Veltenová, Catharina Elisabeth: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:12

Psána též Velthen, Veltin, Feldin, Veltheim; roz. Paulsen, Pauli. – Dcera → C. A. Paulsena, v jehož společnosti vyrůstala a působila jako herečka. Kolem 1671 se vdala za člena otcovy trupy Johannese V. a posléze hrála v jeho společnosti, kterou založil nejpozději 1678 a jež si záhy získala proslulost. V. s ní hostovala na městských i dvorských scénách protestantské části Německa. Nejvýznamnější bylo časté účinkování v Drážďanech a v Lipsku. Po manželově smrti koncem 1692 převzala vedení společnosti, 1697 obdržela královské polské a kurfiřtské saské privilegium a nastoupila dvě desetiletí trvající, zprvu velmi úspěšnou kočov­nou dráhu, jejíž itinerář je téměř kompletně znám (⇒ Hansen 1984; doplňky ⇒ Rudin 1988). Pohybovala se nejdříve na severu Německa, 1695 pronikla až do Rigy, Mitavy a Gdaňska, 1697 do Stockholmu a poprvé do Vídně (znovu 1698, 1699), až do 1701 pak působila převážně v Sasku a ve středním Německu. Ze severního Německa cestovala třikrát do Kodaně (1703, 1704, 1707). Od 1698 do 1708 využívala saského privilegia především k výnosným zájezdům do Drážďan a zejména do Lipska v období tamních trhů. Každý rok absolvovala nejméně čtyři působiště. Do Prahy se pokoušela proniknout poprvé 1703, ale byla odmítnuta. Uspěla až napodruhé, v zimě 1708/09, kdy patrně použila staršího patentu člena svého souboru J. W. Augustina (název společnosti byl uveden jako Württembergische hochdeutsche Hof-Comoedianten), a bylo jí povoleno hrát na Malé Straně. Jak dlouho se tu zdržela, není známo, jistě však ne déle než do postu 1709. Již předtím se však dostala vlivem množící se konkurence do podnikatelských obtíží. 1707 pronikla naposledy do Lipska, téhož roku byla ale odmítnuta ve Vídni, v Linci a v Norimberku. Citelnou ránu utrpěla 1711 při císařské korunovaci ve Frankfurtu nad Mohanem, kdy její trupa neobstála při srovnání se společností → J. C. Haackeho. V té době V. již často upadala do dluhů, a aby zakryla pravou totožnost souboru, žádala o povolení pod jmény svých společníků (např. v Mnichově 1710). Naposledy hrála 1712 v Kolíně nad Rýnem ve spojení s → J. Ch. Spiegelbergem a G. Hengelem, téhož roku se její společnost rozpadla a podle některých svědectví V. zemřela. Její dcera Christina Elisabeth V. sestavila nejpozději 1715 novou společnost, s níž hrála 1715/16 spolu s D. Baumem v Kolíně nad Rýnem a s níž pak navštívila několik provinčních měst v Uhrách a Dolních Rakousích: 1716 Šoproň, 1716 nebo 1717 Vídeňské Nové Město a Eisenstadt. Domněnka, že tehdy vystupovala také v českých zemích, vznikla postupným přetvářením pozdních zpráv u J. H. F. Müllera (1773) a Ch. H. Schmida (1775), které však mluví jen o „malých venkovských městech“. Tuto legendu nelze ověřit a je málo pravděpodobná.

