Prodané nevěstě'', Paloucký v ''Hubičce'', Mumlal ve ''Dvou vdovách ''pod Mahlerovým vedením), ale nesplnil zcela očekávání. Příčinou byla snad nedostatečná znalost němčiny, jež brzdila jeho začátky i ve vídeňském angažmá, kam přišel rok před novým šéfem opery G. Mahlerem. Pod jeho vedením ztvárnil Hundinga (Wagner: ''Die Walküre'') a Gremina (Čajkovskij: ''Eugen Oněgin'', obojí 1897), Beckmessera a Pognera (Wagner: ''Die Meistersinger von Nürnberg'', 1898). Mahler ukáznil jeho temperament a pomohl mu dokonale využít všech dispozic. '''H. '''vystupoval jako partner předních členů vídeňského souboru, např. sopranistek S. Kurzové, Anny von Mildenburg, Frances Saville a tenoristy L. Slezaka. Intenzivně se věnoval české hudbě. Rolí Kecala přispěl k úspěchu prvního provedení ''Prodané nevěsty ''v dvorní opeře (4. 10. 1896). Pod Mahlerovým vedením zpíval roli Beneše (Smetana: ''Dalibor'', 1897) a ztvárnil též Ivana ve vídeňském provedení Dvořákova oratoria ''Svatá Ludmila ''(1897). Ve ''Wiener Tagblatt ''uveřejnil 4. 10. 1896 vzpomínky na Smetanu. Po brněnské premiéře Janáčkovy ''Její pastorkyně ''(1904) údajně přesvědčoval Mahlera, aby operu uvedl. Během vídeňského angažmá několikrát hostoval v ND ve svých starších rolích, nově jako Sarastro (Mozart: ''Kouzelná flétna'', 1898). | ||
| Řádka 42: | Řádka 42: | ||
<div class="chronology"><ee:chronology> | <div class="chronology"><ee:chronology> | ||
== Životní události == | == Životní události == | ||
| − | * <ee:chronology_date_from>3. 7. 1860</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Týnec nad Labem | + | * <ee:chronology_date_from>3. 7. 1860</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>narození</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Týnec nad Labem (dříve Labská Týnice)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> |
* <ee:chronology_date_from>4. 1. 1908</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Hietzing u Vídně, Rakousko</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | * <ee:chronology_date_from>4. 1. 1908</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Hietzing u Vídně, Rakousko</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow> | ||
</ee:chronology></div> | </ee:chronology></div> | ||
Aktuální verze z 8. 2. 2017, 20:05
Psán též Hesch, Wilhelm, Willi. Po dokončení reálky v Kolíně byl určen k povolání obchodníka. Neměl soustavné pěvecké školení, snad několikrát navštívil školu J. Lukese, ale díky přirozenému talentu se vypracoval v basistu mimořádného formátu. Po několika zkušebních vystoupeních na venkovských štacích debutoval 5. 12. 1880 v Brně jako Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta) a stal se členem Pištěkovy společnosti. 1882 hostoval v představení PD v Novém českém divadle v Praze jako Plumket (7. 11., Flotow: Marta), Komtur 10. 11., Mozart: Don Juan), v PD jako Rocco (20. 12., Beethoven: Fidelio), a byl přijat do souboru, s nímž přešel do ND. Jako začátečník s mohutným hlasem, ale malou postavou vstupoval do silné konkurence, protože basový obor byl dobře obsazen (K. Čech, F. Hynek). Zpočátku dostával malé úkoly, jimž se věnoval se značnou péčí. Proslul rolí Kecala, která mu otevřela cestu na zahraniční scény. Po úspěchu ND s Prodanou nevěstou na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 ho na podnět ředitele Theater an der Wien F. Jaunera angažoval ředitel B. Pollini do Hamburku (1894–96). Odtud přešel H. do vídeňské dvorní opery, jejímž členem byl až do své smrti. Od 1898 poznamenávala jeho kariéru těžká choroba. 11. 6. 1901 mu byl udělen (jako prvnímu Čechovi) titul c. a k. komorního pěvce a v srpnu zpíval Leporella (Mozart: Don Juan) na mozartovských slavnostech v Salcburku. Je pohřben na hřbitově Baumgarten ve Vídni.
