Frejka, Jiří: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 10:16

Jiří Frejka

* 6. 4. 1904 Útěchovice pod Stražištěm (CZ)

† 27. 10. 1952 Praha (CZ)

režisér, teoretik a kritik, pedagog, prozaik, překladatel

Narodil se jako šesté dítě v rodině dědičných myslivců v Útěchovicích na panství strahovských premonstrátů (sourozenci prof. PhDr. Josef F., * 1885, ing. Norbert F., * 1888, prof. MUDr. Bedřich F., * 1890, Marie F.-Pročkeová, *1893, a JUDr. Otto F., * 1897, vesměs dosáhli vysokého společenského postavení). Kultivované rodinné prostředí vytvářela zejména matka, nadaná klavíristka, která pořádala s profesionálními i lidovými hudebníky domácí koncerty. F. navštěvoval základní školu ve Starých Vyklanticích, poté se odstěhoval k bratrovi Otto F. do Prahy. Středoškolská studia zahájil na gymnáziu v Křemencové ulici na podzim 1919, zakončil maturitou 1923 na Jiráskově klasickém gymnáziu v Resslově ulici. Od 1921 zde spolupracoval na několika představeních se spolužákem J. Schettinou. Ten jako starší konzervatorista podepisoval (do 1925) některé F. režie včetně dramatického debutu Kithairon a uvedl jej do Volného sdružení posluchačů konzervatoře. Na filozofické fakultě byl F. imatrikulován 9. 11. 1923; studoval historii a estetiku u Z. Nejedlého, V. Tilleho a O. Zicha do 1927, absolutorium mu bylo vydáno 10. 10. 1929 (potvrzeno podpisem děkana B. Hrozného v indexu). Současně 1924–25 navštěvoval knihovnickou školu, obor vědecké knihovny, 1925 byl také tři měsíce externím studentem dramatického oddělení Státní konzervatoře (u J. Hurta).

Od 1922, soustavněji od 1925, přispíval do řady periodik. Z konzervatoristů sdružených kolem M. Jareše založil vlastní amatérskou skupinu, 17. 10. 1925 zahájil v Bratislavě pořadem nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. S J. Honzlem a M. Vorlovou (obchodní ředitelka) vedl Osvobozené divadlo (ustaveno 8. 2. 1926 jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil); po roztržce s J. Honzlem na jaře 1927 odešel a založil s E. F. Burianem divadélko Dada, po jeho finančním úpadku 1929 Moderní studio (trvalo cca půl roku). 1927 navštívil Bauhaus v Desavě, 1928 výstavu experimentální scénografie v Magdeburku a t. r. se zúčastnil druhého ročníku festivalu Société universelle du théâtre v Paříži (zhlédl Vachtangovovu Princeznu Turandot, inscenace L. Jouveta ad.). Dále rozvíjel osvětovou činnost a kontakty se Studentským divadelním ústředím, pro něž s J. Trägrem a O. Mrkvičkou naplánoval divadelní kurzy. Začal se rovněž zabývat režií, přednáškami a teorií rozhlasu. S myšlenkou na založení Studia Národního divadla oslovil K. H. Hilara, od 1929 zde pohostinsky režíroval, současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry, po třech letech postoupil na pozici režiséra, v níž setrval do léta 1945. Inscenoval zde kolem osmdesáti titulů české a světové literatury. Jako člen československé kulturní delegace odjel 1934 (spolu s J. Borem, E. F. Burianem, K. Dostalem, J. Trägrem, F. Tetauerem, L. Veverkou a Z. Štěpánkem) do Moskvy na Divadelní festival. 1935 se stal členem S. V. U. Mánes, 1936 se zúčastnil Mezinárodního divadelního sjezdu ve Vídni, 1937 se podílel na Výstavě československého umění v Paříži, 1938 na výstavě k dvacátému výročí vzniku Československa a její divadelní části Slavnosti pražského baroka. Za nacistické okupace působil jako profesor režie na pražské konzervatoři (1941–45) a byl činný ve Sdružení pro divadelní tvorbu (podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy). Zapojil se do odbojové činnosti a v Pražském povstání se aktivně účastnil bojů. V rámci poválečných změn československého divadelnictví odešel z Národního divadla (po příchodu J. Honzla) do Městského divadla na Královských Vinohradech (od 1946 fungujícího opět s druhou scénou, Komorním divadlem, a s připojeným Městským divadlem pro mládež jako Městská divadla pražská), kde byl ustanoven uměleckým ředitelem. 1947 obdržel Cenu země české za inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu. Po zřízení Akademie múzických umění, o niž se zasloužil, byl jmenován děkanem divadelní fakulty (26. 11. 1946 – 1948), posléze rektorem školy (1948/49), od počátku zde vyučoval režii. Při stranických prověrkách 1949–50 byla zpochybněna jeho kandidatura do KSČ a následně byl zbaven vedoucí funkce v Městských divadlech pražských (pracovní poměr ukončen koncem 1950). Na podzim 1950 pohostinsky režíroval v Divadle Československého státního filmu, 1951 byl angažován jako režisér a na této pozici setrval i po převedení karlínské scény pod hlavní město Prahu (od sezony 1951/52, přejmenováno na Divadlo hl. města Prahy). Vystaven stupňujícím se denunciacím, štvanicím, omezování tvůrčích možností a postupné ztrátě všech funkcí se 17. 10. 1952 v divadle postřelil. Po deseti dnech podlehl následkům sebevražedného pokusu. Pohřben je na Vinohradském hřbitově v hrobě svého bratra Otty.

