Petzold, Johann Valentin: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:02

Uváděn též jako Betzold. – Největší část P. herecké dráhy byla spjata s eggenberským divadlem v Českém Krumlově, do jehož souboru byl angažován 1. 1. 1677, existuje však domněnka, že byl ve službách Eggenberků již ve Štýrsku. Ve vlastním veršovaném životopisu, připojeném k jeho poslednímu vydanému spisku z 1719 (resp. 1720), naznačuje, že už záhy vedl potulný život, ale konkrétní fakta z doby před českokrumlovským angažmá neuvádí. V Českém Krumlově, kde vlastnil dům, se 1678 oženil s měšťanskou dcerou Julianou Ernestinou Schreiberovou. Jeho druhá manželka se jmenovala Anna Marie (sňatek před 1705). V souboru měl poněkud výlučné postavení, neboť zřejmě působil také jako osobní šašek knížete → Jana Kristiána Eggenberka. Kníže jej uvolňoval pro občasná pohostinská vystoupení u císařského dvora nebo na zámcích spřátelených rodů. Jen tak mohl P., jak se o tom ve svém životopise zmiňuje, bavit tři císaře (Leopolda I., Josefa I. a Karla VI.; prvního z nich v době svého českokrumlovského působení). 1685 účinkoval měsíc u knížete Esterházyho a stejnou dobu u bratra knížete Eggenberka ve Štýrském Hradci. V březnu 1690 pobýval u nezjištěné společnosti v Německu, kde se zadlužil a nemohl se vrátit bez zaplacení. Ač se tehdy krumlovský kníže už chystal soubor propustit, prokázal P. přízeň a na rozdíl od ostatních členů souboru mu přiznal doživotní rentu. Po propuštění Eggenberských komediantů 1691 nebyla P. cesta vždy souběžná s jejich itinerářem. Pobýval s nimi 1696 v Norimberku, avšak do Augsburgu je nenásledoval. Přešel k jiné společnosti do Mnichova (v úvahu připadá → J. Kuhlmann, který tam hrál od 1695 a kterého eggenberští herci poznali jako vážného konkurenta již v Praze 1693). Opětné setkání P. s Eggenberskými komedianty je možno předpokládat nejpozději 1699, kdy účinkovali ve Vídni a kdy zde zároveň vyšel jeden z P. spisů, gratulační báseň ke svatbě Marie Františky Schwarzenberkové s Carlem Egonem Fürstenberkem. Pak jeho stopa na čas mizí. Snad do této doby spadá P. pobyt na drážďanském dvoře polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného, na který P. rovněž vzpomíná ve svém životopise (pokud k němu nedošlo už v době Augustova nástupu na trůn 1694, kdy P. v Drážďanech vydal spisek Nichts Vor Etwas), nebo jeho další účinkování u vídeňského dvora. Místa vydání P. ­dalších spisků ukazují na jeho pobyty v Norimberku 1694 a v Linci 1704. Stárnoucího P. do svého nového souboru mohl přijmout 1708 → J. C. Samenhammer a po něm → H. Rademin. Nasvědčuje tomu jednak fakt, že komický typ Kiliana Brustflecka, jehož byl P. autorem, se 1713 objevuje v Praze v souboru → A. J. Geiß­lera a H. Rademina jako postava v dohrách s živými herci k jejich tehdejšímu loutkářském repertoáru, jednak vydání dalšího P. humoristického spisku v Lipsku 1715 v době, kdy tu Geißler a Rademin hráli. Podle vlastního životopisu se P. 1719 odebral na odpočinek. Zmínka o tom, že chce konec svého života zasvětit Bohu, nevylučuje odchod do některého kláštera. 16. 1. 1722 však již ovdovělá druhá manželka P. prodávala jejich krumlovský dům (⇒ Rudin 1996).

P. vytvořil nový typ komické postavy nazvané Kilian Brustfleck. Tradičního Pickelheringa anglických komediantů oblékl do salcburského selského šatu se špičatým kloboukem a vyzbrojil sukovicí. Toto pojetí do jisté míry předjímalo pozdějšího Hanswursta → J. A. Stranitzkého, P. typ působil však zemitěji a postrádal komediantské nadlehčení. Příznačná pro něj byla např. naturalistická sukovice oproti Hanswurstově harlekýnské plácačce. Ženskou protihráčkou, tvořící s Kilianem Brustfleckem komickou selskou dvojici, byla P. první manželka Juliana. P. byl díky svému oboru předurčen ke komickým rolím selského typu v hauptakcích (tradičního Pickelheringa měl soubor v → J. G. Göttnerovi) a jistě i v dohrách.

P. získal proslulost na městských scénách i ve dvorských rezidencích v celé středoevropské oblasti. V tomto prostoru zřetelně zasáhl do vývoje komických jevištních postav. Typ Kiliana Brustflecka se po jeho smrti stal literárním pojmem a objevoval se po další desetiletí v řadě nových komedií; ještě v Goethově frašce Hanswursts Hochzeit [Hanswurstova svatba] vystupoval jako Hanswurstův poručník.

