Divadlo Spejbla a Hurvínka: Porovnání verzí

Aktuální verze z 3. 2. 2017, 14:00

Z podnětu J. Skupy se 8. 10. 1945 v Praze ustavilo Loutkářské divadelní družstvo Spejbl a Hurvínek, které se stalo provozovatelem Divadla Spejbla a Hurvínka. Pod Skupovým vedením zahájilo DS+H činnost 5. 10. 1945 v Aši předpremiérou Loutkových grotesek. Provoz v pražském sídle, v Hasičském domě v Římské ul. na Vinohradech (sál bývalého kina Tatra, dříve Malá opereta), zahájila premiéra téže inscenace 12. 10. 1945. Soubor tvořili Skupovi osvědčení spolupracovníci (F. Flajšhanz, V. Šebesta, J. Vavřík-Rýz, L. Zahrádka), novou posilou byla zejm. B. Weleková. Administrativním ředitelem se stal J. Lorman. Po likvidaci Družstva 1951 bylo DS+H postátněno.

DS+H navázalo na předválečné Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy, jehož umělecký program se realizoval především dvojicí originálních komických postav Spejbla a Hurvínka. Skupův tvůrčí potenciál, zkušenosti a profesionalita většiny souboru vytvářely předpoklady k úspěšnému startu nové scény. Celonárodní popularita obou loutek a společenský kredit, který Skupovo divadlo získalo protinacistickými inscenacemi za okupace, vyvolávaly očekávání, že se DS+H stane živou, společensky rezonující scénou. Rozpačitá dramaturgie prvních sezon ale přerůstala do zřejmé krize. Na Skupu, který hledal jak loutkovými protagonisty reagovat na poválečnou skutečnost, vyvíjela silný tlak levicová a komunistická publicistika a vnucovala mu ideologické postuláty (kupř. prezentovat Spejbla jako záškodníka a Hurvínka jako vzorného pionýra). Skupa tomu čelil repertoárovou retrospektivou (např. Skupa, Wenig: Hurvínek se učí čarovat, 1946; Kubeš [Malík]: Ať žije zítřek, 1947) a uváděním vizuálních pantomimických scén, v nichž se snoubila brilantní loutkářská technika s jevištní fantazií (Co loutky dovedou, 1947 ad.). 1947 podniklo DS+H první zahraniční zájezd do Anglie, po němž následovaly další (Anglie 1948 a 1955, Polsko 1949 a 1950, SSSR 1949, Rumunsko 1953, Maďarsko 1954, Francie 1955, Švédsko 1956). Jejich pronikavý úspěch posílil – navzdory domácí dogmatické kritice – pozici divadla.

Repertoárovou krizi nevyřešil ani dramaturg J. Malík (1946–49), ani administrativně přidělená dramaturgyně M. Mellanová a lektorka M. Šmeralová (obě 1951–56). Jejich pokusy uvádět i hry bez S+H, podporované J. Vavříkem-Rýzem (Sojka: Kašpárek a čarodějnice, 1949; Klicpera: Veselohra na mostě, Rohovín Čtverrohý – 1950; Charkov: Jegorkova lokomotiva, 1952 ad.), se míjely s očekáváním publika. Snaha o současnou, ještě krotkou satiru (Khás: Spejblovo čestné prohlášení, 1949) nepřinesla žádoucí výsledky. V půli 50. let uvedlo DS+H groteskní hru J. Janovského Spejbl na Venuši (r: J. Dvořák, 1956), která jako jedna z prvních na čs. jevištích reflektovala deformace stalinské éry. V inscenaci prokázal naposled herecké mistrovství J. Skupa.

