Horácké divadlo: Porovnání verzí

Aktuální verze z 6. 2. 2017, 15:28

1940 bylo ustaveno Družstvo Horáckého divadla, jež si vytyčilo úkol organizovat a provozovat česká představení, pečovat o divadelní kulturu kraje a budovat divadelní scény. Jeho členy byly kulturní spolky a instituce Třebíče, Jihlavy, Velkého Meziříčí a dalších měst. Téhož roku bylo založeno Horácké divadlo, první krajová družstevní scéna, představující mezičlánek mezi divadly sdružených měst a budoucími oblastními divadly. Družstvo nemělo provozovatelské oprávnění, a proto hledalo držitele koncese, který by divadlo zároveň vedl. Po neúspěšném jednání s J. Burdou uzavřelo smlouvu s R. Nádherou. Uměleckým šéfem se stal režisér A. Skála, působící též jako dramaturg, druhým režisérem byl J. Zajíc. První pětiletí HD bylo spjato s výtvarníkem V. Neumannem (v květnu 1945 zabit Němci), původně architektem, který navrhoval všechny výpravy a zároveň byl intendantem a organizátorem. Herecký soubor čítal 22 členů (T. Bok, O. Krejča, J. Kozderka, M. Hlavín, M. Lišková, M. Rauschgoldová, E. Vacková ad.).

HD zahájilo 18. 10. 1940 Vrchlického Soudem lásky v Národním domě v Třebíči. Pravidelně hrálo v Jihlavě, Telči, Dačicích, Mor. Budějovicích, Velkém Meziříčí, Něm. Brodě. Zájem diváků kolísal, organizace zájezdového provozu často vázla, přidružily se interní spory. Nádhera se snažil čelit finančním obtížím nastudováním Sudermannových Svatojánských ohňů a operety Mé štěstí má zlaté vlasy proti vůli Družstva, které mu vzápětí vypovědělo smlouvu. Po přechodném zastavení činnosti sezona pokračovala pod vedením A. Skály. Družstvo získalo koncesi K. L. Stehlíkové, která se stala řadovou členkou souboru. Ředitelem byl zvolen L. Žáček, uměleckým šéfem režisér A. Kurš.

Vlastenecky laděný repertoár okupačních let určovaly české hry (Kvapil: Princezna Pampeliška; Stroupežnický: Paní mincmistrová a Zvíkovský rarášek; Štolba: Na letním bytě; Scheinpflugová: Hra na schovávanou; Svoboda: Čekanky ad.). Ze světových dramatiků byli uvedeni Shaw (Pygmalion), Pirandello (Člověk ani neví jak), Schiller (Úklady a láska). Z kasovních důvodů se hrály i operety. V sez. 1940/41 uvedlo HD 21 premiér, v dalších sezonách ještě více (1941/42 – 38; 1942/43 – 31). HD přijalo několik herců uzavřeného D 41 a E. Bolek tu obnovil některé slavné inscenace této scény (Nezvalovu Manon Lescaut s hostujícími M. Burešovou a V. Šmeralem, Zeyerovu Starou historii). S HD spolupracoval brněnský režisér R. Walter (Princezna Pampeliška ad.).

Umělecký program formoval v druhé sezoně A. Kurš. Akcentoval českou klasiku, která byla blízká jeho realistickému režijnímu rukopisu (Jirásek: Vojnarka; Macháček: Ženichové; Vrchlický: Noc na Karlštejně) a hry se sociální tematikou (např. Šaldovo Dítě). Na provokace fašistů, zásahy cenzury a policie HD vzdorně odpovědělo Sofoklovou Antigonou (1942). Do rozrůstajícího se hereckého souboru (míval až 40 členů) přibyli postupně J. Balašová, N. Popelíková, J. Skálová, A. Dvořák, J. Chvalina, A. Ondříček, O. Sklenčka, J. Všelicha, V. Vaňátko, M. Willig ad. Často zde hostovali herci z Prahy (O. Scheinpflugová, Z. Kabátová, M. Rosůlková, S. Beneš, L. Boháč, B. Veverka, V. Vydra) a z Brna (J. Čermáková, J. Lokša). Režírovat začal K. Novák. Po Kuršově odchodu do Plzně 1943 vedl soubor necelé dvě sezony J. Škrdlant, skrývající se pod jménem J. Landa. Dramaturgie pokračovala v linii české klasiky (Klicpera: Divotvorný klobouk; Jirásek: Lucerna; Tyl: Paní Marjánka, matka pluku). Adaptací Národního domu v Třebíči, který byl slavnostně otevřen 12. 12. 1943 Maryšou (r: J. Škrdlant; Vávra – J. Vojta j.h.), získal soubor vlastní domovskou scénu (kromě zájezdů bylo jeho působištěm Velké Meziříčí). V sez. 1943/44 obdrželo Družstvo HD koncesi a od 1. 1.1944 provozovalo divadlo ve vlastní režii. Před poslední okupační sezonou přibyla do Jihlavy skupina pražských divadelníků: herci V. Tichánková, B. Vikusová, Z. Pilc, J. Sovák a režisér J. Strejček, jehož inscenace starojaponských dramat pod názvem Hry o lásce a smrti se vymykala i dramaturgicky ze zdejší produkce. V září 1944 bylo HD jako všechna divadla uzavřeno.

