Budil, Vendelín: Porovnání verzí

Užíval pseudonymu Benjamin Smola, jímž podepisoval své překlady libret a silvestrovské hříčky. Manžel zpěvačky Krescencie (Cenzi), roz. Králové (1851–1930, sňatek 1876). Zakladatel rozvětvené herecké rodiny, k níž patřila mj. dcera Anna (provd. za Jiřího Steimara, 1889–1962), a dále k ní náleží vnučka Jiřina Steimarová (nar. 1916), pravnuci Evelýna Steimarová a Jiří Kodet (1937–2005) i jeho dcera Barbara Kodetová.

Byl synem válečného invalidy – drobného ševče a majitelky vetešnického krámu (podporoval neověřenou legendu, podle níž byl nemanželským synem herce a dramatika J. J. Kolára.) Během studia na pražské české reálce (abs. 1865) hrál v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze, v Karlíně a na Smíchově v hostinci U anděla. 1866 se bez úspěchu pokusil o angažmá u Švandovy společnosti v Plzni. V Praze se učil herectví u F. F. Šamberka a živil se retušováním fotografií. Na jaře 1867 nastoupil ke Kramuelově společnosti, ale už od června 1867 do podzimu 1869 byl členem PD. Nebyl však spokojen se svým hereckým uplatněním a dal přednost společnosti P. Švandy st. (1869–80), kde začal i režírovat. Subretou Švandova souboru byla i B. pozdější manželka; Cenzi se 1880 zdokonalovala v Praze ve zpěvu, B. v herectví u německého herce A. Rolla. Po marných B. pokusech o nové angažmá v PD 1880 se manželé bez úspěchu snažili uchytit na menších scénách v Německu. 1881–87 byl B. hercem a režisérem Pištěkovy společnosti; 1887 odmítl nabídku P. Švandy st., aby si pronajal jeho společnost, a opatřil si vlastní koncesi. Hrál v Písku, Chrudimi, Mladé Boleslavi, Novém Bydžově, Flradci Králové aj. Nejvíce ho však přitahovala Plzeň, kde si 1888 postavil v městských sadech arénu Na Obcizně, do níž se uchyloval v létě. Později získal v plzeňském městském divadle i zimní sezóny (1889–91, 1895–1900). 1892–93 byl placeným ředitelem Národního divadla v Brně, kde vyjednal angažmá celé své společnosti, doplněné herci z předchozího brněnského souboru V. Hiibnera. Po Švandově a Pištěkově vzoru vytvořil B. zájezdové divadlo se zimovištěm v Plzni či v Brně a s letními pobyty v různých městech nebo v plzeňské aréně. 1897 vystoupila jeho společnost jako jediná z cestujících souborů v pražském ND; 1898 podnikl zájezd do Splitu.

Pro finanční obtíže musel B. v roce 1900 soubor rozpustit a po marném pokusu o angažmá v ND (1901) strávil rok jako řadový člen u Pištěka. 1902 se stal ředitelem, režisérem a dramaturgem nového Městského divadla v Plzni (později Velké divadlo, dnes Divadlo J. K. Tyla), jež bylo vedle ND druhým českým divadlem s celoročním provozem. Od 1907 provázely plzeňskou scénu finanční problémy, B. utrpěl úraz a 1912 byl penzionován. Se subvencí Divadelního družstva pracoval na dějinách českého, zvl. plzeňského divadla a uspořádal jeho archiv. Později ještě hostoval v Plzni a v Praze. Od 1910 byl předsedou Svazu divadelních ředitelů, 1918 členem výboru pro jubilejní oslavy ND. 1947, k nedožitým stým narozeninám, byl jmenován čestným členem ND in memoriam. Je pochován na Olšanech.

Hlavním B. zájmem byla činohra. V jeho širokém dramaturgickém záběru nechyběly hry klasické ani současné, páteř tvořil Shakespeare, jemuž B. vděčil i za své nejlepších role (Macbeth, Král Lear, Othello, Jago, Richard III.). Některými svými českými činoherními premiérami B. předstihoval i ND. Významně pracoval s herci a se zpěváky po herecké stránce. Ač vyžadoval kázeň, stylově je neovlivňoval a vychoval řadu rozdílných osobností. Při neexistenci herecké školy se plzeňská scéna od 90. let stala přípravkou pro pražská divadla. Svého výtvarného nadání využil B. k návrhům masek a kostýmů, v začátcích maloval též kulisy. Ani v novém plzeňském divadle neupustil od kulisového systému a výpravu k prestižním inscenacím objednával u vídeňské firmy Kautský–Rottonara. Moderní scénografické postupy nepřijímal.

Pro první sezónu v Plzni (1889/90) musel vybudovat též operu a operetu. Repertoár a interprety mu pomáhala vybírat manželka, která zabezpečovala běžný hudebně divadelní provoz. Po venkově jezdil B. se 4–6 hudebníky a půjčoval si harmonium, případně hudbu místní posádky. Ve starém plzeňském městském divadle měl orchestr 15 členů, od 1895 již 18, v nové budově bylo 32 hudebníků a 30 sboristů. Kapelníkem byl M. Phillip, na podzim 1895 krátce L. V. Čelanský, kterého v lednu 1896 vystřídal A. Kott. Po jeho náhlé smrti (1905) dirigoval operu koncertní mistr E. Bašti (Kottův druhý kapelník od 1895) a operetu J. Strnad. V brněnském Národním divadle a v aréně Na Obcizně dirigoval F. Jílek. Vedle B. režírovali operu M. Nový, K. Stárka, A. Ránek, v Brně a poté i v Plzni J. Malý. Operetu připravovali F. Lier, J. Zelenka a F. Hlavatý.