Po Skupově smrti (1957) byla vedením divadla pověřena J. Skupová, dramaturgem se stal J. Janovský (1957–60). Hlasovou interpretaci Spejbla a Hurvínka převzal na výslovné Skupovo přání M. Kirschner, který již za Skupova života příležitostně za obě loutky mluvil. Umělecké iniciativy se chopili mladí členové souboru M. Kirschner, J. Dvořák, M. Haken, R. Haken, L. Homola a M. Vomela. Založili experimentální skupinu Salamandr (1957–61), jež prověřovala nové techniky a inscenační postupy (např. černé divadlo). Snahy Salamandru se nejzřetelněji projevily v inscenacích Cirkus v divadle a Velegrandteátr Spejbl (obě 1959). DS+H se v tomto období zařadilo mezi loutkové scény, usilující o rozšíření výrazových možností loutek. Rozhodující podíl na dalším vývoji měl M. Kirschner, od 1966 ředitel divadla, který nejen bravurně hlasově interpretoval Spejbla a Hurvínka, ale prosadil se i jako autor jejich dialogů. V intencích Skupovy autorsko-herecké metody aktualizoval oba typy a navzdory skeptikům prokázal jejich životnost. U Spejbla potlačil rysy podmíněné dobou vzniku (omezenost, měšťácký konzervativismus) a zmírnil konfliktní napětí mezi ním a Hurvínkem. Dadaistickou komiku vystřídaly humorné meditace o lidském údělu v soudobém světě (Srdečné metamorfóry, 1964; Amorosiáda, 1966). Proměnou prošla i postava Máničky: v hlasové interpretaci H. Štáchové (1967 nahradila B. Welekovou) se stala aktivnější partnerkou Hurvínka. Na realizaci proměn se podíleli i vodiči marionet M. Vomela a L. Homola (Spejbl), B. Šulc (Hurvínek) a J. Klos (Mánička), jejichž animátorské mistrovství souznělo s improvizačními a komediálními schopnostmi M. Kirschnera. Po J. Dvořákovi, J. Lamkovi a R. Hakenovi se jako scénograf uplatnil Z. Juřena (1966–84). DS+H zůstalo věrno marionetové scéně iluzivního typu, ale Juřenova řešení scénického prostoru umožňovala dynamickou variabilitu i odkryté vodění marionet, dávající významovému sdělení další dimenzi (vztah loutka – herec). 1961–63 se na inscenacích podílel jazzový S+H kvartet K. Velebného. Soubor stále častěji podnikal zahraniční turné. Původní vizuálně pantomimická pásma (Pestrý pořad, Variace ad.) byla díky Kirschnerovým jazykovým schopnostem stále víc prokládána dialogy Spejbla a Hurvínka, posléze byly do zájezdového programu zařazovány celé repertoárové inscenace.

Začátkem 70. let DS+H uvedlo další inscenace pro dospělé (Kneifel: Dějiny kontra Spejbl, 1970; Kirschner: Mnoho Spejblova povyku pro nic, 1973, Philippová: Spejbl versus Dracula, 1974), ale těžiště repertoáru se na rozdíl od 60. let přeneslo v období normalizace na tvorbu pro děti (Kirschner, Straka: Past na Hurvínka, 1971; Skupa, Wenig: Hurvínek mezi broučky; Grym, Haken: To je něco pro Hurvínka – 1974; Středa: Hurvínek a dvanáct měsíců, 1977 ad.). Oproti komponovaným pásmům s dialogy ústřední dvojice na předscéně, určeným pro dospělé, byly hry pro děti dějově ucelené a S+H v nich poněkud ztráceli typovou univerzálnost. Ústřední postavou se stával Hurvínek, aktivitou a provokativní zvídavostí vytvářející dramatické situace, v nichž se odhalily a zesměšnily negativní charaktery protivníků či jeho falešné životní představy. Ženským protějškem Spejbla byla od 1971 další typová postava, Paní Kateřina (též Bábinka), mluvená H. Štáchovou. Sjednocujícím svorníkem dětských inscenací byl laskavý a srozumitelný humor. Vedle režírujících členů souboru (M. Kirschner, M. Haken, J. Klos ad.) působili nově angažovaní režiséři K. Makonj (1976–79) a J. Krofta (1973–76). Se specifickými požadavky loutkových protagonistů se nejlépe vyrovnal J. Středa (1977–87), který jako dramaturg a autor hledal pro S+H nová aktuální témata, např. vztah k technice (Grym: Ještě jeden Hurvínek, 1979), problémy dospívající mládeže (Šimek, Fousek: Hurvínkova diskotéka, 1979), ekologie (Středa: Hurvínek a Přeslička, 1984). V inscenacích pro děti uplatnil nápaditost a výtvarnou fantazii scénograf D. Soták (1983–90). Zatímco v 60. letech se DS+H svými experimenty podílelo na vývoji českého loutkářství, v této době stagnovalo.

Pokusem o návrat ke společenské satiře byla Plachetkova a Kirschnerova Katastrofa v katastru O (r: J. Krofta, v: P. Matásek, 1977). Následovaly obnovené Dějiny kontra Spejbl (1980) a revue M. Kirschnera a J. Středy V Praze je blaze (r: J. Středa, v: Z. Juřena, 1981), blízká filozofujícímu humoru Srdečných metamorfór a Amorosiády. Satirická linie pokračovala hrou J. Melíška, L. Homoly a M. Kirschnera Experiment u Spejblů (r: J. Henke, v: Z. Juřena, 1988), obrazně a ironicky reflektující společenskou „perestrojku“.

