Defraine, Franz Albert: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58

Uváděn též s křest. jménem František Albert a s příjmeními de Fraine, Deffrüm a Teffere. – Syn bavorského důstojníka Carla A. Defraina, studoval od 1710 na gymnáziu při salcburské benediktinské univerzitě. První zmínka o jeho divadelní činnosti se týká loutkových představení v Brně 1716, lze však předpokládat, že již dříve započalo jeho delší angažmá v souboru → J. A. Stranitzkého ve Vídni. V červnu 1723 byl v Brně členem společnosti L. E. Steinmetze. Jako samostatný principál se objevuje poprvé v létě 1724 u hraběte → Františka Antonína Šporka v Kuksu, kam přišel z Olomouce. Díky Šporkovu doporučení dostal D. na podzim téhož roku poprvé povolení hrát v pražském Manhartském domě v Celetné ulici. V jeho společnosti, ohlašované jako Hoch-Teutsche Comoedianten, tehdy byli → H. Rademin a → Ch. Schulze s manželkami a několik herců, kteří pak v Praze působili déle. Po úspěších v Praze zamířil D. 1725 do Augsburgu, Frankfurtu nad Mohanem a Kolína nad Rýnem, kde společnost vystupovala vždy pod označením Pragerische Commoedianten. V srpnu 1726 dostal D. povolení hrát přes zimu v Praze v Manhartském domě (tehdy získal do souboru → F. A. Nutha a A. M. Viertelovou, která se v říjnu téhož roku stala Nuthovou manželkou) a žádost pak každoročně, vždy s úspěchem, opakoval až do 1731. V lednu 1732 získal ještě povolení hrát o masopustu v Malostranských lázních. Své pražské působení tehdy střídal s hostováním na zámeckých scénách v Kuksu (léto 1727, 1728, 1729) a v saském Weißenfelsu (masopust 1728, 1730, 1732). V době svého druhého pražského působení byl ženat se Sabinou D., jíž se tu 10. 1. 1730 narodila dcera (rodný zápis v matrice Týnského chrámu je v češtině). 1732 D. Prahu opustil. Nastoupil znovu dráhu cestujícího principála, která jej přes Weißenfels a Lipsko přivedla koncem 1732 do Vratislavi. Tehdy D. svou společnost patrně rozpustil a jen s rodinou nastoupil počátkem 1733 angažmá u dvorního divadla v Karlsruhe. Téhož roku pak přijal nabídku hrát v Berlíně u → J. C. Eckenberga jako Harlekýn. Zde do­sáhl 1733/34 významných hereckých úspěchů (král Friedrich Wilhelm I. jej vyznamenával svou přízní). V Praze pobýval i 1734 (22. 9. narození další dcery) a pokoušel se tu získat v konkurenci s → F. Kurtzem znovu povolení ke hrám, není však známo, s jakým výsledkem.

I nadále pak působil jako herec, údajně u → F. G. Wallerottiho. Do čela vlastní společnosti se postavil znovu 1746, kdy s ní účinkoval na zámecké scéně knížete → Johanna Nepomuka Carla Lichtenštejna († 1748) ve Valticích. Jako zámecká společnost knížete vystupovali 1746–48 v Brně a v Badenu. 1751 D. přijal se svou druhou ženou Josephou angažmá ve vídeňském dvorním Divadle u Korutanské brány. Zde byl činný i jako překladatel divadelních her C. Goldoniho. Spolu s dalšími stoupenci improvizované komedie opustil však soubor ještě v padesátých letech 18. stol. a zřídil si znovu vlastní společnost, s níž hrál 1760 ve Znojmě a 1761 v Kremži (Krems an der Donau). Jeho další osudy nejsou známy. D. manželka Jose­pha zemřela až 1783 ve Vídni jako vdova, dcera Josepha, provdaná Prockhe, účinkovala ve společnosti → K. Wahra v Praze.

