Svítil, Josef: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:12

Psán též Switil, Swietil, Swittil, Svietil, Světil, Svitil. V dobovém tisku se objevuje mylně křest. jméno Jakub, Jakob či Johann. V literatuře je uváděno chybné datum úmrtí 1812 (⇒ Nagler). – V Brně se 19. 7. 1779 oženil s Ka­tharinou, roz. Hauptmannovou, z manželství se narodilo šest dětí (pět v Brně, jedno ve Vídni), dvě z nich pravděpodobně záhy zemřely.

O S. vzdělání a profesním školení není nic známo. Nejstarší známá zpráva o jeho práci pro divadlo pochází z Brna, kde 1777 působil jako divadelní malíř herecké společnosti → J. Böhma. Ve městě a jeho okolí zároveň maloval oltářní obrazy, z nichž jsou známy sv. Václav pro metropolitní chrám sv. Petra a Pavla v Brně, hlavní oltářní obraz pro kostel v Čebíně u Tišnova, sv. Petr a Maří Magdaléna (kopie obrazů M. Knollera ⇒ Slavíček 1993–95) pro kostely v Králově Poli (1781/82), obrazy v Žebětíně a sv. Petr a sv. Pavel v kostele sv. Petra a Pavla v Lysicích u Kunštátu. Brněnská divadelní aktivita S. (divadelní malíř a v sezoně 1782/83 i strojník ⇒ GTK 1783) byla dále spjata s obdobím ředitelství → R. Waitzhofera (1778–84), → J. B. Bergobzooma (1784–88) a → K. L. Wo­theho (1789/90). Patrně proto, aby početné rodině zabezpečil uplatnění, a ve zřejmé návaznosti na odchod několika svých kolegů do vídeňského Divadla v Leopoldstadtu po divadelním požáru v Brně v lednu 1786 (W. Müller, A. a F. Baumannové), odstěhoval se i S. 1790 do Vídně (od 25. 6. byl angažován v Divadle v Leopoldstadtu jako divadelní mistr), kde žil a pracoval do své smrti (Wien-Alservorstadt). S. děti se na jevišti uplatňovaly už v Brně, podobně jako později ve Vídni. Nejstarší dcera Franziska (22. 5. 1781–3. 2. 1830) byla od 1796 v Divadle v Leopoldstadtu zpěvačkou a herečkou (např. žebračka Knöflová ve frašce Die Prellerey in der Narrengasse [Podvod v uličce bláznů], t: K. Schikaneder, h: W. Müller, 14. 12. 1816), 1826 přešla do sboru a skončila jako ­pomocná garderobiérka. Mladší Marianna (* 2. 2. 1787) sestru následovala od 1817 charakterními rolemi v pantomimách a figurovala (poslední registrované angažmá 1828). Syn Josef (* 5. 3. 1784) se ve Vídni živil jako portrétista.

