Alberti, Werner: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 2. 2017, 10:04

Vl. jm. Krzywonos. Studoval zpěv jako bankovní úředník (jeho učitelem byl mj. M. de Padilla), koncertně debutoval v Berlíně 1887. Přítomný ředitel pražského německého divadla A. Neumann mu nabídl dlouhodobé hostování, jež trvalo do 1895. A. měl nápadně malou postavu, jíž bylo třeba přizpůsobovat scénická aranžmá, a jeho role by patrně nenaplnily celý úvazek. Proto nebýval (s výjimkou Královské opery v Pešti 1900–02) trvale angažován a vystupoval jako stálý host. Uplatnil se na všech velkých evropských scénách, včetně italských, též jako koncertní pěvec. 1896–1907 byl zván do pražského ND se svými typickými rolemi (Eleazar, Halévy: Židovka; Richard, Verdi: Maškarní ples; Radames, Verdi: Aida; Manrico, Verdi: Troubadour; Arnold, Rossini: Vilém Tell; Canio, Leoncavallo: Komedianti), dále zpíval v Teplicích (zvl. 1896/97), v českém divadle v Plzni, Karlových Varech a v Brně. Od 1907 žil v Berlíně, hostoval zvl. v Krolloper a vyučoval. Natočil řadu gramofonových desek.

Pražské německé divadlo, v němž poprvé vystoupil 29. 2. 1888 jako Manrico (Verdi: Der Troubadour), mu otevřelo cestu k pěvecké kariéře. Společně s ním se od března 1888 načas přestěhoval do Prahy i jeho učitel M. de Padilla, aby dokončil vzdělání svého žáka a byl jeho barytonovým partnerem v románském repertoáru. Oba zpívali i v německých představeních italsky. Největší ohlas získal A. jako Chapelou (Adam: Der Postillon von Lonjumeau, poprvé 14. 10. 1888) a jeho výkon se na dalších deset let stal měřítkem pro jiné pražské pěvce. Pro wagnerovské role, jež byly na pražském německém jevišti zvláště důležité, neměl A. dispozice a jeho jedinou wagnerovskou postavou zůstal Lohengrin (poprvé 21. 1. 1893). V italských a francouzských operách okouzloval obecenstvo dokonalou intonací a snadnou, zvukově krásnou interpretací vysokých tónů. Pražská německá kritika označovala jeho působení za „etapu vysokého C“. Patřil k nejlépe placeným silám Neumannova souboru a odešel z Prahy zejména proto, že ředitel nemohl dlouhodobě konkurovat honorářovým nabídkám jiných scén.

Role (v něm. divadle)

1888–89: Manrico (Verdi: Der Troubadour), Chapelou (Adam: Der Postillon von Lonjumeau), Arnold (Rossini: Wilhelm Tell), Vévoda (Verdi: Rigoletto), Radames (Verdi: Aida), Lyonel (Flotow: Martha), Alfred Germont (Verdi: La Traviata), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten), George Brown (Boieldieu: Die weisse Dame), Eleazar (Halévy: Die Jüdin); 1890–91: Danilovič (Meyerbeer: Der Nordstern), Florestan (Beethoven: Fidelio), Marsille (Bretón: Die Liebenden von Teruel), Turiddu (Mascagni: Cavalleria rusticana); 1892–94: Voják Eduard (Enna: Die Hexe), Canio (Leoncavallo: Der Bajazzo), Lohengrin (Wagner: Lohengrin), Poustevník (Bretón: Garin), Georg (Mascagni: Die Rantzau), Amenophis (Rossini: Moses), Carlo (Grünberger: Die Heimkehr, prem.), Albert (Buongiorno: Etelka).

Prameny a literatura

Prager Zwischenactszeitung 1. 3. 1888 [Manrico], 17. 4. 1889 [kritiky z hostování v zahr.]; Bondi 1907, s. 130, 179; F. Kříž: Divadlo města Plzně, Plzeň 1927, s. 48, 98; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; Rosenheim, s. 90, 98; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 211; Němeček 1963; Němeček: Kovařovic. • Eisenberg; ODS; Słownik biograficzny 1994; Kutsch 1997; Neues deutsches Theater.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 16–17
Autor: Jitka Ludvová