Divadlo Anny Sedláčkové: Porovnání verzí

Aktuální verze z 1. 2. 2017, 15:18

Divadlo založila na podzim 1938 A. Sedláčková, nejpopulárnější ženská hvězda českého divadla 20. a 30. let, která po konfliktech s vedením ND a MD na Král. Vinohradech nenalézala mnoho příležitostí uplatnit se na pražských scénách. DAS vytvořila na soukromopodnikatelské bázi za pomoci bývalého režiséra ND M. Svobody a přátel z řad ochotníků, sdružených v Divadle Na slupi. Nevelký soubor profesionálních herců a zprofesionalizovaných ochotníků se usídlil v sále Mozartea v Jungmannově ul., který se uvolnil po přestěhování Burianova divadla D 40 Na Poříčí. V čele souboru stál nejprve M. Svoboda, od poloviny 1942 režisér Z. J. Vyskočil. Jako režisér se uplatňoval též J. Pleva. Vedle Sedláčkové a její dcery Marcely, tehdy mladičké začátečnice, vystupovali v inscenacích L. Hodačová, J. Koudelka, R. Schránil ad. Hereckou oporou hodnotného repertoáru byl zejm. K. Třešňák, později noví členové souboru O. Čermák a B. Hradil. Pohostinsky tu hrála M. Ptáková.

Vývoj DAS se člení do dvou etap. První, od založení do poloviny 1942, se vyznačovala hledáním vlastního uměleckého profilu. Názvem se DAS hlásilo k bulvárním divadlům jednoho herce (jako např. Divadlo Vlasty Buriana, Divadlo Járy Kohouta), která se opírala o sólistické výkony oblíbeného protagonisty, ale v prvém údobí toto zaměření v mnohém překonávalo. Vystoupení A. Sedláčkové byla magnetem, který přitahoval obecenstvo. Upoutávala i talentovaná M. Sedláčková. Oběma herečkám byl přizpůsobován výběr repertoáru, jehož páteř tvořily konverzační hry salonního střihu (Wilde: Bezvýznamná žena, 1939; Ervin: První paní Fraserová; Coubier: Aimé – 1940 ad.). V centru inscenací stála A. Sedláčková, herečka nevšedního šarmu a espritu, která obohatila české herectví o citovou a erotickou kulturu blízkou francouzské senzibilitě, rafinovanosti a kultivovanosti. Nicméně ctižádost Sedláčkové, podněcovaná nepochybně i M. Svobodou, směřovala výš: k vytvoření divadla aspirujícího na postavení „třetí“ pražské činohry. Proto se na repertoáru objevovala i závažnější díla světové klasiky (např. Zapolska: Morálka paní Dulské, 1939; Bahr: Děti, 1940; Ibsen: Hedda Gablerová; Shakespeare: Romeo a Julie – 1941) a hry K. Čapka (Věc Makropulos, 1940; Loupežník, 1941), v nichž pro obě Sedláčkové často nebyly ani vhodné role. DAS však nemělo dostatek schopných hereckých sil a inscenačními výsledky si nedokázalo pozici „třetí“ činohry vydobýt. Ve spektru pražských divadel reprezentovalo typ velkoměstské bulvární komorní scény. Vedle vyšších uměleckých ambicí DAS prokázalo i občanskou odvahu uvedením her K. Čapka, který byl na indexu. Profašistický a kolaborantský tisk poté na DAS hrubě útočil. Když se Sedláčková po atentátu na R. Heydricha odmítla zúčastnit manifestace Slib českých divadelníků Říši v ND, bylo její divadlo v červenci 1942 z příkazu K. H. Franka uzavřeno (do listopadu 1942). M. Svoboda musel odejít, ansámbl se cele proměnil, obě Sedláčkové se do konce roku nesměly objevit na jevišti.

V druhém období, za řízení J. Z. Vyskočila, uvádělo DAS jen konvenční repertoár s převahou bulvárních salonních komedií a detektivek německých, italských a maďarských autorů. Výjimkou bylo uvedení Tylovy Tvrdohlavé ženy (1944) a domácí novinky, lyrické balady J. Olmera Nocí poraněn (1944). Od září 1944, v souvislosti s vyhlášením totální války, DAS jako ostatní česká divadla muselo zastavit činnost. Po osvobození v květnu 1945 sál v Mozarteu obsadila skupina mladých divadelníků v čele s A. Dvořákem, připravující (nakonec nerealizované) Divadlo revolučních gard. Po zrušení soukromých divadelních koncesí v červnu 1945 DAS definitivně zaniklo. Uzavřela se i tvůrčí dráha A. Sedláčkové, pro jejíž herectví, ztělesňující „úpadkovou buržoazní“ kulturu, nebylo v nových podmínkách místa.

Literatura

K. Engelmüller: Divadlo A. Sedláčkové, NP 16. 11. 1940; Dr. V. A. [A. Veselý]: Rámec pražského divadelnictví, Praha v týdnu 5, 1944, č. 43, s. 2; P. Grym: Včera a dnes, Ze vzpomínek A. Sedláčkové III, DFN 8, 1964/65, č. 11, s. 2; J. Träger: S A. Sedláčkovou naposled, DN 11, 1967/68, č. 10–11, s. 10; B. Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, in sb. Otázky divadla a filmu I, Brno 1970, s. 143; V. Müller: Psali o A. Sedláčkové, LD 23. 9. 1972; E. Bozděchová: Vzpomínky na A. Sedláčkovou a její dceru Marcelu, rkp. 1975, DÚk.

Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 53—54
Autor: Bořivoj Srba