F. byl dvakrát ženat, poprvé s historičkou umění PhDr. Olgou Zajícovou (1905–1991); od 29. 6. 1942 s Dagmar Vondrovou (1909–1953, roz. Drahomírou Šretrovou, provd. 1. Lechmannovou, 2. Vondrovou), jejich jediný syn Jiří Jaromír F. (1943–1953) zemřel po neúspěšné operaci slepého střeva. Druhá manželka se podílela jako choreografka, příležitostně i jako tanečnice na F. inscenacích v Národním divadle (Plautus: Lišák Pseudolus, Ortner: Nebeský sňatek, Klicpera: Zlý jelen, Tyl: Strakonický dudák, Lom: Člověk Odysseus). Samostatně vytvořila ve Vinohradském divadle večer choreografií na Prokofjevovu a Burianovu hudbu (Péťa a vlk a Mastičkář). Po smrti jediného syna spáchala se svou matkou Bohumilou Šretrovou společnou sebevraždu.

Všestranně múzicky založený F. se tvůrčím způsobem projevil nejprve jako básník a dramatik. Okouzlen evropskou avantgardou, zejména kubofuturismem a konstruktivismem (koncepcemi F. Kieslera, A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, L. Moholy Nagye ad.) byl rovněž levicově orientován. Rozhodující vliv K. Teigeho se promítl do F. snění o revolučním scénickém prostoru (projekt budovy Osvobozeného divadla, s architektem J. Chocholem 1927, nerealizován). Jako spoluautor se podílel na scénografiích J. Šímy (Veselá smrt, 1925), A. Heythuma (Pojištění proti sebevraždě, 1925; Když ženy něco slaví, 1926), kostýmních návrzích K. Teigeho a O. Mrkvičky (Fraška o Mimínovi a Pojištění proti sebevraždě, 1925). Osobitou fází jeho raného uměleckého vývoje bylo formování teoretického a režijní konceptu dadaistického divadla (Psychologie, psychologie, hihi, 1927); posléze se přiklonil k poetismu, jenž byl jeho básnickému založení nejbližší (stať Divadelní monopol, 1927). Už v několika raných inscenacích uskutečňovaných se studentskými vrstevníky (pod hlavičkou často se měnících divadelních uskupení) ohledával neiluzivní biomechanické postupy a imaginativní způsob herectví (Veselá smrt, Jiří Dandin, Když ženy něco slaví). Hru souboru herců a hereček M. Holzbachové, J. Horákové, L. Skrbkové, M. Jareše, S. Neumanna, B. Rádla, J. Schettiny, V. Trégla, J. Vacína ad. stylizoval s důrazem na mluvený a pohybový projev a prvky typového herectví commedie dell’arte (Cirkus Dandin aj.). V Osvobozeném divadle zpočátku přepracovával své amatérské inscenace (s příležitostně obměňovaným obsazením); nově nastudoval Večer Nezvalovy poezie (básně Madrigal – Vězeň, Podivuhodný kouzelník, taneční provedení Abecedy M. Mayerovou při recitaci J. Horákové) a lyrickou hříčku Depeše na kolečkách. V divadle Dada se obrátil spolu s J. a E. Trojanovými, V. Lacinou, J. Drémanem, L. Skrbkovou, L. Otáhalovou, J. Šejbalovou, S. Neumannem, S. Machovem ad. k formě kabaretu a revue. Vedle toho usiloval v Cyklu dramatických studií I.–II. o specifickou formu „múzického“ divadla, na jehož podobě se významně podílel se svým voicebandem i herecky E. F. Burian. Dramaturgicky se F. orientoval na osobnosti západní avantgardy a evropskou klasiku. Zajímal se rovněž o divadlo asijských kultur. Repertoár směřoval k humornému a satirickému postižení nešvarů i radostí všedního života (Visací stoly). Pro divadélko charakteristické revue (Bim bam revue, Gaučo a kráva) rozvíjely domácí autorskou i hereckou improvizaci souboru včetně složek hudební a tanečně-pohybové. Tyto zábavné a efektně pojednané tituly signalizovaly F. snahu o skloubení laboratorního charakteru Dada s divácky oblíbenými pořady. Na poetických textech z tvorby soudobých básníků (K. Schwitters, J. Cocteau, P. Reverdy) a dramatiků (J. M. Synge), adaptací klasických děl (H. Sachse, Sofokla či Lacinova, Trojanova a Burianova singšpílu Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský) i na asijském repertoáru (Asagao) cizeloval svůj poetistický režijní rukopis, syntetizující v humorné i vážné poloze všechny složky jevištního výrazu do komplikovaného scénického tvaru. Ve spolupráci s K. Smržem využíval simultánní filmové dotáčky, promítání grotesek, fotografií apod. (Poutník). V Moderním studiu F. radikálně upravoval texty her (Shakespeare: Romeo a Julie, Kakashi: Hra o Asagao, Sachs: O muži, který vysedával telata); jako režisér potlačoval literární složku ve prospěch akčního pohybového, hudebního a obrazového ztvárnění scén; stylizací jevištních složek (verše, výprava, masky, kostýmy, tanec, voiceband, hudba) dosahoval jejich poetického účinu. Zde také dozrával F. koncept stylizovaného divadla blízký snahám A. Tairova.