Během svého poměrně dlouhého pobytu v Brně pracoval S. pro principály s různým uměleckým zaměřením a prioritami. Waitzhofer kladl důraz na hudební divadlo širokého spektra hudebnědramatických druhů, čerpajících silně z podnětů doznívajícího baroka, Bergobzoom prosazoval literárně fixovanou činohru s osvícenským výchovným posláním a Wothe soudobou dramatiku a zpěvohru, která kladla na scénografii nové požadavky ve smyslu výraznější dekorativnosti a proměnlivosti. Už za Waitzhofera vytvořil S. pro brněnské divadlo početný soubor nových dekorací, jež oznamovalo např. libreto tříaktové pantomimy Harlekin auf dem Parade Beth, oder Nach dem Schlimmen folgt das Gute [Harlekýn na katafalku aneb Po nesnázích přichází štěstí; scénář A. Baumann, h: W. Müller, 1784]. Množství proměn, které vyžadoval děj, vypovídá o péči, jakou divadlo výtvarné složce inscenací věnovalo (pokoj, město, lesní krajina se starou budovou, krajina s vodním mlýnem, zahrada se sochou a ovocným stromem, pokoj s knihovnou, ale také dekorace z exotických prostředí s pyramidami, mauzoleem apod.). Další nové dekorace, zahrnující také efektní přímořskou krajinu se skalami, byly vytvořeny pro „pantomimicko-heroický“ balet týchž autorů Gandalin und Roxane, oder Durch standhafte Liebe wird oft ein Herz besiegt [Gandalin a Roxana aneb Stálá láska si srdce často získá, 1784]. Scénograficky pozoruhodné bylo zřejmě i uvedení opery → Ch. W. Glucka Orpheus und Euridice (1779), obsahující např. podsvětní scénu s tancem Fúrií. Byla vybavena dekorací temné jeskyně zahalené hustým kouřem s probleskujícími plameny a převoznickou bárkou. S. dekorace i zcela nové kostýmy ohlašovalo také libreto historické opery → I. Holzbauera Günther von Schwarzburg (1783) s bitevními scénami před branami Frankfurtu a přechodem vojska přes řeku Mohan. Za Bergobzoomovy éry dřevěná budova na Zelném trhu vyhořela poprvé 1785, na jejím místě bylo však ještě téhož roku postaveno nové, velké a komfortní divadlo, které S. znovu opatřil obsáhlým dekoračním fundem. Podpora zemských stavů dovolila pořídit honosnou garderobu, objednanou z Vídně, a osvítit hlediště patnácti lustry. Po dalším požáru v lednu 1786 vznikla nová stavba s 1200 diváckými místy, otevřená na podzim téhož roku. S. se stal opět tvůrcem scénických návrhů a nejspíše i samotného souboru dekorací. Pravděpodobně z této kolekce pochází osm zachovaných návrhů v podobě detailně propracovaných a autorem signovaných kreseb (rozměry přibližně 300×500). Podle číslování v záhlaví každého z návrhů lze usuzovat, že soubor musel být opět poměrně rozsáhlý, neboť posledním číslem zlomku je 19, které řadu původně zřejmě neuzavíralo.

Z hlediska zobrazených scénických prostředí představuje soubor reprezentativní vzorek prospektových dekorací (někde s bočními ku­lisami), čítající selskou světnici, dva různé ­žaláře, ulici, měšťanský a palácový pokoj, zámeckou zahradu, palácový sál. Lavírované ­perokresby se nijak nevymykají dobovému klasicistnímu stylu. Vycházejí z kánonů, nastolených italskou renesanční scénografií, na niž navázal barokní dekorační systém. Základem je přísně lineární, centrální úběžníková perspektiva, jejíž věcnosti a názornosti S. podřídil svůj styl. Pojetí honosné zámecké zahrady je sice oproti jiným návrhům vzletnější a zdobnější a prozrazuje vliv → G. Galli-Bibieny, obecně ale zaznamenáváme zřejmou snahu potlačit malířské postupy, soustředit se cele na architektonickou stránku a ctít tak antické a renesanční vzory. S. propracoval detailně každý segment, jako např. „korintské“ hlavice sloupů v palácovém sále, množství zdobných prvků v palácovém pokoji, pilastry sloupů se skulpturami ženských postav v zámecké zahradě či drobné doplňky selské světnice. Přesto se vždy jedná o sevřený, neroztříštěný, logický a srozumitelný celek, prozrazující S. smysl pro funkčnost a rytmus (kompozičně vyvážené návrhy žalářů, resp. jejich „exteriérů“ s nezbytným žalářovým obloukem, ale také s různě lomenými dílčími oblouky – gotickým, románským apod.). Z kolekce se vymyká kresba č. 5 s popiskem „Strada“ [Ulice]. Celková dekorace je navržena jako prostorová dispozice scény. Po obou stranách jeviště S. znázornil čtyři páry bočních kulis měšťanských domů a v centru zadního prospektu, na rastru pomocné čtvercové sítě vyznačující měřítko, architekturu paláce. Barevná škála S. kreseb je velice střídmá a jemná, podrobená pečlivému výběru a požadavku názornosti. Pohybuje se v rozmezí dvou až tří barevných odstínů, zejména okrové a modré. Co do rozpětí, množství a relativní kompletnosti byl soubor dekorací nepochybně srovnatelný se soudobými pražskými divadly. Stylově lze podobné rysy najít v dekorační tvorbě S. vrstevníka → J. Platzera, zejména ve vzhledově neokázalém souboru dekorací z litomyšlského zámku (markantně se tyto paralely projevují např. v pojetí selské světnice). Platzer byl však odvážnější v užití vzdušné perspektivy i malířských výrazových prostředků, jeho kresba působí uvolněněji. Podobnosti nalézáme i v díle mladšího T. Mössnera, což svědčí o pevně zažitých kánonech, přežívajících v tomto oboru ještě hluboko do 19. stol. Ne vždy má S. potřebu překlenout architekturu obloukem, a tak ji výtvarně „uzavřít“, jako to činili malíři druhé poloviny 19. stol. (J. Macourek, E. Herold apod.).

