Mouřenín z Litomyšle, Tobiáš: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:01

O jeho rodině a vzdělání se nedochovaly žádné zprávy, sám se označoval za milovníka svobodných umění a byl spjat s prostředím vzdělaneckého měšťanstva v Praze. 1569–87 pracoval pravděpodobně ve staroměstské tiskárně B. Valdy, 1590 se jeho jméno objevuje v souvislosti se sňatkem s jakousi Alžbětou, kdy jej zmiňuje B. Jitčínský v oslavné písni. 1602 figuruje M. v soudních aktech procesu proti tiskaři S. Palmovi Močidlanskému. 1621 odešel M. jako protestant do bavorského exilu a naposledy je zmíněn ve sbírce protestantských písní J. Galliho Chrudimského (1625).

M. dílo tvoří převážně překlady a úpravy německých spisů nejrůznějšího zaměření, je však známo i několik jeho vlastních prací náboženského a moralistního obsahu. Dramatická tvorba představuje s ohledem na pozdější recepci nejvýznamnější část M. díla. Nejrozsáhlejší dramatickou skladbou je moralita Věk člověka (1604, původní tisk nedochován), adaptace německé předlohy J. Wickrama Die zehen Alter [Desatero věků, 1531], která vycházela ze staršího spisu P. Gengenbacha Zehn Alter dieser Welt [Desatero věků tohoto světa, 1511]. M. vzorem byl patrně i traktát B. Paprockého z Hlohol Třinácte tabulí věku lidského. Tato díla se opírala o dobově oblíbený fabulační postup rozdělení lidského života na několik fází, které jsou charakterizovány a hodnoceny. M. hra je uvozena sporem Poustevníka se „Světem, krásnou paní“ o to, zda člověk patří více Bohu či ďáblu. Následují dialogy Poustevníka s jednotlivými představiteli období lidského života (Dítě, Mládenec, Muž, Šedesátiletý ad.) a Poustevník se marně snaží odvrátit je od zatracení. Lítosti a zoufalství propadají teprve „Mrzák v devadesáti“ a „Kůže kostí ve stu“. V závěru vkládá Smrt lidskou duši do Ďáblových rukou. M. si při adaptaci Wickramova textu počínal značně samostatně. Redukoval trojici ďáblů na jednoho a naopak připsal postavu „Světa, krásné paní“. Text celkově rozšířil o téměř 600 veršů na 1604. Řadu stávajících dialogů a situací rozpracoval realistickým oživením charakteru postav a odkazy ke stavu soudobého světa a společnosti (opilství, zahálka, drahota, mor apod.). Oproti osmislabičnému verši předlohy zvolil M. jedenáctislabičný, který byl v tehdejší české dramatické produkci již poměrně hojně užíván, např. → M. Konáčem z Hodiškova, → P. Kyrmezerem nebo → Š. Lomnickým z Budče. Přítomnost postavy Herolta (hlasatele), jeho oslovování publika a scénické poznámky, předepisující akci nebo herecký výraz, svědčí o tom, že hra mohla být inscenována.

Další dramatický text s názvem Historia kratochvilná o jednom selském pacholku… (1604, původní vydání nedochováno) byl složen podle německé epické předlohy D. Albrechta Eine kurtzweile Historia, welche sich hat zugetragen… [Kratochvilná historie, která se stala…, 1599]. V M. verzi se pacholek vydává na vandr do světa a od neznámého pocestného dostane kouzelné housle, které použije proti lichvářskému Židovi. Vláká ho do trní, začne hrát a kouzlo donutí Žida v trní tancovat. Pacholek je udán rychtáři a odsouzen k smrti. Pod šibenicí však znovu užije kouzelných houslí a hraje na ně tak dlouho, až mu vyčerpaný rychtář dá svobodu a slíbí potrestat Žida. M. úmyslem zjevně nebyla dramatizace epického textu v pravém slova smyslu. Předlohu převedl do dialogické formy za použití osmislabičného verše, avšak bez dalších náležitostí anticipujících možné jevištní provedení. Významnou změnou je oproti předloze záměna původní postavy mnicha za lichvářského Žida, proti němuž autor namířil moralistickou tendenci díla. Jako knížka lidového čtení byla Historia kratochvilná později ještě jedenáctkrát vydána tiskem (naposledy 1877). Jsou známy dvě redakce textu. V druhé, rozsáhlejší, s názvem Směšný příběh o jednom selském pacholku, v krátké rytmy uvedený… (dochovaný tisk 1786), zůstává hlavní dějová linie zachována, některé scény jsou vylíčeny podrobněji, je zvýrazněno pejorativní pojetí Žida a sociální apel skladby (satira na úplatné soudce). Historia kratochvilná a její druhá redakce měla patrně vliv na rozvinutí domácí tradice oblíbených her s motivy kouzelných hudebních nástrojů.