V. zdědila po manželovi vynikající herecký soubor, který se jí však podařilo udržet jen částečně, většina předních členů postupně odešla. Někteří z nich vytvářeli vlastní společnosti (G. Möller a Ch. Müller 1693, H. R. Richter i B. Brumbach nejpozději 1695) a V. konkurovali. Za stejným cílem odcházeli i noví členové (nejpozději 1705 → A. J. Geißler, angažovaný pravděpodobně až za jejího principálství, téhož roku J. Ch. Spiegelberg, 1706 J. C. Denner s rodinou). Složení souboru v Augsburgu 1711 vykazuje z jejích starších herců jen G. Judenbarta a Ch. F. L. Sasseho, vedle nich tu hrál někdejší nositel württemberského privilegia J. W. Augustin, nově se objevili → J. H. Brunius a → F. Kurtz, ze seznamu někdejšího Veltenova souboru 1691 již kromě principálky nikdo. Ostatní tradovaná jména včetně představitelů komické figury se zatím nepodařilo ověřit. Jakýsi Dorsch, 1689 člen Veltenova souboru (pravděpodobně ne totožný s hercem jménem A. Dorscheus, který byl spjat se společností → Elensonových) prý u V. hrál Pickelheringa (role se na jejích cedulích vyskytuje až do 1707), 1709 se poprvé objevil „Harlekin“, jehož údajně ztělesňoval blíže neznámý Bastiari.

V. hrála, jak lze usuzovat ze sporadických dokladů, převážně někdejší manželův repertoár. V Gdaňsku 1695 hauptakci Der künstliche verliebte Lügner Oder Die beyden umb der Cron streitenden Schwestern Aurora und Stella [Obratný zamilovaný lhář aneb Aurora a Stella, dvě sestry svářící se o korunu], přeloženou z holandské úpravy Calderónovy hry Lances de amor y fortuna [Zásahy lásky a štěstěny] a hauptakci Die Krafft und Würckung der wahren Freundschafft, Oder Der ehrliche Kupler seiner eignen Frauen [Síla a účinek opravdového přátelství aneb Počestný kuplíř své vlastní ženy], což byla německá úprava Cicogniniho hry La forza dell’amicitia, v obou případech s komickými dohrami holandského původu. Jiné úpravy Cicogniniho her uváděla ve Vídni (1697) a v Kodani (pravděpodobně 1707). Ve Frankfurtu hrála 1698 oblíbenou biblickou hru Der Fall unserer ersten Eltern Adams und Evä [Pád našich prarodičů Adama a Evy], v Hamburku pravděpodobně 1699 hru Eliä Himmelfahrt oder Die Steinigung des Naboths [Nanebevstoupení Eliášovo aneb Ukamenování Nabotha], tamtéž 1709 hru Wettstreit der Ver­lieb­ten, oder: die um den Jungfernkrantz selbst streitende Prinzessin, mit Arlequins Kurzweil gefüllt [Potýkání zamilovaných aneb Princezna zápasící se sebou samou o panenský věnec, s Harlekýnovými šprýmy], tedy z větší části tituly známé již z repertoáru Veltenova. V duchu názorů svého manžela vydala 1701 i obhajobu smyslu divadla s názvem Zeugnis der Wahrheit… [Svědectví pravdy]. Do Prahy pronikla až v samém závěru své dráhy a nezanechala tu zřetelnější stopy. Významněji se tu však prosadili četní odchovanci jejího souboru.

Edice

C. E. Velten: Zeugnis der Wahrheit Vor Die Schauspiele oder Comödien [1701], in C. Niessen: Frau Magister Velten verteidigt die Schaubühne, Zwickau–Emsdetten [1940].