V Národním divadle usiloval F. zpočátku o kontinuitu se svým avantgardním programem (1. Večer aktovek Studia Národního divadla a večery dramatické poezie – Calderón: Schovávaná na schodech, Nezval: Milenci z kiosku, Neveux: Julie aneb Snář). Jako nastupující člen režijního sboru byl však často pověřován režií komerčních titulů (P. Sturges: Docela nepočestně, G. Ciprian: Muž s kobylou, O. Scheinflugová: Okénko). Po Šaldově kolektivistickém dramatu Zástupové, z něhož ve spolupráci s B. Feuersteinem vytvořil monumentální jevištní útvar blízký vizím K. H. Hilara, začal být vyhledáván domácími autory (J. Toman: Svět bez oken, J. Hilbert: Sestra, R. Medek: Jiří Poděbradský, S. Lom: Námořník Sindibád). Počínaje nastudováním aktualizované verze Aristofanových Ptáků se F. inscenace stále ostřeji vymezovaly proti sílící hrozbě nacismu i proti domácí reakci (A. Jirásek: Gero, F. Tetauer: Veřejný nepřítel). V tomto směřování pokračoval s podporou nového šéfa činohry O. Fischera, který mu svěřoval významná díla světového repertoáru s výslovným přáním, aby byly pojednány moderně (Lope de Vega: Vzbouření na vsi /Fuente Ovejuna/, Puškin: Boris Godunov, Shakespeare: Julius Caesar). V těchto inscenacích vytvořil F. spolu s F. Tröstrem velkolepé scénické obrazy nezvyklých architektonických dispozic a velkých hereckých výkonů, patřící k vrcholům tehdejší produkce Národního divadla (včetně Cocteauova Očarovaného života se scénograficky zdůrazněnou atmosférou dávného mýtu). Inspirovanou spolupráci F. a Tröstra, zmocňujících se jeviště jako autonomního uměleckého světa, přerušila nacistická okupace; poslední předválečnou společnou prací bylo politicky výbušné nastudování Hilbertova Falkenštejna. F. pracující s kinetikou a světlem ve scénickém prostoru se koncem třicátých let věnoval i myšlenkám na výstavbu netradiční divadelní budovy (Brněnská divadelní soutěž, s architektem O. Pekárkem), podporoval revoluční projekt na přenosné stanové divadlo architekta L. Kubeše (popularizoval jej studií O divadlo vskutku národní). V jeho inscenacích i textech stále více sílil motiv obrany národa a národní kultury. Vznik Protektorátu Böhmen und Mähren s jeho politickými omezeními vyvolal F. soustředěnou kontemplaci nad obecnými otázkami života a umění a také snahu o kvalitní výchovu mladé generace divadelníků na konzervatoři. V tvorbě režijní se věnoval s mimořádnou péčí českému klasickému repertoáru; v poetistické stylizaci komediálních titulů se znovu objevily prvky pohádkovosti, něžného humoru, typového herectví, významněji se v nich prosazovala hudební a pěvecká složka (V. K. Klicpera: Lhář a jeho rod, Zlý jelen; J. K. Tyl: Strakonický dudák). V tomto úsilí jej podporovaly přední herecké osobnosti Národního divadla napříč generacemi, hudebník V. Trojan či výtvarník J. Trnka. Podobně tomu bylo v případě světového repertoáru, kde se více uplatnila jinotajná hra. V nastudování Plautovy komedie Lišák Pseudolus nabyl na aktuálnosti věčný konflikt otroka a pána (mj. díky výkonu L. Peška v titulní roli). V inscenacích velkých klasických, ale i současných (cenzurou zvlášť sledovaných) dramat filozofického charakteru akcentoval F. témata protestu a naděje ve svobodu (F. Hebbel: Gygův prsten, V. Renč: Císařův mim, S. Lom: Člověk Odysseus). Za ztížených existenčních a politických podmínek pracoval jako umělec, jehož evropanství bylo silně nasyceno vlastenectvím a snahou o umělecké povznesení národní divadelní tradice.

