Hanslick, Eduard: Porovnání verzí

Verze z 8. 2. 2017, 19:49

Vl. jm. Hanslik, jak se sám psal do podzimu 1846. Syn Josefa Adolfa H. (1785 Lišany u Ra­kovníka– 1859 Praha), knihovníka a bibliografa Univerzitní [Národní] knihovny v Praze, a K. Kischové, dcery pražského židovského ob­chodníka S. A. Kische, pokřtěné nedlouho před  svatbou.

Základní vzdělání mu dal otec při domácím studiu. Na Akademickém gymnáziu v Praze navštěvoval patrně jen některé předměty (o je­ho docházce není doklad). Od dětských let chodil s matkou do StD, jehož pravidelným návštěvníkem byl jeho dědeček S. Kisch. 1841 byl zapsán do filozofických ročníků pražské univerzity, 1843/44–1845/46 studoval na práv­nické fakultě. První hudební vzdělání získal doma od soukromých učitelů, od 1843 se učil hře na klavír a hudební teorii u V. J. Tomáška. 1844–46 psal kritiky do pražského listu Ost und West. Od 1846 pokračoval ve Vídni ve studiu práv (JUDr. 1849) a současně v publicis­tické aktivitě, zvl. ve Wiener allgemeine Musik­zeitung 1846, Sonntagsblätter-Wiener Bote 1846–47 a Wiener Zeitung 1848–55. Během re­volučních událostí 1848 přispíval z Vídně jako zpravodaj do Prager Zeitung. (9. 1. 1848 byla ve StD v rámci premiéry hry F. Mikovce Záhu­ba rodu přemyslovského provedena jeho Píseň vyšehradská.) 1850 byl služebně přidělen do Klagenfurtu ve funkci pomocného referenta fi­nančního rady, odkud psal zvl. do listu Carin­thia. Od roku 1853 byl ve Vídni úředníkem ministerstva financí, posléze ministerstva kultu [školství]. 1855 se stal kmenovým hudebním referentem nově vzniklého listu Presse, od 1864 (po rozpadu této redakce) psal do konce života do Neue freie Presse. 1856 se habilitoval na vídeňské univerzitě svou nedávno vydanou publikací Vom Musikalisch–Schönen a byl jme­nován soukromým docentem hudební historie a estetiky. Začal přednášet současně s úřednic­kou praxí. 1861 získal titul mimořádného pro­fesora a 1870, po získání řádné placené univer­zitní profesury, opustil státní službu. 29. 4. 1876 se oženil s absolventkou vídeňské kon­zervatoře zpěvačkou S. Wohlmuthovou (nar. 1856). Přednášel do 1895, poté působil jako kritik. Již za svého života vydával H. knižní vý­bory svých kritik. Zejména podle nich se tvořil obraz jeho názorů. Jak se v současné době uka­zuje, zařadil však do knižního vydání pouze 44 % svých publikovaných textů, přičemž 9 % převzal v doslovném znění a 35 % pozměnil, někdy značně. Jeho vědecký profil se proto po 1990 podstatně reviduje na základě kritické edice sebraných spisů (Sämtliche Schriften, vyd. D. Strauss) a dalších dokumentů k pražské kulturní historii, jež byly nově zpřístupněny (Payzant, Lomnäs–Strauss [lit.]).

Na H. názory mělo rozhodující vliv pražské prostředí, v němž se během studií setkal s hu­debním historikem a právníkem A. W. Ambro­sem a estetikem R. Zimmermannem, a sezná­mení s Wagnerem v Mariánských Lázních 1845, s Berliozem v Praze, s Schumannem v Drážďanech a s Lisztem ve Vídni (vše 1846). Tyto známosti podporovaly jeho studentské na­dšení pro novou hudbu. V Praze byl členem volného sdružení tzv. Davidovců [Davidsbün­delei], založeného podle Schumannova vzoru, které propagovalo zásady novoromantické es­tetiky a programní hudby, zvl. v souvislosti s Berliozovou pražskou návštěvou 1846 a s pro­vedením jeho Fantastické symfonie Ze života umělce (vedle Ambrose byl členem též J. A. Heller, F. Ulm ad.). Ze symfonické hudby pře­nesl H. svou novoromantickou orientaci i na operu a ještě v prosinci 1846 vystoupil jako rozhodný zastánce Wagnerových reformních zásad (Richard Wagner und seine neueste Oper Tannhäuser, Wiener allgemeine Musikzeitung). Pod vlivem jiné pražské skupiny, zvl. kritika Bohemie B. Gutta a svého přítele R. Zimmer­manna, estetika a filozofa kantovského směru, však záhy začal opouštět své původní názory. Postupně vytvářel formalistický koncept, podle něhož má každé umění k představení svého předmětu své specifické prostředky, nepřenos­né mezi jednotlivými oblastmi: nelze hudebně zobrazit mimohudební děj, ač hudba budí mi­mohudební asociace. H. se významně inspiro­val názory B. Gutta, jehož některé klíčové formulace převzal do svého spisu Vom Musika­lisch–Schönen (poprvé 1854), aniž ho citoval. K jasné formulaci své teorie dospěl H. až v ná­sledujících revidovaných vydáních (10 během jeho života). Spis nebyl původně koncipován jako polemika s Wagnerem a stal se jí až po precizaci H. stanovisek. Svůj vliv měl patrně i Wagnerův antisemitský text Das Judentum in der Musik, v němž byl H. též napaden. Wagne­rovo reformní hudební drama (tj.: nekonečná melodie, příznačné motivy zastupující osoby, předměty a děje, deklamace básnického slova, jež vyjadřuje obsahy z národní mytologie) H. zavrhoval, protože přebírá  prostředky z jiných oblastí umění a nerespektuje specificky hudeb­ní zákonitosti.­

