Plumlovský, Ignác: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:02

Řeholním jménem P. Alanus. – Pocházel z rodiny přerovských starousedlíků, otce Jana a matky Marianny, jeho děd tu provozoval provaznictví už 1657 a byl majitelem výčepního domu na předměstí. P. vstoupil do kláštera cisterciáků na Velehradě, řeholní sliby složil 17. 12. 1724, na kněze byl vysvěcen 3. 6. 1730. Úspěšně se uplatňoval jako kazatel. Pro neshody s opatem J. Malým pro jeho praxi v přijímání noviců byl P. přidělen správci opatství v Pastuchově v Uhrách. V tamějším klášteře, zničeném Turky a obnovovaném s pomocí kláštera velehradského, zemřel a je tam i pochován.

P. byl jedním z tvůrců hanáckých zpěvoher, je znám i jako autor latinské duchovní hry a pastorel s českým textem. Jeho hudební tvorba se nedochovala v notových zápisech, a tak u některých děl nelze autorství s jistotou potvrdit. Nejstarším známým dramatickým textem P., který vznikl za pobytu na Velehradě, je latinské libreto duchovní hudebnědramatické skladby Opera Tragica… in honorem Dei in carne patientis [Tragická opera… ke cti Boha trpěvšího na těle], vytvořené a provedené 1728 na Velehradě zřejmě ve funkci pašijového oratoria, v níž účinkují tři alegorické postavy, Amor patiens (Láska trpící), Anima compa­tiens (Spolutrpící duše), Genius coelestis (Nebeský génius), a sbor.

P. je důvodně připisováno také autorství skladeb, jejichž vznik a provádění souviselo se slavnostními příležitostmi v dějinách premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce na přelomu čtyřicátých a padesátých let 18. stol., kde býval častým a váženým hostem. V diáriu kanonie stojí 26. 10. 1747, že „alumni provedli po večeři hanáckou operu, složenou od P. Alana, řeholníka velehradského“, v květnu 1750 je P. při příležitosti své třídenní návštěvy charakterizován v diáriu jako „hudebník, zkušený zejména ve skládání hanáckých oper“. Jednou z jeho zpěvoher mohla být blíže neznámá „valašská nebo hanácká pastorální opera“, kterou na Hradisku vyslechla Marie Terezie se svým doprovodem už 20. 1. 1745 (⇒ Grossegger 1987).

1747 byla alumny kláštera provedena zřejmě zpěvohra Pargamotéka, opakovaná 9. 1. a 18. 6. 1748 (v posledním případě za přítomnosti Marie Terezie a Františka Lotrinského) a dochovaná anonymně pouze v opisu libreta (1747), v němž se naivně humorným způsobem obhajuje pragmatická sankce a legitimita vlády Marie Terezie. Zdrojem komediálního pojednání jsou prostí lidé a selské prostředí (čtyři hanáčtí purkmistři vyslaní Marií Terezií k evropským panovníkům předvádějí po návratu svou neschopnost diplomaticky jednat), zároveň se však terčem satiry stávají amorální způsoby cizích dvorů, jejichž vylíčení má panovnici přimět, aby v budoucnu spoléhala raději jen na své spolehlivé moravské poddané. Zpěvohru i doprovodné tance provedli v hanáckých krojích klášterní úředníci a jejich manželky spolu se studenty a písaři. Část latinského nadpisu dochovaného textu („autor poësis et musicae utriusque hanaticae est notus in Iudaea eius“) podporuje hypotézu P. autorství hudby i textu („autor hanáckých veršů i hudby je ve své Judei znám“). Podle zmínek v libretu byla Pargamotéka hudebně bohatě vybavena. Dvoudílná kompozice členěná na jednotlivé scény, obsahuje 15 recitativů, 11 árií a tři ansámbly (chorus); první z nich stojí na počátku hry ve funkci prologu. Každý díl je uveden instrumentální předehrou (prelusio).

V květnu 1750 byl P. požádán, aby k nadcházejícímu 600. výročí převzetí původní benediktinské fundace Klášterní Hradisko premonstrátským řádem a založení kláštera v příštím roce složil „operu ve svém hanáckém stylu“. Slavnosti se odehrály v průběhu symbolických šesti dnů na přelomu srpna a září 1751 a P. „hanácká opera veselého rázu“, k níž byla vytištěna latinská periocha (Magna saecula Gradicena…), byla předvedena předposlední den večer 2. 9. v divadle v konventní zahradě, které vzniklo přebudováním letní jídelny. Jednalo se zřejmě o skladbu známou pod názvem Gront a puvod plesáni hanáckýho, není však jisté, zda P. vytvořil hudbu i libreto (dříve údajně v muzeu ve Vysokém Mýtě, dnes nezvěstné).

