Divadlo hudby: Porovnání verzí
(Automatická aktualizace šablony) |
m |
||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
− | <ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress | + | <ee:template>Instituce</ee:template><ee:progress/>{{Infobox Instituce |
− | + | ||
− | + | ||
| název = <ee:label>Divadlo hudby</ee:label> | | název = <ee:label>Divadlo hudby</ee:label> | ||
| letopočet = <ee:era>Praha 1949 - 1990</ee:era> | | letopočet = <ee:era>Praha 1949 - 1990</ee:era> | ||
Řádka 8: | Řádka 6: | ||
</ee:alias> | </ee:alias> | ||
| foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | | foto = <ee:titleimage></ee:titleimage> | ||
− | | fotodesc = <ee:imagedesc/> | + | | fotodesc = <ee:imagedesc></ee:imagedesc> |
| type = <ee:type>divadlo</ee:type> | | type = <ee:type>divadlo</ee:type> | ||
| adresa = <ee:address> | | adresa = <ee:address> | ||
Řádka 48: | Řádka 46: | ||
| noresultsheader=\n | | noresultsheader=\n | ||
}} | }} | ||
− | <ee:published>'''Vznik:''' 2000{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Ondřej Hučín]]{{break}}</ee:author> | + | <ee:published>'''Vznik:''' 2000{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů'', ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 71—72{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Ondřej Hučín]]{{break}}</ee:author> |
<ee:category>[[Category:Česká divadla]]</ee:category> | <ee:category>[[Category:Česká divadla]]</ee:category> | ||
Aktuální verze z 2. 2. 2017, 14:14
Divadlo hudby bylo založeno 1949 Gramofonovými závody n. p. jako kulturně výchovná instituce s cílem propagovat domácí gramofonovou edici a zvyšovat úroveň hudební vzdělanosti. Pro tento účel byl architektem Š. Kopeckým adaptován sál bývalého dancingu Scala v paláci ČTK v Opletalově ul., tehdy využívaný jako skladiště. Činnost divadla zahájila revue Od Edisona k Divadlu hudby. Programový profil určoval v prvních letech J. Procházka. Vytvořil svébytnou syntetickou scénickou formu mísící hudbu, filmovou projekci, mluvené slovo a tanec, která se stala základem poetiky DH pro další léta. Dramaturgie stanovila tři hlavní programové linie: hudební pořady, montážní pásma a literárně-hudební pořady. Hudební pořady byly většinou řazeny do tematických cyklů (Světoví dirigenti, Vývoj symfonie, Cesty soudobé hudby ad.), důraz byl kladen na hudební reprodukci, případně na odborný komentář k ní. Montážní pásma představovala námětově i scénicky velmi různorodou oblast (pásmo afrických písní a pohádek Umění černého lidu, sez. 1949/50; pořad o Osvobozeném divadle Divadlo jedné generace, sez. 1957/58; literárně-hudební pásmo o Nizozemí Země větrných mlýnů, sez. 1957/58 ad.), v plné šíři se v nich uplatňovaly možnosti syntetického jevištního tvaru. Literárně-hudební pořady uváděly klasická i soudobá literární díla formou tematicky specializovaných, monografických nebo volněji komponovaných scénářů, opět využívajících bohatých výrazových prostředků syntetického žánru (Památce Františka Halase, sez. 1949/50; Ze sonetů W. Shakespeara, sez. 1950/51; Vánoční romance a legendy, sez. 1950/51; Obrázky z Paříže, sez. 1955/56; dále poezie V. Dyka, J. Seiferta, K. Bednáře ad.).
Ve funkci vedoucího divadla působili v prvním dvacetiletí J. Šeda, K. Boušek, L. Rejman a J. Šrámek. Široký tým spolupracovníků tvořili vedle herců, hudebníků a výtvarníků také historici a teoretici (např. V. Justl, formující dramaturgii DH v oblasti české a světové literatury).
