Divadlo V + W: Porovnání verzí

Aktuální verze z 3. 2. 2017, 14:04

Divadlo zahájilo na počátku sez. 1946/47 v paláci U Nováků ve Vodičkově ul., v působišti předválečného Osvobozeného divadla. Vystřídalo zde Divadlo Járy Kohouta, který převzal tuto scénu od V+W v listopadu 1938. DV+W provozně řídil J. Dohnal, umělecky J. Voskovec a J. Werich. Legislativní nepřízeň poválečné doby vůči soukromému divadelnímu podnikání vyřešili založením Družstva DV+W. Od počátku usilovali o finanční soběstačnost, v níž viděli záruku umělecké a politické nezávislosti. DV+W bylo jedním z mála nesubvencovaných poválečných divadel v ČSR.

Soubor započal činnost symbolicky v den návratu J. Voskovce ze sedmileté emigrace 1. 9. 1946 (J. Werich se vrátil z USA již 10. 10. 1945) Kaufmannovou a Hartovou veselohrou Přišel na večeři, převzatou z Realistického divadla (prem. 1. 6. 1946), v níž Werich hostoval v roli spisovatele Whitesidea. Obnovená inscenace přešla do DV+W i s řadou herců Realistického divadla. Od 18. 9. do ní vstoupil Voskovec, který převzal za hostujícího B. Záhorského roli Banja. S touto seriálově hranou veselohrou vystačilo divadlo bezmála celou sezonu – do konce dubna 1947.

V+W po návratu několikrát v tisku a v rozhlase deklarovali úmysl pokusit se o moderní činohru, veselohru i muzikál, nikoli obnovit OD v jeho předválečné podobě (jako revuální komedii typů s dvěma klauny, glosujícími jevištní i politickou situaci). Publikum však od nich očekávalo právě tuto zafixovanou, okupací ještě zmytizovanou poetiku. K návratu k ní patrně přiměl oba protagonisty i vnitropolitický vývoj. Jejich příští, už společnou inscenací byla obnovená revue Pěst na oko aneb Caesarovo finále (r: J. Voskovec, 1947). V inscenačním týmu se sešli předváleční spolupracovníci OD: choreograf S. Machov a výtvarník F. Muzika, přibyl dirigent K. Vlach v čele nově sestaveného orchestru. Ježkovu hudbu doplnil S. E. Nováček třemi novými čísly (Čehona byl občan pilný, Balada o byrokratovi, Nedáme se otrávit). Očekávaná premiéra byla přijata vlažně, síla inscenace se ukázala až v reprízách – s dramatičností politické situace rostla u obecenstva potřeba aktuálního satirického komentáře, atmosféra v sále připomínala vzrušeně nadšený ohlas revue v r. 1938. Ve zjitřeném období před únorem 1948 oba klauni – ve 30. letech považovaní za exponenty levice – plebejsky demokratickým světonázorem reprezentovali ohroženou svobodu proti nastupující diktatuře jedné strany (příznačné bylo např. ostentativní vzývání americké Sochy Svobody a její symbolické přenesení k nám). Smysl inscenací V+W spočíval v dialozích, předscénách, písních a v jejich napětí se stylizovaným rámcem inscenace. Zatímco v OD tvořily obě sféry inscenace vyrovnaný celek, slabinou všech inscenací DV+W byla ansámblová souhra nevyrovnaného a různorodého souboru (M. Nováková, M. Valentová, L. Sedláček, K. Svoboda, K. Šlais, J. Vinklář), v němž se relativně nejlépe dařilo předválečným členům (L. Hermanová, F. Černý, V. Trégl).

Poslední inscenace DV+W, Divotvorný hrnec, radikálně počeštěný muzikál B. Lanea Finian’s Rainbow (ú: V+W, r: J. Voskovec, v: J. Trnka, ch: S. Machov, 1948), byla nejen evropskou premiérou muzikálové novinky, ale pravděpodobně i prvým uvedením amerického muzikálu do českého prostředí. Pro roli Káči byla konkurzem vybrána S. Červená, která v Divotvorném hrnci zahájila svou jevištní kariéru. Jakkoli byla pohádková story o zázračném zbohatnutí irských přistěhovalců přizpůsobena českému milieu – nejzdařileji v textech písní a v postavě jihočeského vodníka Čochtana, který se stal jednou z největších rolí Werichova sólového komediálního herectví – v poúnorové atmosféře ideologičtí strážci kultury odmítli tento typ divadla jako vpád americké „pakultury“ do socialistické přítomnosti.

Již na počátku příprav Divotvorného hrnce se Voskovec a Werich rozhodli svou společnou činnost na delší dobu přerušit. J. Voskovec se na jaře 1948 rozhodl emigrovat a odjel – nejprve legálně – do Paříže, kde se stal zaměstnancem UNESCO (až do své definitivní emigrace do USA 1950). DV+W, citelně oslabené jeho odchodem, hrálo naposledy 11. 7. 1948. Divácky úspěšný Divotvorný hrnec byl navzdory ideologickým odsudkům počátkem následující sezony přenesen na karlínskou scénu Divadla státního filmu, jež se stala dočasným útočištěm i pro J. Wericha.

Literatura

Mluvíme s J. Voskovcem, RP 1. 9. 1946; H. Budínová: Obnovená hra V+W, KP 2, 1946/47, č. 38, s. 8 + Líbivá opereta, KP 3, 1947/48, č. 25, s. 8; R [J. Träger]: V+W po dvaceti letech, DivZáp 2, 1947, s. 108; eas [E. A. Saudek]: Z jednoho hrnce, SN 9. 3. 1948; A. M. Brousil: Pokus o vyvlastnění operety pro hodnotné divadlo, ZN 12. 3. 1948; J. Voskovec: Osvobozené je mrtvo, KP 1, 1945/46, č. 15, s. 5 + Klobouk ve křoví, 1965, s. 254; J. Kalina: Svet kabaretu, Bratislava 1966; A. J. Liehm: Jiří Voskovec, in: Generace, 1990, s. 426; V. Just: Divadlo plné paradoxů, 1990, s. 147 + Divadlo V+W U Nováků, in CD: Divadlo V+W, 1995; M. Schönberg: Rozhovory s Voskovcem, 1995; M. Pátek: Spoutaní Osvobozením a osvobozeni vzdáleností (V+W 1945–81), rkp. b. d., v maj. autora.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 145—147
Autor: Vladimír Just