Faltys, Karel: Porovnání verzí

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
m
(Automatická aktualizace šablony)
 
Řádka 22: Řádka 22:
 
}}<ee:perex>
 
}}<ee:perex>
 
S konverzační jistotou a nenucenou hrou ztělesňoval bonvivány v tzv. společenských hrách. V náročnějších titulech se objevoval zřídka, v psychologicky obsažnějších rolích selhával. Hudební nadání jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, posléze hlavní oblasti jeho působení. Jako operetní režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích novinek, často repertoárových hitů. Ve 20. a 30. letech zaujímal čelnou pozici v pražských zábavních podnicích; vedle K. Hašlera a M. Valentové patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů.
 
S konverzační jistotou a nenucenou hrou ztělesňoval bonvivány v tzv. společenských hrách. V náročnějších titulech se objevoval zřídka, v psychologicky obsažnějších rolích selhával. Hudební nadání jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, posléze hlavní oblasti jeho působení. Jako operetní režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích novinek, často repertoárových hitů. Ve 20. a 30. letech zaujímal čelnou pozici v pražských zábavních podnicích; vedle K. Hašlera a M. Valentové patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů.
−
</ee:perex><cshow logged="1"><ee:content>
+
</ee:perex><ee:content>
 
Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). '''F.''' putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského ''My se nedáme''). [[File:Faltysdve.jpg|left|350px|Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1912), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 470]]Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (''Zapomenuté melodie'', ''Staropražské písničky'') aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii ''Noční děs'' (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda ''Utrpením ke slávě'' ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Lidé na kře'' a ''Advokátka Věra'', oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii ''Slečna matinka'' (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice.
 
Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). '''F.''' putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského ''My se nedáme''). [[File:Faltysdve.jpg|left|350px|Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1912), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 470]]Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (''Zapomenuté melodie'', ''Staropražské písničky'') aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii ''Noční děs'' (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda ''Utrpením ke slávě'' ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Lidé na kře'' a ''Advokátka Věra'', oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii ''Slečna matinka'' (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice.
  
Řádka 188: Řádka 188:
 
* <ee:chronology_date_from>19. 3. 1944</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>
 
* <ee:chronology_date_from>19. 3. 1944</ee:chronology_date_from><ee:chronology_date_to/>: <ee:chronology_event_type>úmrtí</ee:chronology_event_type>, <ee:chronology_place>Praha (CZ)</ee:chronology_place><br/><ee:chronology_event_text/><ee:chronology_public_notice/><ee:chronology_private_notice/><ee:nevershow><ee:chronology_coords/></ee:nevershow>
 
</ee:chronology></div>
 
</ee:chronology></div>
−
<div class="names"><ee:names/></div>
+
<div class="names"><ee:names>
 +
 
 +
</ee:names></div>
 
{{#dpl:  
 
{{#dpl:  
 
   | linksto={{FULLPAGENAME}}  
 
   | linksto={{FULLPAGENAME}}  
Řádka 198: Řádka 200:
 
   | noresultsheader=\n
 
   | noresultsheader=\n
 
}}
 
}}
−
</cshow>
 
−
<cshow logged="0">
 
−
'''Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po <span class="plainlinks">[{{fullurl:Speciální:Přihlásit|returnto={{FULLPAGENAMEE}}}} přihlášení]</span>.'''
 
−
</cshow>
 
−
<cshow logged="1">
 
 
<ee:published>'''Vznik:''' 2015{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Marie Valtrová]], [[Eva Šormová]]{{break}}</ee:author>
 
<ee:published>'''Vznik:''' 2015{{break}}</ee:published><ee:source></ee:source><ee:author>'''Autor:''' [[Marie Valtrová]], [[Eva Šormová]]{{break}}</ee:author>
−
</cshow>
+
 
 
<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]
 
<ee:category>[[Category:Česká činohra 1900–1945]]
 
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>
 
[[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category>
Řádka 213: Řádka 210:
 