Činnost obnovilo po osvobození 1945 pod uměleckým vedením J. Strejčka. V červnu přesídlilo do Jihlavy, do bývalého německého Městského divadla, kde zahájilo 17. 6. 1945 Cervantesovým Zázračným divadlem (r: J. Strejček). K oslavám Mistra Jana Husa uvedlo na sportovním stadionu v Třebíči hru K. Nového Na Táboře 1420. Sez. 1945/46 programově otevřelo Tylovým Strakonickým dudákem (r: R. Walter j. h.). Repertoár se opíral o českou a slovanskou dramatiku (např. Čapkové: Adam Stvořitel, r: M. Hynšt, 1945; Čapek: Loupežník, r: J. Polák, 1946; Arbuzov: Daleká cesta, r: J. Strejček, 1945; Katajev: Cesta květů, r: L. Veselý, 1946). Častěji se hrálo pro děti, novinkou byly pořady pro pracující v továrnách, uváděné o poledních přestávkách (např. sborová recitace Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra). Byli angažováni režiséři M. Hynšt a J. Škobis. Vedle realisticky pojatých inscenací se objevovaly inscenace se silnějším lyrickým nábojem (Langer: Periferie, r: J. Strejček, 1946), či se smyslem pro syntetický tvar (Klabund: Křídový kruh, 1946), na nichž se výtvarně podílel scénograf V. Synek a jež vzbudily ohlas i při hostování HD v Praze v listopadu 1946. Ve snaze „povzbudit radostné pracovní úsilí dvouletého hospodářského plánu“ tvořily nadpoloviční většinu repertoáru komedie. Počet premiér se udržoval kolem 20 v sezoně. Často režírovali herci S. Skopal (např. Ostrovskij: I chytrák se spálí, 1945; Steinbeck: O myších a lidech, 1946), A. Ondříček (např. Horký: Bejvávalo aneb Loupežníci na Chlumu; Ostrovskij: Les, 1946) a O. Fiala (Curel: Nelidská země, 1947). Z členů souboru se uplatňovali zejm. B. Vikusová, Z. Rozsypalová, V. Tichánková, M. Willig a J. Skopeček.

1947 odešel J. Strejček s řadou herců do MOD Praha-Žižkov. Od října 1948 přešlo divadlo z rukou Družstva pod MNV Jihlava, od další sezony se stal jeho provozovatelem jihlavský KNV. Nové vedení – M. Hynšt (1947–51) – usilovalo rozšířit umělecké aktivity HD a získat další publikum. 1950 bylo ustaveno baletní a operní studio, pro které byl angažován orchestr a poloprofesionální operní a baletní sbor s dirigentem R. Šulákem. Bylo zřízeno také mládežnické studio a loutkový soubor. Dramaturgický cyklus prvých dvou Hynštových sezon „Západní autoři o své vlasti“ (1948–50) byl příznačně vystřídán cyklem „O nového člověka“ (1949–51). Úspěch zaznamenaly inscenace Zeyerova Radúze a Mahuleny (r: M. Hynšt, tit. role B. Vikusová a M. Willig, 1948), Hynštova dramatizace Duhy W. Wasilevské (1948), Shakespearovo Zkrocení zlé ženy (r: J. Jahn, 1948) a Goldoniho Mirandolina uváděná pod názvem Milovali, blázni byli (r: M. Pásek j. h., 1948). V HD začali pracovat režiséři H. Domes, E. Sokolovský a E. Wolf. Páteří repertoáru byla nová česká dramatika (Stehlík: Mordová rokle, r: E. Sokolovský; Káňa: Parta brusiče Karhana, r: E. Wolf; Řezáčová: Tichá vesnice, r: M. Hynšt – 1950) a sovětské hry. Ojedinělým počinem bylo uvedení hry Gorali F. Sokola Tůmy (r: E. Wolf, 1950). Operní soubor zahájil Smetanovou Prodanou nevěstou (r: M. Hynšt), poté uvedl ještě 5 operních inscenací (Novák: Zvíkovský rarášek, r: B. Hromádka, 1950; Dvořák: Rusalka, r: M. Hynšt, 1951 ad.) a 2 operety. Balet v choreografii svého šéfa F. Knoppa nastudoval Delibesovu Coppélii, Novákovu Nikotinu (obě 1950), Nedbalovu Pohádku o Honzovi a Horkého Krále Ječmínka (obě 1951). Mládežnické studio, vedené E. Wolfem, nastudovalo Fadějevovu a Ochlopkovovu Mladou gardu (1951). Několik inscenací připravil loutkový soubor (Gernětová, Gurevičová: Káčátko, r+v: J. Welzl; Welzl: Bílé ouško, r+v: autor; Preobraženskij, Obrazcov: Veliký Ivan, r: J. Hasil, M. Hynšt – vše 1951). Na operních, baletních a loutkových představeních se podíleli činoherci. Žánrová šíře byla nad síly souboru i provozu. Nezdar Hynštovy velkorysé koncepce HD přispěl k jeho odchodu z Jihlavy.