Prameny a literatura

SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov: fond Velkostatek Český Krumlov (⇒ Záloha 1986); matriky Český Krumlov (⇒ Navrátil 1968); T. Wagner, Kurze baugeschichtliche Studie über das Schloß in Krumau, rkp. (přiloženy zlomky z nepublikovaného druhého dílu Soupisu památek historických a uměleckých politického okresu krumlovského od F. Mareše, mj. Ulice Turkowitzerova – údaj o P. krumlovském domě); nesign. mědirytina s podtitulkem Johann Valentin Pezold, Bürger von Krumau, fürstl. Eggenbergischer Hofschauspieler als Komödiant „der agirende Bauer Kilian Brustfleck“ genannt. In Steiermark 30 jahre, alt 66 Jahre, 1714 (⇒ Rudin 1996); NA, Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, inv. č. 1193 (tisky): cedule k loutkové hře provedené ve Šporkově divadle v Praze 19. 4. 1713 (Hercule und Alceste, ⇒ DČD I); nesign. mezzotinta s podtitulkem Joannes Valentinus Pezoldt alias Kilian Brustfleck von Böhm. Crummau (připojeno k tisku Der gefangene Dienstbahre Und Blinde Cupido…, ⇒ DČD I, ⇒ Scherl 1999); GNM Nürnberg: E. Bäck, kolorovaná rytinová kopie téhož vyobrazení (obrácená zleva doprava), [Augsburg?, mezi 1716–20]; Österreichisches Theatermuseum Wien, sign. 810.411-C – J. V. Petzold: Der gefangene Dienstbahre Und Blinde Cupido…, [Wien] 1699 (⇒ Asper 1970); týž: Die Englische Roßen Auß Dem Harrachischen Garten…, Wien [1700] (svatební báseň ⇒ Neuhuber 2006); Universitätsbibliothek Halle: Angefangener, Und letzlich gut geendigter Wein=Krieg, … Nebenst beygedruckten Lebens=Lauff, oder Testament…, b. m. [chronogram: 1719] (⇒ Hartwig 1881); BSB München: Angefangener Und letzlich gut geendigter Wein=Krieg…, b. m., 1720 (⇒ Asper 1970). • W. Scherer: Aus ­Goethes Frühzeit, Quellen und Forschungen zur Sprach- und Culturgeschichte der germanischen Völker (Straßburg–London) 34, 1879, s. 122–125; O. Hartwig: Kilian Brustfleck, Archiv für Litteraturgeschichte (Leipzig) 10, 1881, s. 441–449; 11, 1882, s. 172n.; F. Menčík: Ueber Kilian Brustfleck, Mitteilungen des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen 31, 1893, s. 183–189; A. Kraus: Lustiges auf Altprager Bühnen, Hundert Türme, Prag 1929, s. 116n.; J. Port: Schwarzenberské zámecké divadlo na Krumlově, Ročenka Vlastivědné společnosti jihočeské 1929, České Budějovice 1930, s. 38; J. Záloha: První herecký soubor v českokrumlovském divadle, Dějiny a současnost 6, 1964, s. 33 + Divadelní život na českokrumlovském zámku v druhé polovině 17. století, Sborník Národního muzea v Praze, řada A (historie) 40, 1986, s. 53–79 + Zu den Anfängen der „Eggenbergischen Hofkomödianten“ in Böhmisch Krumau, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 265–269; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 181n., 362, obr. příl.; F. Navrátil: Herecká společnost na českokrumlovském zámku v 17. stol., Jihočeský sborník historický (České Budějovice) 37, 1968, s. 48n.; D. Ludvik: Die Eggenbergischen Hofkomödianten, Acta neophilologica (Ljubljana) 3, 1970, s. 65–92; H. G. Asper: Kilian Brustfleck alias J. V. P. und die Eggenbergischen ­Komödianten, Maske und Kothurn (Wien) 16, 1970, s. 20–25 + Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 33n.; R. Baravalle: Kilian Brustfleck, der erste deutsche Bauernkomiker, Blätter für Heimatkunde (Graz) 45, 1971, s. 9–30; B. Rudin: Das Fürstlich Eggenbergi­sche Hoftheater in Böhmisch Krumau (1676–91). Zur ästhetischen Allianz zwischen Wanderbühne und Hofkultur, Daphnis (Amsterdam) 25, 1996, s. 467–488 + Knížecí dvorské divadlo Eggenbergů v Českém Krumlově 1676–91, DR 8, 1997, č. 2, s. 12–20; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 21, 40, 200, 230; Ch. Neuhuber: Der Vormund des Hanswurst. Der Eggenbergische Hofkomödiant J. V. P. und sein Kilian Brustfleck, Daphnis (Amsterdam–New York) 35, 2006, seš. 1-2, s. 262n. • DČD I, Pies

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 453–455
Autor: Adolf Scherl