Fiorillo, Ignazio: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58

Křest. jméno psáno také Ignatio. – Podle obsáhlé legendy, připojené k portrétu (Norimberk 1750, kreslil → G. B. I. Colombo, ryl V. D. Prei­sler), se F. narodil 11. 3. 1712 (datum 11. 5. 1715 uvádějí naopak souhlasně všechny lexikony, přejato z ⇒ Gerber 1, ale nedoloženo). Uměním se profesně zabývali jeho synové ­Johann Dominicus (1748–1821, malíř, historik umění, profesor v Göttingen), Federigo (1755–1823, hudebník, skladatel) a Carl Ferdinand Wilhelm Anton (1758–?, zřejmě tanečník a choreograf v Itálii).

Hudební vzdělání bylo F. poskytnuto zásluhou mimořádné přízně hraběte Ferdinanda Otty von Traun (legenda k portrétu). Jako žák L. Lea a F. Duranteho na neapolské konzervatoři S. Maria di Loreto těžil v době kulminace neapolské školy z inspirujícího klimatu bohatého produkčního zázemí opery seria. Autorsky se představil až v Terstu operou L’Egeste (l: C. Pagani Cesa, 1733 ⇒ Sehnal, č. 93), v jejímž prvním uvedení zpívali tenor G. N. Alberti a falsetista P. Vida, známí z obsazení → Den­zio­vy společnosti ve Šporkově divadle v Praze a z jiných středoevropských stagion (např. Brno, Vratislav), další Denziův zpěvák F. Novello zpíval ve F. opeře Il vincitor di se stesso [Vítězem nad sebou samým] v Benátkách (1741). Jako operní skladatel se F. v této době představil ještě v Miláně a v Padově. V polovině čtyřicátých let 18. stol. podnikl několikaleté evropské turné se souborem dětské pantomimy → Ph. Nicoliniho (Teatro dell’Opera Pantomima dei Piccoli Hollandesi di Nicolini; Vídeň 1746/47, Brno 1747, Praha 1747/48, Lipsko 1748, Hamburk 1748/49, Drážďany 1749), pro který komponoval. 1749 zůstal s Nicolinim v Braun­schweigu, kde vévoda Carl I. von Braun­schweig-Wolfenbüttel dal pro divadlo pantomimy postavit samostatnou budovu. F. byl jmenován dvorním kapelníkem (1750), zatímco Nicolini se stal ředitelem dvorních divadel. 1762 angažoval F. pro svůj dvůr v Kasselu Friedrich II. von Hessen-Kassel a svěřil mu péči o dvorní operu a chrámovou hudbu; tehdy zdejší operní provoz zažil období největšího rozkvětu a slávy. Do konce života byl F. zajištěn kapelnickou penzí (penzionován 1779).

Většina F. operních kompozic vznikla v době jeho působení v Braunschweigu, kde vedle intermezz a hudby k pantomimám Nicoliniho společnosti skládal pro dvorní divadlo opery seria na libreta → P. Metastasia (např. Adriano in Siria, Il Demofoonte, La Didone abbandonata [Opuštěná Dido], vše 1750; Siface, Alessandro nell’Indie, obě 1752; Il Ciro riconosciuto [Znovupoznaný Cirus], Il Demetrio, obě 1753; Lucio Vero, l: A. Zeno, přeprac. vlastní rané opery Vologeso, 1756; La Nitteti, 1758), v Kasselu už většinou využíval úprav starších děl. Jeho kompoziční styl se podobně jako u J. A. Hasseho vyznačoval melodickou invencí nesoucí dramatický výraz soustředěný výhradně ve vokálním partu, podíl instrumentální složky je minimalizován. F. ve skladbě tíhne k nepravidelnostem pe­rio­dického členění a věnuje pozornost adekvátnímu převedení textových frází do afektivního a dramatického tvaru melodické deklamace.

F. působení v českých zemích bylo vázáno hlavně na aktivity Nicoliniho dětské pantomimy. Produkce se skládaly z pantomimy, italského intermezza a krátkého baletu, F. skládal árie a hudební doprovod pantomim. Brno (1747) i Praha (září 1747–březen 1748) byly v rámci evropského turné pouze zastávkou, přesto se v Praze dochovalo šest libret intermezz provedených v Divadle v Kotcích. I když na žádném z nich není F. jako skladatel výslovně uveden (pouze atribuce hudby k intermezzu L’amante ingannatore [Falešný milenec], Praha 1747, je doložena pozdějším libretem z Braunschweigu), lze na jeho autorství důvodně usuzovat (např. Li birbi [Taškáři], l: A. Zanetti, 1748, a Il finto pazzo [Domnělý blázen, pův. titul Livietta e Tracollo, l: anon., partitura ztracena, T. Volek připisuje Pergolesimu). Představení s efektním výtvarným řešením scény a kostýmů (→ G. B. I. Colombo), s akrobatickými prvky, vypracovanou řečí pohybů a gest a podivuhodnými příběhy zaujala v době vzrůstající obliby komických oper obecenstvo a tento žánr do Prahy uvedla.

Prameny a literatura

Stadtarchiv Braunschweig, sign. H VIII A:1130a: rodokmen rodiny F. na základě matričních záznamů; Hessisches Staats­archiv Marburg, fond 5, č. 1386: personální akta F. 1762–87; Herzogin Anna Amalia Bibliothek, Weimar: partitury intermezz L’amante ingannatore, Li birbi a Con la burla da dovero (vše ⇒ L. Finscher in MGG); NMk, sign. St. t. 57 B 10: La serva padrona; sign. 57 B 11: La vedova ingegnosa; sign. 57 B 15: La moglie all’usanza; sign. 57 B 16: Il finto pazzo; sign. 57 B 17: L’amante ingannatore; sign. 57 C 32: Li birbi ⇒ ­Kneidl; Herzog August Bibliothek a Nie­der­säch­si­sches Staatsarchiv Wolfenbüttel: libreta a partitury z fondu vévodského divadla v Braunschweigu (vč. autografů F.) ⇒ K. Kindler: Findbuch zum Bestand Musikalien des herzoglichen Theaters in Braunschweig 18.–19. Jh. (46 Alt), Wolfenbüttel 1990. •• GTK 1776, s. 259; 1777, s. 245; [D. A. v. Apell]: Gallerie der vorzüglichsten Tonkünstler und merkwürdigen Musik-Dilettanten in Cassel, Kassel 1806; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 121, 136, 155n.; A. Scherl: Pantomimické produkce v divadle v Kotcích, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 99; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, tamtéž, s. 47. •• ADB, Gerber 1–2, Grove, Grove O, MGG

Ignatio

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 172–174
Autor: Stanislav Bohadlo, Alena Jakubcová