Lapis, Santo: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:00

Uváděn též jako Lapi nebo Lappi. – Studoval na konzervatoři S. Onofrio v Bologni, kde pak působil do poloviny dvacátých let 18. stol. a 1720 je uveden mezi členy zdejší Accademia filarmonica jako varhaník. 1727/28 byl basista L. členem operní společnosti S. Burigottiho a → G. Dreyera, působící ve Vratislavi (⇒ Borcherdt 1910). 1729–32 učil zpěvu a hře na mandolínu v Benátkách a věnoval se též operní kompozici. Na podzim 1729 byla v Teatro S. Cassiano v Benátkách uvedena jeho opera La generosità di Tiberio [Ušlechtilost Tiberiova, l: N. Minato, hudba ke 3. dějství B. Cordans], během karnevalu 1730 se tamtéž hrála opera pod názvem La fede in cimento [Zkouška věrnosti, l: A. Zeno], pro niž byla použita hudba opery F. Gaspariniho L’amor generoso [Obětavá láska, tamtéž 1707] a hudbu k jednomu jednání nově zkomponoval L. Od 1736 působil ve Vídni, kam přišel s italskou operní společností. Začal samostatně podnikat jako operní impresário, 1737 uvedl v Celovci (Klagenfurt) operu La fede tradita e vendicata [Věrnost zrazená a pomstěná, l: F. Silvani?]. Už tehdy se zajímal o možnost působení v Praze, kde po odchodu → A. Denzia (1734) operní provoz stagnoval. Počátkem 1737 adresoval pražskému místo­držitelství žádost o povolení produkcí. Nabízel kvalitní pěveckou a baletní společnost, která se ve Vídni těší všeobecnému uznání, a sliboval provádět italské opery „po vídeňského způsobu“. V detailním návrhu představil rovněž plán na ekonomické zajištění provozu formou opakovaného předplatného pro dvě premiéry, kterým by si příslušníci vysoké šlechty mohli ­zajistit místa na komfortní galerii, již dle vídeňského vzoru doporučoval v divadle vybudovat. Běžné lóže měly být pronajaty levně a pro parter bylo počítáno s obvyklým vstupným. Nabídka byla přijata a L. přivedl do Prahy svůj soubor. S podporou nejvyššího purkrabího hraběte Jana Arnošta Schaffgotsche zahájil představení ve Šporkově divadle na Novém Městě patrně počátkem jarní sezony 1738 (pasticcio La Semiramide, l: Metastasio; Tigrane, h: L., l: F. Silvani?). V předchozím karnevalovém období někteří L. zpěváci (D. Tasseli, C. Persone, V. Danese, D. Casarini) i baletní mistr K. Sto­ckinger ještě působili v Brně s impresáriem A. Manfredim, jenž stejně jako L. směřoval do českých zemí z Vídně.

Nevyhovující stav divadla a Šporkovo nečekané úmrtí v březnu 1738, které znejistilo další existenci scény, přiměly L. žádat o přidělení vhodnější budovy, kterou by bylo možno upravit pro operní provoz. Rada Starého Města pražského, která sama pomýšlela na zřízení městského divadla, doporučila v květnu 1738 objekty dva, tzv. Starou rychtu a budovu tržnice v Kotcích, a v dekretu zároveň L. sdělovala, že si může obstarat architekta. Po dobu adaptačních prací v Kotcích pokračovala operní před­stavení nejspíše ve Staré rychtě, možná nějaký čas i ve Šporkově divadle. V červnu 1738 bylo L. stávající povolení opravňující provozovat italské opery rozšířeno o hry v německém jazyce a o balety. Vzhledem k absenci dokladů o repertoáru není známo, zda a jak jej poté obohatil. Lépe jsou dokumentovány L. iniciativy související se zřízením nového městského divadla. Svými podněty přinejmenším urychlil jeho vznik, nepochybně ovlivnil koncepci adaptace a v neposlední řadě na přestavbě Kotců i na zahájení zdejšího divadelního provozu finančně participoval. V období před otevřením Divadla v Kotcích, kdy hrál v provizorních prostorách, se ocitl ve finanční tísni, kterou hodlal řešit představeními pro pražskou židovskou komunitu. Produkce v Divadle v Kotcích byly zřejmě zahájeny na počátku 1739, kdy zazněly mj. dvě opery seria, La fede tradita e vendicata a La Ginevra (l: A. Salvi), kterou komponoval sám L. Úřady se snažily impresáriovi vycházet vstříc, povolily mu hrát v postním období 1739 (L’Egidio, rappresentazione morale) a 1740 a v lednu 1740 uspořádat v divadle ples, i přes­to však L. 1740 z Prahy odešel a v létě téhož roku už hrál v Linci. Po delší přestávce je znám až jeho pobyt v Nizozemí (1752–56; L’infelice avventurato [Nešťastník hýčkaný štěstěnou], Amsterdam 1754) a ve Velké Británii (Londýn 1758/59). V Edinburghu působil jako clavicembalista italské společnosti (Pergolesi: La serva padrona [Služka paní], 1763), s níž pravděpodobně pokračoval v cestě do Yorku (1763) a Dublinu (1764). Poté zprávy o něm mizí. Zda byl příbuzný s italskými zpěváky T. Lapi, B. Lapisem a D. Lapisem, není známo.