Spolu s Historií kratochvilnou byla vydávána také krátká samostatná komedie, později označovaná jako Vejstupný syn. Pojednává o rozmařilém a zahálčivém měšťanském synku Ruprechtovi, který zlehčuje rady svého otce a odchází s pochlebníkem Ramínkem do hospody, kde ho však „pěkné panny“ okradou. Ruprecht se poté vrací kajícně k otci. Text hry je parafrází biblického příběhu o marnotratném synovi, ambicí autora však bylo především vykreslit na malé ploše (144 v.) soudobé komické lidové typy v jednoduchých groteskních situacích. M. tuto hru vytvořil patrně bez přímého vlivu cizí předlohy. Ironickým pohledem na lidové prostředí, drastickou komikou, jazykovými prostředky i formálními náležitostmi (rozdělení na „akty“) patří Vejstupný syn ke vzdělanecké masopustní produkci, podobně jako anonymní → Selský masopust nebo intermedia → F. V. Kocmánka. Hra je psána osmislabičným, sdruženě rýmovaným veršem. Podobně jako u Historie kratochvilné je k dispozici i druhá redakce textu z 1786 pod názvem Komedie o jednom zhejralém synu. V její první části jsou rozšířeny a pozměněny některé repliky, zatímco celá druhá část je převedena do krátkého narativního útvaru. Text využil pro kompozici jednoaktové opery Vejstupný syn skladatel T. Hála. Premiéra se uskutečnila v režii T. Šimerdy 17. 5. 1983 ve foyeru AMU v pražském Rudolfinu.

M. je pravděpodobně spolu s B. Paprockým z Hlohol autorem překladu polského satirického dialogu Vervas a Lupus (vydán též pod názvem Rozmlouvání o ženské chytrosti) M. Reje z Nagłowic. Jde o hospodský dialog několika osob, z nichž hlavní slovo má Lupus, který váhá, zda se má ženit, a Vervas, který ho k ženitbě pobízí. Vervas postupně navrhne Lupusovi množství typů žen, Lupus však považuje každou ženu za ničemnou. Dialog neobsahuje žádné známky inscenačního záměru, pouze úvodní shrnutí děje je uvozeno označením „actores“ (herci, účinkující). Poměrně rozsáhlý dialog (768 v.) je psán obvyklým osmislabičným, sdruženě rýmovaným veršem. Text je typickým příkladem dobové dialogické a dramatické produkce, která spojovala mravokárné hledisko s komikou lidového prostředí (např. → Tragedie neb Hra žebračí).

Edice

Č. Zíbrt: Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895, s. 91–93 (Vervas a Lupus), s. 205–217 (Historia kratochvilná…) + Tobiáše Mouřenína „Věk člověka“ r. 1604, Český lid 13, 1904, s. 337–354, 390–405, 454–469 + Tobiáše Mouřenína hra „Vejstupný syn“ 1604, tamtéž 19, 1910, s. 442–444; Staročeské drama, ed. J. Hrabák, Praha 1950, s. 191–197 (Vejstupný syn); Starší české drama, ed. M. Kopecký, Brno 1981, s. 178–182 (Vejstupný syn); České humanistické drama, ed. M. Kopecký, Praha 1986, s. 245–263 (Historia kratochvilná…), s. 265–272 (Vejstupný syn); T. M. z L.: Veršovaná tvorba, ed. M. Kopecký, Praha 1995, s. (5–32), 33–83 (Věk člověka), s. 84–103, 235–256 (Historia kratochvilná…), s. 104–109, 257–261 (Vejstupný syn), s. 211–234 (Vervas a Lupus).

Prameny a literatura

NMk, sign. 27 D 27: Věk člověka…, Kutná Hora 1723, neúplné; sign. 27 E 33: Historia kratochvilná o jednom selském pacholku, kterak u sedláka za tři groše tři léta sloužil, co potom za ně sobě koupil a zjednal. A o poběhlém židu, který před morem utekl, jak ho ten pacholek do hustého trní přivedl, že v něm nahý tancovati musil a hrozně se po všem těle zdrápal. Přidaná jest k ní nazad pěkná komedie v čtyrech osobách [Vejstupný syn], Olomouc 1679; sign. 27 F 22: [Vervas a Lupus]; ve všech případech uvedeny nejstarší datované tisky, další prameny ⇒ Knihopis, doplňuje ⇒ Kopecký 1995. • Č. Zíbrt: Staročeské divadlo o čarovných housličkách T. M. z roku 1604 v Kazani, Národní politika 22. 4. 1914; J. Hei­denreich: Rejův „Vervas a Lupus“. Příspěvek k literárním stykům česko-polským, Časopis Matice moravské (Brno) 49, 1925, s. 384–400; M. Kopecký: K M. Historii o jednom selském pacholku, SPFFBU 1955, D 2, s. 86–102 + Problematika tvorby T. M., SPFFBU 1991, D 38, s. 131–139; F. Baťha: Dva dokumenty k historii počátků českého divadla v Praze, Divadlo 9, 1958, s. 755; L. Veselá-Prudková: Židé a česká společnost v zrcadle literatury, Praha [2003], s. 99n.; viz Edice. • DČD I, LČL

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 413–416
Autor: Milena Cesnaková, Ondřej Hučín