Mastičkář: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:01

Fragmenty české hry M. (tzv. Mastičkář muzejní a Mastičkář drkolenský) představují nejprofánnější dochovaný projev rané české dramatické tvorby. Postava mastičkáře se objevuje již v některých starobylých latinských velikonočních slavnostech a hrách (např. ve svatojiřském → Visitatiu sepulchri, ve Visitatiu z Vich, 11.–12. stol.) v rámci jednoduchého a zcela vážného výstupu mastičkáře prodávajícího třem Mariím masti pro pomazání Kristových ran. Na další rozvoj a zesvětšťování mastičkářské epizody v pozdějších bilingvních a vernakulárních náboženských hrách měly rozhodující vliv monologické výstupy lékaře-šarlatána či kupce nabízejícího zboží (známé např. ze starofrancouzského dramatického monologu Dit del’ Herberie) i další oblíbené komické motivy a formy populárně zábavné žákovské a žakéřské produkce. Se sílící sekularizací náboženského dramatu a stykem se světskou divadelní kulturou (především prostřednictvím rostoucího podílu žáků a laiků na inscenacích) bylo tradiční jádro mastičkářské epizody v některých hrách rozšiřováno o burleskní výstupy postav komických sluhů, mastičkářovy ženy a Židů, s nimiž současně pronikal do her živý, hovorový jazyk, humorné motivy ze soudobého života i prvky aktuální společenské satiry. 

Mastičkář muzejní

Nazýván též Zlomek muzejní, Muzejní rukopis. – Starší a delší verze M. pochází pravděpodobně z let 1325–33. Byl nalezen 1822 v knihovně Národního muzea na vazbě rukopisu z březnické Kolovratské knihovny. Je zřejmě neúplnou kopií ranější skladby vzniklé přibližně v první čtvrtině 14. stol. V kontextu českého středověkého dramatu představuje zlomek o 431 verších nejstarší doklad hry s vernakulárními pasážemi. Na souvislost s velikonoční hrou, v jejímž rámci se mastičkářská fraška nejspíše zachovala, poukazuje především zařazení výstupu tří Marií kupujících masti, v němž jsou uplatněny latinské zpěvy liturgického původu s českými recitovanými parafrázemi známé z okruhu česko-latinských velikonočních → Her tří Marií. Ačkoliv se postava mastičkáře objevuje již v některých starších svatojiřských velikonočních slavnostech, základem mastičkářské frašky byl pravděpodobně nedochovaný typ česko-latinské hry tří Marií s rozvinutou mastičkářskou epizodou, blízký německo-latinským velikonočním hrám obsahujícím obdobně rozvedenou fraškovitou scénu (hry z Vídně, Innsbrucku, tzv. III. hra z Jageru).

Text je rozdělen do jedenácti scén, nepravidelně oddělovaných v rubrikách poznámkou „silete“ [mlčte]. V úvodní scéně zlomku (v. 1–26), které pravděpodobně předcházel sólový výstup mastičkáře Mistra Severína, představujícího se publiku a nabízejícího volné místo, vystoupí Rubín a hlásí se za pomocníka. Další scénu (v. 27–72) zahajuje makarónská píseň sluhů Rubína a Pustrpalka ironicky opěvujících lékařské umění mastičkáře. Melodie parodující nápěv dialogu „Maria! – Raboni!“ z Visitatia sepulchri poukazuje na vztah zlomku ke starší tradici velikonočního dramatu. Parodická chvála mastičkářova umění pokračuje i v následujícím dlouhém Rubínově výstupu, na nějž navazuje vulgární dialog mastičkáře s neposlušným sluhou, který mastičkáře stále hruběji napadá. Poté Rubín vystavuje mastičkářovo zboží a popisuje nejrůznější absurdní choroby, které lze pomocí mastí léčit. Po krátkém rozhovoru s mastičkářem následuje ústřední Rubínův výstup, v němž představuje jednotlivé masti a jejich léčebné či afrodiziakální účinky. Obrat ­celé epizody přináší Rubínovo oznámení o blížícím se příchodu zákazníků (Abraháma s Izákem) a následná mastičkářova zmínka o třech ženách (Mariích), které ve městě shánějí masti. Latinsko-český výstup tří Marií (v. 234–271) tvoří tradiční latinské zpěvy odvozené z liturgického dramatu a následované českými veršovanými parafrázemi. Mastičkář vybídne Ru­bína, aby pomohl Abrahámovi přinést tělo mrtvého syna Izáka, jehož oživením chce dokázat Mariím účinek svých mastí. Následující Abrahamův nářek travestuje soudobé básně „Infantia Jesu“ o Ježíšově dětství a Janovo evangelium (2, 1–11). Mastičkář si vyžádá od Abraháma kromě zlata i dceru Meču a Izáka vzkřísí (podle scénické poznámky vylévá kvasnice na jeho zadnici), Izák vzápětí motiv zmrtvýchvstání snižuje zmínkou o nutkání vykonat potřebu a parodickými odkazy ke Kunhutině modlitbě a Lukášovu evangeliu. Za scénou vzkříšení je zařazen druhý, zcela český výstup Marií u mastičkáře (v. 319–360), který vystupuje již jako zcela světský obchodník. Do dialogu zde poprvé vstupuje mastičkářova žena, protestující proti nízké ceně mastí (v. 361–393). Závěrečné zbití ženy mastičkářem je patrně připomínkou velikonočního výprasku. Poslední celistvě dochovanou scénou hry je groteskní genealogická disputace služebníků o přednost jejich rodů. Posledním veršem zlomku, ve kterém mastičkář oslovuje Marie, začínal patrně jejich další výstup.