Po odchodu z Národního divadla se stal uměleckým šéfem a ředitelem Městského divadla na Královských Vinohradech. Sezonu zahájil na podzim 1945 nastudováním hry R. Rollanda 14. červenec, kterou chtěl původně oslavit revoluční dny Pražského povstání při slavnostním uvedení v Národním divadle. Do svého nového uměleckého týmu povolal scénografa F. Tröstra, K. Krause do funkce dramaturga, skladatele J. F. Fischera, s nímž spolupracoval na konzervatoři, jako režiséra přizval J. Pleskota, choreografkou byla jeho druhá manželka D. Vondrová. Chtěl vybudovat stylově jednotný soubor, prodchnutý myšlenkou závazné služby umění jako nejvyšší mety tvůrčího života. Zpočátku souzněl s Benešovou představou budování nového sociálního státu; v duchu tehdejší levicové atmosféry chtěl obrátit divadlo od měšťanského publika k divákům z řad městského pracujícího lidu, jemuž chtěl poskytnout umělecky hodnotný program. Repertoár měl rezonovat s prožitky války a okupace a reagovat na současné problémy. F. režijní doménou byla myšlenkově náročná dramata, umožňující vytvářet metaforický obraz světa a jeho hrdinů (W. Shakespeare: Macbeth, A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu, G. B. Shaw: Svatá Jana, M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí, S. Lom: Božský Cagliostro). Jeho básnický koncept akcentoval minulost jak formou moderního mýtu (G. Neveux: Theseus mořeplavec), tak radostně rozvinutou podobou života (Shakespeare: Sen noci svatojanské). Inscenace se vyznačovaly poetickou jevištní atmosférou, spoluutvářenou souzněním režie, výtvarně působivé výpravy včetně světelné kompozice a původního hudebního rámce. V práci s hereckým souborem, do nějž povolal mladé herce (O. Krejču, M. Hegerlíkovou, J. Adamovou, ale i V. Brodského, J. Štěpničkovou ad.), se jeho režie se snažila problematizovat hlavní postavy, poukazovat na jejich vnitřní rozpory a zvláštnosti, a dodávat jim tak aktuální životnost. V komediálních titulech však už jen vylehčoval a sjednocoval herectví generačně a stylově rozrůzněného souboru (D. Medřická, J. Marvan. M. Rosůlková, S. Beneš). S ohledem na své náročné inscenace si uvědomoval nutnost pěstovat estetický cit publika. Po vzoru MCHATu chtěl prosadit cyklus, zachovávající přelomové inscenace minulosti, což se mu podařilo jen v případě rekonstruovaných režií J. Kvapila, které byly uvedeny v rámci oslav 40. výročí založení Městského divadla na Královských Vinohradech. Nepřipojil se však ke kampaňovité adoraci systému K. S. Stanislavského a v prostředí vinohradského divadla se snažil i jako režisér vzdorovat jednostrannému výkladu teorie socialistického realismu v umění. Na konferenci divadelníků v říjnu 1948 byl jeho program velkého básnického divadla ostře kritizován a charakterizován jako formalistický. Za éry tuhých dogmat na přelomu čtyřicátých a padesátých let uvedl pod politickým nátlakem několik soudobých sovětských her včetně prostalinských Vítězů B. Čirskova. Přestože se jim snažil dodat jevištní účinnost, nezajistily mu další uměleckou existenci bez rizik a příkoří.

Epilog F. režijní tvorby spadající do jeho „vyhnanství“ v karlínském Divadle státního filmu se nesl ve znamení zápasu o udržení alespoň okleštěné podoby stylizovaného básnického divadla v nevýhodném prostředí bývalé operetní scény (Calderón, Nezval: Schovávaná na schodech). Snaha kultivovat zdejší umělecky nesourodý soubor vyústila v koncept hudební komedie, který naplnila zejména Trojanova zhudebněná verze hry J. K. Tyla: Paní Marjánka matka pluku.

Od konce dvacátých let se F. podílel na počátcích umělecké produkce československého rozhlasu (ve třicátých letech bylo vysíláno několik inscenací z Národního divadla, např. Jezero Ukereve), propagoval uchování vrcholných výtvorů divadelní kultury prostřednictvím moderních médií; za okupace inicioval a režíroval u firmy Ultraphon zvukové záznamy ukázek inscenační tvorby Národního divadla.