D. ve své době patřil mezi velmi úspěšné divadelní ředitele. Jako první z cestujících principálů se dovedl sžít s pražským prostředím do té míry, že nacházel uznání u pražského měšťanstva a dokonce i duchovenstva (bylo mu výjimečně povoleno hrát i v adventu). Jeho schopnosti potvrzuje dobově příznačná dramaturgie. Uváděl v Praze jak starší hauptakce, tak nově se objevující burlesky vídeňského typu. Pojetí hauptakcí však často měnil, např. 1728 uvedl hru Der Anfang und das Ende dess verkehrten und Welt-beruffenen Ertzzauberers Doctoris Joannis Fausti [Počátek a konec zvráceného a po světě proslulého arcikouzelníka doktora Fausta] s výmluvným podtitulem Einfalt hat den Teufel betrogen [Prostota ošálila čerta]. ­Inscenoval také hry s českou tematikou, např. 11. 10. 1729 hru Die Preiss-Würdigste Lebens-Geschichte und der Glorreiche Marter-Tod des Heiligen Wenceslai, Herzogen und Ersten Königs in Böhmen [Pamětihodný životní příběh a přeslavná mučednická smrt svatého Václava, vévody a prvního krále českého]. V této hře se objevuje také hanswurstovská postava, jejíž jméno „Quiternitze“ je již přizpůsobeno českému prostředí a etymologicky poukazuje ke slovu „jitrnice“. Byla to role napsaná pro samotného principála, jemuž hanswurstovské role vždy náležely. Jako dohry D. často volil kratší Molièrovy veselohry. Postupně zařazoval v Praze do svého repertoáru stále více burlesek, které si tehdy získávaly oblibu, např. 1732 hru se zpěvy a tanci Das verschmitzte und listige Wien­ner Stuben-Mädl, mit ihren durchtriebenen Amanten [Vychytralá a lstivá vídeňská pokojská, se svými prohnanými milenci].

Prameny a literatura

NA, fond Kk, sign. 1157–1162; fond SČM, sign. 1724/VIII/d/67, kart. 280; fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, divadelní cedule, inv. č. 1193 (tisky); MZA, fond B 1, sign. B 47; AMP, matrika fary u P. Marie před Týnem, sign. TÝN N 7, s. 127, 10. 1. 1730 (narození dcery); matrika narozených fary u sv. Jiljí, sign. JIL N 3, s. 99, 22. 9. 1734 (narození dcery); NMd, sbírka cedulí, sign. P-6-A-265, inv. č. C 11.662, C 11.663, C 11.664. •• H. Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738), Wien 1923, s. 139n.; A. Novotný: Praha „Temna“, Praha 1946, s. 184n.; A. Schmiedecke: Die Neuberin in Weißenfels, Euphorion (Heidelberg) 54, 1960, s. 188n.; J. Bartoš: Loutkářská kronika, Praha 1963, s. 30, 69; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 152–154, 169n., 436, 453; H. G. Asper: Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 60n.; O. G. Schindler: Romeo und Julia auf Schloß Krumau, der Basilisco von Kolin und das Armenspital in Kukus, Biblos (Wien) 44, 1995, s. 81n. + „Der Pasalisk de Parnagasso“. Ein Beitrag zur Rezeption der Commedia dell’arte in Böhmen, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šor­mová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 100–119; U. Da­niel: Hoftheater, Stuttgart 1995, s. 81; B. Rudin: Hans-Wurst oder der unsichtbare Condirecteur, Badische Heimat (Karlsruhe) 77, 1997, s. 125–128 + Heinrich Rademin, Hanswursts Schattenmann. Jurist, Bühnenchef, Stückeschreiber. Versuch über eine Gründerfigur des Wiener Theaters, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Mar­schall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 295–298; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 91–127, 138n., 207–214 + Dva dokumenty k baroknímu divadlu v Čechách, DR 14, 2003, č. 3, s. 77n.; M. Havlíčková: Profesionální divadlo v Brně ve dvacátých letech 18. století, Brno v minulosti a dnes XIX, Brno 2006, s. 143–164. •• DČD I

František Albert

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 131–133
Autor: Adolf Scherl