Od ostatních her s mastičkářskou scénou odlišuje českou památku mj. ojedinělá scéna oživení Abrahámova syna Izáka mastičkářem, která se v resurekčním kontextu jeví jako parodie vzkříšení Krista, s nímž byl Izák jako jedna ze starozákonních prefigurací Ježíše tradičně spojován. Motiv kříšení mrtvého Žida, smrti a zmrtvýchvstání má však paralely již v některých staropohanských lidových hrách, kultovních obřadech, jarních iniciačních rituálech a předkřesťanských zvycích. Ve fraškovité scéně Izákova vzkříšení lze rovněž spatřovat jeden z projevů pronikání lidových prvků do křesťanské liturgie, velikonoční smích (risus paschalis), k jehož prostředkům náleželo mj. spojení frašky s mysteriem vzkříšení, které vytváří specifické rysy celé skladby.

Přes groteskní charakter mnoha výstupů a scén zůstává v této verzi náboženský rámec hry určujícím východiskem její koncepce a převážná většina výstupů je zpracována v parodickém vztahu k náboženskému kontextu. Biblické odkazy, parafráze a citace náboženských písní a textů i dvorských skladeb (např. Alexandreidy) jsou mnohdy uplatněny ve zcela světských souvislostech dalších výstupů a promluv. K neustálé oscilaci mezi komickým a vážným, profánním a sakrálním přispívá rovněž jazyková a stylová diferenciace jednotlivých postav. Formální vážnost a stylizace latinského zpěvu i českých recitací biblických osob Marií kontrastuje s fraškovitým, hovorovým tónem komických postav sluhů, mastičkářovy ženy i Židů. Naopak okázalá vznešenost a vážnost projevu mastičkáře, který nezapře svůj vzdělanecký původ a moudrost lékařského Mistra, vytváří komický protiklad k nevázané hrubé mluvě sluhů Rubína a Pustrpalka.

Využití bohaté škály jazykových stylů a prostředků jazykové komiky (makarónská píseň, konfrontace slovních významů v rýmech, humorné novotvary a slovní spojení apod.), množství skrytých narážek a odkazů k náboženské sféře a především široké uplatnění umělé parodie (jazykové, literární, hudební apod.) přispívá k významové mnohovrstevnatosti a propracované koncepci hry, která vyšla patrně ze vzdělanějšího prostředí kleriků či žáků. Vliv žákovské tvorby lze spatřovat v uplatnění makarónské písně a v několika přímých narážkách na žáky v textu hry.