</ee:documentation>
 
</ee:documentation>
 
</cshow>
 
</cshow>
−
<cshow logged="1">
+
 
 
<references></references>
 
<references></references>
−
</cshow>
 
  
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>
 
<noinclude><languages></languages></noinclude>

Aktuální verze z 23. 1. 2017, 09:52

Karel Faltys v nezjištěné roli, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 469
Karel Faltys
* 17. 4. 1878 Votice (CZ)
† 19. 3. 1944 Praha (CZ)
herec, zpěvák, režisér

S konverzační jistotou a nenucenou hrou ztělesňoval bonvivány v tzv. společenských hrách. V náročnějších titulech se objevoval zřídka, v psychologicky obsažnějších rolích selhával. Hudební nadání jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, posléze hlavní oblasti jeho působení. Jako operetní režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích novinek, často repertoárových hitů. Ve 20. a 30. letech zaujímal čelnou pozici v pražských zábavních podnicích; vedle K. Hašlera a M. Valentové patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů.

Pocházel z divadelnické rodiny. Otec Josef F. (1839–1926) byl ředitelem cestující společnosti, matka Antonie (roz. Mušková, 1838–1908) herečkou tamtéž. Divadlu se věnovali i bratři Břetislav (21. 8. 1871 – 22. 12. 1940) a Jaroslav (31. 8. 1873 – 7./8. 2. 1937). F. putoval od dětství s otcovou společností a chtěl se stát hercem. Na přání rodičů se začal učit tiskařem, záhy se však vrátil do otcovy herecké společnosti, kterou 1903–07 jako artistický správce vedl. 1905 neúspěšně usiloval o angažmá v Národním divadle. 1907 nastoupil do osamostatněného souboru Arény na Smíchově, kde setrval tři roky (do konce dubna 1910) jako herec, zpěvák a režisér. 1910 byl angažován do Městského divadla Královských Vinohrad a působil tu ve zpěvohře (též jako režisér) i v činohře. 1919 se agilně účastnil neúspěšné stávky proti šéfu činohry K. H. Hilarovi; s odtrženým ansámblem zpěvohry, který opustil městské divadlo, přešel do Vinohradské zpěvohry (1922/23 ji vedl spolu s dirigentem R. Piskáčkem a dramaturgem E. Brožíkem). V září 1924 zdejší angažmá ukončil. Jeho dalším působištěm bylo karlínské Varieté (1924–25). Hostoval v divadle Komedia (1924) a v Rokoku (1925). Vrátil se na Smíchov (1926–27) a pohostinsky účinkoval ve Vinohradské zpěvohře. Po dalším krátkém pobytu ve Varieté byl ředitelem B. Jeřábkem od září 1928 angažován do divadla Uranie, odkud již v lednu 1929 odešel. Chvíli pobyl ve Varieté, chvíli v Rokoku a v Aréně na Smíchově. 1930 přijal opět angažmá u B. Jeřábka, tentokrát ve Velké operetě, ale ani zde nevydržel déle než jednu sezonu (1930/31). Spolu s V. Markem a K. Šmídem si pronajal 1931 Tylovo divadlo v Nuslích, podnikatelský pokus skončil po necelém roce. Poté střídal dřívější působiště, ale nikde už déle nezakotvil, stále častěji vystupoval v revuích a operetách. Také zajížděl na venkov s tzv. veselými večery, do nichž psal písňové texty. V dubnu 1937 se ve vinohradském divadle rozloučil s jevištní kariérou. Již 1938 znovu vystupoval (v žižkovské Akropoli v revui B. Diviše a R. Nížkovského My se nedáme).
Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1912), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-2/2011, sign. 2 F 470
Po odchodu na odpočinek žil zřejmě skromně z nevelké penze, k níž si přilepšoval mléčným stánkem u zahrady Kinských na Smíchově. Od 1940 bezmála až do své smrti příležitostně režíroval (např. v Divadle na Slupi) a účinkoval ve zpěvních pořadech v pražské Lucerně s M. Zieglerovou, J. Waltnerem a dalšími (Zapomenuté melodie, Staropražské písničky) aj. Objevil se také v několika filmech: poprvé v němé komedii Noční děs (1914). V nedokončeném němém snímku R. F. Branalda Utrpením ke slávě ztvárnil císaře Karla IV. (1919). Hrál ve třech filmech M. Friče (Jedenácté přikázání, 1935; Lidé na kře a Advokátka Věra, oba 1937), poslední filmovou roli vytvořil 1938 ve Slavínského komedii Slečna matinka (ředitel hotelu). Zemřel na 1. chirurgické klinice (Jiráskově) pražské Všeobecné nemocnice.