Program, který realizoval L. jako první impresário Divadla v Kotcích, zůstává z velké části neznámý. Dochovaná libreta dokumentují pouze zlomek produkce, zahrnující operu seria (dramma per musica) s rozsáhlými balety a náročnou scénografií. Spoléhaje ve svém úsilí o obnovení pražského operního provozu na přízeň šlechtických mecenášů (byť výraznou podporu získal u staroměstské obce), hodlal zřejmě pěstovat honosnou reprezentativní operu. Opera La fede tradita e vendicata (Benátky 1726), kterou komponoval pro premiéru v Itálii → A. Vivaldi, byla v Praze poprvé provedena už A. Denziem s hudbou F. Gaspariniho (Šporkovo divadlo 1727), v repertoáru ji měl také → P. Mingotti (Štýrský Hradec 1736, jako pasticcio) a L. ji inscenoval už na cestě do českých zemí v Celovci a posléze 1739 v Kotcích, kdy se do Prahy vrátila po více než deseti letech.

L. skladatelská tvorba zahrnuje opery, které zřejmě komponoval ve všech svých působištích (z pěti známých titulů jeho pražského repertoáru sám složil opery Tigrane a Ginevra), díla instrumentální (např. sonáty pro cembalo, dvě flétny, violoncello a cembalo), doložena je kantáta Le nozze di Psiche e Cupido [Svatba Psyché a Kupida], provedená 1732 v benátském kostele San Marco.

Prameny a literatura

Archivio di Stato Bologna (dokumenty k pobytu v Bologni); NA, fond SM, sign.T-61/1, fol. 39–43 (1739), 193–196 (1739–40), 197–198 (nedat., zřejmě 1740); evidence a přepis archivních materiálů z AMP ⇒ Hlochová 1983; libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori. • Teuber I 1883, s. 157–169, 184n.; H. H. Borcherdt: Geschichte der italienischen Oper in Breslau, Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens (Breslau) 44, 1910, s. 30, 46; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 92, 99n.; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 141n., 244; J. Sehnal: Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, ed. E. Petrů–J. Stýskal, Praha 1974, s. 57n., 60n., 64–66; O. G. Schindler: Der Zuschauerraum des Burgtheaters im 18. Jahrhundert, Maske und Kothurn (Wien) 22, 1976, s. 22–24, 30–35; J. Pömerl: Otevření Divadla v Kotcích, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 10–15, 409; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, tamtéž, s. 45–47; B. Brodská: Balet v Kotcích, tamtéž, s. 89; F. Černý: Herzog Michel – Kníže Honzík, tamtéž, s. 173; P. Kneidl: Pražské činoherní a operní texty z doby působení Divadla v Kotcích, tamtéž, s. 267; M. Hlochová–J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Documenta Pragensia 3, 1983, s. 9–15; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s.183; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 139. • DBI, DEUM, Eitner, Fétis, Grove, Grove O, Pazdírek, Stieger

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 338–340
Autor: Milada Jonášová