Divadlo hudby: Porovnání verzí

| název = <ee:label>Divadlo hudby </ee:label>

Divadlo hudby bylo založeno 1949 Gramofonovými závody n. p. jako kulturně výchovná instituce s cílem propagovat domácí gramofonovou edici a zvyšovat úroveň hudební vzdělanosti. Pro tento účel byl architektem Š. Kopeckým adaptován sál bývalého dancingu Scala v paláci ČTK v Opletalově ul., tehdy využívaný jako skladiště. Činnost divadla zahájila revue ''Od Edisona k Divadlu hudby''. Programový profil určoval v prvních letech J. Procházka. Vytvořil svébytnou syntetickou scénickou formu mísící hudbu, filmovou projekci, mluvené slovo a tanec, která se stala základem poetiky DH pro další léta. Dramaturgie stanovila tři hlavní programové linie: hudební pořady, montážní pásma a literárně-hudební pořady. Hudební pořady byly většinou řazeny do tematických cyklů (''Světoví dirigenti'', ''Vývoj symfonie'', ''Cesty soudobé hudby ''ad.), důraz byl kladen na hudební reprodukci, případně na odborný komentář k ní. Montážní pásma představovala námětově i scénicky velmi různorodou oblast (pásmo afrických písní a pohádek ''Umění černého lidu'', sez. 1949/50; pořad o Osvobozeném divadle ''Divadlo jedné generace'', sez. 1957/58; literárně-hudební pásmo o Nizozemí ''Země větrných mlýnů'', sez. 1957/58 ad.), v plné šíři se v nich uplatňovaly možnosti syntetického jevištního tvaru. Literárně-hudební pořady uváděly klasická i soudobá literární díla formou tematicky specializovaných, monografických nebo volněji komponovaných scénářů, opět využívajících bohatých výrazových prostředků syntetického žánru (''Památce Františka Halase'', sez. 1949/50; ''Ze sonetů W. Shakespeara'', sez. 1950/51; ''Vánoční romance a legendy'', sez. 1950/51; ''Obrázky z Paříže'', sez. 1955/56; dále poezie V. Dyka, J. Seiferta, K. Bednáře ad.).  

Ve funkci vedoucího divadla působili v prvním dvacetiletí J. Šeda, K. Boušek, L. Rejman a J. Šrámek. Široký tým spolupracovníků tvořili vedle herců, hudebníků a výtvarníků také historici a teoretici (např. V. Justl, formující dramaturgii DH v oblasti české a světové literatury).  

Největší část repertoáru v 60. letech zaujímaly hudební pořady poslechové a populárně naučné. Podstatně se rozšířila dramaturgická nabídka, zejm. o díla zahraničních autorů, které oficiální kulturní politika předchozích let odmítala (R. Strauss, B. Britten, A. Berg, I. Stravinskij ad.). Byla prezentována celá řada hudebních forem i žánrů. Vedle klasické vážné a lidové hudby byla stále výrazněji zastoupena hudba experimentální (večery elektronické hudby, 1966 pořad věnovaný K. Stockhausenovi), jazz, šanson a big-beat. Linii literární tvořily vzpomínkové večery na slavné české herce a pěvce, populárně naučné pořady a večery poezie, v nichž byli představováni vedle českých a světových klasiků také současní či opomíjení autoři (cyklus ''Soud paměti ''– dílo D. Thomase, A. Ginsberga a J. Préverta, 1962; ''Po svých k magnetové hoře ''– poezie A. Vozněsenského, B. Okudžavy a B. Achmadulinové, 1963; ''Lunapark v hlavě ''– poezie L. Ferlinghettiho, 1967). Uváděny byly také rozhlasové hry (Dürrenmatt: ''Noční rozhovor''; Beckett: ''Všichni'', ''kdož padají ''– 1965). V druhé polovině 60. let pokračovaly literární pořady v rámci ''Literárních a hudebních matiné ''(''Kniha Jobova''; ''Čemu se báseň říká ''– poezie J. Ortena; ''Bolest s veselostí ''– hudba a poezie českého baroka; ''Čtení z Nového zákona'', vše 1968).  

1967 získalo DH protějšek v Lyře Pragensis, která se soustředěně věnovala podobně komponovaným pořadům uměleckého přednesu. Mezi oběma subjekty existovala do jisté míry personální a později i institucionální jednota (1972 byla Lyra Pragensis administrativně začleněna pod Supraphon).  

Dramaturgie DH reagovala v následujícím období na změny kulturního standardu společnosti, probíhající od 60. let (dostupnost kvalitní reprodukční techniky i zvukových nosičů, rostoucí vliv televize). Vedle množství tradičních literárně-hudebních pořadů (např. ''Chvála bláznovství'', 1969; od 1974 cyklus ''Hudba na českých a moravských zámcích 17. století'') se začala prosazovat exkluzivnější dramaturgie a do jevištního stylu více pronikaly výrazové prostředky divadla (dramatizace textu, herecká akce). K tomuto typu „hudební hry“ patřily např. dramatizace Tolstého ''Kreutzerovy sonáty ''pod názvem ''Viníci bez viny ''(J. Pávek, 1971), dokument O. Brůny o E. F. Burianovi ''Muž před oponou ''(1974), hra Z. Mahlera o A. Dvořákovi ''Nález v krajině srdeční ''(1974), sukovské ''Un poco triste ''L. Fukse (1974), parodie na secesní operu ''Delikátní deštník ''J. Vodňanského a P. Skoumala (1972), adaptace Weberova ''Čarostřelce ''pro loutky s názvem ''Faustova pekelná jízda ''(O. Brůna, J. Staněk, 1976). Na repertoáru se objevovaly i politicky angažované tituly, autorsky připravované stranickými a svazovými funkcionáři O. Brůnou a J. Pávkem, uváděné většinou k oficiálním výročím. Hudebně zaměřené pořady pokračovaly v tradici komentovaných reprodukcí špičkových hudebních nahrávek i živých koncertů.  

Repertoár se ještě rozšířil 1983 spojením s Lyrou Pragensis v rámci oborového podniku Supraphon. Do DH byly přeneseny její scénické pořady i oblíbené ''Večery Lyry ''(dříve ''Salony''), setkání umělců a vědců s diváky.  

== <ee:bibliography_label>Literatura </ee:bibliography_label> ==

* <ee:chronology_date_from>1949</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type/> <ee:chronology_place/><br/><ee:chronology_event_text>založení divadla </ee:chronology_event_text><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>