Už v Praze oceňovala kritika temnou barvu jeho basu, pěveckou jistotu a komický talent, který osvědčil jako Martin v novém nastudování Dvořákova Šelmy sedláka a také v novince K. Bendla Starý ženich (Pan Franz, obojí 1883). Jeho komika měla vždy fraškovité polohy, které akcentoval nejen v Kecalovi, ale i v dalších Smetanových a Mozartových postavách. Ač během jeho pražského angažmá komické role převažovaly, nesoustředil se na ně H. jednostranně; příležitost z jiného stylového okruhu mu poskytla např. trojrole Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakl v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Byl spolehlivým interpretem českých autorů v řadě premiér (Diego, Fibich: Nevěsta messinská, 1884; Radoslav, Rozkošný: Popelka, 1885, ad.).
V Hamburku se sice dobře uplatnil ve Smetanových operách (Kecal v Prodané nevěstě, Paloucký v Hubičce, Mumlal ve Dvou vdovách pod Mahlerovým vedením), ale nesplnil zcela očekávání. Příčinou byla snad nedostatečná znalost němčiny, jež brzdila jeho začátky i ve vídeňském angažmá, kam přišel rok před novým šéfem opery G. Mahlerem. Pod jeho vedením ztvárnil Hundinga (Wagner: Die Walküre) a Gremina (Čajkovskij: Eugen Oněgin, obojí 1897), Beckmessera a Pognera (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, 1898). Mahler ukáznil jeho temperament a pomohl mu dokonale využít všech dispozic. H. vystupoval jako partner předních členů vídeňského souboru, např. sopranistek S. Kurzové, Anny von Mildenburg, Frances Saville a tenoristy L. Slezaka. Intenzivně se věnoval české hudbě. Rolí Kecala přispěl k úspěchu prvního provedení Prodané nevěsty v dvorní opeře (4. 10. 1896). Pod Mahlerovým vedením zpíval roli Beneše (Smetana: Dalibor, 1897) a ztvárnil též Ivana ve vídeňském provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila (1897). Ve Wiener Tagblatt uveřejnil 4. 10. 1896 vzpomínky na Smetanu. Po brněnské premiéře Janáčkovy Její pastorkyně (1904) údajně přesvědčoval Mahlera, aby operu uvedl. Během vídeňského angažmá několikrát hostoval v ND ve svých starších rolích, nově jako Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna, 1898).
Byl prvním basistou německy mluvících operních scén, který pořídil gramofonové nahrávky (mezi 1902 a 1908) a zanechal autentický doklad interpretační praxe. Jako rušivé je dnes pociťováno jeho frázování (Sarastro, Mozart: Die Zauberflöte, Osmin, Mozart: Die Entführung aus dem Serail, Veit Pogner, Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, Marzell, Meyerbeer: Die Hugenotten), navzdory limitující nahrávací technice je však patrná kvalita a rozsah jeho hlasu.
Role (v ND)
1882: Plumket (Flotow: Marta), Komtur (Mozart: Don Juan), Inkvizitor (Auber: Ďáblův podíl), Rocco (Beethoven: Fidelio); 1883: Chrudoš od Otavy (Smetana: Libuše), Jov (Dvořák: Dimitrij), Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta), Martin (Dvořák: ·Šelma sedlák), Matouš, později Otec Paloucký (Smetana: Hubička), Janek (Blodek: V studni), Pan Franz (Bendl: Starý ženich); 1884: Zuniga (Bizet: Carmen), Guilbert de Saint Mars (Halévy: Židovka), Brander (Gounod: Faust a Markéta), Fernando (Verdi: Troubadour), Oloferno Vitelezzo (Donizetti: Lucrecie Borgia), Král (Verdi: Aida), St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Diego (Fibich: Nevěsta messinská, prem.), Rodoslav (Kovařovic: Ženichové, prem.), Velký inkvizitor (Meyerbeer: Afričanka), Tom (Verdi: Maškarní ples), Mirabolano (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Baron Douphal (Verdi: La Traviata), Basilio (Rossini: Lazebník sevillský), Masetto (Mozart: Don Juan), Lothario (Thomas: Mignon); 1885: Just (Grisar: Zahradníkův pes), Šavlička (Tyl–Anger: Strakonický dudák), Wolfram