V rakouském veřejném životě byl H. jednou z nejvýznamnějších postav. Jeho pozice mu do­pomohla k funkci oficiálního vyslance vlády při mezinárodních soutěžích a světových výsta­vách (mj. v Paříži 1867 a 1878, ve Vídni 1873 a 1892), od 1863 zasedal v rakouské Komisi pro udělování státních uměleckých stipendií (kde 1874 pomohl pozitivně ovlivnit umělec­kou dráhu A. Dvořáka), byl kurátorem nadací a fondů určených pro podporu kulturní činnos­ti, 1886 se stal dvorním radou a byl nositelem mnoha řádů a vyznamenání. Jeho estetika je ve své konečné podobě součástí specifické ra­kouské formalistické větve, na jejímž vývoji se významně podílela Praha.

Dílo

Vom Musikalisch–Schönen, Leipzig 1854; česky O hudebním krásnu, přel. a komentoval J. Stří­tecký, 1973; komentovaný srovnávací angl. překlad On the Musically Beautiful vyd. G. Payzant, Hackett Publishing Company [Indianopolis] 1986. – Moder­ne Oper 1–9, vše vyd. v Berlíně: Die moderne Oper, 1875; Musikalische Stationen, 1880; Aus dem Opernleben der Gegenwart, 1884; Musikalisches Skizzenbuch, 1888; Musikalisches und Literari­sches, 1889; Aus dem Tagebuche eines Musikers, 1892; Fünf Jahre Musik, 1896; Am Ende des Jahr­hunderts (1895–1899), 1899; Aus neuer und neues­ter Zeit, 1900. – Geschichte des Konzertwesens in Wien I, Wien 1869; Aus dem Concertsaal. Geschich­te des Konzertwesens in Wien II, Wien 1870; Galle­rie, Wien 1878; Suite, Wien 1889; Concerte, Kompo­nisten und Virtuosen der letzten fünfzehn Jahren, 1870–1885, Berlin 1886; Operncyclus, Wien 1889. – Aus meinem Leben, I–II, Berlin 1894, v jednom svazku jako Aus meinem Leben vyd. P. Wapnewski, Kassel–Basel 1987, český výbor: Dokonalý antiwag­nerián Eduard Hanslick – Paměti, fejetony, kritiky, přel. a koment. J. Ludvová, 1992 [v předmluvě též o rodině].

Kritická vydání

Prameny a literatura

Matrika narozených kostela P. Marie před Týnem, TYN N13, 1825. – Po­zůstalost nebyla nalezena. Přehled pražských prame­nů k životopisu viz ve Vydavatelské zprávě in: Doko­nalý antiwagnerián E. H., 1992 [zde výběr z lit. do 1991 a dodatek]. • Po 1995 vyšlo: Lomnäs–Strauss [H. ve sv. I, s. 140–152, přetisk pražských recenzí 1846 ve sv. II, s. 209–224, lit.]; J. Ludvová: Kdo byl Bernhard Gutt (1811–1849) ?, Divadelní revue 10, 1999, č. 3, s. 47–54; Reittererovi 2004; J. Ludvová: Několik pražských reálií k biografii Eduarda Hans­licka, in: Miscellanea theatralia. Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, sborník vyd. E. Šormová, 2005, s. 379–390. • MGG 1956, 2002; NDB 1966 [lit.]; ÖBL; ČHS; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Lexi­kon zur deutschen Musik.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 182–185
Autor: Jitka Ludvová