Da Ponte, Lorenzo: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58

Vlastním jménem Emanuele Conegliano. – Pocházel z židovské rodiny, jeho otec byl jirchářem a obchodníkem. Kvůli druhému sňatku s katoličkou dal ovdovělý otec 1763 svou rodinu pokřtít. Emanuele dostal jméno po biskupovi, který jej křtil a později mu umožnil studium v kněžském semináři. D. obdržel 1773 nižší svěcení, avšak kněžský úřad nikdy nevykonával. Po několika dobrodružných letech strávených v Benátkách a Trevisu (profesorem literatury v semináři) byl 1779 z Benátska vyhoštěn. Uprchl do tehdy rakouské Gorice (Görz, dnes Gorizia v severovýchodní Itálii), kde se brzy prosadil jako básník (óda Der Wettstreit der Vögel [Ptačí soutěž] na tzv. mír těšínský, rakousko-pruskou mírovou smlouvu z 8. 3. 1779) a překladatel dvou tragédií z francouzštiny (jeho první práce pro divadlo). Potíže vyvolané ­literárním sporem jej přiměly Gorici opustit. Odešel do Drážďan, kde mu bylo dovoleno spolupracovat s dvorním básníkem C. Mazzolou na dramatických textech. 1782 přišel do Vídně vybaven doporučením pro dvorního skladatele A. Salieriho, který jej po smrti → P. Metastasia navrhl do funkce císařského dvorního básníka (jmenován 1783). Po smrti svého ochránce císaře Josefa II. byl D. Leopoldem II. 1791 vykázán z Vídně ve snaze uklidnit divadelní intriky a rivalitu. Odebral se do Terstu, aby se před císařem obhájil a získal naději na návrat. Poznal tu dceru anglického obchodníka N. Grahlovou, s níž se v srpnu 1792 oženil. Už v březnu tohoto roku mu bylo povoleno usadit se znovu ve Vídni a jeho rehabilitace byla oznámena ve všech novinách rakouské monarchie. Manželé se rozhodli žít v Paříži, ale posléze na radu G. Casanovy, s nímž se D. setkal v Praze, zamířili do Londýna, kde D. začal 1792 pracovat jako divadelní básník v divadle King’s Theatre in the Haymarket. Psal také libreta pro V. Martína y Solera, který se do Londýna rovněž přesunul. Po návratu z italské cesty byl 1798 D. z divadla propuštěn. Po neúspěšném knihkupeckém podnikání se vystěhoval s rodinou do Ameriky. Do New Yorku přibyli počátkem léta 1805. D. se živil jako obchodník s koloniálním zbožím, později jako lihovarník a lékárník v Sunbury (Pennsylvánie). 1819 se vrátil do New Yorku, soukromě vyučoval italštinu, otevřel si knihkupectví a propagoval italskou literaturu. Napsal memoáry, které postupně doplňoval (Memorie di Lorenzo Da Ponte da Ceneda, scritte da esso, New York 1823–27, rozšířené vyd. tamtéž 1829–30; Aggiunta alle Memorie di Lorenzo Da Ponte, scritte da esso, tamtéž 1831). V listopadu 1825 prosadil v New Yorku uvedení Mozartova Dona Giovanniho operní společností španělského tenoristy M. Garcíi. Vůbec první mozartovská inscenace na americké půdě měla velký úspěch a D., který připravil libreto v italštině a angličtině, byl aplaudován ve své lóži. Jeho hmotné poměry se však nezlepšily a po smrti manželky (1831) dožil v chudobě.

