Körnerová, Sophie: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:00

Rozená Bauer, příjmení po sňatku psáno též jako Kerner. – Životní data, známá z různých zdrojů v mnoha variantách, převzata z příručky Adels-Schematismus (⇒ Schönfeld 1825). Provdána (nejpozději 1768) za pražského rodáka, herce → J. Körnera. Po jeho smrti 1789 zřejmě zdědila dům na Starém Městě. Druhý sňatek uzavřela 4. 8. 1801 s hrabětem Kašparem Heřmanem Küniglem (1745–1814). Syn Niklas (Nicolas, * asi 1775), prokazující od dětství herecký talent, nadějně rozvíjený pod dohledem → K. Wahra, debutoval 1779 v Prešpurku (Jüngs­ter Sohn, J. A. Benda: Medea, t: F. W. Gotter) a v dětských rolích se uplatňoval 1779–84 v Praze (York, W. Shakespeare: Richard der Dritte; Der Sohn, O. H. von Gemmingen: Der deutsche Hausvater [Německý otec rodiny]; Der Edel­knabe, J. J. Engel: Der Edelknabe [Páže]). O jeho dalším hereckém působení není však nic známo. K. měla ještě další děti, jejichž jména Antonia a Josef jsou známa z poslední vůle → Ch. H. Spieße (1795). Stálými členy Wahrovy společnosti se 1775 stali také J. W. Bauer (* 1744, Bayreuth) a jeho syn Johann (* 1768, Bayreuth), jejich příbuzenský vztah ke K. však není potvrzen.

Podle nejstarší biografie tradované literaturou (⇒ Litteratur- und Theater-Zeitung 1779) debutovala K. v Praze 1766. Její angažmá ve společnosti → J. J. Bruniana dokládá však až tištěný text veselohry Die Schnitter [Ženci], uvedené v Divadle v Kotcích k Novému roku 1769, kde hrála vedlejší roli žnečky Evy. 1769/70 působila spolu s manželem v Augsburgu u společnosti hrající na koncesi T. Kurtzové (posléze na koncesi G. Köppeho), do níž patřili také K. Wahr a → J. B. Bergobzoom. K. začínala ve vedlejších rolích důvěrnic a komorných, ale už 1770 hrála titulní roli v tragédii A. S. Goueho Iwanette und Stormond po Wahrově boku. Stala se jeho stálou hereckou partnerkou a odešla s ním do Vídně, kam ji následoval i manžel. Představila se jako Roxelane v prvním vídeňském uvedení veselohry A. Starkeho Soliman der Zweite v Divadle u Korutanské brány (29. 9. 1770). K. a Wahr tu nastudovali hlavní role (Luise, Hollmann) pro první uvedení veselohry M. Brahma Der Deserteur (19. 11. 1770), pravděpodobně ale neměli naději na stálé angažmá.

Wahr sestavil vlastní společnost, v níž si K. po celou dobu její existence udržovala postavení první herečky. K zakládajícím členům patřil i J. Körner, jehož oborem byly komické role hrubšího ražení. S Wahrovou společností působili oba manželé ve Vídeňském Novém Městě (1771/72, 1772/73), Esterháze (letní pobyty 1772–76), Prešpurku (1773/74, 1774/75, 1777/78, 1778/79), Salcburku (1775/76) a Pešti (1776/77), v dubnu 1779 s ní přišli do Prahy, kde si Wahr nejprve pronajal Divadlo v Kotcích (1779–83) a posléze působil v Nosticově divadle (1783/84, 1788–91). Po rozpuštění společnosti 1784 se K. zřejmě přechodně zdržovala v Bezděkově u Klatov jako družka svého hereckého kolegy a dramatika Ch. H. Spieße, jejž tehdy zaměstnal hrabě Künigl. V té době asi také opustila společný život s J. Körnerem, který se po vynucené pauze do Wahrovy společnosti už nevrátil, ale stal se hercem a spoluředitelem Vlastenského divadla v Boudě. V literatuře časté tvrzení o sňatku K. se Spießem není pravdivé, nicméně Spieß ji 1795 ustanovil svou univerzální dědičkou. Do Prahy se K. vrátila nejpozději na podzim 1788, opět angažována Wahrem pro Nosticovo divadlo. V jedné z posledních premiér společnosti, v Shakespearově tragédii Othello (30. 12. 1790), ztělesnila Desdemonu. Její pozdější osudy nejsou známy.

