Mingotti, Angelo: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:01

Starší z bratrů M., kteří se jako italští operní podnikatelé proslavili v zaalpských zemích. Nejstaršími doklady o existenci M. operní společnosti jsou libreta oper Arsace (h: M. Gasparini, l: A. Salvi) a Ariodante (h: C. F. Pollarolo?, l: Salvi), inscenovaných 1731 ve Vicenze. Ve střední Evropě se první mingottiovská stagio­na zformovala v českých zemích odštěpením části pražské operní společnosti → A. Denzia, kterou v době jeho finančních potíží odvedl M. do Brna s vyhlídkou na možnost lepšího zajištění (1732). V žádosti o povolení divadelních produkcí uvedl, že přichází z Prahy. Informace o zaalpském divadelním provozu získal pravděpodobně od zpěváků, s nimiž v Itálii začínal a kteří již měli za sebou zkušenosti z působení ve střední Evropě nebo přímo v Praze. Denzio tehdy přišel o několik zpěváků, např. G. Micheliho, C. Ramisovou, → C. Monti, → B. Caja, o skladatele A. Costantiniho a jeho manželku G. Spinolu-Costantini. O následných kontaktech svědčí pokračující přechody zpěváků mezi oběma společnostmi a přebírání repertoárových titulů. V Brně si M. nejprve pronajal a upravil někdejší stavovskou jízdárnu poblíž Brněnské brány (dnes křižovatka Pekařské a Husovy ulice u Šilingrova náměstí) a od listopadu 1733 hrál už v novém Divadle V taverně, postaveném na pozemku bývalé Malé taverny na Zelném trhu (v místech dnešní Reduty). Odešel po skončení zimní sezony 1735/36, kdy mu bylo na vlastní žádost městskou radou vystaveno vysvědčení o řádném chování.

Představení M. společnosti byla v Brně za vstupné veřejně přístupná a repertoár tvořily opery seria doplňované komickými intermezzy. Uváděno bylo pět až šest inscenací ročně. Řada členů společnosti se později uplatnila při operních produkcích na moravských šlechtických sídlech, např. zpěvák a skladatel G. N. Alberti v Holešově u hraběte → Františka Antonína Rottala. Inscenace a jejich obsazení lze určit podle libret, notové materiály se nedochovaly. Během brněnského působení uvedl M. do českých zemí poprvé opery B. Galuppiho (operu Argenide dokonce jako novinku do roka po jejím prvním uvedení v Benátkách 1733) a D. Sarriho. Některé tituly převzal z Denziova pražského repertoáru a inscenoval je s použitím stejných libret a v podobném obsazení, s výjimkou opery A. Costantiniho Gli amori amari [Hořkost v lásce] však s hudbou jiných skladatelů. K nejdiskutovanějším titulům M. brněnského repertoáru patří La pravità castigata [Potrestaná zkaženost, 1734], která bývala chybně považována za historicky první operu o Donu Giovannim (⇒ Kunze 1972, ⇒ Russell 1983). Ve skutečnosti se jednalo o operu, uvedenou už v Praze Denziem, a to v postním období 1730 jako „rappresentatione morale per musica“. Další proslavenou operou brněnského repertoá­ru, kterou M. patrně převzal od Denzia, byl Orlando furioso [Zuřivý Roland]. U některých árií této opery se předpokládá autorství → A. Vivaldiho, s nímž byli oba bratři M. pravděpodobně v osobním kontaktu.

Ve Štýrském Hradci působil M. ve spolupráci s bratrem → Pietrem M. a operní provoz tam od 1736 zajišťovali po deset let. Pietro začínal s bratrovou brněnskou společností, zatímco Angelo v Itálii angažoval pěvecké posily a posléze vznikly dvě společnosti, které si v tomto působišti vzájemně vypomáhaly a střídavě vyjížděly na paralelní stagiony. M. rozšířil na počátku čtyřicátých let 18. stol. oblast působení i na vzdálenější lokality (Lublaň, Hamburk). V této fázi se mingottiovský podnik stabilizoval po stránce repertoáru i obsazení.

V Praze realizoval M. dvakrát jarní sezonu, a to v letech 1745–46, v obou případech v rámci trasy Štýrský Hradec (karneval) – Praha – Lipsko (podzimní veletrh), kterou absolvoval se stejným složením společnosti. Shoda repertoáru hraného ve Štýrském Hradci a v Lipsku naznačuje, že i v Praze byly provedeny tytéž opery, které dokládají M. dramaturgickou vynalézavost. V první sezoně inscenoval poprvé v Praze opery buffy (ve Štýrském Hradci a Lipsku tehdy uvedl pasticcia Orazio, Fiammetta a buffu G. Latilly La finta cameriera [Domnělá komorná]). V následujícím roce naopak přivezl opery seria, jejichž prostřednictvím tu poprvé zazněla hudba → Ch. W. Glucka (jedno dějství z opery La finta schiàva [Domnělá otrokyně]) a J. A. Hasseho (La Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis]). Gluck později působil jako druhý kapelník společnosti Pietra M. Naposledy se jméno impresária M. objevuje ve dvou pražských libretech z 1760 (Demofoonte, La Semiramide riconosciuta), kdy v Divadle v Kotcích působil jako podnájemce → J. Kurtze se společností vynikajících pěvců (např. → A. M. Girelli, P. Tibaldi, R. Curioni).

