Cappellini, Carlo: Porovnání verzí
nahoru...
m |
(Automatická aktualizace šablony) |
||
| Řádka 22: | Řádka 22: | ||
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
| − | </ee:perex | + | </ee:perex><ee:content> |
Psán též Capellini. – Jako varhaník působil ve Ferraře (Accademia della Morte 1653/54) a v Drážďanech (asi 1656–58). Jeho dalším působištěm se stal vídeňský dvůr, kde se zpočátku uplatnil v kapele císařovny-vdovy Eleonory II. (1659–64). Jako první jmenovitě uvedený dvorní skladatel baletní hudby zkomponoval hudbu ke třem baletům do opery G. Tricarica ''La virtù''' '''guerriera ''[Válečnická obratnost, Vídeň 1659]. Do služeb císaře Leopolda I. vstoupil 1. 1. 1665 jako dvorní varhaník. Na počátku sedmdesátých let 17. stol. onemocněl a téměř tři roky pobýval v Itálii, nejpozději 1673 znovu nastoupil do služby u dvora, kde setrval až do své smrti na morovou nákazu. | Psán též Capellini. – Jako varhaník působil ve Ferraře (Accademia della Morte 1653/54) a v Drážďanech (asi 1656–58). Jeho dalším působištěm se stal vídeňský dvůr, kde se zpočátku uplatnil v kapele císařovny-vdovy Eleonory II. (1659–64). Jako první jmenovitě uvedený dvorní skladatel baletní hudby zkomponoval hudbu ke třem baletům do opery G. Tricarica ''La virtù''' '''guerriera ''[Válečnická obratnost, Vídeň 1659]. Do služeb císaře Leopolda I. vstoupil 1. 1. 1665 jako dvorní varhaník. Na počátku sedmdesátých let 17. stol. onemocněl a téměř tři roky pobýval v Itálii, nejpozději 1673 znovu nastoupil do služby u dvora, kde setrval až do své smrti na morovou nákazu. | ||
| Řádka 49: | Řádka 49: | ||
| noresultsheader=\n | | noresultsheader=\n | ||
}} | }} | ||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
<ee:published>'''Vznik:''' 2007{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla,'' ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 110–111{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Dagmar Glüxam]]{{break}}</ee:author> | <ee:published>'''Vznik:''' 2007{{break}}</ee:published><ee:source>'''Zdroj:''' ''Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla,'' ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 110–111{{break}}</ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Dagmar Glüxam]]{{break}}</ee:author> | ||
| − | + | ||
<ee:category>[[Category:Starší divadlo v českých zemích]] | <ee:category>[[Category:Starší divadlo v českých zemích]] | ||
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category> | [[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category> | ||
| Řádka 64: | Řádka 59: | ||
</ee:documentation> | </ee:documentation> | ||
</cshow> | </cshow> | ||
| − | + | ||
<references></references> | <references></references> | ||
| − | |||
<noinclude><languages></languages></noinclude> | <noinclude><languages></languages></noinclude> | ||
Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:58
Psán též Capellini. – Jako varhaník působil ve Ferraře (Accademia della Morte 1653/54) a v Drážďanech (asi 1656–58). Jeho dalším působištěm se stal vídeňský dvůr, kde se zpočátku uplatnil v kapele císařovny-vdovy Eleonory II. (1659–64). Jako první jmenovitě uvedený dvorní skladatel baletní hudby zkomponoval hudbu ke třem baletům do opery G. Tricarica La virtù guerriera [Válečnická obratnost, Vídeň 1659]. Do služeb císaře Leopolda I. vstoupil 1. 1. 1665 jako dvorní varhaník. Na počátku sedmdesátých let 17. stol. onemocněl a téměř tři roky pobýval v Itálii, nejpozději 1673 znovu nastoupil do služby u dvora, kde setrval až do své smrti na morovou nákazu.
Vrchol C. kompoziční činnosti spadá do doby dlouhého pobytu dvora v Praze (23. 9. 1679–20. 5. 1680) v důsledku morové epidemie, která ohrozila Vídeň. Na libreta dvorního básníka → N. Minata složil dvě komorní serenáty ke slavnostním příležitostem, které byly na Pražském hradě uvedeny při oslavě císařových jmenin 15. 11. 1679 (bez názvu, označená jen jako „servitio di camera“) a narozenin císařovny-vdovy (La Fama illustrata [Osvícená Fáma], 18. 11. 1679). V hudebnědramatické tvorbě C. využíval především formu árie da capo a tematické návraty na způsob refrénu, které propojují i několik árií, oddělených pouze krátkými recitativy. Časté jsou rozsáhlé koloratury a sekvence, dokonce i v rámci recitativu.
Prameny a literatura
ÖNB, Musiksammlung: hudební materiály děl provedených v Praze 1679; Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži – hudební archiv (ve vlastnictví Arcibiskupství olomouckého): Missa Sancti Caietani, 1671 (opis též ČMH). • M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe der Kurfürsten von Sachsen I, Dresden 1861, s. 16, 157; L. v. Köchel: Die kaiserliche Hof-Musikkapelle in Wien von 1543–1867, Wien 1869, s. 62; E. Wellesz: Die Opern und Oratorien in Wien von 1660–1708, Studien zur Musikwissenschaft (Leipzig–Wien) 6, 1919, s. 15, 51, 53; A. Breitenbacher: Hudební archiv kolegiátního kostela Sv. Mořice v Kroměříži, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci (Kroměříž) 40, 1928; P. Nettl: Zur Geschichte der kaiserlichen Hofmusikkapelle von 1636–1680 (IV.), Studien zur Musikwissenschaft (Wien) 19, 1932, s. 37; H. Knaus: Die Musiker im Archivbestand des kaiserlichen Obersthofmeisteramtes (1637–1705) II, Wien 1967–69, s. 36; tamtéž III, s. 55n.; U. Hofmann: Die Serenata am Hofe Kaiser Leopold I. (1658–1705) II, dis., Universität Wien 1975, s. 84n., 137, 218; H. Seifert: Die Oper am Wiener Kaiserhof im 17. Jahrhundert, Tutzing 1985, s. 43, 89, 136, 444, 496n. + Die Musiker der beiden Kaiserinnen Eleonora Gonzaga, Festschrift O. Wessely, ed. M. Angerer–E. Diettrich, Tutzing 1982, s. 535n.; M. Niubò: Císařský dvůr v Praze v letech 1679–80 a oratorium o sv. Václavovi, dipl. práce, FF UK Praha 2000 + Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, ed. O. Fejtová–V. Ledvinka–J. Pešek–V. Vlnas, Praha 2004, s. 95–131. • Dlabač, Eitner, MGG
Životní události
- před 1635: narození, Brescia (Itálie)
- kolem 15. 6. 1684: úmrtí, Vídeň (Rakousko)
Další jména
Capellini
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 110–111
Autor: Dagmar Glüxam