F. rozsáhlá kritická a teoretická reflexe dobře zachycuje jak jeho osobní zrání, tak názorové proměny českého divadelního umění, často jazykově osobitou, esejistickou formou. Vedle teoretických textů a rozsáhlejších úvah, jež vydával knižně, publikoval od 1923 v širokém spektru dobových periodik na dvě stě divadelních kritik reflektujících převážně pražské divadelní dění. Trvalý zájem o problematiku herectví, který byl jeho nejsilnější režijní stránkou, artikuloval už ve studii Člověk, který se stal hercem (1929), kde nastínil vlastní teorii neiluzivního herectví. Studie Živé divadlo (1936) plasticky dokumentuje F. názorovou a uměleckou proměnu v návaznosti na zkušenosti z praxe v Národním divadle. Zdůrazňuje úsilí o syntézu avantgardních postupů s prostředky velké tradiční scény, jež mělo vyústit v básnické vyjádření fantazie a „svědomí doby“. Za nacistického ohrožení země se obrátil ke kořenům národní kultury ve studii O divadlo vskutku národní (1939). Předčasně zemřelé protagonistce Osvobozeného divadla věnoval edici Deníku Jarmily Horákové (1941), vzpomínkám na mládí a rodný kraj knížku Outěchovice (1942). Vzrušené chvíle a divácký ohlas představení Národního divadla jej inspirovaly ke knize Smích a divadelní maska (1942). Mluvené jevištní řeči věnoval zásadní publikaci Jevištní verš a řeč tragedie (1944). Své vyzrálé názory na otázky moderní režie a scénografie včetně ocenění tvůrčího přínosu K. H. Hilara formuloval v knize Železná doba divadla (1945). Po válce publikoval hlavně na stránkách Trägrova Divadelního zápisníku a v různých sbornících včetně divadelních programů. 1950 připravil do tisku s doslovem a ve vlastní úpravě z 1943 hru J. K. Tyla Strakonický dudák; krátce poté i svou úpravu hry V. K. Klicpery Zlý jelen. F. drobnou beletrii vydal posmrtně J. Träger pod názvem Myslivecké povídačky. F. se pokusil rovněž o několik (nerealizovaných) filmových scénářů; zanechal bohatou rukopisnou pozůstalost včetně rozepsané knihy o režii.

Šifry

Frej., Fr-, F., J. Fr.

Režie

Volné sdružení posluchačů dramatického oddělní Státní konzervatoře hudby

(Scéna adeptů, Zkušební scéna, Divadlo mladých)

J. Frejka (sign. J. Schettina): Kithairon (Měšťanská beseda) – 1923; (sign J. Schettina): N. Jevrejnov: Veselá smrt (Konzervatoř, sál Na Slovanech, 1925, Osvobozené divadlo, 1926) – 1924; Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě (1925 sign. J. Schettina, sál Na Slovanech, Osvobozené divadlo 1926), Molière: Jiří Dandin čili Ošálený manžel (též Georges Dandin, též Cirkus Dandin, Masarykova síň, Osvobozené divadlo 1926), Anonym: Fraška o Mimínovi (spolu s Molière: Cirkus Dandin, Divadlo Na Slupi, 1926) – 1925; Aristofanes: Když ženy něco slaví (též Ženy o Thesmoforiích, Osvobozené divadlo 1926), (Divadlo mladých v Divadle Na Slupi) – 1926.

Osvobozené divadlo

Nezvalův večer (V. Nezval: Vězeň – Madrigal /Nápisy na hroby/ + Podivuhodný kouzelník /Menší růžová zahrada/ + Depeše na kolečkách), (Divadlo Na Slupi), I. Goll: Pojištění proti sebevraždě (nové nastudování; Umělecká beseda) – 1927.

Dada

J. Cocteau: Svatebčané na Eiffelce (Dvorana Umělecké besedy), K. Schwitters: Stínohra (též Stín), (1. večer voicebandu, Umělecká beseda), V. Lacina: Třetí zavěšení Visacího stolu (Dvorana Umělecké besedy), E. F. Burian – J. Dréman – J. Frejka – M. Hlávka – V. Lacina – H. Slípka – J. Trojan: Dona Kichotka. Revue žurnál, aktualita, satira, voiceband, K. Balling – J. Dréman – C. Petržílek – J. Plachta – J. Trojan: Bim bam – žurnál – revue (Divadlo Na Slupi 1927), J. M. Synge: Hrdina západu (Divadlo Na Slupi), Cyklus dramatických studií II, Sofoklés-Cocteau: Oidipús, H. Sachs: O muži, který vysedával telata, P. Reverdy: Poutník (Divadlo Na Slupi), K. Melíšek – J. Trojan – E. F. Burian: Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský – 1928.