Z téhož období jako výše uvedené dekorační návrhy pocházela i S. nedochovaná opona, jejíž podrobný popis, včetně zdůraznění zásluh S. jako tvůrce této alegorické malby i ostatních dobře navržených a skvěle realizovaných dekorací, byl publikován v Gothajském divadelním kalendáři na rok 1787 (⇒ GTK 1787). Námětově a motivicky šlo o dílo vzletné a oslavné, nesené v duchu klasicistního obdivu k antice. Zároveň to byla typická práce, jejíž obsah a styl se zcela podřídil dobovému úzu. Horní část opony zobrazovala božstva pohanského starověku. Markrabství moravské v podobě ochranitelky Múz S. nakreslil ve společnosti bohyň Pallas Athény, Vesty a Ceres, podporovaných Martem a Plutonem, a symbolizujících lásku k vlasti, moudrost, pravdu, zdar, sílu a přetrvání. Tento obraz byl holdem obyvatel Brna zemským stavům, díky jejichž podpoře divadlo znovu „povstalo z popela“. Tři géniové vyprazdňovali nad divadlem roh hojnosti, a naznačovali tak šlechetnou štědrost, která nešetřila cennými investicemi. V nejspodnější části opony bylo vidět římský amfiteátr, v němž se odehrával zápas gladiátorů. Saturnus v podobě okřídleného starce jako alegorie Času seděl a popisoval tyto nemravné a pro lidstvo nepřípustné starověké hry. Alegorická postava Básnictví s vavřínem na hlavě, s knihou a citarou v ruce (symboly dramatu a zpěvohry), vybízela Čas, aby pro potomstvo raději vylíčil ušlechtilé divadelní umění „osvícené současnosti“. Ukazovala mu chrám slávy, do něhož strážný duch Moravy uváděl samotné Herectví. V průhledech architektury bylo možno v dálce spatřit Parnas, odkud okřídlený Pegas, pod jehož kopytem vytryskl pramen řeky Hippokréné, směřoval do chrámu slávy. Podél toku Hippokréné bylo zobrazeno sedm druhů umění při práci s nástroji, jež se vztahovaly k divadlu a dramatu. Napravo od této skupiny se nacházela Sfinga. Její vlídná ženská tvář symbolizovala povznášející pocity z umění a její ostré drápy zároveň sílu, s níž umění pronikalo do lidských srdcí. Hlavu Sfingy zdobila květinovým věncem postava Chlapce, připomínající přízeň publika, která bude bezpochyby doprovázet všechny kvalitní výkony umělců zdejšího jeviště.

S. malířská tvorba vycházela z tradic barokní malby, která na Moravě prostřednictvím blízké vídeňské Akademie získala příznačné rysy a do značné míry jednotný styl, charakterizovaný prostoupením vlivů italských (Tiepolovy vzdušné malby) a zaalpských (jasná, expresivnější barevnost) s francouzskou rokokovou malbou. S. malířský rukopis stavěl na měkkých formách a na účinku temnosvitu. ­Projevovaly se v něm ovšem už klasicistní tendence: malba postrádala barokní extatičnost a afektovanost, ve výrazu byla asketičtější, melancholičtější, spěla více k intimnosti a meditativnosti. S. práce pro brněnské divadlo představovaly specifickou etapu klasicistní moravské scénografie, která koncem 18. stol. zejména jeho zásluhou dosáhla nebývalého rozmachu a umělecké vytříbenosti. Jako všestranný výtvarník s kultivovaným malířským rukopisem a vzděláním skloubil ve své práci hlubokou znalost antického a renesančního výtvarného umění s barokní tradicí a svým jemným, citlivým i přesným projevem výrazně ovlivnil tvář moravského divadelnictví druhé poloviny 18. stol. Jeho působení se proto v mnohých ohledech jeví jako srovnatelné s působením J. Platzera v Čechách.

