Gerl, Franz Xaver: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58

Příjmení psáno též Goerl, Görl, Yorl. – Manželka Barbara, roz. Reisingerová (kolem 1770–25. 5. 1806; svatba 2. 9. 1789 ve Vídni), pocházela z herecké rodiny. Se společností → G. Wilhelma vystupovala od dětských let např. také ve Znojmě, Olomouci, Opavě a Brně, uplatňovala se především jako zpěvačka. Ze­mřela v Mannheimu brzy po narození syna Karla (kolem 1805); G. se znovu oženil až po 20 letech s její sestřenicí Magdalenou (1826). G. bratr Judas Thaddäus (1774–1847), s nímž byl G. ve starší mozartovské literatuře zaměňován, působil jako dvorní zpěvák v Salcburku.

Jeho otec byl kantorem a varhaníkem. G. vyrůstal v salcburské arcibiskupské kapele, kde byl altistou (působili zde také jeho mladší bratři Johann Nepomuk a Judas Thaddäus) a jako ostatní vokalisty jej hudbě vyučoval kapelník L. Mozart. S vynikajícím prospěchem absolvoval zdejší pětileté gymnázium (1777–82) a univerzitní studium filozofie (1782–84). Zapsal se na teologické fakultě (1784/85), záhy ji však opustil. Na podzim 1785 odjel do Erlangenu a připojil se k herecké společnosti L. Schmidta (Hochfürstliche Ansbach-Bayreuthische Hof­schauspieler-Gesellschaft), kterou poznal při ­jejím hostování v Salcburku 1784/85 (tehdy zaznělo mj. první salcburské provedení Mozartova singspielu Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu]). Basista G. se poprvé představil právě v tomto díle jako Osmin (Erlangen 20. 5. 1786) a tato role se později stala jednou z jeho proslulých kreací. 1786/87 byl členem společnosti G. F. W. Großmanna a Ch. W. Klose (Düsseldorf, Kolín nad Rýnem, Bonn). 1787 jej angažoval E. Schikaneder do souboru dvorního divadla v Řezně a při odchodu do Vídně 1789 jej vzal i s dalšími osvědčenými zpěváky (B. Reisingerovou a → E. B. Žákem) s sebou. Společnost zahájila 12. 7. 1789 v divadle Theater auf der Wieden. G. i jeho manželka patřili k pěveckým oporám souboru a G. se ve spolupráci s dalšími komponujícími kolegy, např. s Žákem a kapelníkem J. B. Hennebergem, uplatňoval také skladatelsky, především při zhudebňování textů svého principála Schikanedera. G. se podílel mj. na kompozici singspielu Der dumme Gärtner aus dem Gebirge oder Die zween Anton, později známého pod názvem Die beiden Antons [Hloupý zahradník z hor aneb Oba Antonínové], jímž Schikaneder zahájil provoz divadla a který dosáhl šesti dalších pokračování. Na společných kompozicích Schikanederova tvůrčího týmu se podílel i → W. A. Mozart (Der Stein der Weisen [Kámen mudrců, 11. 9. 1790]). Pod Mozartovým vedením G. zpíval roli Sarastra v premiéře opery Die Zauberflöte [Kouzelná flétna, 30. 9. 1791], jeho manželka Barbara ztvárnila první Papagenu (Altes Weib). 1792 nastudoval v Schikanederových inscenacích další Mozartovy postavy: Dona Juana (Don Juan oder Die redende Statue [Don Juan aneb Mluvící socha, p: Ch. H. Spieß, 5. 11.]) a Figara (Die Hochzeit des Figaro [Figarova svatba, p: K. L. Giesecke, 28. 12.]). V původní premiéře opery → P. Vranického Oberon, König der Elfen [Oberon, král elfů, 7. 11. 1789] vystoupil jako Almansor a Orakel. V následujících kolektivních kompozicích pohádkových oper předjímajících Kouzelnou flétnu ztělesnil podsvětního ducha Eutifronta (Der Stein der Weisen, Barbara G. jako Lubanara) a s velkou pravděpodobností i moudrého Derviše (Der wohltätige Derwisch [Dobrotivý derviš], t: E. Schikaneder, březen 1791). 1793, kdy v souboru došlo k výrazným změnám, G. s manželkou z Vídně odešli a byli angažováni ředitelem → J. Rothem do městského divadla na Zelném trhu v Brně, které se stalo jejich dlouhodobým působištěm (1793–1801). S G. příchodem se v Brně naplno prosadil Mozartův a Schikanederův vídeňský repertoár (1793: Die Zauberflöte 1. 5., dále Belmont und Konstanze [Die Entführung aus dem Serail], Der wohl­tätige Derwisch, Die beiden Antons, 1. a 2. díl), z něhož divadlo čerpalo i v následujícím roce (J. B. Henneberg: Die Waldmänner [Lesní muži, 10. 4. – G. benefice], Der Stein der Weisen, 23. 6., Don Juan), a v němž mohl G. uplatnit role nastudované pod Mozartovým dohledem.