Moderní studio

E. F. Burian: Mastičkář (nová verze; Umělecká beseda), K. H. Borovský: Křest sv. Vladimíra (Umělecká beseda), Večer Moderního studia: Y. Kakashi: Hra o Asagao, Euripides: Kyklop (Umělecká beseda), W. Shakespeare: Romeo a Julie, (Umělecká beseda), E. Erckman – A. Chatrian: Pod mostem wéchemským (Umělecká beseda) – 1929.

Uranie

Večer Lídy Otáhalové: Kálidása: Šakuntalá (scéna z 1. dějství),Poštovní úřad – 1930.

Národní divadlo

M. Achard: Marcelina, j. h. – 1929; V. K. Klicpera: Veselohra na mostě + L. Blatný: Černá noc + K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná, j. h. – 1930; P. Calderón de la Barca, ú. V. Nezval: Schovávaná na schodech, j. h. – 1931; V. Nezval: Milenci z kiosku, F. X. Šalda: Zástupové, G. Neveux: Julie aneb Snář, J. Čapek: Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové – 1932; V. Dyk: Posel, J. Hilbert: Sestra – 1933; J. Giradoux: Isabella na rozcestí; R. Medek: Jiří Poděbradský, Aristofanes: Ptáci – 1934; E. Synek: Noční služba, L. de Vega: Vzbouření na vsi (Fuente Ovejuna), A. P. Antoine: Píseň Asie, F. Tetauer: Veřejný nepřítel – 1935; V. Vančura: Jezero Ukereve, A. Jirásek:Gero, W. Shakespeare: Julius Caesar, N. V. Gogol: Revizor – 1936; W. Shakespeare: Jak se vám líbí, J. Cocteau: Očarovaný život, A. S. Puškin: Boris Godunov, S. J. Hsiung: Paní Studánka – 1937; Z. Němeček: Most, W. Shakespeare: Romeo a Julie, J. Hilbert: Falkenštejn – 1938; A. N. Ostrovskij: Les, K. H. Hilar: Adamův sen, V. K. Klicpera: Lhář a jeho rod, an.: Fraška o paštice a dortu, V. Werner: Štěstí je umění – 1939; M. Hlávka: Panama, B. Bjørnson: Bankrot – 1940; C. Goldoni, ú. M. Hlávka: Benátská maškaráda, W. Shakespeare: Zimní pohádka, D. C. Faltis: Veronika – 1941; T. M. Plautus: Lišák Pseudolus, H. H. Ortner: Nebeský sňatek, F. Zavřel: Caesar, V. K. Klicpera: Zlý jelen – 1942; F. Hebbel: Gygův prsten, J. K. Tyl: Strakonický dudák (obn. 1945), M. Hlávka: Kavalír páně – 1943; V. Renč: Císařův mim, S. Lom: Člověk Odysseus – 1944; Věrni zůstaneme (manifestační pásmo) – 1945.

Ochotníci Písek

V. Renč: Marnotratný syn – 1941.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

R. Rolland: 14. červenec – 1945; Molière: Zdravý nemocný, G. Neveux: Theseus mořeplavec, W. Shakespeare: Makbeth – 1946; W. Shakespeare: Sen noci svatojanské, A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu – 1947; G. B. Shaw: Svatá Jana, M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí – 1948; W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské, A. S. Puškin: Boris Godunov, B. Čirskov: Vítězové – 1949; V. Ivanov: Obrněný vlak, P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba (Komedie) – 1950.

Divadlo čsl. státního filmu – (Velké) Divadlo hl. m. Prahy

J. Voskovec – J. Werich: Nebe na zemi, J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku, N. A. Adujev – J. N. Kovner: Akulina – 1951; V. I. Dolidze – V. I. Muradelli: Keto a Kote, V. Nezval: Schovávaná na schodech – 1952.

Hry

Kithairon, Měšťanská beseda 1923, rkp. in B. Rádl: Repertoir Osvobozeného divadla od roku 1925 do roku 1930, rkp., b. d., DÚk; Dona Kichotka, Divadlo Na Slupi 1927 (s E. F. Burianem, J. Drémanem, M. Hlávkou, V. Lacinou, H. Slípkou, J. Trojanem). 

Překlady

N. Jevrejnov: Veselá smrt, Scéna adeptů v Legii malých 1924 (s V. Fischerovou); Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, sál Na Slovanech 1925 (s V. Fischerovou); J. Cocteau: Svatebčané na Eiffelce, Dvorana Umělecké besedy 1926, i t. (s M. Hlávkou); K. Schwitters: Stínohra (též Stín), Umělecká beseda 1927.

