Khintzer Přibyslavský, Jindřich: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 10:00

Uváděn též jako Khünzer, Kinzl. – O jeho životě je známo jen velmi málo. Pocházel z Přibyslavi u Havlíčkova Brodu a byl nejspíše učitelem. Sepsal Komedii o vzkříšení Páně, která je datována 8. 4. 1656 v Přibyšicích (u Benešova), a věnoval ji purkmistru a radním Nového Knína (u Příbrami) jako dar k Zelenému čtvrtku. Proč se domáhal svým darem pozornosti novoknínských představitelů, není známo. Text získal sběratel → E. J. Košetický, který v sedmdesátých letech 17. stol. působil poblíž Nového Knína, a zařadil ho ve vlastním přepisu do svých Quodlibetik.

Komedie o vzkříšení Páně představuje pozdní výhonek středověké tradice velikonočních her v druhé polovině 17. stol. Pro tuto dobu je v českých zemích jediným dochovaným dramatickým textem uvedeného typu. Hra byla provedena pravděpodobně před pořízením K. zápisu, který nebyl určen k inscenování, ale výslovně ke čtení jako „duchovní kratochvíle“. Nelze vyloučit, že K. vytvořil novou verzi textu, kterou se mu nepodařilo inscenovat.

Hra začíná rozsáhlým prologem (184 v.), popisujícím předcházející pašijové události i následující děj. V prvním aktu (v. 185–388) hlídají pod vedením Kaprála Ježíšův hrob soldáti hrající v kostky. Vzkříšení je netradičně znázorněno Andělem vycházejícím z hrobu a útěkem strážců. Pak Kaprál sděluje Kaifášovi i Annášovi, co se stalo u hrobu. Ve druhém aktu (v. 389–576) naříkají v pekle Svatí Otcové (Adam, Abrahám, Enoch, David), ďáblové (Babduška, Leviatan) s Luciperem se jim po­smívají a chtějí zabránit příchodu Krista a Andělů do pekla. Kristus osvobodí svaté Otce a odvede je do nebes. Po třetím aktu (v. 577–754) s výstupem tří Marií u hrobu a apoštolským výjevem následuje epilog (v. 755–829). Přechody mezi akty tvoří kancionálové písně, na dvou místech je píseň součástí akce, a to když Kristus s Anděly postupuje k peklu (všichni zpívají „Pekelníci, otevřete“, patrně sloka z neznámé písně) a když Svatí Otcové vítají Krista v předpeklí.

Hra je psána osmislabičným veršem, typickým pro pobělohorskou lidovou dramatiku. Zvláštností je časté spojování párových rýmových slov sémanticky kontrastních (míti–vzíti, bylo–nebylo, běžeti–ležeti, lidský–božský ad.). Autor nepochybně důvěrně znal vojenské prostředí, neboť se zálibou a v nadbytečném rozsahu (120 v.) představil vartování u božího hrobu protkané vojenskou i hráčskou hantýrkou. Humor užitý v textu poukazuje na tradici veli­konočního smíchu (risus paschalis). Výrazná komičnost hry se mohla patřičně rozvinout v herecké realizaci, např. ve výstupech vystrašených a bojácných vojáků, ve scénách ďáblů (polekaný Luciper spadne ze stolice) i Smrti. Komika se objevuje i po vstupu Krista do pekla, když v rozhořčené promluvě k Ďáblu bere mezi nadávkami své vlastní jméno nadarmo („Již hle, zatračenče, ležíš / příšero ohavná, ježíš“).

Hra obsahuje anomálie, které mají příčinu snad v sestavování textu z různých předloh. ­Např. Anděl oznamuje Kristovo vzkříšení až poté, co již bylo nepřímo scénicky znázorněno Andělem s žezlem a útěkem hlídajícího vojáka Maušela; Kristus nevstupuje do pozemského života, objeví se pouze ve scéně v pekle a o jeho pozemském zjevení se nehovoří ani v prologu ani v epilogu (jen strážce Hannibal tvrdí, že strážci Krista viděli, a Kaprál hlásí, že Kristus vstal z mrtvých s velkým hřmotem, taková akce však ve hře neproběhne). Zdá se, že závěr nářku Marie Magdalény (v. 599–608) o posmívání trpícímu Kristu je převzat z planktu určeného původně pro Kalvárii a přenesen do výstupu u božího hrobu. Rovněž prolog a epilog jsou patrně přejaty z nějaké samostatné pašijové deklamace, k níž byla připsána výzva k pilnému poslouchání. Netypické je pojetí postavy Smrti jako Luciperova nástroje v boji proti Kristu, před nímž však utíká skrýt se do pekla. Hypotetická inscenace Komedie o vzkříšení Páně vyžadovala 25–30 herců, jeviště s božím hrobem, peklem s Luciperovou stolicí (trůnem) a vraty, synagogou a stanovištěm apoštolů.

Edice

A. Podlaha: Rukopisný sborník E. J. Košetického, Sborník Historického kroužku 12, 1911, s. 123–128 (obsah a ukázky); Selské čili sousedské hry českého baroka, ed. Z. Kalista, Praha 1942, s. (16n.), 69–102, (194–198).

Prameny a literatura

Strahovská knihovna, sign. DG II 6: E. J. Košetický: Quodlibetica III, fol. 455r–472v – J. Khintzer Přibyslavský: Komedye o Wzkržissenj Panie. • J. Port: Tvary divadla v Čechách I, s. 111 (rkp. NMd); J. Hrabák: Poznámky o verši českého dramatu v období renesance, Franku Wollmannovi k sedmdesátinám, ed. A. Závodský, Praha 1958, s. 585 + Tři úvahy o verši doby pobělohorské, Studie o českém verši, Praha 1959, s. 148–157; M. Kopecký: Starší české drama, Brno 1981, s. 8n.; A. Škarka: Z problematiky českého gotického básnictví, Půl tisíciletí českého písemnictví, Praha 1986, s. 89; F. Všetička: Kompozice K. velikonoční hry, Akord (Brno–Praha) 20, 1995, s. 424–428; V. Frolcová: Velikonoce v české lidové kultuře, Praha 2001, s. 67; viz Edice. • DČD I

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 283–284
Autor: Vojtěch Ron