K. byla herečkou mimořádného formátu. Dlouhodobé působení ve společnosti K. Wah­ra, který vedl hereckou výchovu K., přispělo podstatnou měrou k příznivému přijetí jeho činoherní dramaturgie. Měla ideální tělesné předpoklady, tvárný hlas a dobrou výslovnost, okouzlovala zvládnutým pohybem a mimikou, včetně výrazu očí. Vyznačovala se velkou pílí a pečlivým studiem rolí. Její hra naplněná autentickým vnitřním prožitkem dokázala upoutat publikum k soustředěnému vnímání, což tehdy nebylo obvyklé. Hrála s noblesou, přirozeností a pravdivostí. Zpočátku byly jejím oborem první milovnice a naivky, postupně přibírala role hrdinské, tragické a role matek. Pražský recenzent oceňoval, že K. podává vyrovnané výkony ve všech rolích, což je při téměř každodenním nasazení hodno obdivu (⇒ Karakteri­stik 1784). Herectví K. inspirovalo literárně činné herce v jejím okolí nejen k oslavným básním, ale především k dramatické tvorbě akcentující ženské hrdinky, která se pak stávala součástí Wahrova repertoáru a byla přejímána dalšími společnostmi (např. Ch. H. Spieß: Roxelane als Braut [Roxelana nevěstou]; Maria Stuart; Klara von Hoheneichen; Christina von Schweden; J. Protkhe: Das leidende Mädchen [Trpící děvče]). Repertoárová proměna Wahrovy společnosti, probíhající od počátku osmdesátých let 18. stol., která směřovala k posílení hudební části provozu, znamenala oslabení pozice K. jako první herečky. Do popředí se dostávaly mladší, pěvecky a pohybově nadané síly (T. Leiferová), případně školené zpěvačky (→ K. Bergobzoomová). Kariéra tragédky byla pak na ­vrcholu jejích sil přerušena zánikem původní Wahrovy společnosti 1784. Ve druhé polovině osmdesátých let výkony stárnoucí K. již vyvolávaly kritické výhrady vůči tradičnímu hereckému projevu.

Prameny a literatura

NK, sign. 49 G 53 [z děčínské thunovské knihovny]: Die Schnitter, Oder das Glück der Unterthanen, Prag b. d. [k 1. 1. 1769 datoval A. Scherl]; Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3366, přív. 2: Iwanette und Stormond, Augsburg 1770; sign. 3252, přív. 6: Medea, ein mit Musik vermischtes Drama, libreto s obsazením; sign. 3217: Das leidende Mädchen, Prag 1780. • Histo­risch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1774, díl 1, 127n.; díl 2, s. 158; díl 3, s. 105; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 19, 22–25, 39, 41, 46n., 52n., 61, 68n., 75–77, 86n., 128, 133, 178, 183, 233, 273, 282, 289, 305–307; -p.: Ungedruckte Gedichte an Madame Körner, s. 22–24; S-s.: Gedicht an Madame Körnerinn, als Marie von Beaumarchais, s. 68–69; Verzeichniß einiger im Oesterreichischen lebenden Schauspieler, Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 2, 1779, s. 401n.; An Madame Körner in Prag…, 6, 1783, s. 145; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach 1779, s. 374; Wahrisches Theater, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1779, část 9, s. 56–58; Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, tamtéž 1784, část 22, s. 34–47; Der dramatische Faustin für Hamburg, Thaliens ­Freystadt [Hamburg] 1784, s. 59–62; nesign. [K. H. Kröger]: Freye Bemerkungen über Berlin, Leipzig und Prag, [Kopenhagen] 1785, s. 206; I. v. Schönfeld: Adels-Schematismus des österreichischen Kaiserstaates II, Wien 1825, s. 95; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatra­lischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 140n.; Teuber II 1885, s. 47–54, 89–103, 111–118, 127, 137, 205, 252–255; J. Volf: Das Testament des Romanschriftstellers Ch. H. Spieß, Germanoslavica (Brünn–Prag–Leipzig–Wien) 2, 1932/33, s. 251–254; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 316n., 323; A. Jakubcová–V. Maidl: Überzeugter Theater­aufklärer, moralisierender Beob­achter, Autor von Trivialliteratur. Lebens- und Schaf­fensaporien von Christian Heinrich Spieß (1755–99), Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Mai­dl, Prag 2001, s. 205–226. • Gallerie, Pouzar

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 317–319
Autor: Alena Jakubcová