Ditrichštejn, František: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58

Psán též Franz von Dietrichstein. – Zakladatelem mikulovské linie starobylého rodu pocházejícího z Korutan byl D. otec Adam (1527–90), který od mládí působil v habsburských službách (od 1578 nejvyšší hofmistr Rudolfa II.). 1575 koupil rozsáhlé panství Mikulov na jižní Moravě. Postupně rod získal na Moravě i v Čechách rozsáhlé majetky a silné postavení. Adamův nejmladší syn D. se narodil ve Španělsku, kde otec působil jako císařský vyslanec, jeho matkou byla Margareta Folch y de Raquensens, princezna z Cardony († 1609). Už v dětství byl D. určen pro kněžskou dráhu. Po studiích u jezuitů v konviktu u sv. Bartoloměje v Praze odešel 1588 studovat do Říma na německou kolej Germanicum, a to jako chráněnec otcova přítele kardinála I. Aldobrandiniho, pozdějšího papeže Klementa VIII. (1592–1605). Hned po ukončení studia byl jmenován olomouckým kanovníkem (1591), o rok později získal i kanonikát vratislavský a pasovský, stal se komořím papeže a císař Rudolf II. jej 1594 jmenoval proboštem v Litoměřicích. 1597 byl D. v Praze vysvěcen na kněze. 1599 se stal kardinálem a záhy jej na papežovo i císařovo přání kapitula zvolila olomouckým biskupem. Od 1602 zastával úřad zástupce moravského zemského hejtmana. Byl plně oddán císařům a proti nekatolíkům postupoval přísně a nekompromisně. V době stavovského povstání byl proto prohlášen za nepřítele země a vypovězen. Po bitvě na Bílé hoře se 1621 vrátil na Moravu, kde ho císař ustanovil gubernátorem. Společně s Karlem st. ze Žerotína však usiloval o to, aby pobělohorské perzekuce dopadly na Moravu co nejmírněji. Z pobělohorských majetkových konfiskací rozšířil svoje panství a 1624 byl povýšen do knížecího stavu. Během své kariéry si D. získal značnou přízeň habsburských panovníků. Byl rádcem císařů Rudolfa II., Matyáše (1608–11 vystupoval jako prostředník při jejich vzájemném vyjednávání) i Ferdinanda II.

Díky svým rozsáhlým stykům s čelnými představiteli tehdejšího katolického světa D. významně stimuloval kontakty s románskými kulturními velmocemi také ve sféře divadla a hudby. Od počátku působení v českých zemích výrazně a soustavně podporoval řádové divadelní akce. Jako církevní hodnostář se každoročně účastnil několika jezuitských před­stavení v Brně, Olomouci a Praze a z četných dedikací vyplývá, že řadu produkcí, popř. vytištění perioch nebo textů, také finančně sanoval. 1603 v Olomouci spolufinancoval např. inscenaci velké výpravné hry Š. Tuce o boji Krista s Antikristem a posledním soudu Christus iudex [Kristus soudce], jejíž personál tvořilo množství biblických, alegorických a historických postav, 1609 v Brně rozdával odměny po pětiaktové hře o sv. Vítu, sehrané početným souborem 112 osob, jejíž synopse představuje první tištěný divadelní program zachovaný v českém jazyce (⇒ Michalcová-Cesnaková 1964). Podporoval také dramatickou tvorbu svého zpovědníka, jezuity → G. Dingenauera, jehož drama S. Wenceslaus Martyr, Boëmiae Moraviaeque patronus [Sv. Václav mučedník, patron Čech a Moravy; spoluautoři → L. Classovicius a H. Zeidlhuber] bylo předvedeno 17. 7. 1614 v Olomouci za účasti arciknížete Ferdinanda, který se tu účastnil zemského sněmu (korespondence s Dingenauerem ⇒ Malý 1932). Další Dingenauerova hra Tobias junior, provedená 1616 studenty olomoucké jezuitské akademie v Kroměříži ke sňatku Václava Viléma Popela z Lobkovic s D. neteří Markétou Františkou z Ditrichštejna, byla s přispěním D. vytištěna v kompletním znění.