Olbramovič (Smetana: Braniboři v Čechách), Dr. Cajus (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Radoslav (Rozkošný: Popelka, prem.); 1886: Kapulet (Gounod: Romeo a Julie), Baron Lagey (Kovařovic: Cesta oknem), Melchthal, později Gessler (Rossini: Vilém Tell), Monterone (Verdi: Rigoletto), Serrefort (Adam: U věrného pastýře), Velekněz (Goldmark: Královna ze Sáby), Husein (Bendl: Černohorci), Světozar (Glinka: Ruslan a Ludmila), Lord Cockburg (Auber: Fra Diavolo), Dziemba (Moniuszko: Halka), Van Bett (Lortzing: Car a tesař); 1887: Bartolo, později Figaro (Mozart: Figarova svatba), Jehan Maillard (Saint-Saëns: Etienne Marcel), Noircarmes (Paladilhe: Vlast), Matěj (Dvořák: Král a uhlíř), Droll (Hartl: Natalie, prem.), Jarno (Thomas: Mignon), Papageno, později Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Sulpice (Donizetti: Dcera pluku); 1888: Ludovico (Verdi: Otello), Stigand (Nápravník: Harold), de Montcontour (Delibes: Král to řekl), Bonifác (Smetana: Tajemství), Daniel Kapucci (Hérold: Zampa), Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakl (Offenbach: Hoffmannovy povídky); 1889: Purkrabí (Dvořák: Jakobín, prem.), Mefistofeles (Gounod: Faust a Markéta), Hrabě Arnold (Joncières: Jan Lotarinský), Štěpán (Marschner: Jan Heiling), Bombardon (Brüll: Zlatý křížek), Mlynář (Dargomyžskij: Rusalka); 1890: Rarach (Smetana: Čertova stěna), Bedwyr (Goldmark: Merlin), Baptiste (Auber: Zedník a zámečník), Toby (Adam: Sládek prestonský), Pietro (Auber: Němá z Portici), Konrad (Trneček: Amaranta, prem.); 1891: Biterolf (Wagner: Tannhäuser), Gil Perez (Auber: Černé domino), Almamen (Bendl: Lejla), Skoluba (Moniuszko: Strašný dvůr); 1892: Malvolio (Weis: Viola), Prokop Veliký (Bendl: Dítě Tábora, prem.), Don Eugenio (Kovařovic: Noc Šimona a Judy, prem.), Jupiter (Gounod: Filemon a Baucis); 1893: Vavřinec (Foerster: Debora, prem.), Mumlal (Smetana: Dvě vdovy), Jakub Rantzau (Mascagni: Rantzauové); 1894: Beckmesser (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Domovít (Fibich: Blaník).
Prameny a literatura
Gramof. edice „Lebendige Vergangenheit“, Historical Recordings, 1998. • Z. [Zelený], Dalibor 4, 1882, s. 260; 5, 1883, s. 64, s. 394; [–gy–], 6, 1884, s. 367; 9, 1887, s. 286; Hda [Hejda], 10, 1888, s. 325; 18, 1896, s. 326–327; 19, 1897, s. 344; 20, 1898, s. 354–355; 30, 1908, s. 113–114, 117–119 [nekrolog]; F. A. Šubert: Národní divadlo na první Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni r. 1892, 1892; Der Humorist [Wien] 15, 1895, č. 4; 17, 1897, č. 1. – Nekrology: V. J. Novotný: Za V. H., Hudební revue 1, 1908, s. 122; Neue Freie Presse 4. 1. 1908; Illustriertes Wiener Extrablatt 4.–7. 1. 1908; Wiener Abendpost 7. 1. 1908; Vídeňský deník 5., 7. a 16. 1. 1908; R. Specht, Die Schaubühne 4, 1908, s. 133–134. – J. B. Foerster: Z mých vzpomínek na V. H., Vídeňský národní kalendář 4, 1909, s. 71–74; 5, 1910, s. 75–77; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917, 1919, rejstřík ve sv. II; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; J. B. Foerster: Co život dal, 1942; J. B. Foerster: Poutník, 1942; L. Novák: Opera a balet staré gardy ND, 1938, s. 58–67; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; Javorin, s. 198; J. Kesting: Die grossen Sänger des 20. Jhs, Düsseldorf 1993, s. 315–316; PD 1862–83; Reittererovi 2004 [zde přetištěny vzpomínky na B. Smetanu]. • Otto; Pazdírek; ČHS; NDp; Grove-opera; Piper, sv. Register; ND po 1883.
Životní události
- 3. 7. 1860: narození, Týnec nad Labem (dříve Labská Týnice)
- 4. 1. 1908: úmrtí, Hietzing u Vídně, Rakousko
Další jména
Wilhelm, Willi, Hesch
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 192–194
Autor: Vlasta Reittererová