Prameny a literatura

NA, fond Kk, sign. 1146, Comoedianten, 7. 3. 1703; sign. 1149, Comoedianten, 11. 12. 1708; SB Berlin, pozůstalost K. Ekhofa, sign. Mss. germ. fol. 771, fol. 42v–45v; cedule: Der künstliche verliebte Lügner Oder Die beyden umb der Cron streitenden Schwestern Aurora und Stella, Danzig [1695] (⇒ Bolte 1895); Die Krafft und Würckung der wahren Freundschafft, Oder Der ehrliche Kupler seiner eignen Frauen, Danzig [1695] (⇒ Bolte 1895); Sein selbst eigener Kerkermeister, Wien 3. 2. 1697 (⇒ R. Eder: Theaterzettel, Dortmund 1980, s. 26n.); Der durch die Finsternuß der Nacht in seiner Liebe glückselig gemachte König von Castilien, Wien 28. 4. 1697 (⇒ tamtéž, s. 28n.); Der Fall unserer ersten Eltern Adams und Evä, Frankfurt a. M. 4. 6. 1698 (⇒ E. Pies: Einem hocherfreuten Publikum wird heute präsentiret eine Kleine Chronik des Theaterzettels…, Hamburg–Düsseldorf 1773, s. 20n.); Eliä Himmelfahrt oder Die Steinigung des Naboths, Hamburg [1699] (dnes nezvěstná, ⇒ Schütze 1794, oprava datace ⇒ Hansen 1984, s. 18); Statua, Oder in ein Marmorsteinernes Bild verliebte Prinzessin Adamira, Kopenhagen [1707] (částečně repr. a datace ⇒ Paludan 1892); Wettstreit der Verliebten, oder: die um den Jungfernkrantz selbst streitende Prinzessin, mit Arlequins Kurzweil gefüllt, Hamburg 1709 (dnes nezvěstná, ⇒ Schütze 1794). • J. F. Löwen: Geschichte des deutschen Theaters [1766], ed. H. Stümcke, Berlin 1905, s. 17n.; J. H. F. Müller: Genaue Nachrichten von beyden kaiserl. königl. Schaubühnen in Wien, und den vorzüglichsten Theatern der übrigen kais. kön. Erbländer (Wien) 2, 1773, s. 141; Christian Hein­rich Schmids Chronologie des deutschen Theaters, Leipzig 1775, ed. P. Legband, Berlin 1902, s. 35, 247; K. Ekhof: Noch etwas aus Ekhofs Brieftasche, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1781, část 17, s. 74–94; V. Thám: Kurze Geschichte der Prager Schaubühne, Das Pragerblättchen 1785, s. 344n.; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Leipzig 1975, s. 34–44; E. Devrient: Geschichte der deutschen Schauspielkunst (1848), 2. vyd. 1929, ed. H. Stuhlfeld, s. 67; M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden II, Dresden 1862, s. 303n.; E. Mentzel: Zur Geschichte der Schauspielkunst in Frankfurt am Main, Frankfurt a. M. 1882, s. 138n.; G. Wustmann: Zur Geschichte des Theaters in Leipzig, 1665–1800, Quellen zur Geschichte Leipzigs I, ed. G. Wustmann, Leipzig 1889, s. 480n.; J. Paludan: Deutsche Wandertruppen in Dänemark, Zeitschrift für deutsche Philologie (Berlin) 25, 1892, seš. 1, s. 313–343; J. Bolte: Das Danziger Theater im 16. und 17. Jahrhundert, Hamburg–Leipzig 1895, s. 100, 139, 144n.; T. Hampe: Die Entwicklung des Theaterwesens in Nürnberg von der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts bis 1806, II, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Stadt Nürnberg (Nürnberg) 1899, seš. 13, s. 188; A. Richter: Die ältesten Theaterzettel der churfürstlich sächsichen Hofkomödianten, Leipziger Zeitung 5. 9. 1899, Wissenschaftliche Beilage; B. Rudin: Der Prinzipal Heinrich Wilhelm Benecke und seine „Wienerische“ und „Hochfürstlich Bayreuthische“ Schauspielergesellschaft, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Stadt Nürnberg 62, 1975, s. 202n. + Zwischen den Messen in die Residenz, Wanderbühne, ed. B. Rudin, Berlin 1988, s. 74–104; G. Hansen: Formen der Commedia dell’arte in Deutschland, Emsdetten [1984], s. 18–20, 269; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 28, 30n., 33–40, 127; viz Edice. • Gallerie (jako Velt­heim), Kosch Th, Pies

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 627–629
Autor: Adolf Scherl