Vídeňská kariéra D. byla obdobím, kdy měl nejlepší příležitost uskutečnit v tvorbě své hudebnědramaturgické představy. Jeho úkolem bylo psát libreta pro italský operní soubor, angažovaný po několikaleté absenci dvorem pro operu buffu. K uměleckému vrcholu dospěl ve spolupráci s W. A. Mozartem na operách Le nozze di Figaro [Figarova svatba, Vídeň 1786], Don Giovanni (Praha 1787) a Così fan tutte [Takové jsou všechny, Vídeň 1790]. Nepříliš úspěšné první libreto pro Salieriho operu Il ric­co d’un giorno [Nádhera jednoho rána, Vídeň 1784] neoslabilo zjevnou přízeň císaře Josefa II. a všeobecný úspěch vzápětí přišel s operami Martína y Solera Il burbero di buon cuore [Dobrosrdečný bručoun, Vídeň 1786], Una cosa rara [Taková vzácná věc, tamtéž 1786] a L’arbore di Diana [Dianin strom, 1787]. Příprav inscenace Mozartova Dona Giovanniho v Praze v říjnu 1787 se D. osobně účastnil (bydlel na Uhelném trhu, v domě Platýz, naproti tehdejšímu bydlišti Mozartovu v domě U Tří zlatých lvů), dokončoval chybějící části, přizpůsoboval detaily místním podmínkám a dohlížel na pěvecké nastudování. Ještě před premiérou jej však císař povolal zpět do Vídně, aby připravil italskou verzi původně francouzské opery Tarare A. Salieriho. V zásadním textovém i hudebním přepracování opery, nově nazvané Axur, re d’Ormus [Axur, král na Ormuzu], pronikly do díla četné prvky opery buffy (dramma tragicomico).

Nevšední stylistická úroveň D. libret poskytla Mozartovi jedinečnou možnost spolupráce na jeho vrcholných operních dílech. V tvorbě D. se tak jako patrně u žádného jiného soudobého libretisty uskutečnilo dokonalé spojení dramatického rytmu, daného autorovou komplexní hudebnědramatickou vynalézavostí, s poetickým ztvárněním, které stojí plně ve službách kompozičních prostředků hudby. Jeho poezie v nejlepším slova smyslu „slouží“ hudbě. Ač osobitá, přirozeně splývá s hudební a scénickou realizací (⇒ D. Goldin Folena in MGG). I přes­to, že D. pro svá libreta většinou používal spíše příležitostné zdroje a předlohy (existující libreta a známé dramatické texty), dosahoval při jejich zpracování vysoké kvality. Byl schopen přesně odhadnout aktuální nosnost a působivost látky i zvolit v daném okamžiku nejpřípadnější jevištní podobu. Jeho schopností si skladatelé byli vědomi a často jej sami o libreta pro své kompozice žádali. Bohatý literární odkaz D., přesahující jeho aktivity ve sféře hudebního divadla, dokládá šíři jeho literárních zájmů, nadání, důkladné básnické vzdělání i stálou ambici patřit ke společensky určujícímu kulturnímu okruhu. D. patří ke směrodatným libretistům 18. století (A. Zeno, R. de Calzabigi, → Metastasio), kteří metrický a výrazový arzenál tradičního italského básnictví ovládli natolik tvůrčím způsobem, že dokázali italštinu profilovat jako řeč předurčenou pro spojení s hudbou.

Benátská divadla, která D. poznal v sedmdesátých letech 18. stol., mu poskytla určující zkušenosti a seznámila ho s řadou osobností, které se staly jeho básnickými vzory a později i oporou, když se měl jako autor prosadit v prostředí Vídně, a osvědčit tak své básnické schopnosti v operním provozu. Divadelní zkušenosti jej vybavily mimořádnou citlivostí ve vztahu k publiku, schopností vystihnout vkus a využít jeho reakcí. Z tohoto hlediska je také možno rozlišit v jeho tvorbě odlišné fáze, reprezentované vždy jiným publikem: velké období opery buffy, které prožíval u vídeňského dvora ve spolupráci s nejvýznamnějšími osobnostmi tamního operního života, a naproti tomu období londýnské, s atmosférou, která svědčila jeho elegicko-pastorálním a klasicistním sklonům.