90. léta poskytla divadlu po pádu komunistického režimu a obnovení svobody projevu nové možnosti. Skupina vedená M. Čechem se pokusila oslovit dospělé publikum inscenacemi uváděnými v nově otevřeném studiovém prostoru v 1. patře (Cmíral: Capocomico, r: J. Krofta j.h., 1990; Čech: Hurvínek v říši divů, r: M. Čech, 1992). Interní vývoj poznamenala nemoc M. Kirschnera, 1994 ztráta scény v Římské ul. a budování nového působiště v bývalém kině Svornost v Dejvické ul. v Praze 6. Vedení postupně přebírala H. Štáchová, 1993–96 dramaturgyně a po Kirschnerově smrti (1996) ředitelka. Hlasovou interpretaci Spejbla a Hurvínka cele převzal M. Klásek, alternující od 80. let s M. Kirschnerem. Na repertoáru se objevují nové hry, většinou pro děti (Cmíral: Jak Hurvínek hledal, až našel, 1990; Čech: Hurvínek v říši divů, 1991; Štáchová, Kirschnerová: Jak si Hurvínek s Máničkou hráli „na doktora“, 1993; Vodňanský: Hurvajz, nefetuj!, 1996; Klásek: Hurvínek ufonem, 1997 ad.). Inscenace pro dospělé (Kirschner, Čech: Spejblova East Side Story, 1993; Štáchová: Spejblovy smysluplné nesmysly, 1996) navazují na revuální strukturu komponovaných pořadů, v nichž ústřední dvojice s nadhledem komentuje proměny času a dění.

V kontextu českého loutkářství si DS+H udržuje specifické postavení. Rozvíjí Skupův umělecký odkaz, usilující o propojení tradičního loutkářství s moderním loutkovým divadlem. Aniž by ztrácelo kontakt se soudobým vývojem, akcentuje souvislost s tradicí a udržuje marionetářskou školu, která i jeho zásluhou zůstává živou součástí divadelní kultury. Výjimečného ohlasu dosáhlo na četných turné v zahraničí. Spejbl a Hurvínek se stali jedněmi z nemnoha světově známých postav českého divadla.

Literatura

J. K.: Přepínáme na Římskou ulici 45, Loutk. scéna 2, 1945/46, s. 108; J. Sztaudynger: Polský loutkářský teoretik o Skupových loutkách, Loutk. scéna 6, 1949/50, s. 94; sb. Šedesát let nár. umělce J. Skupy, 1952; E. Kolár: Ve jménu J. Skupy, RP 12. 1. 1957; J. A. Novotný: Bylo – nebylo – a co bude?, Čs. loutkář 6, 1956, s. 36; J. Halík: Návštěvou u Salamandra, Čs. loutkář 11, 1961, s. 83; J. Dewetter: Nejsme iluzionisté, Divadlo 13, 1962, únor, s. 66; J. Malík: Nár. umělec J. Skupa, 1962 + Úsměvy dřevěné Thalie, 1964; M. Kyška: S+H, ActaS 4, 1963/64, č. 4, obálka s. 2; O. Kryštofek: Srdečné metamorfóry aneb Metamorfóza nadějí, Čs. loutkář 14, 1964, s. 80; alm. J. Skupa, loutky a Plzeň 1967; OK: Dějiny kontra Spejbl, Čs. loutkář 21, 1971, s. 3; lg: M. Kirschner + S+H, Čs. loutkář 22, 1972, s. 12; alm. Divadlo Spejbla a Hurvínka 1972, 1972; lg., P. Grym: Čtyři jubilanti v divadle S+H, Čs. loutkář 23, 1973, č. 8–9, s. 17; Spejbl a Hurvínek – Texte, Berlín 1975; P. Pavlovský: Sémantika kostýmu a masky postav S+H, Čs. loutkář 30, 1980, s. 223 + Divadlo S+H – bez předsudků, Loutkář 44, 1994, s. 86 + Konzervativnost nebo setrvačnost?, Loutkář 47, 1997, s. 21; M. Česal: O klasických českých figurách aneb S+H trochu jinak, Čs. loutkář 30, 1980, s. 222; sb. Spejblův magazín, 1986; sb. Nár. umělec M. Kirschner, 1987; K. Makoň: Experiment u Spejblů, Čs. loutkář 38, 1988, s. 228; P. Grym: Klauni v dřevácích, 1988 + Hovory u Spejblů, Plzeň 1990 + Divadlo dřevěných hvězd, 1990; J. Císař: Spejblovsko-hurvínkovské fragmenty, Loutkář 46, 1996, s. 268; K. Makonj: S+H kontra svět, Loutkář 46, 1996, s. 173; F. Černý: K nedožitým sedmdesátinám M. Kirschnera, Loutkář 47, 1997, s. 55.
SSD

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 139—142
Autor: Alice Dubská