Mastičkář drkolenský

Nazýván též Zlomek drkolenský, Drkolenský rukopis podle kláštera v rakouském Schläglu (Drkolná), kde byl objeven. – Vznik kratší verze M. lze datovat mezi 1365–85. Předlohou byl pravděpodobně Mastičkář muzejní, jak nasvědčuje řada obdobných scén a shodných veršů. Ačkoliv obsah, základní dějová osnova a ústřední postavy obou skladeb se z velké části shodují, drkolenská verze vykazuje odlišnou, výrazněji světskou koncepci a způsob zpracování. Při úpravě došlo zřejmě k celkovému zjednodušení a posvětštění bez zvláštního ohledu na náboženský rámec hry. Zlomek neobsahuje výstup tří Marií u mastičkáře (jejich blížící se příchod je v textu pouze nepřímo zmíněn). Podobně i ze scény kříšení Izáka zde zůstal pouze krátký výstup blíže neurčeného ­Žida, který ve světském kontextu ostatních výstupů nabývá podoby antisemitské satiry. Vzhledem k značné neúplnosti textu (196 v.) je však možné, že oba výstupy mohly být v chybějící části hry rozvedeny.

Úvodní verš promluvy mastičkáře, označovaného jako „medicus“ [lékař], je pravděpodobně zakončením scény přijetí Rubína do mastičkářových služeb. V následujícím výstupu Rubín najímá sluhu Pustrpalka a přikazuje mu střežit obchod. V textu je zařazen jediný latinský zpěv, hudební interludium v podobě andělova zpěvu „Silete, silete“ doprovázeného českou variantou „Milčte, poslúchajte!“. Vážnost liturgického zpěvu stojí v parodickém kontrastu k chování postav. Během interludia Rubín zřejmě odbíhá vykonat potřebu a výstup dále pokračuje mastičkářovým obhroublým voláním na sluhu a následným Rubínovým vysvětlováním důvodu svého zdržení. V další scéně vstupuje do děje postava Žida, který prosí mastičkáře o oživení syna. Výstup je ukončen pouhým mastičkářovým příslibem uzdravení, o němž dále již není zmínka. Následující dialogy mastičkáře s Rubínem a Rubína s Pustrpalkem obsahují obdobnou kombinaci germanismů a vulgárních odpovědí jako v Muzejním rukopisu. Souvislost obou zlomků dále prokazuje humorný genealogický spor sluhů o urozenost. Po vložené obscénní písni Rubína je zařazen dialog všech tří ústředních postav hry. K mastičkáři nejprve promlouvá Pustrpalk ironicky komentující zápach masti a poté Rubín stěžující si na námahu, kterou vynaložil během její přípravy. Poslední celistvě dochovanou scénu zlomku tvoří monologický výstup Rubína představujícího publiku jednotlivé masti a jejich účinky především sexuální a erotické povahy. Rubínův výstup obsahuje několik skrytých odkazů k velikonočnímu kontextu hry, např. odkazy ke vzkříšení Krista nebo groteskní neologismus „ščinomata“, vytvořený ze slova „ščina“ [moč] a latinského „aromata“ [masti]. Fragment je zakončen dvojverším Pustrpalka, kritizujícího Rubínovy výmysly.

Celková úprava a jednoduchá koncepce nese výrazné stopy žakéřské tvorby. Text je založen převážně na groteskních výstupech, komických hádkách a sporech postav. Jazyk a dialogy postav směřují k větší nevázanosti, hrubosti až vulgárnosti (množství drsných invektiv, skatologických nadávek, erotické a obscénní motivy). Postavy mastičkáře a sluhů drkolenské verze nejsou jazykově diferencovány. Mastičkářova úloha je omezena a do popředí se dostávají výstupy sluhů Rubína a Pustrpalka.

Tradici novodobých inscenací M. zahájilo 1896 uvedení frašky (spolu se → Selským masopustem) na Malém rynečku v Praze na Starém Městě v rámci oslav Národopisné výstavy českoslovanské. 1919 hrál M. spolu s renesanční hrou Selská pejcha akademický spolek Radbuza v Plzni. Zřejmě nejznámější parafrázi M. představuje opera buffa E. F. Buriana Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský na libreto V. Laciny a J. Trojana, kterou uvedlo 1928 Divadlo Dada. Burianova adaptace zahájila 1929 v revidované podobě pod názvem Mastičkář (l: J. Hiršal) činnost Moderního studia v Umělecké besedě, 1949 byla znovu uvedena v Městském divadle na Vinohradech (r: J. Frejka, s: F. Tröster). V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. stol. byl M. inscenován vícekrát, např. 1971 v úpravě J. Kopeckého a režii J. Krofty (Jihočeská galerie na Hluboké, Malé divadlo v Českých Budějovicích) a 1973 jako součást úspěšného pořadu středověkých her a textů Vagantské putování amatérského souboru Křesadlo v režii V. Martince. 1984 byl uveden jako klubové představení Severomoravského divadla Šumperk (r: V. Martinec) a 1985 se objevil v repertoáru amatérského spolku Šupina Vodňany. Dosud poslední scénické zpracování M. uvedlo studentské divadlo Čára v Brně (2002).