Hudební divadlo bylo tehdy v Brně v centru pozornosti a osobně se mu věnoval ředitel Ro­the, který proto vedení činohry svěřil trojici režisérů. Některé opery byly, zřejmě s G. účastí, uváděny v italštině, např. L. Bologna: Calipso abbandonata [Opuštěná Kalypsó], v níž G. 1793 vystoupil jako Mentore. Od 1797 přispíval do repertoáru vlastními kompozicemi, z nichž se s největším ohlasem setkal singspiel Graf Balberone oder Die Maskerade [Hrabě Balberone aneb Maškaráda, 7. 3. 1796, benefice G. a jeho manželky, G. jako Kanello], jehož text napsal místní divadelní kritik a redaktor ­časopisu Allgemeine deutsche Theaterzeitung F. J. T. Franzky jako německou úpravu italského libreta La contessina [Slečna hraběnka, M. Coltellini dle C. Goldoniho], proslaveného buffou → F. L. Gassmanna (1770). Následovala tříaktová opera na lyrický námět Der Zauber des Gesanges [Kouzlo zpěvu, 23. 1. 1797, G. benefice], hudba k Henslerově činohře se zpěvy Das Faustrecht in Thüringen [Pěstní právo v Durynsku, 1. díl 18. 6., 2. díl 3. 9., 3. díl 14. 10. 1797], singspiel Der Schreckenskuß oder Das Fräulein von Burgund [Strašlivý polibek aneb Slečna z Burgundska, t: A. A. Crenzin, 5. 3. 1798, G. benefice, role Rüdiger von Starkenburg] a Die steinerne Braut [Kamenná nevěsta, 13. 3. 1799, benefice]. G. tvorba se z Brna šířila do dalších center: Graf Balberone byl uveden v Schikanederově vídeňském divadle v prosinci 1797 (benefice tenoristy S. Hillera, právě angažovaného z Brna) a v lednu 1798 (v titulní roli hostoval J. Rothe a v roli Roberta brněnský herec Scholz), v téže době se hrál i v Hamburku, opera Der Schreckenskuß byla provedena v lednu 1799 v Linci.

G. pěvecký repertoár se v Brně rozhojnil o řadu závažných basových rolí, k nimž patřily např. Jupiter v singspielu F. X. Süßmayra Der Spiegel von Arkadien [Zrcadlo z Arkádie, t: E. Schikaneder, 20. 5. 1795], Sandor (A.-E.-M. Grétry: Zemire und Azor, 30. 8. 1795), král Theodor (G. Paisiello: König Theodor in Venedig [Král Theodor v Benátkách, 22. 10. 1795]), Albamonte (P. Vranický: Das Fest der Lazaronen [Slavnost lazaronů, 30. 11. 1795]), Publius v německé verzi Mozartovy opery La clemenza di Tito (Die Güte des Titus [Velkomyslnost Titova, 4. 10. 1798]), Mentor (F. A. Hoffmeister: Der Königssohn aus Ithaka [Královský syn z Ithaky, 15. 12. 1789]), Oronte (A. Salieri: Palmira, 24. 4. 1799), Annius (G. Sarti: Julius Sabinus, 28. 10. 1799), Libeccio (J. Weigl: Der Korsar aus Liebe [Korzárem z lásky, 21. 12. 1799]). Svým pěveckým působením a skladatelskou aktivitou zprostředkovával G., spjatý i osobními vztahy k Mozartovi a Schikanederovi s okruhem vídeňského zábavného hudebního divadla devadesátých let 18. stol., v českých ­zemích jeho interpretační i tvůrčí tradici a repertoár. V Brně vystupoval i v činohrách, zpravidla ve vedlejších rolích, příležitostně též ­pěvecky (jeho dojímavý přednes smutečního zpěvu v závěru Kotzebuovy truchlohry Rol­la’s Tod oder Die Spanier in Peru [Rollova smrt aneb Španělé v Peru, 28. 10. 1795] údajně odvrátil naprostý neúspěch inscenace).

I když měl G. v Brně zajištěno místo varhaníka k zaopatření ve stáří, přijal na podzim 1801 nabídku angažmá v Národním divadle (Nationaltheater) v Mannheimu, kam oba manželé nastoupili nejpozději od 1802. G. účinkoval v rolích zpěvních (např. jako Jakob, E.-H. Méhul: Joseph und seine Brüder [Josef a jeho bratři, 11. 8. 1811]; kuchař Oronzio, J. R. Zum­steeg: Die Geisterinsel [Ostrov duchů, 18. 1. 1817]) i činoherních, např. v Schillerových dramatech Die Räuber [Loupežníci] (Maximilian Graf von Moor, Grimm, Roller), Die Jungfrau von Orleans [Panna Orleánská] (vojevůdce La Hire, 24. 10. 1802), Maria Stuart (Melvil, 22. 4. 1804) a Wilhelm Tell (Freiherr von Attinghausen, 15. 7. 1804). Penzionován byl 1826, krátce před smrtí. Vedení divadla v Mannheimu o získání G. velmi usilovalo, neboť byl z hlediska kvality hlasu, jeho rozsahu a přednesových schopností považován za mimořádně zdatného basistu a jednoznačným doporučením byla zvláště skutečnost, že právě pro něj psal Mozart roli Sarastra. G. disponoval hlubokým, ale pohyblivým basem v rozsahu F–d¹ a byl všestranným interpretem rolí vážného i komického oboru ve zpěvohře a činohře. Jak v žádosti o G. kurfiřtskou penzi (13. 11. 1801) konstatoval mannheimský intendant W. H. von Dalberg, byl G. velmi skromným a mezi kolegy váženým člověkem.

