Haacke, Johann Caspar: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:59

Uváděn též jako Hacke, Haack. – Původně byl holičem, divadelní dráhu nastoupil nejpozději 1694, údajně jako představitel komických postav ve společnosti → A. Elensona, která od 1702 nesla titul knížecích meklenburských dvorních komediantů (Hochfürstlich mecklenburgische Hoff-Commoedianten). Působil v ní i po ředitelově smrti (1706 nebo těsně poté), kdy společnost převzal syn J. F. Elenson a po něm 1708 ředitelova manželka Sophia Julia. H. se jako čelný herec souboru stal jejím poradcem a po sňatku s ní principálem (1711). Společnost vystupující pod jeho vedením s velkým úspěchem při oslavách korunovace Karla VI. římskoněmeckým císařem 1711 ve Frankfurtu nad Mohanem získala pověst znamenitého souboru a byla poté zvána na přední dvorské scény. V dubnu 1712 hrála ve dvorním divadle ve Stuttgartu, téhož a následujícího roku v Braunschweigu. H. obdržel 28. 2. 1714 výnosné saské privilegium (soubor se nazýval Königliche Pohlnische und Churfürstl. Sächsiche Hoff-Comoedianten) a působil pak až do své smrti 1722 převážně na území Saska (mnohokrát hrál v Lipsku a Drážďanech) a v jeho bližším okolí. Občas zajížděl i do vzdálenějších měst, např. 1714 do Gdaňsku, 1719 do Hamburku. Když zemřel, vedla společnost opět Sophia Julia H.

Členem souboru byl do 1713 H. švagr A. Dorscheus, do 1719 přibyli kromě dětí S. Elensonové (Maria Christina Sophia, Friedrich Wilhelm, Susanna Catharina) Harlekýn → J. F. Müller, načas → Ch. Schulze s manželkou Dorotheou, před 1722 ještě C. L. Hoffmann, J. P. Hilverding a manželé J. a F. C. Neuberovi, kteří upoutali pozornost J. Ch. Gottscheda již 1725 jako členové této společnosti a setrvali v jejích řadách až do jejího zániku 1726.

Zděděný repertoár, pocházející ještě ze 17. stol., H. podstatně obohatil uváděním činoherních úprav operních libret vyžadovaných jeho dvorskými protektory. Stylově však důsledně setrvával na pozicích pozdního baroka. V době, kdy jeho společnost zaznamenávala největší úspěchy, ji přivezl dvakrát do Prahy. Hostovala v divadle → Františka Antonína Šporka na Novém Městě pražském. Při prvním zájezdu v létě 1713 tu H. společně s württemberskými komedianty → Ch. Spiegelberga uvedl svou nejúspěšnější hru z frankfurtského korunovačního programu, Das glückseelige Römische Reich, unter der klugen und weisen Regierung, Des Numa Pompilius [Šťastná Říše římská pod opatrnou a moudrou vládou Numy Pompilia, 25. 7.]. Z druhého zájezdu v únoru 1718 je známo provedení hry Der mit 23 Wunden auf dem Capitolio zu Rom ermordete Ju­lius Caesar Erster Römischer Kaiser Oder: Arle­quin der lustige Neapolitaner [Julius Caesar, první římský císař, zavražděný 23 ranami na Kapitolu, aneb Harlekýn, veselý Neapolitán, 21. 2.].

Prameny a literatura

NA, fond SM, sign. T 61/1, fol. 103n.; fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, divadelní cedule, inv. č. 1193 (tisky); NMd, sbírka cedulí, sign. P-6-A-265. • Chris­tian Heinrich Schmids Chronologie des deutschen Theaters, Leipzig 1775, ed. P. Legband, Berlin 1902, s. 30n., 244; Teuber I 1883, s. 105; J. Bolte: Das Danziger Theater im 16. und 17. Jahrhundert, Hamburg–Leipzig 1895, s. 157; A. Schmiedecke: Die Neu­berin in Weißenfels, Euphorion (Heidelberg) 54, 1960, s. 188–194; B. Rudin: Zwischen den Messen in die Residenz, Wanderbühne, Theaterkunst als fahrendes Gewerbe, ed. B. Rudin, Berlin 1988, s. 74–104 + Der Blankenburger Herzog Ludwig ­Rudolph und die „Mecklenburgischen Hofkomödianten“ oder: Die Katholiken kommen!, Daphnis (Amsterdam) 24, 1995, s. 329–374; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 41–48, 59–61.

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 217–219
Autor: Adolf Scherl