Ve funkci uměleckého ředitele se pak vystřídali J. Nesvadba (1951–53), R. Kalina (1953–55) a A. Ondříček (1955–57). Dramaturgie se ujal E. Sokolovský. Často se obměňoval herecký soubor (krátce tu působili mj. M. Tomášová, Z. Černá a D. Vostřel), k jehož stabilnějším oporám patřili V. Ascherlová, V. Joudová, R. Kepková-Ledvinová, V. Nováková, J. Crha, L. Peňáz, V. Pfeiffer (též režisér) a J. Prýmek. Režii se věnovali M. Janeček, L. Skrbková, P. Rímský, E. Sokolovský ad. Z dobově poplatného repertoáru prvé poloviny 50. let se vymykalo jen několik titulů (např. Čechov: Strýček Váňa, r: E. Sokolovský, 1954; Hugo: Torquemada, r: R. Kalina, 1955). Průměr oblastní produkce přesáhla inscenace Balzacovy Evženie Grandetové (r: R. Kalina, tit. role V. Nováková, 1954).

Období personální nestability skončilo 1957 nástupem ředitele L. Panovce, který vedl divadlo 30 let. Zprvu se soustředil na řešení provozních a hospodářských problémů. Byl podstatně omezen rozsah zájezdové činnosti, z velké části ji nahradily svozy diváků. Rovněž se snížil počet premiér na 13–14 v sezoně. V E. Milichovské získalo HD scénografku, která dlouhá léta (1957–91, s přestávkou 1962–69) spoluurčovala ráz inscenační produkce. Režijní sbor posílil K. Neubauer (1959–62, znovu 1965–68), v 60. letech byla angažována řada hereckých posil (N. Bártů, J. Bittlová, I. Čekanová, V. Kalendová, Z. Vasileva-Bialasová, M. Wuršerová, M. Doležel, Z. Dryšl, A. Klejzar, M. Stránský, J. Rava, P. Wuršer ad.). Panovec se režijně uvedl inscenací Ze života hmyzu bratří Čapků (1957) a Shawova Pygmaliona (1958). Z prací dalších režisérů zaujaly zejm. Kohoutova Taková láska (r: L. Skrbková, 1958) a Casonovy Stromy umírají vstoje (r: P. Rímský, 1958), kde vytvořila svou poslední roli (Babičku) dlouholetá členka souboru R. Kepková-Ledvinová. Velký divácký úspěch měla báchorka M. Kubátové Jak přišla basa do nebe (1959). Počátkem 60. let se znovu začalo hrát pravidelně pro děti a mládež (Disman: Tři medvíďata, r: J. Flíček, 1959), představení pro děti řídil M. Disman. V téže době se činnost HD rozšířila o Divadlo poezie a malých forem (Puškin: Evžen Oněgin; Erben: Kytice; scénická montáž Sbohem a šáteček z díla V. Nezvala). Dramaturgie se orientovala na konzervativnější publikum regionu, které s největším ohlasem přijalo Jiráskovu Lucernu (r: J. Budínský, 1965), Tylovu Fidlovačku (r: J. Budínský, 1968) a Paní Marjánku, matku pluku (r: L. Panovec, 1969). V 60. letech HD pravidelně uvádělo Shakespearovy hry (celkem 8 inscenací, mj. Macbeth, Romeo a Julie, Hamlet). Režisér Budínský, působící v HD od 1963 (inscenoval mj. Dürrenmattova Krále Jana), musel 1970 z politických důvodů odejít. V 70. a 80. letech dál režijně působil L. Panovec (Plautus: Tlučhuba, 1974). Významně se prosadil režisér K. Brynda (1968–81; např. Čechov: Strýček Váňa, 1970; O’Neill: Farma pod jilmy, 1972; Machiavelli: Mandragora, 1973), který tu poprvé uvedl v Praze zakázaný Venušin vrch I. Procházkové (1977), jeden z nemnoha dramaturgických počinů HD. Po studiích na DAMU v HD začínal režisér J. Novák (Shakespeare: Othello; Daněk: Dva na koni, jeden na oslu – 1972), z JAMU přišli režiséři V. Kelbl (Holberg: Jeppe z vršku, 1979), M. Krobot a P. Harvánek (Ostrovskij: Bouře, 1981). Z původní české dramatiky byla uvedena Boučkova Smrt v zahradě Girardinů, hra J. Knitlové Noc k otvírání studánek (obě 1986) a muzikál P. Dostála a R. Pogody Gaudeamus igitur (r: V. Lautner, 1988). Z herců angažovaných v 70. letech se platnými členy souboru stali H. Červinková, V. Mrňousová, M. Peňázová, T. Schottnerová, P. Červinka, J. Dostál, V. Volf, v 80. letech přibyla E. Matalová ad.