Hereckou dráhu začínal v činohře otcově společnosti. Vynikl jako představitel světáků, v nichž uplatňoval konverzační jistotu a nenucenou hru (Mikuláš Dačický z Heslova, Stroupežnický: Paní mincmistrová; Dr. Hudec, Štech: Třetí zvonění). Také ve smíchovské aréně a ve vinohradském divadle hrál role bonvivánů v tzv. společenských hrách, jejichž ležérnost a líbivost konvenovala jeho hereckému naturelu. V náročnějších repertoárových titulech se objevoval zřídka a většinou v malých úložkách. V psychologicky obsažnějších rolích selhával (Stensgaard, Ibsen: Spolek mladých) a byl v nich kritizován za monotónní a patetickou deklamaci i za topornost pohybového projevu. Hudební nadání (hrál na violoncello a na housle) jej brzy nasměrovalo ke zpěvohře, která se stala hlavní oblastí jeho působení. Zprvu zastával tenorový mladokomický obor (Broňo z Popielů, Nedbal: Polská krev), pro nějž měl i noblesní vystupování a smysl pro salonní humor. Brzy se přehrál do starokomických rolí, jimiž si vydobyl značnou popularitu (Célestin, Hervé: Mamzelle Nitouche – 1907; Dr. Falke, Strauss: Netopýr). Jeho bodrý, dobromyslný humor se dobře pojil s fyzickým vzezřením: kulatou, masitou tváří a malým bříškem. Věčně se usmívající ústa, znělý hlas a strojená nepohyblivost patřily k charakteristické výbavě jeho jevištního projevu. V pražských zábavních podnicích dvacátých a třicátých let zaujímal čelnou pozici: patřil k oblíbeným komikům revuálních pořadů a – vedle K. Hašlera a M. Valentové – k jejich protagonistům. Jako režisér se podílel na českých premiérách zahraničních a domácích operetních novinek, které se staly repertoárovým hitem (Fall: Španělský slavíček; Stolz: Pepina; Piskáček: Slovácká princezka). Pořídil překlad libreta Fallovy operety Španělský slavíček.


Role

Faltysova společnost

[?] (F. Halm: Griselda), [?] (S. H. Mosenthal: Debora) – 1888; Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Nassveter (Ph. Langmann: Bartoš Tuřanský) – 1900; Pavel Fedoryč Barsov (V. A. Krylov: Medvěd námluvčím), John + Patrik (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský) – 1901; Bořek (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová, i Švandovo div. 1907 j. h.), Semen Andrejič Gribkov (V. A. Krylov: Medvěd námluvčím), Voborský (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1907; Vilém (A. Anno: Nevěsta z Amsterodamu aneb Starý a mladý Kos), Octav (G. Ohnet: Majitel hutí), Kaplíř ze Sulevic (J. J. Kolár: Pražský žid), Šmejkal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Jan Flemming (O. Ernst: Flachsmann vychovatel), JUDr. Hudec (V. Štech: Třetí zvonění, i ND 1905 j. h.), Dr. Česal (J. Štolba: Na letním bytě), Lumpacivagabundus (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus).Petr Šerlovský (Š. Libánský dle A. Jiráska: Psohlavci), Vilém (A. Anno: Nevěsta z Amsterodamu aneb Starý a mladý Kos), JUC. Vratislav Smolka (J. Balák: Terna), Jiřík (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, i ND 1905 j. h.) – b. d.