Prameny a literatura

SOA Zámrsk, matrika narozených farního úřadu Opočno, sign. 120–1, fol. 112v/pag. 220 (narození S.); AMB, matrika oddaných fary u sv. Jakuba v Brně, sign. 1/41, s. 453 (sňatek); sign. 1/19, s. 424, 479, 519 (narození dětí); matrika narozených fary u sv. Janů (u minoritů) v Brně, sign. 3/1, s. 43, 78 (narození dětí); Wiener Stadt- und Landesarchiv, Verlassenschaftsabhandlungen (Sperrs-Relationen): Switil Joseph, Katharina, Franziska; Totenbeschauprotokolle: Switil Joseph, Katharina, Franziska; ­Wiener Stadt- und Landesbi­bliothek, Handschriftensammlung, sign. 51.926 I b – W. Müller: Kay. Königl. Privilegirtes Theater in der Leopoldstadt in Wien… [1781–1830], rkp. (datum vídeňského angažmá S., dle sdělení H. Reitterera); Muzeum města Brna, fond Brno, divadlo Reduta, inv. č. 4035–4042: soubor S. scénických návrhů; MZA, fond G 12, sign. 1–34 – J. P. Cerroni: Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren und dem österreichischen Schlesien (1807), fol. 124, 275; AMB, fond Knihovna hrabat Mitrovských, sign. 784, přív.: Gandalin und Roxane…, Brünn 1784; sign. 4056: Orpheus und Euridice…, Brünn [1779]; MZK, fond Rajhrad, sign. R T. II. c. 48, přív. 20: Harlekin auf dem Parade Beth… [Brno 1784]; NMk, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín, sign. 470, přív. 7: Günther von Schwarzburg…, Brünn 1782. • GTK 1778, s. 201; 1782, s. 252; 1784, s. 234; 1790, s. 105; 1791, s. 203; Kleines Neujahrsge­schenk oder: Brünner Theater-Taschenbuch… seit Ostern 1784 bis zum ersten Jenner 1785, Brünn [1785], s. 8; B* [Bergobzoom?]: Beschreibung des ersten Vorhangs des neu erbauten Brünner Theaters, GTK 1787, s. 112–114; Theaterspiegel aller Trauer- Schau- Lust- Sing- und Nachspielen, Balleten und Nebenvorstellungen… vom 2ten November 1786 bis Ende Karneval den 5ten Hornung 1788, Brünn 1788, s. 13; Theater-Kalender / Taschenbuch fürs Theater (Mannheim) 1, 1795, odd. 2, s. 75n.; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 616–620 (Vom Brünner Theater); E. Hawlik: Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste in Markgrafthume Mähren, Brünn 1839, s. 11, 56; G. Wolny: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften II/1, Brünn 1856, s. 16, 256, 328; J. Kollár: Cestopis prvý III (Slovník slavjanských umělcův – I. Malíři a kresliči), Praha 1862, s. 404; A. Rille: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Oesterreichs. Die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734–1884), Brünn 1885, s. 50; Ferdinand Raimund als Schauspieler II, ed. F. Hadamowsky, Wien 1925, s. 971, 977 (F. Raimund: Sämtliche Schriften 5); B. Samek: Počátky dějin umění na Moravě, Umění 32, 1984, s. 97–112 + Umělecké památky Moravy a Slezska I, Praha 1994, s. 232; II, s. 451; L. Slavíček: Martin Knoller a jeho obrazy v českých sbírkách: glosy a addenda, SPFFBU 1993–95, F 37–39, s. 149–163; J. Kroupa: „Société patriotique de Hessen-Hombourg“ v Brně, Časopis Matice moravské (Brno) 113, 1994, s. 139, 142n.; V. Ptáčková: Scénografie klasicismu: Brno, Dějiny českého výtvarného umění III/1, ed. T. Petrasová–H. Lorenzová, Praha 2000, s. 252–254; M. Havlíčková: Johann Baptist Bergobzoom a jeho program Národního divadla v Brně, SPFFBU 2001, Q 4, s. 21–30. • Nagler, Saur Künstlerlexikon, Thieme–Becker, Toman, Vondráček I, Wurmová, Wurzbach

Jakub
Jakob
Johann

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 588–593
Autor: Věra Velemanová