Největší část repertoáru v 60. letech zaujímaly hudební pořady poslechové a populárně naučné. Podstatně se rozšířila dramaturgická nabídka, zejm. o díla zahraničních autorů, které oficiální kulturní politika předchozích let odmítala (R. Strauss, B. Britten, A. Berg, I. Stravinskij ad.). Byla prezentována celá řada hudebních forem i žánrů. Vedle klasické vážné a lidové hudby byla stále výrazněji zastoupena hudba experimentální (večery elektronické hudby, 1966 pořad věnovaný K. Stockhausenovi), jazz, šanson a big-beat. Linii literární tvořily vzpomínkové večery na slavné české herce a pěvce, populárně naučné pořady a večery poezie, v nichž byli představováni vedle českých a světových klasiků také současní či opomíjení autoři (cyklus Soud paměti – dílo D. Thomase, A. Ginsberga a J. Préverta, 1962; Po svých k magnetové hoře – poezie A. Vozněsenského, B. Okudžavy a B. Achmadulinové, 1963; Lunapark v hlavě – poezie L. Ferlinghettiho, 1967). Uváděny byly také rozhlasové hry (Dürrenmatt: Noční rozhovor; Beckett: Všichni, kdož padají – 1965). V druhé polovině 60. let pokračovaly literární pořady v rámci Literárních a hudebních matiné (Kniha Jobova; Čemu se báseň říká – poezie J. Ortena; Bolest s veselostí – hudba a poezie českého baroka; Čtení z Nového zákona, vše 1968).
1967 získalo DH protějšek v Lyře Pragensis, která se soustředěně věnovala podobně komponovaným pořadům uměleckého přednesu. Mezi oběma subjekty existovala do jisté míry personální a později i institucionální jednota (1972 byla Lyra Pragensis administrativně začleněna pod Supraphon).
Dramaturgie DH reagovala v následujícím období na změny kulturního standardu společnosti, probíhající od 60. let (dostupnost kvalitní reprodukční techniky i zvukových nosičů, rostoucí vliv televize). Vedle množství tradičních literárně-hudebních pořadů (např. Chvála bláznovství, 1969; od 1974 cyklus Hudba na českých a moravských zámcích 17. století) se začala prosazovat exkluzivnější dramaturgie a do jevištního stylu více pronikaly výrazové prostředky divadla (dramatizace textu, herecká akce). K tomuto typu „hudební hry“ patřily např. dramatizace Tolstého Kreutzerovy sonáty pod názvem Viníci bez viny (J. Pávek, 1971), dokument O. Brůny o E. F. Burianovi Muž před oponou (1974), hra Z. Mahlera o A. Dvořákovi Nález v krajině srdeční (1974), sukovské Un poco triste L. Fukse (1974), parodie na secesní operu Delikátní deštník J. Vodňanského a P. Skoumala (1972), adaptace Weberova Čarostřelce pro loutky s názvem Faustova pekelná jízda (O. Brůna, J. Staněk, 1976). Na repertoáru se objevovaly i politicky angažované tituly, autorsky připravované stranickými a svazovými funkcionáři O. Brůnou a J. Pávkem, uváděné většinou k oficiálním výročím. Hudebně zaměřené pořady pokračovaly v tradici komentovaných reprodukcí špičkových hudebních nahrávek i živých koncertů.
Repertoár se ještě rozšířil 1983 spojením s Lyrou Pragensis v rámci oborového podniku Supraphon. Do DH byly přeneseny její scénické pořady i oblíbené Večery Lyry (dříve Salony), setkání umělců a vědců s diváky.
Činnost DH, založená na letitém specifickém tvůrčím modelu, byla v souvislosti se společenskými a ekonomickými změnami po listopadu 1989 ukončena. DH zaniklo 1990.
Literatura
Deset let myšlenky Divadla hudby, 1958; Divadlo hudby v Praze, HudRoz 2, 1949, č. 1, s. 20; P. Zapletal: V hledišti Divadla hudby, DN 2, 1957/58, č. 3, s. 6; jp: Dvacet let Divadla hudby, Gramorevue 5, 1969, č. 10, s. 1; J. Pávek: O Divadle hudby trochu jinak, Scéna 1, 1976, č. 14, s. 5; S. Daníčková: Lyra letos v létě (V říjnu bude Divadlu hudby čtyřicet let), SS 30. 9. 1989; O. Hučín, J. Frei: Cesty Supraphonu, rkp. 1995, KČD DÚ.
Významné události
- 1949:
založení divadla
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 71—72
Autor: Ondřej Hučín