Švandovo divadlo

Lord Fancourt Babberley (B. Thomas: Charleyova teta) j. h., Célestin (F. Hervé: Mamzelle Nitouche, i VD 1918), Vicomt Polykrates (P.-L. Flers, h. R. Berger: Páni od Maxima), Četař Helbig (F. A. Beyerlein: Čepobití), Kuřátko (Lambert-Thiboust, ú. J. J. Stankovský: Sklenice čaje) j. h., Fricek (H. Sudermann: Fricek) j. h., Anatol Barisart (M. Hennequin, G. Duval: Manžel šibal) – 1907; Ettore (R. Lothar, L. Lipschütz: Veleobec), Valentin Brown (J. M. Barrie: V tiché uličce), Rudolf (H. Murger, T. Carrière: Život bohémský), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Ministr Satanův (T. Herzl dle H. Meilhaca, h. A. Miller ml.: Madame Satanella), Gustav Homann (E. v. Wolzogen: Čistý lístek), Kašpar Všudybyl (H. Drachmann: Byl jednou jeden král), Josef II. (G. Jarno: Krista z myslivny) – 1908; Urban de la Tour-Mirande (G.-A. de Caillavet, R. de Flers: Miquetta a její máti), Matteo (J. Vrchlický: Kočičí král), Bedford (E. W. Hornung, E. W. Presbrey: Raffles), Mark Embury (M. L. Ryleyová: Malá Peggy), Napoleon (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne), Kočkarev (N. V. Gogol: Ženitba), Farář Nansen (H. Heijermans: Na faře), De la Mare (A. Bisson, F. Carré: Pan ředitel), Berthier (H. Bataille: Modelka), Karudatta (Šúdraka, ú. E. Pohl: Vasantasena), André Ternay (P. Gavault, R. Charvay: Moje ženuška Josetta), Sévenol (P. Gavault: Secesní manželství slečny Jacqueliny), Gavin Dishart (J. M. Barrie: Velebníček) – 1909; JUDr. Karel Jarník (O. Blumenthal, G. Kadelburg: Praha je Praha) – 1910.

Městské divadlo Královských Vinohrad

Scrop (L. Fall: Rozvedená paní), Egmont (R. Presber: Slavnost smíření), Lebeloys (A. Capus: Anděl), Max, hrabě z N. (F. Navál: Dopis), D’Estillac (F. Lehár: Veselá vdova) – 1910; Stensgaard (H. Ibsen: Spolek mladých), Adolf Précorbin (P. Armont, N. Nancey: Zebra), Hrabě Artanezzo (H. Bataille: Skandál) – 1911; Prunelles (F. Lehár: Eva), Sojka (J. Štolba: Mořská panna), Saturnin (O. Straus: Přítelinka), Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Kalabus (R. Piskáček: Osudný manévr) – 1912; Karel (K. Rössler: Pět Frankfurtských), Lancelot (E. Kálmán: Veselý král), Octave Rosimond (M. Hennequin, P. Veber: Paní presidentová), Honza Kalous (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Rožník (S. Krzywoszewski: Čert a krčmářka), Paul Rocher (S. Guitry: Dobytí pevnosti), Baron Benkenstein (F. Salten: Silnější pouto), Paul Aubier (R. Heuberger: Ples v opeře), Král Heribert VII. (E. Kálmán: Cikánský primáš), Farnax (A. Gide: Král Kandaules), Matěj (S. Lom: Honza) – 1913; Broňo z Popielů (O. Nedbal: Polská krev, i Vinohradská zpěvohra 1928), Alberto Lombardi (A. Testoni: Miláček žen), Nym (W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské), Dr. Fridolin Stotz (P. Ottenheimer: Chudák milionář), Wolf Beifeld (F. Molnár: Liliom), Felix Wieger (M. Neal, M. Ferner: Ospalý Theodor), Pastýř (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota), Lucien Gelidon (T. Bernard, Akis: Chameleon), Mladý Taussig (J. K. Tyl: Lesní panna), Jan Janicki (K. Millöcker: Žebravý student), Biriot (E. Brieux: Měšťák na venkově) – 1914; Peter Stoffel (M. van Vryndt: Hloupá Dorka), Kastelán (L. Rydel: Začarované kolo), Aristeus, Pluto (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí), Ženich (V. Dyk: Veliký mág), Eddin Abbu Hassarek (J. Strauss, ú. E. Reiterer: Tisíc a jedna noc), Pan Hopper (O. Wilde Vějíř lady Windermerové), Dick (L. Fall: Sufražetky), Dr. Milota (R. Jesenská: Cirkus), Keléti (E. Heltai: Modistka), Jan Kubát (K. M. Čapek-Chod: Výhry a prohry), Prodavač cukroví (K. V. Rais: Slavná pouť) – 1915; Charles Favart (J. Offenbach: Paní Favartová), Franjo Svečak (O. Nedbal: Vinobraní), Shawn Keogh (J. M. Synge: Rek západu), Franz Schubert (H. Berté dle F. Schuberta: U tří děvčátek, i Vinohr. zpěvohra 1922) – 1916; Kozelka (J. K. Tyl: Fidlovačka), Fridolín Voříšek ml. (L. Fall: Stambulská růže) – 1917; Janko (R. Piskáček: Slovácká princezka), Martin (A. Jirásek: Vojnarka) – 1918; Chadima (týž: M. D. Rettigová) – 1919.