Prameny a literatura

MZK, sign. ST 1-572.263: Calipso abbandonata. Opera seria… Da rapresentarsi nel’ Teatro di Bruna dalla Compagnia Tedesca del Signore Giuseppe Rothe…Zum erstenmal aufgeführt in dem kön. städt. Nazionaltheater in Brünn… Die Musik ist von dem H. Luigi Bologna von Rom, italské libreto s paralelním německým překladem, [Brno] 1793. • Theater-Kalender / Taschenbuch fürs Theater (Mannheim) 1, 1795, odd. 2, s. 19–26; tamtéž 2, 1796, odd. 2, s. 85–86; AEJ 1794, sv. 1 [Juli bis September], s. 344; 1795, sv. 3, s. 188n.; sv. 5, s. 200–204; sv. 8, s. 199; sv. 10, s. 184–192; sv. 12, s. 171–173; 1796, sv. 3, s. 159n.; sv. 4., s. 169; 1797, sv. 1, s. 180n.; sv. 2, s. 156; sv. 3, s. 159; sv. 5, s. 185; sv. 6, s. 182; sv. 7, s. 192; sv. 9, s. 204; sv. 10, s. 192; 1798, sv. 1, s. 189–195; sv. 2, s. 197n.; sv. 3, s. 197–201; sv. 7, s. 201–203; ADT 1, 1797, s. 1n., 10, 34, 50, 73 (September), 73 (Oktober); 2, 1798, s. 36, 68, 77n., 132–135, 163n., 262n., 293–295, 321n., 353–355; 3, 1799, s. 8–10, 47n., 53, 66–70, 98, 114, 145–148, 178n.; Taschenbuch für’s Theater (Mainz–Hamburg) 1798/99, s. 222–224; K. Vetterl: Bohumír Rieger a jeho doba, Časopis Matice moravské (Brno) 53, 1929, s. 67–81; A. Orel: Sarastro… Hr. Gerl. Ein altes Weib… Mad. Gerl, Mozart-Jahrbuch 1955, Salzburg 1956, s. 66–89 + Neue Gerliana, tamtéž 1957, 1858, s. 212–222; G. Gugitz: Die Toten­protokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 124; K. M. Pisarowitz: Ein Brief „Sarastros“ und sonstige neueste Gerl-Miszellen, Acta Mozartiana (Augsburg) 10, 1963, seš. 2, s. 38–42; Průvodce po archívních fondech Ústavu dějin hudby Moravského musea v Brně, ed. T. Straková–J. Sehnal–S. Přibáňová, Brno 1971, s. 67; R. Würtz: ­Verzeichnis und Ikonographie der kurpfälzischen Hofmusiker zu Mannheim nebst darstellendem Theaterpersonal 1723–1803, Wilhelmshaven 1975, s. 70 + Mozarts Opern im ­biedermeierlichen Mannheim (1800–1850), Mozart-Jahrbuch 1980, Salzburg 1983, s. 126–135; O. Fambach: Das Repertorium des Hof- und Nationaltheaters in Mannheim 1804–32, Bonn 1980, s. 31n., 43, 51, 87, 485; J. Trojan: Dvě stě let obou Antonínů, Program SD Brno 61, 1989/90, s. 137–139 + Opera v Brně za doby Mozartovy, tamtéž 63, 1991/92, s. 54–56; P. Clive: Mozart and his Circle. A Biogra­phical Dictionary, London 1993; D. J. Buch: Mozart and the Theater auf der Wie­den: New attributions und perspectives, Cambridge Opera Journal (Cambridge) 9, 1997, s. 195–232 + Surviving sources of Eighteenth-century Singspiels from Prague German Theatre, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 380, 383; D. Link: The National Court Theatre in ­Mozart’s Vienna, Oxford 1998, s. 441; A. Sonnek: Emanuel Schikaneder. Theater­prinzipal, Schauspieler und Stückeschreiber, Kassel–Basel–London–New York–Prag 1999, s. 84, 89, 91n., 94–96, 100n., 109, 390–393. • Grove, Grove O, MGG, ÖBL, Pazdírek, Wurmová, Wurzbach

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 192–195
Autor: Jan Trojan