Dalším předpokládaným P. dílem je hanácká zpěvohra Kterak Landebork od Prahe z Královstvi českeho, ani nepškna boďte s Bohem, hébal… (1757/58) s tématem odvodu hanáckého synka k pruskému vojsku a jeho návratu domů po „Brandenburkově“ porážce. Dochovala se i s hudbou velmi prostého výrazu, jež se blíží hudbě lidové. P. skladatelský podíl na této skladbě byl ovšem zpochybněn a je přisuzován → J. Schreierovi, jehož kompozičnímu stylu odpovídá (⇒ Malý 1991).

V textech P. zpěvoher včetně Landeborka byly však nalezeny přesvědčivé shody (⇒ Petrů 1985, 2000), které hypotézu jeho autorství posilují. Kromě stylizované podoby hanáckého dialektu, společné i dalším hanáckým zpěvohrám (→ J. Bulín), P. s oblibou využíval slovních hříček a jazykové komiky (komolení cizích slov, vlastních jmen, jazykové novotvary). Jeho texty jsou vázány na soudobé politické a vojenské události, o jejichž průběhu byl P. podrobně informován (pragmatická sankce, války o dědictví rakouské, sedmiletá válka); dešifrace narážek umožňuje zpřesnění datace vzniku libret. Kromě komediální vrstvy obsahují P. texty i chválu Hanáků a jejich morálních hodnot.

Novodobá inscenace zpěvohry Landebork nastudovaná studenty Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se uskutečnila v Příkazech 15. 6. 1996.

Edice

A. Breitenbacher: Hanácká opera z roku 1747, Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 45, 1932, s. 165–184 (Pargamotéka); Copak to ale za mozeka hraje?, ed. E. Petrů, Ostrava 1985, s. 34–62 (Pargamotéka), s. 63–83 (Landebork); J. Oppeltová: Barokní slavnosti v premonstrátské kanonii Klášterní Hradisko u Olomouce ve světle klášterních diárií, dipl. práce, MU Brno 1994 (ed. a překlad synopse Magna saecula Gradicena).

Prameny a literatura

VKOL, sign. 33493: Opera tragica, quam in honorem Dei in carne patientis fecit religiosus frater Alanus Plumlovský Sacr. Ord. Cisterc. Monasterii in Wellehradio professus [1728], rkp. libreto; MZA, fond E 55 (Premonstráti Klášterní Hradisko), sign. II 29 (diarium kanonie, ⇒ Oppeltová 1999); VKOL, sign. M-II-257, přív. 13: Magna saecula Gradicena in scenam pleno choro data sub exortis sexti saeculi solemniis a iuventute de Hana, latinská synopse k hanácké zpěvohře, provedené 2. 9. 1751; Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži – hudební archiv, sign. A 4981 (ve vlastnictví Arcibiskupství olomouckého): Opera sanCtIonis pragMatICae… Pargamotéka (rkp. libreto z bývalé piaristické koleje u sv. Jana v Kroměříži [chronogram 1747]); MZA, fond G 11, sign. 982: Kterak Landebork od Prahe z královstvi českeho… hébal, rkp. vokálních a instrumentálních hlasů, zasláno z Kojetína do tzv. Guberniální sbírky (1819). • K. Kyas: Autor hanácké zpěvohry, Řád 8, 1942, s. 479–481 + Druhá hanácká opera, 9, 1943, s. 373–375 + Opera Tragica P. A. P., 10, 1944, s. 162n.; T. Straková: Kvasický inventář z r. 1757, Časopis Moravského musea (Brno) 38, 1953, vědy společenské, s. 129, 149; J. Němeček: Zpěvy XVII. a XVIII. století, Praha 1956, s. 238–240; J. Trojan: České zpěvohry 18. století, Brno 1981, s. 2n., 12–19; E. Gross­egger: Theater, Feste und Feiern zur Zeit Maria Theresias 1742–76, Wien 1987, s. 38, 79; E. Petrů: Klášter Hradisko a hanácké zpěvohry, Historická Olomouc, sv. 10, ed. M. Togner, Olomouc 1995, s. 35–40 + Hanácké zpěvohry, DR 11, 2000, č. 3, s. 86n. (Základní pojmy divadla, ed. P. Pavlovský, 2004, s. 106); F. Malý: Šest zpěvoher hledá autora, Opus musicum ­(Brno) 23, 1991, s. 165–176; J. Oppeltová: Annus iubilaeus gradicensis aneb slavnost šestistého výročí příchodu premonstrátů na Klášterní Hradisko u Olomouce v roce 1751, Nový Mars Moravicus aneb sborník příspěvků, jež věnovali Prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé, ed. B. Chocholáč–L. Jan–T. Knoz, Brno 1999, s. 195n.; J. Sehnal–J. Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě, ­Brno 2001, s. 120; J. Fiala: Dobové české slovesné reflexe slezských válek, Olomouc 2001; J. Linka: Musae inter arma, Česká literatura 51, 2003, s. 601–605; viz Edice. • ČHS, DČD I

P. Alanus

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 466–468
Autor: Jan Trojan