Vinohradská zpěvohra

Madrazo (L. Fall: Španělský slavíček), Napoleon (E. Kálmán: Bajadera) – 1922; Mr. Wetsley (R. Piskáček: Táta Dlouhán), [?] (H. Hirsch: Rozpustilá Lola), Metellus (B. Granichstädten: Neronova noc lásky) – 1923; Hrabě Boni (E. Kálmán: Čardášová princezna), titulní role (A. Ridley [K. Moor?, J. Wilkoňski?]: Potřeštěný Dick), Ricardo Bonci (R. Stolz: Láska z karnevalu) – 1924; Josef (L. Fall: Madame Pompadour) j. h. – 1926.

Komedia

Theofil Schlebusch (L. Fulda: Čtyři ženy pana Theofila) j. h. – 1924.

Varieté

Revue Ženy, pozor na muže, Vasil (P. I. Čajkovskij: Carevna Kateřina), [?] (M. Yvain: Sladká pusinka), [?] (J. Gilbert: Dolarový princ) – 1924; revue Všechny krásy světa, Halo, Varieté, Kolotoč lásky – 1925.

Rokoko

[?] (K. Hašler: Kdybych byl presidentem), Buchta (K. Hašler: Fantom Rokoka) – 1926.

Aréna na Smíchově

Revue Ze všech nejkrásnější, Co chcete víc? – 1926; Praha se nám boří, Jeje, to to hřeje, To se ví – 1927.

Varieté

Revue To se musí vidět, Kdy, kde, jak, My jsme my, Jsme všichni děti Prahy – 1928.

Uranie

Pankrác XXVII. (E. Kálmán: Vévodkyně z Chicaga) – 1928.

Aréna na Smíchově

Baron Konrad des Aubrais (J. Gilbert, ú. R. Mařík: Cudná Zuzana) – 1929.

Rokoko

[?] (F. Arnold, E. Bach: Copak je to za vojáka) – 1929.

Velká opereta

[?] (E. Eysler: Zlatovlasá Eva), Majitel baru (R. Katscher: Bar Chic) – 1930; [?] (R. Stolz: Pepina), [?] (J. Offenbach: Pařížský život), Spitz [?] (R. Piskáček: Bruck contra Spitz) – 1931.

Tylovo divadlo v Nuslích

[?] (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Sadílek (V. Štech:Třetí zvonění) – 1932.

Aréna na Smíchově

Starosta Ondruš (J. Beneš: U svatého Antoníčka) – VD 1932.

Varieté

[?] (K. Pečke: Jolly Jocker) – 1932.

Velká opereta

Kalchas (J. Offenbach: Krásná Helena) – 1932; [?] (J. Beneš: Pařížanka) – 1933.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Ptáčník (J. Strauss: Netopýr) j. h. – 1933.

