Minato, Nicolò: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:01

Nejstarším známým operním libretem, které M. napsal ještě jako benátský právník, je Orimonte (1650), určený pro F. Cavalliho. Prvním velkým úspěchem však byl patrně až Xerse (1654), zhudebněný rovněž Cavallim. Od poloviny šedesátých let působil M. už naplno jako libretista a impresário, zejména v benátském divadle S. Salvatore. 1669 se stal dvorním básníkem císaře Leopolda I. a od té doby žil trvale ve Vídni. Po nejméně 11 operních textech, které napsal v Benátkách, vytvořil během dalších let 210 děl, z nichž 170 tvoří opery a serenáty (dramatické nescénické kantáty) a zbývajících 40 jsou oratoria a sepolkra.

M. navazoval na tradici opery benátské, ve volbě a zpracování témat (zejména z dějin antického Říma) však projevil větší smysl pro historickou skutečnost. Přesídlení do Vídně zčásti ovlivnilo jak jeho náměty, tak i styl zpracování. Přes jistou vzletnost stále usiloval o adekvátnost a přirozenost zvolených stylistických prostředků vzhledem k dramatické situaci a afektu jednající postavy. Prostředí císařského dvora se odrazilo ve větším rozsahu a inscenačních nárocích některých děl i v charakteristice hlavních postav. Řada oper (např. Ciddipe nebo Sulpitia) má v titulu ženskou postavu, neboť byly určeny k oslavám narozenin císařovny-vdovy Eleonory II. Typickým žánrem vídeňské dvorní opery, který M. spoluvytvořil, je „filozofická komedie“, typ karnevalové opery se silnými komickými, ale i satiricko-kritickými momenty a ústřední postavou antického filozofa. Byl ceněn pro melodičnost a formální vynalézavost veršů. Jeho libreta se rovněž vyznačují celkovou vyvážeností, což se týká jak rozměrů jednotlivých dějství (každé zpravidla o 20 scénách), tak i poměru mezi áriemi a recitativy. Nepočítáme-li F. Sbarru a A. Amaltea, kteří na Leopoldově dvoře pobývali relativně krátce, zahájil právě M. ve Vídni slavnou tradici italských dvorních básníků, kteří významně přispěli k podobě italské opery 17. a 18. stol. Uznání, kterému se ve Vídni těšil, vyjádřilo mj. i posmrtné souborné vydání jeho duchovních skladeb (1700). Na jeho texty vedle dvorních autorů komponovali i další skladatelé, jako ­např. G. Legrenzi, G. M. Bononcini, M. A. Zia­ni, T. Albinoni, G. F. Händel, J. A. Hasse či G. Ph. Telemann.

Z hlediska dějin hudby a divadla v českých zemích je významný M. pobyt v Praze, kam se před morovou epidemií uchýlil celý Leopoldův dvůr 1679/80. Během osmiměsíčního pobytu bylo na Pražském hradě provedeno nejméně devět M. děl (serenáty, opery, oratoria), z toho sedm zcela nových. Dvě serenáty věnované oslavě císařových jmenin (15. 11. 1679, bez názvu, označená jen jako „servitio di camera“) a narozenin císařovny-vdovy (La Fama illu­strata [Osvícená Fáma], 18. 11. 1679, Pražský hrad – Rožmberský palác?) zhudebnil dvorní varhaník → C. Cappellini. Skladatelem oper byl dvorní kapelník → A. Draghi, balety komponoval J. H. Schmelzer, do obou děl skladatelsky přispěl také císař Leopold I. Pozornost zasluhuje především tříaktová opera La patienza di Socrate con due mogli [Sokratova trpělivost se dvěma ženami, 29. 2. a 2. 3. 1680, s: L. O. Burnacini], jež patří mezi tzv. filozofické komedie a která byla patrně také vůbec první komickou operou uvedenou v Praze. Inscenace s pěti dekoračními proměnami se uskutečnila pravděpodobně v divadle zřízeném pro tento účel v objektu, stojícím vedle Malé míčovny v blízkosti Prašného mostu na západním okraji Královské zahrady (⇒ Niubò 2000, 2004), podobně jako provedení jednoaktové „divadelní slavnosti“ I vaticinii di Tiresia tebano [Proroctví Teresia thébského, 11. 1. 1680].

