Gallmeyer, Josephine: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 14:50

Psána též Josefina Gallmayer. Dcera zpěvačky K. Tomaselli (1811–1857) a herce a zpěváka vídeňského Theater in der Josefstadt M. Grei­nera (1797–1862). Jméno G. přijala po svém otčímovi, herci Christianu Gallmeyerovi (asi 1814–1867), který byl druhým manželem její matky (na podzim 1860 působil krátce ve StD v Praze).

K. Tomaselli byla angažována mj. v Brně a také umělecká dráha G. se mnohokrát vrace­la do českých zemí. V Brně začínala Josephine dětskými rolemi; v městském divadle debuto­vala 1854 ve frašce W. Müllera Der Bettelstu­dent. 10. 2. 1855, jako sedmnáctiletá, na sebe upozornila ve hře C. Haffnera Therese Krones, v níž ztělesnila známou herečku. Zpívala i ná­ročné sopránové role (např. koloraturní roli Pážete, Meyerbeer: Die Hugenotten) a vystu­povala jako tanečnice v módních španělských tancích. Ředitel vídeňského Theater in der Jo­sefstadt ji požádal 15. 1. 1856 o záskok v roli Lory ve hře K. Elmara Mammons Palast a po triumfu na prvním večeru jí umožnil další představení. Měl v úmyslu ji angažovat, ohlas však byl slabší a k angažmá nedošlo. Od konce 50. let byla krátkodobě zaměstnána v řadě diva­del v Uhrách, v Berlíně i ve Vídni, všude však měla problémy v komunikaci s vedením diva­del a s kolegy. 11. 7. 1862 se ucházela o angaž­má ve StD v Praze v roli Theresy Krones. Tisk ji doporučil, k uzavření smlouvy však nedošlo. Po letmém návratu do Brna zakotvila ve Vídni, kde se po krátkém působení v Theater in der Jo­sefstadt a Theater an der Wien (1862) stala první dámou Carltheater (1865). V září 1874 získala spolu s N. Duffekem (spisovatelský pseu­donym Julius Rosen) po jistých obtížích tříle­tou koncesi na vedení vídeňského vaudevillo­vého tzv. Strampferova divadla; magistrát ve svém vyjádření sdělil, že tíhne k extravagan­cím, byla vícekrát pokutována za nevhodné im­provizace na jevišti a urazila státní úředníky ve Vídni a ve Lvově (kde jako první tančila kan­kán). Její podnikatelská činnost však brzy skončila. 1882/83 uspořádala triumfální turné po Rakousku, Německu a USA. Její poslední rolí byla Rosa ve frašce F. Raimunda Der Ver­schwender (Štýrský Hradec 1884).

Na sklonku života napsala hru Aus purem Hass a parodii na vystoupení S. Bernhardtové ve Vídni (Sarah und Bernhardt oder Skulptur und Liebe), kterou uváděla při hostováních (v Praze několikrát v květnu 1882 v rámci poslední návštěvy). V rukopise zůstala její auto­biografie. O jejím životě vznikly dvě hry: 10. 6. 1871 byl proveden ve vídeňském Fürst’s Thea­ter v Prátru Lebensbild Josephine Gallmeyer s textem C. Ruffa-Bayera a s hudbou K. Kleibera. 22. 3. 1921 měla ve Wiener Bürgertheater premiéru hra se zpěvy Josephine Gallmeyer, Ein Bühnenstern (text a hudba P. Knepler).

Již při prvních brněnských vystoupeních pro­kázala G. nejen předpoklady pro operetní sub­retní role, ale také tendenci k výstřednostem v hereckém projevu, která budila nevoli publi­ka. Měla vyrovnané herecké, pěvecké i taneční schopnosti a temperamentní podání, zároveň však nedostatek herecké kázně. Na jevišti trva­le improvizovala a autoři odmítali svěřovat jí role ve svých hrách. Na pražském německém jevišti vystupovala od 1863 v letních měsících téměř každoročně (kvůli velkým návštěvám vždy v Novoměstském divadle) v sériích čino­her a her se zpěvy, v operetách, vaudevillech a parodiích (např. 1865 jako Margareth’l v Hoppově parodii Fäustling und Marga­reth’l). Tyto žánry se staly těžištěm jejího re­pertoáru. Naposledy hostovala v Praze 1882, v Brně již 13. 10. 1880. Provokativní vystu­pování, odvážné kostýmy a balancování na hranici společenských norem byly součástí její umělecké strategie. Vídeňské noviny pozorně sledovaly i její pražské pohostinské hry a ko­mentovaly její slovní extempore, která mnoh­dy mířila do Vídně. Při pražských představe­ních v srpnu 1872 jí kritik Bohemie S. Heller ostře vytkl frivolní vystupování a nadbíhání publiku lacinými triky. G. odpověděla v Bohe­mii otevřeným dopisem, v němž obhajovala názor, že herec či zpěvák má právo komerčně využít obecného vkusu, nabídnout divákovi to, co chce vidět, a chovat se zcela podle přání publika. V divadelním světě od 70. let 19. stol. patřila G. k nejviditelnějším osobnostem, jež razily komerční zásady novodobého zábavního průmyslu.

Prameny a literatura

Bohemia 6., 8. a 10. 8. 1872; Divadelní listy 5, 1884, č. 21/22; A. Rille: Geschichte des Brünner Stadttheaters, Brünn 1885, s. 152, 161, 183; Teuber III, zvl. s. 521, 629, 631, 669, 776; A. čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 119; Bondi 1924; M. Kaufmann: Musik­geschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; A. Bauer: Das Theater in der Josephstadt in Wien, Wien–München 1957; W. Binal: Deutschspra­chiges Theater in Budapest, Wien 1972; F. Hada­mowsky: Wien, Theater-Geschichte, III, Wien 1988, s. 678, 679; Got: Lvov. • Wurzbach [v hesle Toma­selli]; Eisenberg; ADB sv. 51, dodatky; ODS; Encic­lopedia; NDB 1971 [lit.]; Kutsch 1997; Ulrich 1997.

Vazby

S

• Siege, Ignaz

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 162–163
Autor: Jan Trojan, Jitka Ludvová