Produkce mingottiovských operních společností spoluvytvářela evropský divadelní provoz více než 30 let, což v dobovém kontextu svědčí o jejich zcela mimořádné výkonnosti a stabilitě. Repertoárové novinky šířily rychle z Itálie na sever a do některých svých působišť uvedly italskou operu vůbec poprvé. Společnosti obvykle tvořilo šest zpěváků pro operu seria a komické duo pro intermezza. Zaměstnávaly řadu prominentních zpěváků (F. Cuzzoni, M. Pirckerová, R. Valentini-Mingotti, G. della Stella-Locatelli ad.) a skladatelů (Ch. W. Gluck, G. Sarti). I když se itinerář a dramaturgie obou bratrů v mnohém odlišovaly, v závěru kariéry shodně vyhledávali možnost působit ve hmotně lépe zajištěných dvorských službách, na rozdíl od svých počátků, kdy si pronajímali divadelní sály a městská divadla jako samostatní podnikatelé, což jim naopak umožňovalo prezentovat otevřenější dramaturgii, orientovanou na širší publikum. M. zřejmě opouštěl předvídavě svá působiště dříve, než se dostal do finančních ­potíží. Jeho dramaturgie byla odvážnější a ambicióznější, hlavně v oblasti opery buffy. Na rozdíl od svého bratra, který častěji uváděl pasticcia, preferoval M. opery jednoho skladatele.

Prameny a literatura

NA, ČG-Publ 1756–63, kniha 120–127, písmeno M, sign. B.11.52, B.11.55 (asi 1760), B.11.77 (asi 1763, týkalo se Karlových Varů), údaje z indexu, aktový materiál skartován; archiválie k M. působení v Brně ⇒ Sehnal 1974, ⇒ Batchvarova 1994; libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori, ⇒ Sehnal, ⇒ Batchvarova 1994, ⇒ Marx–Schröder 1995. • J. F. Schütze: Hamburgi­sche Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Lipsko 1975, s. 140, 193–207, 281–283; Teuber I 1883, s. 173–178, 181–190, 231–235; R. Haas: Beitrag zur Geschichte der Oper in Prag und Dresden, Neues Archiv für Sächsische Geschichte und Altertumskunde (Dresden) 37, Dresden 1916; E. H. Müller: A. und Pietro M., Dresden 1917 + Gluck und die Brüder Mingotti, Gluck-Jahrbuch (Leipzig) 3, 1917, s. 1–14; F. Reuter: Die Entwicklung der Leipziger, insbesondere italienischen Oper bis zum siebenjährigen Kriege, Zeitschrift für Musikwissenschaft (Leipzig) 5, 1922, s. 1–16; A. J. Hey: Das Mingottische Dezen­nium in Graz, dis., München 1923; V. Helfert: Opera o Donu Juanu v Brně roku 1734, Časopis Matice moravské (Brno) 41/42, 1917/18, s. 249–265; 43/44, 1919/20, s. 65–108; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 143–145; H. Fischer: Geschichte des Theaters in Graz von 1736 bis 1746, dis., Graz 1936; O. Wessely: Die mingottischen Opernunternehmungen in Österreich, Theater in Österreich (Notring-Jahrbuch), Wien 1965; C. Hálová-Jahodová: Reduta, Opus musicum (Brno) 2, 1970, s. 302–307; S. Kunze: Don Giovanni vor Mozart, München 1972, s. 25–29; J. Sehnal: Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, ed. E. Petrů–J. Stýskal, Praha 1974, s. 55–77; Ch. C. Russell: The First Don Giovanni Opera: „La pravità castigata“ by Eustachio Bambini, Mozart-Jahrbuch 1980–83, Kassel 1983, s. 385–392; T. Volek: Význam pražské operní tradice pro vznik Dona Giovanniho a Tita, Mozartovy opery pro Prahu, ed. V. Ptáčková, Praha 1991, s. 22–26 + Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 47, 51, 267; D. E. Freeman: Newly-Found Roots of the Don Juan Tradition in Opera: Antonio Denzio and Antonio Caldara’s „La pravità castigata“, Studi musicali (Firenze) 21, 1992, s. 115–157 + Orlando Furioso in the Bohemian Lands: was Vivaldi’s Music really used?, Informazioni e Studi vivaldiani (Milano) 14, 1993, s. 51–73 (výtah v češtině in Antonio Vivaldi: Orlando furioso, program Státní opery Praha, 2001, s. 28–38, přel. D. Hradecká); R. Batchvarova-­Schweitzer: The Mingotti Opera Company in Brno, Graz, Prague and Copenhagen, dipl. práce, FF UK Praha 1994; H. J. Marx–D. Schröder: Die Ham­burger Gänsemarkt-Oper. Katalog der Textbücher (1678–1748), Laaber 1995; M. Havlíčková: K divadelnímu místopisu královského města Brna, DR 13, 2002, č. 2, s. 33–40 + Divadlo A. M. ve stavovské jízdárně v Brně, SPFFBU 2004, Q 7, s. 41–48 + Operní Divadlo v Taverně, O divadle na Moravě a ve Slezsku II, ed. T. Lazorčáková, Olomouc 2004, s. 65–71 + A. M. a stavba operního Divadla V taverně v Brně 1733, http://acta.musicologica.cz (2006/2). • DBI, DČD, DEUM, Grove, Grove O, Meyer, MGG, Sartori

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 392–395
Autor: Alena Jakubcová