Ve své biskupské rezidenci v Kroměříži zaměstnával do 1620 hudebníky i tanečního mistra. Rodovému sídlu Mikulov, jež mu připadlo po smrti bratra Maxmiliána 1611, věnoval plnou pozornost a po návratu na Moravu 1621 se v něm převážně zdržoval. D. je považován za původce velkorysé urbanistické koncepce, která tvářnost vnitřního města a zámeckého areálu výrazně zmodernizovala. Na stavebních projektech pracoval v Mikulově i stěžejní představitel předbarokní architektury na Moravě G. G.Tencalla. Budova s divadelním sálem u západní zdi dolního předhradí mohla vznikat již 1611–18, poprvé se připomíná až 1640, tj. po D. smrti (⇒ Samek 1999). Později byla přeměněna na knihovnu a zničena při požáru zámku v srpnu 1719. O zdejších divadelních produkcích nejsou z D. doby dosud známy žádné spolehlivé zprávy. D. byl sice v kontaktu s anglickými herci principála → J. Greena, které mu v březnu 1617 osobním dopisem doporučil arcivévoda Karel, biskup vratislavský, a lze tedy předpokládat, že herci na Moravě pobývali, i když jejich vystoupení doložena nejsou. ­Greenova společnost následovala pak D. do Prahy, kde kardinál 29. 6. 1617 korunoval Ferdinanda Štýrského českým králem a kde herci účinkovali v rámci korunovačních slavností. Divadelní akce se mohly konat např. i v červnu 1625, kdy D. hostil císaře Ferdinanda II. s chotí v Mikulově po dobu tří týdnů. Jeho kontakty s italskými herci komedie dell’arte dokládá dopis principála společnosti Fedeli → G. B. Andreiniho, který 1630 pobýval ve Vídni a hledal u D. podporu (⇒ Baďura 2005).

1625 zřídil D. v Mikulově kolegiátní kapitulu a fundoval dva sbory zpěváčků (u sv. Václava a při kostele kapucínů, které uvedl do Mikulova 1611, v Loretě). Pod vlivem sv. Filipa z Neri se v Římě nadchl pro nový řád piaristů, 1631 založil v Mikulově první piaristickou kolej za Alpami a povolal řád i do Lipníka nad Bečvou. Přispěl tak k vytváření příznivého prostředí pro hudební vlivy z Itálie a na jeho dvoře se uplatňovali také hudebníci přinášející moderní podněty krystalizujícího barokního slohu, např. františkán C. Cocchi z Janova († 1632), autor sbírky pětihlasých vokálních duchovních skladeb Armonici Concentus věnované D. a vytištěné v Benátkách 1626, minorita C. Abbate, rovněž z Janova († 1675), minorita G. B. Alovisi z Bologne († před 1665) a snad V. Scapitta (1593–1656), a pokoušel se získat do svých služeb italské zpěváky.

Je pravděpodobné, že mikulovští piaristé prováděli školní hry už za kardinálova života, a to ve školním auditoriu, v zámeckém divadle či sále nebo na jiných místech. Nejstarší dochovaná synopse hry Representation von s. Bonifacii wunderbarlichen Kampff… [Představení obdivuhodného boje svatého Bonifáce] pochází však až ze září 1639, kdy se hrálo na počest rodiny D. synovce Maxmiliána (1596–1655), jenž se stal pokračovatelem rodu a dědicem D. Pro představení k poctě knížecích novomanželů 4. 11. 1640 bylo jeviště postaveno ve velkém zámeckém sále, který pojal dva tisíce osob (⇒ Neumann 1933). Biblická výpravná hra His­toria von Joseph dem Patriarchen [Příběh Josefa patriarchy] trvala osm hodin a podle zprávy ­piaristů posílané do Říma překonala všechna dosavadní jezuitská představení. Pro realizaci 20 proměn (egyptské moře, sál faraónův, krajina v Palestině, babylónské město, jeskyně, Danielova jáma, pohyblivá hora apod.) bylo vy­užito posuvného otáčivého hranolu, jehož stěny byly pomalovány jako části systému výměny dekorací, ke scénickým efektům patřil např. pohyblivý babylónský drak. 1766 vybudovali piaristé v klášterní zahradě nové divadlo, kde bylo zřízeno otáčivé jeviště, které umožňovalo časté střídání proměn a provedení technicky náročných scén. U školních her provozovaných piaristy byla silně zastoupena hudební složka.