Komorní divadlo

Lokaj Jack (A. Kellington [H. Demetz], W. Marryl [F. Heller]: Dáma na titulním listě) j. h. – 1933.

Uranie

[?] (R. Piskáček: Perly panny Serafinky), Jabůrek (V. A. Vipler: Kanonýr Jabůrek) – j. h. 1933.

Aréna na Smíchově

[?] (J. Beneš: Marina) j. h., Kulipikle (H. Hank: Kulipikle řádí) – 1933.

Velká opereta

[?] (J. Weinberger: Císař pán na třešních) – 1936.

Akropolis

Revue B. Diviš, R. Čížkovský: My se nedáme – 1938.

Režie

Faltysova společnost

J. Kvapil: Princezna Pampeliška – 1900; L. Stroupežnický: Paní mincmistrová, F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání – 1907; G. Kadelburg: Poručík v civilu, Š. Libánský dle A. Jiráska: Psohlavci, J. Balák: Terna, O. Ernst: Flachsmann vychovatel, J. Štolba: Na letním bytě, V. Štech: Třetí zvonění – b. d.

Švandovo divadlo

V. Roger: Reservistka, M. Hennequin, G. Duval: Manžel šibal – 1907; J. Hilbert: Vina, V. Krylov: Ta třetí, F. F. Šamberk: Josef Kajtán Tyl, K. Laufs, V. Jacoby: Konec světa, K. Laufs: Blázinec na cestách, F. v. Schönthan: Hloupý kousek, J. K. Tyl: Strakonický dudák, F. v. Schönthan: Hvězda cirku, F. X. Svoboda: Směry života – 1908; A. Abrahamowicz, R. Ruszkowski: Manžel ze šetrnosti, V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne, L. Ryleyová: Malá Peggy, A. Bisson, F. Carré: Pan ředitel, E. Pailleron: Myška, G. Davis: Katakomby, F. Grésac, P. Veber: Malá markýza, Šúdraka, ú. E. Pohl: Vasantasena, P. Gavault, R. Charvay: Moje ženuška Josetta, V. Baldessari-Plumlovská: Honza v zakletém zámku, L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic, E. F. H. Burnettová, dram. J. B. Kühnl: Malý lord, J. M. Barrie: V tiché uličce, A. Bisson: Kontrolor spacích vagonů, A. Šíma: Obr a Paleček, G. Ohnet: Majitel hutí – 1909; P. Berton, Ch. Simon: Zaza, H. Murger, T. Carrière: Život bohémský, E. Krásnohorská: Medvěd a víla, M. Brociner: Za oponou, O. Blumenthal, G. Kadelburg: Praha je Praha – 1910.

Městské divadlo Královských Vinohrad

G. Berr, M. Guillemaud: Milion – 1912; A. Sandberg: Hedvábné punčochy, K. Šípek: Klavír, E. Kálmán: Cikánský primáš – 1913; F. Schubert, H. Berté: U tří děvčátek – 1916; L. Fall: Královská láska, Ch. Lecocq: Malý vévoda, L. Fall: Stambulská růže, K. Nedbal: Bruncvík – 1917; R. Piskáček: Slovácká princezka, K. Weis: Revisor, F. Lehár: Hrabě Luxemburg, R. Planquette: Zvonky cornevillské, J. Strauss: Netopýr, R. Heuberger: Ples v opeře, F. Hervé: Mamzelle Nitouche, F. v. Suppé: Boccaccio, týž: Fatinica – 1918; F. Albini: Baron Trenk, J. Offenbach: Orfeus v podsvětí, S. Jones: Gejša, E. Audran: Panenka, týž:Velkomogul – 1919.