Úpravy

Molière: Cirkus Dandin čili Ošálený manžel, Zkušební scéna, Masarykova síň 1925; Aristofanes: Když ženy něco slaví, Divadlo mladých v Divadle Na Slupi 1926; W. Shakespeare: Romeo a Julie, Umělecká beseda 1929; R. Kipling: Mauglí, ND 1933; Aristofanes: Ptáci, ND 1934 (s V. Lacinou); V. K. Klicpera: Zlý jelen, ND 1942, t. 1960; J. K. Tyl: Strakonický dudák, ND 1943, t. 1950; J. K. Tyl, h. V. Trojan: Paní Marjánka, matka pluku, Divadlo hl. m. Prahy v Karlíně 1951, t. 1952 (s F. Rachlíkem); J. K. Tyl: Fidlovačka, rozmn. Dilia 1952, Divadlo hl. m. Prahy v Karlíně 1953; A. Dumas st.: Tři mušketýři, rozmn. Dilia 1952, Divadlo v Karlíně 1953.

Teatralia

Redeamus?, Studentský časopis 2, 1922/23, s. 109–110; Ohnivá radost ohnivé naděje, tamtéž, s. 179–180; Jevištní deformace, Pásmo 1, 1924/25, č. 13–14, s. 8; O konstruktivní scénu u nás, Host 5, 1925/26, s. 61–62; Spolupráce architekta a režiséra v divadle, Stavba 4, 1925, s. 69–71 (spolu s A. Heythumem); Divadlo nenapodobuje, Avantgarda 2, 1926, s. 30; Spolupracujte s Osvobozeným divadlem, Reflektor 2, 1926, č. 16, s. 9–11; O revuální tvar, Národní osvobození 10. 7. 1926; Lidé nemoderních nervů, Demokratický střed 4, 1926/27, č. 2, nestr.; Od literatury ke scénismu, Demokratický střed 4, 1926/27, č. 8, nestr.; Divadelní monopol – Theatermonopol – Le monopole théâtre, in sb. FRONTA, red. F. Halas – V. Průša – Z. Rossmann – B. Václavek, Brno 1927, s. 95–98; O universálním jevišti, tamtéž, s. 106–107; Nepředmětné herectví, Host 6, 1926/27, s. 130–133; Psychologie, psychologie, hihi, Demokratický střed 4, 1926/27, č. 24, nestr.; Labyrint světa a ráj srdce – v kabaretu, Signál 1, 1928, s. 74–76; Státní divadlo a jeho studio, Národní osvobození 11. 9. 1928; Člověk, který se stal hercem, Praha 1929; Pohybové školení herce, Český svět 18. 7. 1929; Odvaha k objevu,Nová scéna 1, 1930, s. 34–35; Hledá se moderní commedia dell’arte I–II, Přítomnost 7, 1930, s. 424–425, 478–449; O nový sloh rozhlasu, Radiojournal 8, 1930, č. 46, s. 2–4; Nejprve několik vstupních slov…, in Regenerace dnešního divadla. Anketa Moderní revue, Praha 1933, s. 12–13; Divadlo řádu, Listy pro umění a kritiku 1, 1933/34, s. 151–153; Mladý herec ať vytvoří hrdinu svých současníků, tamtéž 2, 1934/35, s. 353–354; Lehkonohý herec čili o točnici a vůbec o dekoraci, Literární noviny 7, 1934/35, č. 2, s. 5; Živé divadlo, Kladno 1936; O divadlo vskutku národní, Praha 1939; České úsilí o ryzí komedii, in Ročenka Sirotčího spolku členů Národního divadla v Praze, Praha 1940; Smích a divadelní maska, Praha 1942; Klicperiana, in V. K. Klicpera: Zlý jelen, Praha 1943, s. 5–8; Tylův začarovaný svět, Národní politika 20. 10. 1943; Jevištní verš a řeč tragedie, Praha 1944; Železná doba divadla, Praha 1945; Z proslovu režisérova k hercům Pseudola, in Plautus: Pseudolus, Kladno 1946, s. 107–109; Předbojník K. H. Hilar, Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 83–91; Kam jde naše divadlo?, tamtéž 2, 1946/47, s. 14–18; Sovětský vliv na naši divadelní avantgardu, tamtéž, s. 198–202; Čtyřikrát ze starých časů, Umělecký měsíčník D 11, 1947/48, č. 10 (zvláštní číslo 15 let práce D 34 – D 48), s. 377; Odkaz je úkol, Program Velkého divadla hl. m. Prahy v Karlíně k premiéře hry V + W: Nebe na zemi, 21. 12. 1950; A jeviště ať patří básníkům, Program Divadla hl. m. Prahy v Karlíně k premiéře hry V. Nezvala: Schovávaná na schodech 1952 ■ Souborně: J. F. Režie jako projev průbojného ducha (České divadlo 3), ed. J. Hájek, Praha 1980 (s doslovem J. Hájka a chronologickým přehledem J. Dvořáka); Jevištní řeč a verš tragedie (České divadlo 13), ed. L. Klosová – L. Kopáčová, Praha 1990; J. F. Divadlo je vesmír, ed. L. Petišková, Praha 2004 (obs. bibliografie, soupis režií). 