B. zpěvoherní soubor tvořili tenoristé J. Urbánek a B. Pták, buffo tenor A. Charvát, basisté K. Javůrek a J. Zelenka, v mladodramatickém oboru B. Kadeřábková. Pro operetu měl B. tenoristu a komika J. Zdrůbeckého a subrety K. Fürstovou (Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě), svou ženu Cenzi a A. Svobodovou. Po předčasně ukončené brněnské zimní sezóně angažoval B. pro léto 1893 v Plzni z brněnského souboru sopranistku M. Klavíkovou, basisty A. Pivoňku a V. Kareše a dirigenta F. Jílka. V dalších letech se vraceli tenoristé V. Beneš a F. Mach, barytonisté A. Hlaváček a K. Komarov, altistka V. Pivoňková, sopranistka F. Sukdolská, pro operní mladodramatický obor J. Rudolfová-Kurzová, basista J. Peršl (1897/98) a tenorista A. Doubravský (vl. jm. Staněk, 1897/98, později ředitel divadelní společnosti). 50 let vytrval v Plzni činoherec a zpěvák A. Kreuzmann (Principál i Vašek ze Smetanovy Prodané nevěsty). Soubor posilovali hosté z pražského ND nebo z pražského německého divadla. 1898/99 byli angažováni mj. basista A. Kunz, barytonisté V. Vodička a E. Burian a výrazná sopranistka M. Chlostíková. Po otevření nového divadla 1902 se vrátil E. Burian, který nastudoval několik oper jako režisér, nastoupili tenoristé A. Harfner-Karas a Th. Schütz, barytonista J. Ouředník, basista J. Huml, sopranistky M. Angrová a M. Gärtnerová. Stálicemi souboru byli sopranistka E. Noemi-Koppová (první čes. Madame Butterfly, 1907), buffo tenor R. Langhans, lyrický tenor Č. Melichárek a barytonista K. Beníško. V operetě se uplatňoval L. Geitler a subrety F. Horníková, krátce M. Zieglerová (první plzeňská Mamzelle Nitouche) a H. Monczáková. V B. hudebně dramatickém repertoáru převažovala zpočátku opereta (v Plzni velmi úspěšný Sullivanův Mikado), později omezovaná ve prospěch opery. V 90. letech uvedl několik českých operetních premiér, jinak následoval svou operetní dramaturgií praxi jiných kamenných divadel (Fall, Suppé, Kálmán, Lehár, Moor).

V operním repertoáru začínal B. nenáročně (Blodek: V studni). V Brně se odvážil inscenovat i Smetanu (Prodaná nevěsta, 1892), Mascagniho (Selská čest [Cavalleria rusticana], 1892) a Adama (Sládek prestonský, 1892). V druhém (1895–1900) a třetím (1902–12) plzeňském období projevil už i v opeře dramaturgickou pohotovost; upozornil na méně hraná díla Smetanova (Braniboři v Čechách, 1900, Čertova stěna, 1908, Libuší otvíral nové plzeňské městské divadlo 27. 9. 1902). A. Dvořák byl 1903 přítomen plzeňské premiéře své opery Čert a Káča, 1904 byl uveden jeho Dimitrij a Rusalka, dále Jakobín (1907), Tvrdé palice (1909), Král a uhlíř (1912). V. Hřímalý byl zastoupen Švandou dudákem (1896), Rozkošný Popelkou (1902), Fibich Šárkou (1902), Foerster Jessikou (1906), Kovařovic operami Psohlavci (1899) a Na starém bělidle (1911), Nápravník Dubrovským (1898). Z původní tvorby zařadil B. do repertoáru malou operu V. Červinky Dal si hádat na text M. Červinkové-Riegrové (1892 v Chrudimi, prem.), v Plzni zazněly poprvé i opery místního autora S. Sudy (U božích muk, 1897, Lešetínský kovář, 1903, Bar Kochba, 1905) a česká verze mezinárodně úspěšné Weisovy opery Polský žid (1903), kterou odmítlo ND. Ze soudobého zahraničního repertoáru nechal B. nastudovat poprvé česky Humperdinckovu pohádku Perníková chaloupka ([Hänsel und Gretel], 1895), Kienzlova Evangelistu (1896) a Pucciniho Madame Butterfly (1907). 1906 byl uveden Wagnerův Bludný Holanďan. Kmenový repertoár reprezentovaly Mozartovy opery (Kouzelná flétna, 1896, Figarova svatba, 1906), Glinkův Život za cara (1900), Verdiho Othello (1901) a Falstaff (1910), Pucciniho Bohéma (1905) a Tosca (1908), Massenetův Werther (1907) a Moniuszkova Halka (1910).

V nové budově se osamostatnil i balet. První plzeňskou baletní mistryní se stala J. Freisingerová (1902–12), která pracovala s dvěma sólistkami a devatenáctičlenným dámským sborem. Mimované role vytvářeli činoherci, režii přebíral B. sám a dával např. Bayerovu Královnu loutek (1904), Nedbalovu Pohádku o Honzovi (1905) a Z pohádky do pohádky (1911) a Marencův Excelsior (1905).

Jako ředitel se B. snažil o funkční syntézu starších a nových uměleckých proudů, což vyhovovalo především jeho plzeňskému prostředí, v němž vedle měšťanského tradicionalismu, živeného hospodářským rozmachem města, bylo i silné dělnické hnutí, provokující realistický kriticismus. Autoritu ředitele opíral B. o dvacetiletou zkušenost u různých společností, široké vzdělání, pracovitost, svědomitost a pedagogický talent. V dějinách českého mimopražského hudebního divadla své doby patřil ke vzácným výrazným osobnostem.