Edice

Starobylá skládanie V, ed. V. Hanka, Praha 1823, s. 198–219; Výbor z literatury české I, ed. P. J. Šafařík–F. Palacký–J. Jungmann–V. Hanka, Praha 1845, s. 64–82; J. Máchal: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, s. (37–45), 63–80, 85–93; Nejstarší české hry divadelní, ed. F. Oberpfalcer, Praha 1941, s. 87–117; Staročeské drama, ed. J. Hrabák, Praha 1950, s. 17–35; Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, ed. B. Havránek–J. Hrabák, Praha 1957, s. 247–261; J. F. Veltrusky: A Sacred Farce from Medieval Bohemia Mastičkář, Ann Arbor 1985, s. 332–357.

Prameny a literatura

NM, sign. 1 Ac 55: Mastičkář muzejní; Knihovna kláštera premonstrátů, Schlägl (Rakousko), bez sign.: Drkolenský rukopis / Mastičkář drkolenský (kopie v knihovně Ústavu pro jazyk český AV ČR). • V. B. Nebeský: M., ČČM 21, 1847, s. 325–341; J. Gebauer: Staročeský M. a páně A. Šemberovy námitky proti jeho přesnosti, Listy filologické 7, 1880, s. 90–121; A. Patera: Drkolenské zbytky staročeských her dramatických ze 14. století, ČČM 63, 1889, s. 122–127; J. Truhlář: O staročeských dramatech velikonočních, 65, 1891, s. 3–43; Menčík 1895, s. 15–18; Č. Zíbrt: Národopisná výstava českoslovanská, Český lid 5, 1896, s. 509; Z. Nejedlý: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904, s. 179–181, 209–211 + Dějiny husitského zpěvu I, Praha 1954, s. 243–246, 281–283; A. Polak: Die altböhmischen Quacksalberbruchstücke, Jahresbericht der Oberrealschule in Neutitschein 1910/11, s. 18–32; V. Černý: Staročeský M., Praha 1955 + Od bonifantů k mastičkářům, Sborník historický 9, 1962, s. 92–135; P. Trost: K staročeskému M., Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura (Olomouc) 3, 1956, s. 103–105 (též in Studie o jazycích a literatuře, Praha 1995, s. 68–70); R. Jakobson: Mediaeval Mock Mystery (The Old Czech Unguentarius), Studia philologica et litteraria in honorem L. Spitzer, ed. A. G. Hatcher, Bern 1958, 245–265 (česky DR 2, 1991, č. 3, s. 9–27); F. Svejkovský: Dvě verze M. – dva typy středověké frašky, Česká literatura 11, 1963, s. 473–487 + Z dějin českého dramatu, Praha 1966, s. 108–133; J. F. Veltrusky: Le personnage de l’apothicaire dans le théâtre religieux du Moyen Âge, Création théâtrale et savoir scientifique en Europe, ed. I. Mamczarz, Paris–Klincksieck 1992, s. 153–167 (česky DR 13, 2002, č. 4, s. 4–12) + The Old Czech Apothecary as Clown and Symbol, Festive Drama, ed. M. Twycross–D. S. Brewer, Cambridge 1996, s. 270–278 (česky tamtéž, s. 13–17); J. Kolár: Český M. v dějinách vědy o kultuře, DR 2, 1991, č. 3, s. 3–8; L. Richter: Šupina – vývoj k autorskému divadlu, Hledání výrazu. České amatérské divadlo v 80. letech, ed. V. Šrámková– J. Vedral, Praha [po 1990], s. 28–31; Cesty českého amatérského divadla, ed. J. Císař, Praha 1998, s. 118; V. Viktora: M. – Muzejní zlomek, Literární věda osudem i volbou (Sborník prací filozofické fakulty Ostravské univerzity – literární věda, 4),Ostrava 2000, s. 145–150; V. Schmarc: Středověký M. – nesmiřitelný svár hlavy a zadnice, DR 17, 2006, č. 2, s. 3–13; viz Edice. • DČD I, EDS, LČL, OSN, Veltruská 2006

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 367–371
Autor: Kateřina Kvízová