Po šéfovském působení herce Z. Dryšla (1987–90) stanul 1990 v čele HD herec a režisér M. Stránský (do 1999). Od 1991 je zřizovatelem divadla Okresní úřad Jihlava. 1989–95 byl interiér budovy komplexně přestavěn podle projektu vytvořeného týmem architektů a divadelních výtvarníků (V. Králíček, T. Brix, V. Krátký, M. Melena a J. Vančura). V té době se hrálo v Divadle na kopečku v kulturním domě Psychiatrické léčebny. Menšímu prostoru odpovídala převaha komornějších her (např. Thompson: Zlaté jezero, 1991; Kishon: Byl to skřivan; Marceau: Vajíčko – 1992; Albee: Pobřeží, 1994; Henleyová: Zločiny srdce, 1995). Existence stálého divadelního orchestru umožňovala akcentovat hudební složku a uvádět hudební komedie (např. V+W: Caesar, 1989; Stránský, Volf: Arcikuplířka, 1991; Lane, Harburg, Saidy: Divotvorný hrnec, 1997). Scénografka K. Novotná (1991–97) s HD spolupracovala i po svém odchodu. V 90. letech vedle kmenových režisérů K. Bryndy (Neveux: Londýnská zlodějka, 1998), M. Junáška (např. Gorin: Mor na ty vaše rody, 1998) a P. Žáka (např. Rascel, Modugno, Garinei, Giovannini: Alelujá, dobří lidé!, 1997) častěji pracovali hosté (J. Fréhar, V. Beránek, H. Kofránková, M. Lorencová ad.). Soubor byl doplněn převážně mladými herci (Z. Bohuslavová, A. Fialková, L. Schreiberová, A. Hrdinková-Vlasáková, J. Prchal, V. Prýmek, M. Večerka ad.). Rekonstruované divadlo bylo slavnostně otevřeno 13. 9. 1995 hrou

J. Boučka Smrt v císařském domě (r: K. Brynda, hl. role B. Navrátil j. h.). 1996 byla zřízena Malá scéna, využívaná k netradičním dramaturgickým a inscenačním aktivitám (např. Pielmeier: Agnus Dei, 1996).

Literatura

Horácké divadlo včera, dnes a zítra, Třebíč 1947; J. Kmuníček: Všeobecně o Horáckém divadle, DivZáp 3, 1948, s. 111; A. Skála: 10 let Horáckého divadla, 1949; alm. 20 let Horáckého divadla Jihlava, Havl. Brod 1960; alm. Horácké divadlo Jihlava 1940–1995, Jihlava 1995; Z. Krčmář: Venkovský kritik o Horáckém divadle, 1996; V. Procházka: Risky jihlavského divadla, DN 5, 1996, č. 1, s. 1.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 171—174
Autor: Alena Večeřová