Prameny

NMd: pozůstalost J. F.; fotografie, plakáty, programy, rukopisy, deníky, korespondence, scénické návrhy.

LA PNP: pozůstalost Z. Kalisty, S. Mojžíše-Loma, J. Trägera.

Dědicové: pozůstalost J. Honzla.

Správa vyšehradského hřbitova: seznam pohřbených.

Literatura

B. Rádl: Repertoir Osvobozeného divadla od roku 1925 do roku 1930, rkp., b. d., DÚk + Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, rkp. 1955, DÚk; K. Kraus: Věc F., in sb. Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1958, s. 49–50; B. Rádl: Osvobozené divadlo, rkp. 1961, DÚk; A. Dvořák: Trojice nejodvážnějších. J. Honzl, E. F. Burian, J. F., Praha 1961, s. 39–80, 112–131, 212–230; sb. J. F. K nedožitým šedesátinám, ed. J. Träger, Praha 1964; J. Hájek: J. F. a moderní česká divadelní tradice, Divadlo 13, 1962, č. 9, s. 44–52; E. Stehlíková: Trojí setkání české dramatické tvorby s Plautem. Amfitryonský motiv, AUC 5, 1966, s. 95–115; L. Kopáčová: Tvůrce stylu, in sb. Divadlo na Vinohradech 1907–1967, Praha 1968, s. 111–116; L. Petišková: Hledání jevištního patosu, dipl. FF UK, Praha 1970; E. Stehlíková: F. inscenace antických her, Zprávy Jednoty klasických filologů 1973, č. 3, nestr.; B. Rádl, Vzpomínky na avantgardu, rkp. 1976, DÚk; A. Maťašík: J. F., spoluzakladatel českého socialistického divadla, Slovenské divadlo 25, 1977, s. 374–441; DČD IV; B. Srba: O nové divadlo. Nástup nových vývojových tendencí v českém divadelnictví v letech 1939–45, Praha 1988, s. 107–111, 152–175; L. Petišková: J. F. v Městských divadlech pražských 1945–1948, in sb. Divadlo nové doby, Praha 1990, s. 318–371 + Památce J. F., Divadelní noviny 1, č. 4, 1992, s. 11. + Ze zákulisí jedné štvanice. Konec režiséra J. F., Divadelní revue 10, 1999, s. 31–46, + Příspěvek J. F. k teorii herectví, tamtéž 13, č. 3, 2002, s. 72–73 + Korespondence J. F. a E. F. Buriana, tamtéž, s. 80–85; Jak spolupracoval s herci J. F., rozhovor Z. Sílové s J. Adamovou, Disk 1, 2002, č. 1, s. 92–102; A. Jochmanová: Podoby kabaretu a revue v tvorbě F. skupiny Dada, Divadelní revue 15, 2004, č. 4, s. 82–95; L. Petišková: J. F., básník jeviště, in J. F.: Divadlo je vesmír, ed. L. Petišková, Praha 2004, s. 5–81 + J. F. a rozhlas, Svět rozhlasu 5, 2004, č. 11, s. 39–42; B. Rádl: Od Osvobozeného divadla k Červenému esu, Divadelní noviny 13, 2004, č. 3 a 4, s. 16; A. Jochmanová: F. inscenace Poutníka – multimediální pokus, který ztroskotal, in sb. Mezinárodní sympozium Média-Performance: Fúze imaginárních prostorů, Goethe Institut, Praha 2005; L. Petišková: Hudba, integrální součást F. divadla, in sb. Miscellanea theatralia: sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, Praha 2005, s. 445–458; A. Jochmanová: J. F. a Osvobozené divadlo (1926–27), SPFFMU, řada Q – Teatrologica 16, 2007, s. 193–194 + J. F. a Moderní studio (1929), tamtéž 17, 2008, s. 37–58; Z. Sílová: Divadelní škola J. F.: „Myslet integrálně dramaticky“, in Generace a kontinuita. K českému scénickému umění 20. století, usp. Z. Sílová, Praha 2009, s. 205–211; J. Rauchová: Spoutané divadlo, J. Honzl, J. F., E. F. Burian v systému kulturní politiky (1945–48), České Budějovice 2011; A. Jochmanová: Za prostorem svět. Tvorba J. F. ve dvacátých letech 20. století, Brno 2012; Z. Sílová – P. Bár: F. Schovávané na schodech, Praha 2014.

ČBS, ČSBS, LČL, NDp

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2016
Autor: Ladislava Petišková