České prostředí a doba vzniku měly zcela zásadní význam pro dvě M. duchovní díla, oratorium Abelle di Boemia overo S. Wenceslao [Český Ábel aneb sv. Václav] a sepolkro La Sacra Lancia [Svaté kopí]. Svatováclavské oratorium bylo prvním a patrně také jediným italským barokním oratoriem s tímto námětem. M. zachoval barokní znění svatováclavské legendy a dramaticky působivě zpracoval závěr Václavova života. V alegorické hře s pašijovou tematikou La Sacra Lancia využil aktuální motiv morového ohrožení a některé dobové pražské reálie. Oba texty zhudebněné A. Draghim byly během postu (mezi 6. 3.–17. 4. 1680) hrány v kostele Všech Svatých na Pražském hradě, sepolkro La Sacra Lancia bylo podle vídeňské tradice provedeno scénicky před Božím hrobem 18. 4. 1680. Oratoria Il Transito di San ­Giuseppe [Skon svatého Josefa, 19. 3. 1680, Kostel Všech Svatých] a L’Amor della Redentione [Láska Vykoupení, 12. 4. 1680, tamtéž] a sepolkro Il Vero Sole fermato in Croce [Pravé Slunce na Kříži zastavené, 19. 4. 1680, dvorní palácová kaple sv. Václava] komponoval Leopold I. Všechna díla však zazněla jen před poměrně úzkým okruhem posluchačů, a proto nemohla mít větší vliv na soudobou hudební či dramatickou tvorbu v českých zemích.

Prameny a literatura

NK, sign. II Gk 11, vol. 8, opus 24 (též NMk, sign. 57 F 38): La patienza di Socrate Con due Mogli. Scherzo Dramatico per Musica… Nel Carnouale Dell’ Anno M. DC. LXXX. … Posto in Musica dal S.^r Antonio Draghi… Con ­l’Arie delli Balli, del Sr. Gio. Henrico Smelzer… Micro-Pragha, Stampata per Giouann’ Arnolto di Dobroslavina [1680]; sign. II Kb 18, přív. 1: I Vaticinii di Tiresia Tebano. Festa teatrale. L’Anno M. DC. LXXX.… Posta in Musica dal S. Antonio Draghi… Con l’Arie per li Balli del S. Gio. E[n]rico Smelzer… Micro-Pragha [1680]; Nelahozeves – zámek, Roudnická lobkowiczká knihovna, v majetku rodiny (⇒ Kašparová 1992), a NK: největší sbírky M. libret na území českých zemí. • J. Dostál: Italské oratorium o sv. Václavu z r. 1680 hrané v Praze, Slovanská knihovna 4, Praha 1935/36, s. 1–8 (též jako separát); H. Seifert: Die Oper am Wiener Kaiserhof im 17. Jahrhundert, Tutzing 1985, 67–113, 220–278, 467–584; M. Hager: Le opere comiche di Amalteo, Draghi e M., L’opera italiana a Vienna prima di Metastasio, ed. M. T. Muraro, Firenze 1990, s. 17–30; N. Pirotta: Note su M., tamtéž, s. 127–163; E. Rutschman: „Orimonte“: Anatomy of a Failure, tamtéž, s. 31–41; J. Kašparová: Roudnická lobkovická knihovna. Jazykově italské tisky 1501–1800, Praha 1992–95, sv. 5, s. 858–910 (č. 488–528); sv. 7, s. 1501 (č. 833); A. Romagnoli: Galline, „specolazioni“ e pene d’amore. La patienza di Socrate con due mogli di M. e Draghi (1680), „Quel novo Cario, quel divin Orfeo“. Antonio Draghi da Rimini a Vienna, ed. E. Sala—D. Daolmi, Lucca 2000, s. 171–223; M. Niubò: Le cappelle imperiali e la stagione praghese 1679–80, tamtéž, s. 291–319 + Císařský dvůr v Praze v letech 1679–80 a oratorium o sv. Václavovi, dipl. práce, FF UK Praha 2000 + Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, ed. O. Fejtová–V. Ledvinka–J. Pešek–V. Vlnas, Praha 2004, s. 95–131. • DBI, DEUM, ES, Grove O, MGG

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 390–391
Autor: Marc Niubò