D. dramaturgie od počátku upřednostňovala ansámblové scény a vyznačovala se sklonem k pojednání sólistických árií jako epizod nenarušujících průběh děje, tak jak to odpovídalo benátské divadelní tradici. Poučen Goldoniho komediálním dramaturgickým modelem dbal o jevištní působivost komických kusů prezentací souvislého dějového tahu, promyšleností jednotlivých scén jako samostatných malých dramat a komplexností operních finále. Goldoniovský vzor prozrazuje také využívání jazykových prostředků pro jemně diferencovanou sociální charakteristiku jednotlivých postav, ­podobnou Mozartovu profilování pomocí ­hudebních prostředků. Zároveň je D. jazyku vlastní důstojnost, která nepřipouští využití vulgárních nebo banálně směšných výrazů, jak tomu bylo běžné u jeho předchůdců a současníků. I když bylo přebírání textového materiálu běžné a nezbytné z hlediska pracovní ekonomie a typizovaných jazykových standardů dějových situací a rolí, využíval D. výpůjčky z libret současníků, kolegů a rivalů (G. B. Casti, G. Bertati) většinou jako parodické narážky odpovídající situaci konkurenčního boje. Schopnost důvtipného nadhledu, s nímž různorodé prvky propojoval do nových celků, byla pro D. typická a ve své době jedinečná. Pojetí libretistiky jako soutěže ve zpracování stávajících pramenů a předloh je zřetelně patrné zejména v D. libretu Dona Giovanniho, které sice v základních rysech zachovává sled dějových událostí a části dialogů bezprostředně předcházejícího Bertatiho textu zhudebněného G. Gazzanigou, ale zásadně mění strukturu postav z hlediska jejich charakteru a jazyka.

Edice

L. da P.: Paměti, přel. J. Kostohryz, Praha 1970; Mein abenteuerliches Leben. Die Erinnerungen des Mozart-Librettisten, ed. E. Burckhardt–W. Hil­desheimer, Zürich 1991; Estratto delle Memorie, ed. L. della Chà, Milano 1999; Geschichte meines Lebens. Mozarts Librettist erinnert sich, ed. Ch. Birnbaum–J. Krämer, Frankfurt a. M. 2005; Il Don Giovanni, ed. G. Gronda, Torino 1995; Libretti viennesi, ed. L. della Chà, tamtéž 1999.

Prameny a literatura

Libreta tištěná v českých zemích ⇒ Kneidl, ⇒ Dokoupil. •• Nesign.: Der ­Anti-Da-Ponte, von einem Cosmopoliten, ed. J. Hraschanzky, Wien 1791; E. Masi: L’abbate L. da P., Bologna 1881; A. Marchesan: Della vita e delle opere di L. da P., Treviso 1900; E. Rychnovsky: L. da P., Deutsche Arbeit (Berlin) 5, 1905/06, sv. 1, s. 320–324; J. Russo: L. da P., Poet and Adventurer, New York 1922; L. Morley: Mozart’s Librettist L. da P., London 1926; G. Andrees: Mozart und Da P. oder die Geburt der Romantik, Leipzig–Wien 1936; A. Fitzlyon: The Libertine Librettist. A Biography of Mozart’s Librettist L. Da P., New York 1957; A. Rosenberg: Don Giovanni – Mozarts Oper und Don ­Juans Gestalt, München 1968; H. Goertz: Mozarts Dichter L. Da P. Genie und Abenteurer, Wien 1985 [bibliografie a soupis díla]; Lettere di L. Da P. a Gia­como Casanova, 1791–1795, ed. G. Zagonel, Vittorio Veneto 1988; D. Link: The Da P. Operas of Vicente Martin y Soler, dis., University of Toronto 1991; F. Dieckmann: Die Geschichte Don Giovannis, Frankfurt a. M.–Leipzig 1991, s. 296–410, 439–442; A. Lanapoppi: L. Da P.: realtà a leggenda nella vita del librettista di Mozart, Venezia 1992; R. J. Rabin: Mozart, Da P., and the dramaturgy of opera buffa, Ann Arbor 1996; G. G. Stiffoni: Non son cattivo comico. Caratteri di riforma nei drammi giocosi di Da P. per Vienna, Torino 1998; M. Du Mont: The Mozart-Da P. Operas: an annotated Bibliography, Westport (Connecticut) 2000; G. Gazzaniga – W. A. Mozart: Don Giovanni, program Státní opery Praha, 2001; R. Bletschacher: Mozart und da P. Chronik einer Begegnung, Salzburg 2004; S. Hodges: L. Da P., ein abenteuerliches Leben, Kassel 2005. •• DBI, DEUM, ES, Grove, Grove O, MGG, Meyer, Sartori

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 127–129
Autor: Ingrid Bigler-Marschall