Vinohradská zpěvohra

L. Fall: Španělský slavíček – 1922; A. Ridley [K. Moor?, J. Wilkoňski?]: Potřeštěný Dick – 1924.

Varieté

M. Yvain: Sladká pusinka – 1924.

Uranie

E. Kálmán: Vévodkyně z Chicaga – 1928.

Varieté

J. Kubík, K. Faltys: To se musí vidět – 1928.

Rokoko

E. Arnold, A. Bach: Copak je to za vojáka – 1929.

Velká opereta

R. Stolz: Pepina, J. Offenbach: Pařížský život – 1931.

Tylovo divadlo v Nuslích

V. Štech: Třetí zvonění, K. Rössler: Pět Frankurtských, B. Thomas:Charleyova teta – 1932.

Aréna na Smíchově

G. Feydeau: Dáma od Maxima, H. Hank: Kulipikle řádí – 1933.

Akropolis

B. Diviš, R. Nížkovský: My se nedáme – 1938.

Divadlo na Slupi

J. Hais Týnecký: Voják – 1940.

Překlady operet

J. Brammer, A. Grünwald, h. L. Fall: Stambulská růže, VD 1917; [?], h. R. Stolz: Láska z karnevalu, Vinohr. zpěvohra 1921; R. Schanzer, E. Welisch, h. L. Fall: Španělský slavíček, tamtéž 1922.

Teatralia

Karel Faltys o jiných a o sobě, Praha 1934.

Prameny

J. Meszner: Jak se Praha bavila. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, soubor materiálů a dokumentů, (nevydaný rukopis) 1988, s. 416.

Literatura

-ctý., ref. Páni od Maxima, Národní listy 29. 8. 1907, ráno; R., ref. Veleobec, tamtéž 29. 1. 1908, odp.; vč., ref. Ženitba, Hráči, tamtéž 27. 5. 1909, ráno + ref. Velebníček, tamtéž 5. 12. 1909; K., ref. Miquetta a její máti, Národní politika 8. 2. 1910, příl.; V. Švestka, ref. Spolek mladých, Novina 4, 1910/11, s. 377–378; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, Praha 1911, s. 81 ● ad 25 let činnosti: Z., Národní listy 7. 12. 1922; nesign. Národní politika 9. 12. 1922, ráno ● Don Q.: Rybářská vášeň pana F., Národní politika 7. 5. 1928; [J. J.] Paulík, ref. To se musí vidět, Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 193; nesign.: Herec K. F. jubilantem, Národní listy 18. 9. 1929, več.; M. Rutte, tamtéž 29. 9. 1933 [ref. Dáma na titulním listě]; -ivl.: K. F. se dnes loučí s divadlem, Národní politika 9. 4. 1937, ráno; K. Engelmüller: K. F., jubilant, tamtéž; Národní listy 17. 6. 1939 [stánek na Smíchově] ● nekrology: Národní politika 21. 3. 1944; Divadlo 30, 1944, s. 46 ● L. Pacák: Opereta, Praha 1946, s. 144, 184, 189, 195, 228, 249–250; A. Burda: Aby se nezapomnělo..., Praha 1958, s. 300, 378; A. Javorin: Pražské arény, Praha 1958, s. 157–159; S. Langer: Tylovo divadlo v Nuslích, rkp., 1958, DÚk + Čtyřicet let Divadla na Fidlovačce, rkp., 1961, DÚk; R. Deyl: Písničkář Karel Hašler, Praha 1968, s. 171; Z. Štichhauer: Od Langera k Sedláčkovi, in sb. Obrozené divadlo (Divadlo Na Fidlovačce 1921–2001), red. Z. A. Tichý, Praha 2001, s. 23; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948, Praha 2002, s. 67, 86, 92, 98, 144, 153, 180, 239, 251, 256; Jarda „krib“ Lopour: K. F., Česko-Slovenská filmová databáze (online; cit. 7. 12. 2015).
ČHS, Masaryk, ODS, Otto-dod; Buchner, Film I, MDP 50, Plzeň, Uranie

Karel Faltys s rodinou, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-26/2011, sign. 26 F72

Životní události

  • 17. 4. 1878: narození, Votice (CZ)
  • 19. 3. 1944: úmrtí, Praha (CZ)


Vznik: 2015
Autor: Marie Valtrová, Eva Šormová



Citováno z „http://old.encyklopedie.idu.cz/index.php?title=Faltys,_Karel&oldid=17368“