Také další členové D. rodu byli příznivci a mecenáši hudebního divadla, např. Johann Leopold D. (1703–73), jehož kapelu 1741–47 řídil J. Umstatt. V první polovině 18.stol. podpořil Leopold D. v Brně několik operních inscenací impresáriů → F. N. del Fantasii a A. Manfrediho.

Prameny a literatura

MZA, Fond Boček, sign. 12.265: dopis arcivévody Karla, biskupa vratislavského, kardinálovi Ditrichštejnovi, biskupovi olomouckému (Nisa, 18. 3. 1617 ⇒ Feifalik 1858); SOkA Přerov, depozitum Potštát (doklady o divadelní činnosti piaristů v českých zemích ⇒ J. Bombera: Periochy a rukopisy divadelních her z doby baroka v archivním depozitu v Lipníku nad Bečvou, Olomouc 1970, strojopis). •• A. Voigt: Leben Franz Fürsten Dietrichstein, Prag 1792; J. Feifalik: Jesuiten­dramen in Olmütz und Brünn, Mittheilungen der k. k. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft für Ackerbau, Natur und Landeskunde, Brünn 1858, příl. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section, č. 1, s. 6n. + Engländische Comödianten in Mähren, tamtéž, č. 3, s. 23 + Kleine Mittheilungen. 1. Drama, tamtéž; Menčík 1895, s. 64, 66, 69–73, 90, 95, 99n.; J. Malý: Hranice, Lipník za Mansfeldova vpádu, Věstník Matice opavské (Opava) 37/38, 1932, s. 150–153; A. A. Neumann: Piaristé a český barok, Přerov 1933, s. 134–138; M. Michalcová-Cesnaková: Nejstarší český divadelní program, Listy filologické 87, 1964, s. 257–263; M. Zemek: Školní divadlo v Mikulově v 17. a 18. století, Vlastivědný věstník moravský (Brno) 18, [1966], s. 37–46; J. Sehnal: Hudba na dvoře olomouckých biskupů od 13. do poloviny 17.stol., Časopis Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, Olomouc 1970, s. 73–86 + Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, Praha 1974, s. 57n.; J. Košulič: Mikulov a počátky barokní hudby na Moravě, Jižní Morava (Brno) 9, 1973, s. 122–134; P. Balcárek: Kardinál F. z D. (1570–1636), Kroměříž 1990 + Zpráva o hudebnících v korespondenci kardinála D., Hudební věda 5, 1968, s. 464n.; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648–1803, ed. E. Gatz, Berlin 1990; M. Zemek–J. Bombera–A. Filip: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631–1950, Prievidza 1992, zvl. s. 9–15, 137n.; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 3 + První italští jevištní výtvarníci ve střední Evropě, 6, 1995, č. 4, s. 38n.; Z. Libosvar: Moravský biskup F. D., Olomouc 1994; J. Válka: Dějiny Moravy II, Brno 1995, s. 98–107; B. Samek: Umělecké památky Moravy a Slezska II, Praha 1999, s. 485; M. Buben: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000; J. Sehnal–J. Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě, Brno 2001, s. 44–46; O. G. Schindler: „Englischer Pickelhering – gen Prag jubilierend“. Englische Komödian­ten als Wegbereiter des deutschen Theaters in Prag, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 80; J. Županič–M. Fiala–F. Stellner: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001; E. Tomaštík: Claudio Cocchi – Armonici Concentus, Opus musicum (Brno) 35, 2003, č. 5, s. 33n.; L. Brázdová: Olomoucký biskup, kardinál F. D., Hudba v Olomouci – Historie a současnost I, ed. E. Vičarová, Olomouc 2003, s. 65–71; A. Scherl: Zu den Auftritten der deut­schen und italienischen profesionellen Schauspielergesell­schaften in Olmütz im 17. und 18. Jahrhundert, O divadle na Moravě a ve Slezsku II, ed. T. Lazorčáková, Olomouc 2004, s. 47–55; B. Baďura: Documenti igno­ti sui comici italiani delle terza decade del Seicento, Folia Historica Bohemica 21, 2005, s. 213, 218; J. Sehnal: Italská hudba na Moravě v 16. a 17. století, Italská renesance a baroko ve střední Evropě, ed. L. Daniel – J. Pelán – P. Salwa – O. Špilarová, Olomouc 2005, s. 133–137. •• ADB, DBE, DČD I, NDB

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 142–145
Autor: Jiří Sehnal, Martin Vaňáč, Alena Jakubcová