Baumann, Adolf: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 10:47

1874 opustil vysokoškolské technické studium ve svém rodišti a stal se hercem lázeňského divadla v Cannstadtu (Württemberg). Poté měl působit v Sigmaringenu v Prusku, ve Zhořelci, v Mainzu a ve Štětíně, patrně už jako režisér [uvádí Bondi]. Do Prahy ho povolal do funkce režiséra opery, operety a činohry ředitel německého divadla A. Neumann v květnu 1886. První B. pražskou režií byla Lortzingova Undine 12. 5. 1886 (dir. G. Mahler). Jako čtvrtý režisér v divadle (vedle Neumanna, G. Pattery a R. Müllera) byl málo zaměstnáván. Inscenoval živé obrazy, z nichž největší publicitu mělo vystoupení pražské šlechty 19. 3. 1887 na matiné ve prospěch stavby Nového německého divadla. V jedenácti scénách k Mosenthalově básnické skladbě Das Volkslied zde B. zobrazil písně, od starých židovských zpěvů po současnost. Postupně získával všestrannost a zkušenost. Jeho nejúspěšnější prací v Praze se stala výpravná revue Die Reise um die Erde in 80 Tagen (1889). Neumann zřejmě počítal s jeho spoluprací zvl. při Wagnerových operách, protože ho v srpnu 1888 poslal do Bayreuthu na festivalové provedení opery Die Meistersinger von Nürnberg, jež měla pražská inscenace přesně napodobit. B. sice využil bayreuthské metody při novém aranžmá starších nastudování Wagnerových oper (Lohengrin v říjnu 1889, Rienzi v lednu 1890 ad.), v květnu 1890 však nečekaně Prahu opustil. Patrně se cítil být omezován a hledal vlastní scénu. Zdá se, že jeho režijní úkoly převzal A. Wallnöfer.

13. 5. 1890 získal mezi 27 uchazeči pronájem městského německého divadla v Brně a už 30. 11. 1890 konstatuje Brünner Morgenpost pokrok souboru, zejména ve výpravě, kterou B. půjčoval nebo pořizoval často z Vídně. Věnoval se zvl. opeře a inspiroval se svou spoluprací s Neumannem; 1890/91 uvedl cyklus Mozartových děl (Idomeneus, Die Entführung aus dem Serail, Figaros Hochzeit, Don Juan, Così fan tutte, Die Zauberflöte, Titus), mimo cyklus ještě Bastien und Bastienne a Gärtnerin aus Liebe (1892). Uplatnil poznatky z Bayreuthu při obnovování starších wagnerovských inscenací (Tannhäuser, Lohengrin, Der fliegende Holländer) a při brněnských premiérách (Rienzi 1890, Die Walküre 1891, Die Meistersinger von Nürnberg 1892 a Tristan und Isolde 1893). I v Brně přejal vnější bayreuthské zvyklosti: začátek představení oznamovali trubači ve foyeru a na rampě, hlediště bylo zcela temné, publikum bylo požádáno, aby netleskalo během jednání a nechalo doznít orchestrální dohry, pěvci nesměli reagovat na případný potlesk na otevřené scéně ad. V září 1891 uspořádal B. (souběžně s pražským německým divadlem) cyklus Meyerbeerových oper ke skladatelovu výročí z děl brněnského repertoáru (Die Hugenotten, Robert der Teufel, Der Prophet, Dinorah, Die Afrikanerin). Uvedl dvě premiéry (Kaiser: Rodenstein, Kretschmer: Die Folkunger). Aranžoval i živé obrazy, zvl. 29. 6. 1892 holdovací scénu při návštěvě Františka Josefa I. Celkem nechal uvést v Brně v každé sezoně asi 30 činoher, 10–15 operet (Hervé, Suppé, Zeller, J. Strauss) a 2–3 balety.

Po vypršení brněnské smlouvy 1893 se o další pronájem divadla již neucházel, protože měl vážné finanční problémy. V létě 1893 se pokusil ještě jednou navázat na Neumannovu zkušenost a napodobit jeho stagionu v Berlíně, kde Neumann slavil 1891 s pražským souborem velké úspěchy. Vybral pro tento účel Smetanovu Prodanou nevěstu, jež získala popularitu na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892. Zaměstnal české sólisty a zahájil řadu představení 1. 7. 1893 v divadle Unter den Linden (Mařenka–R. Maturová, Jeník–K. Burian, režie J. Šmaha, dir. A. Čech a F. Jílek, ch: A. Berger, výprava a balet byly přivezeny z Prahy). Plánované osmitýdenní hostování, jež mělo pokračovat v Paříži a zejména v Americe, však skončilo po několika reprízách fiaskem kvůli organizačním nedostatkům, chybně vybranému termínu a špatnému překladu Prodané nevěsty. Po epizodě v pojišťovnictví odjel B. do New Yorku a údajně se mu podařilo sjednat angažmá na 25 týdnů pro celý soubor v místním německém divadle. Chtěl hrát Prodanou nevěstu, Hubičku a další české opery. Při druhé cestě do Ameriky utonul se ztroskotaným parníkem nedaleko doverské úžiny.

B. režijní práci nelze hodnotit, protože je o ní k dispozici velmi málo podrobnějších zpráv. Jeho ředitelské snahy troskotaly nejspíše na absenci kapitálu, který by mu dovolil překlenout finanční problémy na pronajatých scénách. Jeho krátká životní dráha působí spíše dojmem dobrodružného podnikání.

Režie v Praze

1886: Lortzing: Undine, R. Dollinger: Don Cesar; 1887: Mosenthal, upr. Alfred Klaar–Doppler: Das Volkslied, živé obrazy; 1888: Klughardt: Astorre, Rossini: Wilhelm Tell; Reznicek: Satanella (prem., s živými obrazy na závěr k odhalení pomníku Marie Terezie ve Vídni), Weber–Mahler: Die drei Pintos, von Thul: Die Bonifaciusnacht; 1889: Herzog: Die Rose, Cosetti: Eine alltägliche Geschichte, von Schönthan: Cornelius Voss, d’Ennery–Verne: Die Reise um die Welt in 80 Tagen, Sullivan: Mikado, Bachrich: Der Fuchsmajor, Offenbach: Ehemann vor der Tür, Koschat: Am Wörther See, Spohr: Jessonda, Wallnöfer: Eddystone, Wagner: Lohengrin, Gounod: Romeo und Julie, Reznicek: Emerich Fortunat (prem.), Strasser–Weinzierl: Page Fritz, Meyerbeer: Die Afrikanerin, Rissius– Görner: Klein Bäumling [vánoční pohádka]; 1890: Wagner: Rienzi, Offenbach: Die schöne Helena, Litolff: Die Tempelherren, Brociner–Ganghofer: Die Hochzeit von Valeni.

Prameny a literatura

Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1887, s. 7; Prager Zwischenactszeitung 7. 8. 1888 a 17. 2. 1889 [Bayreuth]; Teuber III, s. 842, 847; Dalibor 16, 1893, s. 274, 310; F. A. Šubert: [Z uplynulých dob I.], Moje vzpomínky, 1902, s. 117–144 [Šiřitel oper Smetanových]; Bondi 1907; F. A. Šubert: Dějiny ND v Praze 1883–1900, II, 1910, s. 366–367; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 186, 187, 188, 189, 190, 191; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, s. 249, 250–253, 257, 311, 313.  •  ODS; Pazdírek; ČHS; Neues deutsches Theater.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 41–43
Autor: Jitka Ludvová